Branišov je obec ležící zhruba 5,5 km od centra Českých Budějovic. První písemná zmínka o vsi (Branischow) pochází z roku 1391. Ve starších dobách bývala ves rozdělena mezi několik vrchností: jedna část k blízké tvrzi Doubíčko, držené různými drobnými šlechtici od 14. století až do roku 1548, kdy Doubíčko i s příslušným dílem Branišova od bratří Jiřího, Kryštofa, Adama a Jáchyma Kořenských z Terešova odkoupilo město České Budějovice. Druhý díl Branišova náležel ke Třebínu, taktéž s vlastníky z řad nižší šlechty. Z nich poslední Hynek Vamberský z Rohatec pro účast na stavovském povstání propadl majetkem a konfiskovaný Třebín s příslušnou částí Branišova následně roku 1623 koupily České Budějovice, které pak pro většinu Branišova zůstaly vrchností až do zrušení poddanství. Od 17. století se připomíná Doubská (dnešní Hluchá) Bašta coby obydlí hlídače, spravujícího okolní městské rybníky. Drobné podíly v Branišově měly i další vrchnosti; na sklonku feudalismu v roce 1848 tak patřila jedna usedlost k panství Hluboká a jedna usedlost k panství Český Krumlov. Od roku 1850 je Branišov samostatnou obcí, s výjimkou období let 1943 až 1945 a 12. června 1960 až 31. prosince 1993, kdy tvořil část obce Dubné.

Pamětihodnosti v Branišově jsou např. dochované usedlosti č.p. 4, 6, 11, 18 a 29 z 2. pol. 19. století, kaplička Nejsvětější Trojice z roku 1856, železná sloupková zvonička (zvonek datován 1943), kaple na samotě U Lesa (zbudovaná roku 1915 na paměť zesnulého Josefa Gramana nákladem jeho ženy Kateřiny), kaple na Hluché Baