Z Baby na Slamník

Výlet začneme na Hanspaulce. To je vilová oblast v pražských Dejvicích, která spolu s oblastí Baba zaujímá vyvýšené území, vymezené údolím Šáreckého potoka, skalním ostrohem, břehem meandrů Vltavy, údolím Dejvického potoka a umělým zářezem v místě Horoměřické ulice. Trasa má necelé 4 km a trvá 1 hodinu.

Toto území bylo historicky souvisle osídleno již od staršího paleolitu. Ve středověku se jednalo o viničnou oblast s mnoha vinohrady a několika usedlostmi. Podle největší z nich - usedlosti Hanspaulka - dostala oblast své jméno. Do 2. světové války zde bylo vystavěno mnoho architektonicky zajímavých vil a rodinných domů - především se jedná o funkcionalistické stavby. Bydlelo a bydlí zde mnoho významných osobností. 

Hanspaulka - vinice na místě dnešního zámečku vznikaly již na počátku 16. století. V oblasti této vinice již v té době stála velká usedlost, kterou nechal zbudovat Jiří Lobkovic, nejvyšší hofmistr Království českého roku 1584. Spojením několika vinic vytvořil Kryštof Disquasát Vlach vinici Disquasátku (Diskaciátku), kterou vlastnil do konce 16. století, a na které postavil zámeček, kam rád jezdil i Rudolf II. 

Po Disquasátovi se vystřídalo několik majitelů, až koncem 17. století koupil tyto vinice i letohrádek metropolitní kanovník od svatého Víta Daniel Josef Mayer, který zámeček zvětšil a pozměnil. V roce 1696 spojil koupí čtyři vinice - Disquasátku, Dyrinku, Chodovskou a Toulku a v roce 1719 k nim výměnou ještě připojil vinici Slavíkovskou, kterou získal výměnou za vinici Krocínku. V roce 1696 zde již také byl viniční lis. Celý pozemek nechal ohradit vysokou zdí, víno se však pěstovalo i tehdy jen na části pozemku usedlosti. zbytky tohoto ohrazení jsou vidět dodnes pod zámečkem u Šárecké ulice. V roce 1718 daroval kanovník tento majetek za věrné služby vrchnímu kontrolorovi při úřadě zemského výboru a císařskému radovi Hansi Paulu Hippmannovi, který je ale užívat mohl až po smrti Mayera v roce 1733.

Hans Paul Hippmann nechal na místech původní vinice Diskaciátky postavit nový velký obytný dům - pozdně barokní zámeček. Podle německé podoby křestních jmen majitele panství - Hans Paulovi začali lidé říkat této usedlosti Hanspaulka a toto jméno časem nahradilo původní název Viniční hory a později bylo převzato i pro pojmenování celé vilové čtvrti Hanspaulka. Hippmann nechal u nového stavení rozšířit ovocný sad a přikoupil i kus proboštského pozemku u dolní brány usedlosti. Rozkvět hospodářství narušily války o rakouské dědictví v letech 1740 - 1748 a tím bylo prakticky ukončeno pěstování vína na této usedlosti - v roce 1755 už zabírala vinice jen 0,5 ha, zbytek byly pole a louky. Asi v roce 1745 byla usedlost Hanspaulka kvůli válečným škodám přebudována a získala prakticky dnešní podobu. Po Hippmannově smrti v roce 1757 zdědili usedlost s pozemky jeho tři synové, správy se ujal nejstarší syn František Karel, úředník solní pokladny. 

Po smrti Františka Karla v roce 1764 prodali mladší synové s manželkou Hanse Paula v roce 1766 usedlost Josefu Janu Horákovi, pražskému metropolitnímu kanovníku. V té době již usedlost sloužila především jako letní sídlo k relaxaci majitelů. Josef Horák ji opět prodal v roce 1788 a poté se vlastníci poměrně často střídali, většinou se jednalo o pražské měšťany. V roce 1840 činila výměra usedlosti 34 jiter (cca 20 ha) a zahrnovala pole, pastviny, zahrady, vinice, chmelnice, rybníček a cesty. V roce 1856 koupil i usedlost Karel Freiesleben s manželkou Kateřinou za 27 400 zlatých. Od 20. let 19. století vlastnil Hanspaulku J. Želnický a zámeček nechal v 50. letech 19. století přestavit na vilu. V roce 1886 koupila usedlost v konkurzu svatovítská kapitula a od té doby ji kapitula pronajímala. Od roku 1912 byl nájemcem také Josef Antonín Jíra, který zde bydlel s rodinou, a také zde vystavoval své vlastní archeologické sbírky. 

V roce 1922 byla vytvořena velká Praha a zámeček koupilo město. V letech 1927 - 1930 byl zámeček restaurován a zároveň však byly postupně zbořeny všechny hospodářské budovy. Prakticky veškeré pozemky původní zemědělské usedlosti byly v rámci výstavby nové čtvrti Hanspaulka přeměněny na stavební pozemky. Letohrádek poté sloužil jako sídlo Archeologického muzea schraňujícího především sbírky archeologa pražské oblasti J. A. Jíry. Během 2. světové války se z muzea stalo Markomannen Museum pod německou správou. Po roce 1948 byla budova převedena na československý stát, Praze byla vrácena na začátku 90. let 20. století.

Nejstarší vinice byly zakládány na jižním úbočí návrší (pozdější Hanspaulky), tedy v místech klimaticky vhodných pro pěstování vinné révy. V průběhu 15. století docházelo k jejich rozšiřování na celý hřbet návrší, až ke kostelu sv. Matěje. Tehdy, v době pohusitské, patřily Dejvice pražským měšťanům a ti v zakládání vinic pokračovali. Do vypuknutí třicetileté války bylo ve zdejší oblasti napočítáno více než 120 vinic. Válečné události ovšem znamenaly jejich poničení, k čemuž přispěly i zhoršené klimatické podmínky. Takže v roce 1673 zde bylo pouze 57 vinic. 

Na vinicích, při viničních lisech, stavěli většinou pražští měšťané zemědělské dvorce a u nich letohrádky, jako svá, dnes bychom řekli rekreační, venkovská sídla. Nejznámější z nich je jistě letohrádek Hanspaulka (Šárecká 15-29), který dal ve 20. století název celé zdejší zahradní čtvrti. 

Další ze zachovaných usedlostí jsou však původu podstatně staršího. Uveďme z nich aspoň Beránku (Na Beránce 2/57), o níž je zmínka již k roku 1559. Když ji po roce 1645 koupil pražský měšťan Pavel Beránek (odtud její název), výrazně ji stavebně rozšířil a přistavěl i ovčín. Usedlost Zlatnice (ve stejnojmenné ulici 5/56) nese již od 17. století název podle svého majitele, pražského zlatníka Gabriela Gelthauera (dnešní podoba je z počátku 19. století, zbylo z ní však už jen torzo). Špitálka (Na Špitálce 12/17) byla od 17. století venkovským sídlem špitálního a rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou (v dnešní podobě z konce 18. století). V dominantní poloze, u Evropské třídy, se rozkládá rozlehlý areál letohrádku Hadovka (U Hadovky 2/10), nazývané od 17. století podle zčeštěného jména svého vlastníka F. F. Serpente (had). Současná podoba, v pozoruhodném stylu anglické novogotiky, je z poloviny 19. století, podle projektu J. Niklase.

Z dalších existujících usedlostí a letohrádků zmiňme ještě Pernikářku či Fišerku (neboli Kodymku), ze zbořených Julisku, Šťáhlavku a Paťanku. 

Katastrofou pro zdejší hospodářství, jak bylo řečeno výše, byly války o rakouské dědictví v letech 1740 - 1744. V roce 1742, po vyhrané bitvě u Chotusic přitáhla ve dnech 8. - 15. srpna 1742 francouzská, španělská a saská vojska k Praze; francouzská vojska se usadila v celé oblasti Hanspaulky a Baby. Na vinicích se pásli jejich voli, mezci a muly, úrodu snědli vojáci, hospodářství poničili. Dne 11. srpna 1742 byl zapálen Proboštský dvůr a byly postupně vypáleny také usedlosti Fišerka, Kotlářka, Špitálka, Šťáhlavka, zemanský Hendlův dvůr, dvůr Špitálka, letohrádek Baba; byly rozbořeny a spáleny vinařské domky a lisy. Byla zničena i kaple při usedlosti Šťáhlavka. Po boji, ve kterém zvítězila vojska Marie Terezie, vytlačila rakouská vojska Francouze z Hanspaulky a zřídila zde dělostřeleckou baterii a odstřelovala odsud opevněné pozice francouzských vojsk v Dejvicích a Bubenči. V září roku 1744 přitáhli pro změnu Prusové a znovu dobyli Prahu. Část vojska opět tábořila v Dejvicích a pobyla zde dva měsíce.

Po ničivém působení cizích vojsk nebyly zničené vinice již obnoveny, většinou byly přeměněny na chudá orná pole, ovocné sady a na zelinářské zahrady. Obnovena byla pouze vinice nad dnešní Juliskou a vinice Na Kotlářce, které se udržely do poloviny 19. století. V místech dnešní ulice Na Pískách bývaly velké pískovny. V pískovnách a okolí bylo jedno ze dvou míst u Prahy, kde mohli dočasně (4 - 6 týdnů) pobývat kočovní Romové. U ulice Na Viničných horách, před Zednářským pavilonem, býval lom na křemenec a malé jezírko, jáma po lomu je zřejmá dodnes. 

Na konci 18. století začaly růst na území Dejvic postupně i menší domky a zvyšoval se počet obyvatel. Stavbu domků podporoval především probošt Kazimír Strachovský ze Strachovic v letech 1769 až 1786. Po zrušení poddanství v roce 1848 bylo od roboty osvobozeno více než 50 domkařů z Dejvic, Šárky a Podbaby a vznikla samosprávná obec, ve které byly spojeny tři původní osady - Dejvice, Šárka a Podbaba. 

Vybudování lánské koněspřežky a poté její přebudování a prodloužení společností Buštěhradská dráha přispělo k rozvoji oblasti. Významným bylo pro Hanspaulku také cihlářství - cihelny vznikly na pozemcích několika Dejvických usedlostí - v oblasti Kotlářky, Julisky a Majorky, cihelna na Kotlářce fungovala až do 50. let 20. století. Na pozemcích bývalé Julisky vznikla v roce 1881 sladovna - největší exportní podnik na výrobu sladu v Čechách. V roce 1928 získal jeho slad první cenu na světové výstavě a byl uznán za nejkvalitnější na světě. Výroba ve sladovně byla ukončena v roce 1993. Již od konce 19. století byly připravovány plány na připojení Dejvic k Praze - k Bruské bráně byla dovedena voda i plyn, byla budována kanalizace.

Po 1. světové válce byl v Praze velký nedostatek bytů. Proto se městské zastupitelstvo rozhodlo podpořit novou výstavbu mj. také na katastru Dejvic, které byly 1. ledna 1922 připojeny k Velké Praze. Město odkoupilo od svatovítské kapituly a deskového velkostatku Hostouň nemovitosti na území Dejvic a Střešovic včetně usedlosti Hanspaulka. Smlouvou ze 7. dubna 1922 tak byly získány pozemky o výměře přes 234 ha, bylo koupeno celkem 358 domů. Byl vypracován regulační plán a většina z celkem 140 stavebních skupin byla rozparcelována. V letech 1926 - 1927 provedla obec stavbu kanalizace, vodovodu a vozovek. V letech 1927 - 1932 bylo v rychlém tempu zastaveno celé území od Pernikářky kolem zámečku Hanspaulka až ke kostelu svatého Matěje.

Na počátku měli noví obyvatelé potíže jak s nákupem denních potřeb, tak i s docházkou za zaměstnáním do Prahy (tramvaj končila na dnešním Vítězném náměstí) a také do školy, do které musely děti chodit až na Vítězné náměstí.

Druhá světová válka zasáhla i Hanspaulku, především v průběhu Pražského povstání. V Dejvicích byla usídlena celá třetina celopražského stavu německých vojáků, bylo zde také sídlo německého vojenského velitelství. Na Hanspaulce byla umístěna dělostřelecká baterie s houfnicemi, jejím sídlem byla škola v Sušické ulici. V domech, které byly během války zabaveny židovským obyvatelům, bydlelo mnoho německých důstojníků. Během povstání bylo zabito několik obyvatel Hanspaulky, především při bojích o nádraží v Bubenči, ale také německými jednotkami, které projížděly ulicemi a střílely bez rozmyslu. 

Vila Lídy Baarové (Neherovská 8)

První republika vytvořila novou generaci krásných, mladých a talentovaných hereček. Mezi nimi obzvlášť září Lída Baarová. Dokonce natolik, že získává herecké příležitost i u německých filmařů. Její kariéra je na vzestupu, natáčí v Čechách i zahraničí. Do toho se se svými rodiči Babkovými rozhodne pro stavbu luxusní rezidence na pražské Hanspaulce. Zakupují svažitý pozemek s nádherným výhledem na Pražský hrad pro stavbu dvougenerační vily. Jeden z bytů bude v budoucnu obývat sama Lída Baarová. Druhý - větší, její otec magistrátní úředník Karel Babka s manželkou Ludmilou a Lídinou sestrou Zorkou. Zorka se stejně jako její starší sestra postupně také vydá na dráhu herečky. Lída Baarová na konci třicátých let prožila milostné vzplanutí s Josefem Goebbelsem, které mělo pro celou rodinu fatální následky. Na intervenci Goebbelsovi manželky až u samotného Hitlera je nejprve Baarové zakázáno natáčet filmy v Německu, po okupaci se zákaz rozšiřuje i na naše území. Baarová je nešťastná, natáčet je její životní vášeň. Ke konci války tak natáčí hlavně v zahraničí, nejvíce v Itálii. Po válce je zde souzena jako kolaborantka a byť byla obvinění po několika dlouhých měsících stažena, nad rodinou se již nenávratně stahují mračna. První osudová událost přichází, když při jednom z dlouhých a krutých výslechů zemře matka Lídy Baarové na infarkt. Karel Babka se zatím snaží starat se o své dvě dcery, ale bohužel ani jeho zdravotní situace není dobrá. Do rány na noze se mu dostane infekce a vypadá to na dlouhou rekonvalescenci, ale na to není čas. Volí okamžité řešení - amputaci, aby mohl být Lídě i Zorce na blízku. Posledním rodinným neštěstím je sebevražda mladé Zorky, kterou kvůli pověsti své sestry vyhodili z Vinohradského divadla. Zorka toto břímě neunesla a ze střechy rodinné vily spáchala skokem sebevraždu. Osud rodiny je zpečetěn.

Karel Babka je po nějaké době nucen svou vilu opustit, do vily se stěhuje jistý armádní generál. Babka se svou druhou ženou dožívá v malé vsi kousek od Jablonce. Lída Baarová odjíždí do zahraničí. Otec a dcera se spolu již nikdy neshledají. Lída Baarová zemřela v roce 2000 v Salzburgu. Vila v Neherovské ulici na pražské Hanspaulce dnes stále stojí jako připomínka smutného osudu jejích majitelů.

Z louky nad vilou je krásný výhled na Prahu.

Mölzerova vila (Na Špitálce 25/18)

Funkcionalistickou vilu postavenou v letech 1938 - 1939 navrhl architekt František Maria Černý pro manžele JUDr. Jaroslava a Věru Oberthorovi; investorem byl Dr. Ing. Eustach Mölzer.

Usedlost Špitálka (Na Špitálce 12/17)

Jako většina dejvických vinic, vznikla i Špitálka spojením původních, menších vinic. Na spojené vinice postavil již roku 1539 Jiřík Koník viničný lis. V roce 1568 měla vinice rozlohu 14 strychů. V roce 1573 byla vinice prodána Janu Komedkovi z Rovin, hofmistrovi na arcibiskupově dvoře. Toho samého roku koupil vinici pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice. Antonín Brus byl zároveň velmistr řádu křížovníků s červenou hvězdou. Vinice se podle majitele nazývala v té době Arcibiskupská a vrchnostenské právo k ní mělo v té době proboštství. Ovšem, podle pražského kláštera křížovníků, též nazývaného Špitál svatého Františka, se začalo vinici brzy přezdívat Špitálka. V době, kdy vinici vlastnil Antonín Brus a poté jeho následník Zbyněk Berka z Dubé, došlo ke zdvojnásobení pozemků vinice, k přestavbě a zvětšení viničního lisu a ke vzniku obytné části - vlastní usedlosti Špitálka.

V roce 1619 odebraly zemské stavy vinici křižovnickému velmistru a v roce 1620 ji poté prodali Václavu Litoměřickému z Jizbice zároveň došlo k jejímu vyjmutí z vrchnostenského vlastnictví a stala se nakrátko svobodnou nemovitostí. Po Bitvě na Bílé hoře byl ovšem stav vrácen před rok 1619. Během válek o rakouské dědictví byly v roce 1742 vinice i usedlost zničeny francouzskými vojáky. Křižovníci však vinici i usedlost brzy zase obnovili. Podle Josefínského katastru patřilo ke Špitálce 5 jiter vinice a 2 jitra zahrad a pastvin, pole zde nebyla, zatímco podle Stabilního katastru (před polovinou 19. století) to bylo pouze 100 sáhů vinice a 7,5 jitra polí (celkem 7 jiter a 1410 sáhů). Koncem 18. století došlo k přestavbě usedlosti a od té doby sloužila křižovníkům jako letní sídlo, od počátku 19. století byly bývalé vinice pronajímány.

Štiplova vila (Na Míčánce)

Funkcionalistická stavba vily dle návrhu architekta Karla Štipla byla povolena 6 února 1930 a kolaudována byla 17. října téhož roku. Jde o jednoposchoďovou volně stojící budovu třítraktové dispozice s fasádou provedenou z červených cihel. Jen pásy překladů jsou omítnuty. 

Dvojdům Na Míčánce (Na Míčánce 1038/49)

Puristický rodinný dvojdům projektoval Karel Štipl, jeho stavba proběhla v letech 1928 - 1929.

Sutnarova vila (Průhledová 1790/2)

Ladislav Sutnar byl vynikajícím českým grafikem, designérem a výtvarníkem s citem pro užité sklo, stejně tak pro reklamní malby. Do vily na Babě se nastěhoval spolu se svou manželkou Iškou. Drobnou funkcionalistickou vilu na pilotech si nechal Ladislav Sutnar postavit od svého přítele Oldřicha Starého. Nábytek do minimalistického prostoru navrhl Ladislav Žák a byl víceméně vestavěný. Sutnarovi nešlo o nákladné vybavení domu. Vila byla pojata veskrze minimalisticky, Sutnar si trval jen na několika detailech - vybavení pracovny, která sloužila jako ateliér. Zde měl Sutnar pouze pracovní stůl s úložným prostorem a lampou. Dalším přáním stavebníka bylo zřízení fotokomory, ta byla nakonec zřízena ve spodní část objektu. Zde si Sutnar připravoval osobně zvětšeniny produktových fotografií, které rovněž patřily do jeho pracovního portfolia. Kromě řady skvělých propagačních snímků je autorem legendárního čajové servisu, který se koncem dvacátých let vyráběl i sériově, nebo také logotypu Automatu Koruna, který sídlil na roku Václavského náměstí a Na Příkopech. 

Manželé ve vile přebývali jen několik let. V roce 1939 Ladislav Sutnar a jeho manželka byly členy výstavního výboru na Světové výstavě Expo v New Yorku, kde spolupracovali s dalšími umělci a architekty na Československém pavilonu. Do průběhu příprav však přichází události okupace a tak byl všem zúčastněným v New Yorku nabídnut politický azyl. Sutnarovi se rozhodli jej využít. Československý pavilon na výstavě tak zůstal poprvé v historii nedokončen. Vila na Babě dnes patří jejich potomkům.

Kytlicova vila (Nad Paťankou 1788/8)

Byla dostavěna v roce 1933. Dům patřil odborovému radovi ministerstva školství a národní osvěty JUDr. Karlu Kytlicovi. Vila je součástí území, o kterém v roce 1928 předsednictvo Svazu československého díla rozhodlo, že se zde postaví vzorová kolonie rodinných domů s názvem Osada Baba. V roce 1932 bylo dostavěno prvních dvacet domů a zastavěná plocha se proměnila ve výstavní areál nové architektury, většinou ve slohu emocionálního funkcionalismu. Kytlicova vila k výstavě nepatřila, byla dostavěna o rok později. Projektantem stavby se stal Josef Gočár, který také navrhl zařízení dětského pokoje, a to zabudované dřevěné skřínky a police a také pestrou výmalbu interiérů. Rovněž vypracoval návrh na úpravu zahrady. 

Janákova vila (Nad Paťankou 1785/16)

Je vlastní rodinná vila architekta Pavla Janáka. Funkcionalistickou vilu postavil architekt Pavel Janák pro svoji rodinu v roce 1932. Původně roku 1931 vypracoval tři varianty, z nichž realizoval nejskromnější verzi. Stavba o rozměrech přibližně 10x10 metrů byla povolena 6. října 1931 a znovu 25. července 1932. Výstavbu provedla firma MOK, kolaudace proběhla 29. listopadu 1932. Roku 1963 vdova po architektovi dům prodala. V letech 1996 - 1998 prošel celkovou rekonstrukcí podle projektu architekta Daniela Špičky. 

Paličkova vila (Na Babě 9)

Manželé Paličkovi na Babě obývali krásnou reprezentativní vilu od jediného zahraničního architekta - od Marta Stama. Pan Palička měl stavební firmu, která se přímo podílela na výstavbě této jedinečné kolonie, kromě toho ale například stavěl i vilu pro manžele Babkovi a Lídu Baarovou. Jeho manželka Emilia byla textilní výtvarnice. Ve své tvorbě se zaměřovala na návrhy gobelínů, koberců, závěsů, ale také krajek. Krajku povýšila z umělecké výšivky na etablovaný interiérový materiál. Mezi její hlavní úspěchy patřila účast na světové výstavě Expo v roce 1925 v Paříži. Zde za své dílo získala dokonce zlatou medaili. Po válce vyučovala generace žáků na Vysoké uměleckoprůmyslové škole, kde vedla právě ateliér krajky. Kromě toho byste se s jejím dílem mohli setkat i v Národním divadle, je autorkou závěsů do prezidentské lóže.

Špíškova vila (Na Babě 11)

Funkcionalistická stavba, která vznikla v roce 1933 podle návrhu architekta Ladislava Machoně pro stavebníka Ferdinanda Špíška, sekčního šéfa Ministerstva školství. Dům postavila firma V. Nekvasil.

Sukova vila (Na ostrohu 1794/49)

Jednopatrová funkcionalistická vila z roku 1932 postavená dle projektu Hany Kučerové-Záveské pro rodinu manželů Václava a Antonie Sukových. Vilu realizovala stavební firma Václava Suka.

Vila Košťál (Na ostrohu 1791/41)

Vila Košťál je jednou ze staveb Osady Baba. Nese jméno po profesorovi ČVUT Ing. Janu Košťálovi, který nechal dům vybudovat pro svou čtyřčlennou rodinu. On sám stál u zrodu základních nákresů domu, avšak jeho architektem byl František Kerhart. 

Vila Cyrila Boudy (Na ostrohu 46)

Cyril Boudu absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v ateliéru výtvarníka Františka Kysely a studium zakonči lna Akademii výtvarných umění u Maxe Švabinského. Byl tak přímo předurčen k pestrému uměleckému záběru. Zabýval se uměleckými technikami grafiky jako jsou mědiryt, dřevoryt, litografie či lept. Za svůj život vytvořil tisíce grafik, jen malo formátových Ex Libris se nám od Cyrila Boudy zachovalo více než 250. Kromě toho ilustroval mnoho knih, například Erbenovu Kytici, ale nejkrásnější jsou zejména jeho díla pro děti. Jeho stopy nalezneme po celé Praze. Je autorem vitrážového okna v katedrále svatého Víta, ale jeho práce visí i v ikoně socialistické architektury - v hotelu International v pražských Dejvicích. Sem navrhl nástěnný gobelín zobrazující Prahu, visí ve foyer dodnes. Zajímavostí je, že údajně vznikly dvě varianty, jedna se sochou Stalina na Letné a druhá bez. Ta byla určena pro budovu Národního shromáždění. A ještě jedna věc na závěr dokazuje, jak byly tehdejší umělecké kruhy propojeny. Cyril Bouda se stejně jako Emilie Paličková účastnil Pařížské světové výstavy, a stejně jako ona zde získal ocenění za svou tvorbu.

Vila Antonína Černého (Matějská 9)

Vlastní dům si architekt Antonín Černý navrhl již v letech 1939 - 1940, postavit jej však mohl až těsně po skončení války roku 1947. Dům stojící na jižní straně Matějské ulice je poslední, který nabízí výhledy na Prahu. Svým pojetím se dobře začlenil do původní urbanistické koncepce Baby a na dlouhou dobu se stal jednou z posledních osobitých staveb, které na Babě vznikly. 

Kostel u sv. Matěje je nevelký římskokatolický farní kostel postavený roku 1771 v barokním slohu. Vysoký ostroh nad šáreckým údolím, na kterém se kostel nachází, byl osídlen již v době bronzové. Při archeologickém průzkumu na konci 19. století byly v prostoru hřbitova obklopujícího kostel nalezeny tavicí pece na bronz, žárové hroby knovízské kultury a hroby skrčených koster lužické kultury, jakož i nálezy z doby slovanské. Podle pověsti nechal první kostelík (rotundu), resp. kapli na tomto místě postavit v roce 971 kníže Boleslav II. Pobožný.

Pověst praví, že kníže zabloudil v lese a dostal se až do míst, kde byli za dívčí války díky lsti krásné Šárky pobiti a následně pohřbeni muži ze Ctiradovy družiny. Tam se mu zjevil divoký medvěd střežící hroby Ctiradových bojovníků, díky zjevení svatého Matěje však byl kníže zachráněn. Podle jiné verze v tu chvíli vylezl z křoví statný muž, který medvěda zastřelil a poté se představil knížeti jako Matěj. Další varianta pověsti říká, že se nejednalo o divoké zvíře, ale o ochočeného medvěda patřícího chalupníku Matějovi, na což kníže přišel až ve chvíli, kdy si s ním medvěd chtěl začít hrát a olízl ho na tváři. Z vděčnosti za svou záchranu slíbil kníže na tomto místě nechat postavit kostel zasvěcený svatému Matěji, což také učinil. Kostel byl údajně vysvěcen pražským biskupem sv. Vojtěchem. Tato dávná pověst byla zaznamenána v Kronice české sepsané v 16. století Václavem Hájkem z Libočan, ovšem mezi nejstaršími českými kostely založenými v 10. století uvádějí kostel sv. Matěje i někteří další čeští letopisci. 

První spolehlivý historický údaj o kostele však pochází až z roku 1404. V důsledku husitských válek byl kostel po určitou dobu využíván věřícími přijímajícími podobojí, katolické bohoslužby byly obnoveny v roce 1521. Protože však přestával být kostel vzhledem k počtu věřících kapacitně dostačující, byl v roce 1770 zbořen a nahrazen novým, vybudovaným v roce 1770 na témže místě nákladem Františka Xavera Strachovského rytíře ze Strachovic, probošta Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze. Nový kostel byl 4. července 1771 benedikován a 29. září téhož roku vysvěcen pražským světícím biskupem Janem Ondřejem Kayserem z Keysernu. 

V průběhu doby byl kostel mnohokrát vyloupen (jen v letech 1772 až 1800 čtyřikrát, popáté 2. června 1820, znovu v noci na 3. ledna 1903), naposledy v 90. letech 20. století. Věž kostela byla těžce poškozena, když do ní v noci z 13. na 14. března 1840 uhodil blesk; při následném požáru byly ve věži roztaveny železné zvony, které sem byly v roce 1787 přeneseny z kostela sv. Vavřince na pražském Petříně. Po požáru nechal jeden ze zvonů přelít probošt Václav Václavíček. Druhý zvon daroval probošt Msgre. Antonín Hora, třetí nechal ulít zdejší farář Msgre. ThDr. Rudolf Horský. Tyto tři zvony byly zrekvírovány pro válečné účely za 1. světové války. V roce 1927 byly v kostele instalovány dva nové zvony, které ovšem byly za 2. světové války odvezeny.  

Tradice známých perníkových betlémů vystavovaných v době Vánoc v dejvickém kostele sv. Matěje vznikla v roce 1972. Jesličky měly původně asi třicet postaviček, jejich počet se však v průběhu let zvýšil na téměř čtyři stovky. Jednotlivé postavy jsou oděny do krojů z různých částí Čech, Moravy a Slezska. Každoročně se pečou figurky čerstvé, přibližně od roku 1980 se některé z nich konzervují a uchovávají. Nejprve pekla betlém výtvarnice Helena Horálková, zhruba od roku 2004 ho peče cukrář Daniel Zítka.

První záznam o konání poutí ke kostelu sv. Matěje je z roku 1595, kdy papež Klement VIII. vyhlásil na žádost tehdejšího pražského probošta Jiřího Bartholda Pontana z Breitenberka plnomocné odpustky pro poutníky do zdejšího kostela. Od té doby se - s výjimkou krátkého období po bitvě na Bílé hoře - rozvíjela tradice velkých svatomatějských poutí. K proslulosti této pouti významně přispěla skutečnost, že se jedná o první jarní pouť v Praze. Poutní křížová cesta ke kostelu s dvanácti kapličkami začínala poblíž nynější stanice metra Hradčanská.

Vzhledem k posunu charakteru pouti od náboženského k zábavnímu a zvýšení počtu účastníků, jimž už zdaleka nepostačovalo prostranství před budovou fary, se stánky a pouťové atrakce postupně přesunuly do nižších úseků poutní cesty, zejména pak na dnešní Vítězné náměstí. V období tzv. první republiky se této pouti účastnilo přibližně čtvrt miliónu lidí. V roce 1928 natočil režisér Josef Kokeisl film U svatého Matěje, když se slunko zasměje s dodnes známou písničkou Karla Hašlera U svatého Matěje.

Kvůli výstavbě dalších budov ČVUT v Dejvicích byla zábavní část matějské pouti od roku 1964 přesunuta do tehdejšího Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (nynější Výstaviště) a nabyla masových rozměrů (v 90. letech 20. století se počet účastníků přiblížil jednomu miliónu, poté poněkud klesl a v posledních letech se ustálil na přibližně 700 tisíc návštěvníků). Původní svatomatějská pouť se nyní slaví - vzhledem k přesunu svátku sv. Matěje podle českého liturgického kalendáře z 24. února na 14. května - v odlišném termínu než matějská pouť na Výstavišti.

Kolem kostela sv. Matěje je hřbitov Šárka. Má rozlohu 1,29 ha a je na něm 201 hrobek, 2 320 hrobů a 430 urnových hrobů.

Na hřbitově se nachází hrobka proboštů Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a hroby řady významných osobností:

• Karel Janoušek († 1971) - letecký maršál RAF a československý armádní generál

• prof. MUDr. František Blažek († 1977) - pediatr
• prof. Oldřich Blažíček († 1953) - malíř
• doc. PhDr. Oldřich Jakub Blažíček, DrSc. († 1985) - historik umění
• Felix le Breux († 1974) - herec
• Rudolf Březa († 1955) - sochař
• Karel Jan Čapek († 1997) - básník
• Božena Čížková († 1955) - spisovatelka
• Dagmar Čížková († 1993) - malířka
• JUDr. František Čuhel († 1914) - ekonom
• prof. MUDr. Pavel Dittrich († 1936) - soudní lékař
• Josef Drahorad († 1895) - hudební skladatel
• Zuzana Dřízhalová († 2011) - herečka
• prof. Ing. arch. Dr. Antonín Engel († 1958) - architekt
• prof. Josef Fojtík († 1966) - sochař
• Eva Foustková († 1977) - herečka
• PhDr. Emil Franke († 1939) - politik
• Alena Frimlová († 1988) - herečka
• PhDr. Miroslav Halík († 1975) - editor díla Karla Čapka
• Zikmund Václav Halka-Ledóchowski SJ († 1944) - probošt Metropolitní kapituly u svatého Václava v Olomouci
• Jindřich Lev Hanák († 1939) - divizní generál
• František Hanus († 1991) - herec
• prof. MUDr. Karel Herfort († 1940) - zakladatel dětské psychiatrie
• Msgre. Antonín Hora († 1906) - generální vikář pražské arcidiecéze

• prof. MUDr. Ivan Horbaczewski († 1942) - lékař, chemik a politik
• Msgre. ThDr. Rudolf Horský († 1926) - kněz, politik a spisovatel
• Josefina Hovorková († 1916) - dcera malíře Josefa Mánesa
• Alexandr Vladimír Hrska († 1954) - malíř, grafik a scénograf
• Marie Chadimová Martinová († 1987) - malířka
• Bronislav Chorovič († 1980) - operní pěvec
• Jan Jáchym († 1956) - malíř
• Josefina Benešová Jáchymová († 1931) - spisovatelka
• prof. Ing. arch. Pavel Janák († 1956) - architekt, hrobka zrušena v 90. letech správou pražských hřbitovů. Na původním místě je připomínka na Janákův hrob.
• Josef Antonín Jíra († 1930) - archeolog
• Milan Kadlec (vedoucí) († 1968) - pionýrský vedoucí, oběť nehody při invazi sovětských vojsk
• Josef Kemr († 1995) - herec

• MUDr. Filip Stanislav Kodym († 1884) - lékař a spisovatel
• Ladislav Jan Kofránek († 1954) - sochař
• Josef Kopta († 1962) - spisovatel, novinář a dramatik
• Petr Kopta († 1983) - básník a překladatel
• Emil Kotrba († 1983) - malíř a grafik
• Msgre. ThDr. František Borgia Krásl († 1907) - světící biskup pražský, spisovatel a politik
• prof. MUDr. Zdeněk Kunc († 1985) - zakladatel české neurochirurgie
• Ing. Ladislav Kutiš († 1973) - hydrolog
• prof. Ing. dr. Bohumil Kvasil († 1985) - elektrotechnik a fyzikální elektronik
• Antonín Ledvina († 1947) - varhaník a profesor Hudební a dramatické akademie v Bratislavě
• Irena Ledvinová († 1990) - varhanice a ředitelka kůru v pražských kostelích sv. Matěje, sv. Tomáše a sv. Mikuláše
• Karel Liška († 1987) - sochař
• MUDr. Petr Lom († 2003) - lékař, politik a diplomat
• Josef Mach († 1951) - básník a spisovatel
• Mons. Jan Machač († 2009) - dlouholetý farář ve farnosti u kostela sv. Matěje
• prof. MUDr. Jiří Malý († 1950) - antropolog a lékař
• Rudolf Manoušek  († 1951) - zvonař
• Rudolf Manoušek († 1994) - zvonař
• Květa Manoušková († 2002) - sochařka

• prof. PhDr. Bedřich Mendl († 1940) - historik
• prof. RNDr. PhDr. Zdeněk Neubauer, CSc.
• Jan Noha († 1966) - básník a spisovatel
• Ludmila Píchová († 2009) - herečka
• PhDr. Antonín Matěj Píša († 1966) - básník, kritik a novinář
• JUDr. Alois Rašín († 1923) - politik, právník a ekonom

• Václav Řezáč († 1956) - spisovatel
• Jan Scheinost († 1964) - novinář
• Vladimír Slavínský († 1949) - filmový režisér
• Ing. RTDr. Jan Smetana († 1962) - hydrolog
• Jan Smetana († 1998) - malíř, profesor Akademie výtvarných umění v Praze
• doc. PhDr. František Smotlacha († 1956) - mykolog, zakladatel československého vysokoškolského sportu
• Miroslav Smotlacha († 2007) - potravinářský chemik a mykolog
• Věněk Šilhán († 2009) - ekonom, politik
• prof Zbyněk Šmahel, antropolog
• prof. Ing. arch. Karel Štipl († 1972) - sochař, architekt a sklářský výtvarník
• Václav Beneš Šumavský († 1934) - novinář a spisovatel
• prof. PhDr. Josef Šusta († 1945) - historik, spisovatel a politik
• Vojtěch Tittelbach († 1971) - malíř a grafik

• prof. PhDr. PhMr. Oldřich Tomíček († 1953) - chemik
• Oldřich Tyl († 1939) - architekt
• MUDr. Miloslav Valvoda - lékař (ORL)
• Václav Vaško († 2009) - diplomat, katolický aktivista
• Msgre. Josef Vymětal († 1974) - vojenský kaplan, plk. duch. služby, dočasný kněz v kostele sv. Matěje
• brigádní generál Otakar Zahálka († 1942) - brigádní generál a příslušník protifašistického odboje

Asi nejvýznamnějším objevem pro mě byl však hrob rodiny Čadských se jménem Václava Čadského, který zemřel v Itálii v roce 1917.  S velkou pravděpodobností se jedná o mé předky. 

Na ostrohu na levé straně Vltavy v Praze-Dejvicích, nad Podbabou na kopci s názvem Baba (259 m n. m.) se nachází zřícenina Baba. Od zříceniny je výhled na Troju, Bubeneč a Dejvice, zřícenina tvoří dominantu této části údolí.

Kopec byl podle archeologických průzkumů ze 70. let 20. století osídlen již od mladší doby kamenné, kdy zde bylo opevněné sídliště. Název návrší je doložen od 15. století.

Roku 1622 založil na kopci novoměstský měšťan Jindřich Žežule vinici. Roku 1650 zde majitel vinice Servác Engel z Engelflussu nechal postavit letohrádek s viničným lisem. Roku 1673 vinici i se stavbou koupil děkan Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze Tomáš Pešina z Čechorodu, a proto se vinici říkalo Děkanka nebo Čechorodka. Ve 40. letech 18. století za válek o rakouské dědictví byl letohrádek pobořen bavorskými a francouzskými vojsky. Byla zlikvidována i zahrada s ušlechtilými stromy. Roku 1748 koupila pozemek A. T. Lohnerová a připojila je k šáreckému hospodářství. Roku 1858 nechaly státní dráhy zříceninu letohrádku romanticky upravit jako napodobeninu hradní zříceniny.

Některé zdroje stavbu označují za bývalou kapli. Podle jiných zdrojů může jít o romantickou novostavbu z počátku 19. století, do které pak při výstavbě železnice byla vsazena ještě gotická okna.

Západně od zříceniny byla ve 30. letech 20. století postavena Osada Baba. Skály ostrohu jsou chráněny jako přírodní památka Baba. Stavba je volně přístupná. V noci je pro zvýraznění od roku 2006 nasvícena.

Po přesunu z Baby MHD je poslední zastávkou hostinec Na Slamníku. Je to bývalá viniční a hospodářská usedlost a výletní hostinec v Praze 6-Bubenči, který stojí na rohu ulic Gotthardská a Wolkerova. Je chráněn jako nemovitá kulturní památka České republiky.

Již ve středověku zde fungoval hostinec s názvem "Dolejší krčma". Kolem roku 1620 jej držel bubenečský oborník Jan Trnovský; za jeho vlastnictví k němu patřila sousední kovárna, stodola, 7 strychů polí a také Klaudovská zahrada obehnaná zdí. Písemně doložen je také v polovině 17. století, kdy byl v majetku královského oborníka Václava Šány (1624-1668); po skončení třicetileté války je však uváděn jako pustý. V poslední čtvrtině 17. století jej vlastnil Jan Petr rytíř Hubryk z Hennersdorfu, který jej obnovil; v té době k němu náleželo 10 strychů polí a 2 strychy vinice.

Roku 1741 koupil hospodu František Antonín Mahler a s ní i 7 strychů pole, Klaudovskou zahradu a pustou kovárnu. O rok později vše vyplenilo francouzské vojsko při válce o rakouské dědictví. Pobořenou krčmu Mahler prodal Šebertiánu Erhartovi z Malé Strany, který ji skromně obnovil; měla jen světnici a komoru.

Od roku 1766 patřila hospoda Tomáši Baurovi a jeho dědicům. Na polích pěstovali již jen pro vlastní potřebu a další majitel, od roku 1816 Antonín Kratochvíl, sjednal do šenku nájemce. Po vyhoštění nájemce z Bubenče pro hlučné zábavy šenkoval v krčmě syn František Kratochvíl a koncem 19. století Václav Bambásek. V 80. letech 19. století prošel areál přestavbou. V soukromém vlastnictví zůstal do roku 1956.

Jako příměstský podnik měl hostinec zvláštní postavení; byl navštěvován při poutích, korunovacích a dalších slavnostech. Své jméno získal po velikonoční slavnosti pražských krejčí "Slamník". Krejčí střihli z pevného plátna na slamník, tovaryši s učedníky jej ušili a ozdobili pestrobarevnými mašlemi a také na něm vyšili postavy panny a mládence. Slamník byl poté pověšen na břízu, později nošen od Bruské brány do Podbaby, kde byla májka se slamníkem zaražena do země a kolem ní se tancovalo. 

K těmto místům mám osobní vztah. Jednak řada mých předků (z nedalekých Horoměřic a okolních vsí) je uvedena v matrikách, které vedla mimo faru únětickou i fara u sv. Matěje, jednak jsem 4 roky studovala Obchodní akademii na Krupkově náměstí a později zjistila, že tuto školu, dříve měšťanku, navštěvoval i můj děda. A v kostele u sv. Gotharda, který leží mezi obchodní akademií a hostincem Na Slamníku, se děda s babičkou vzali ...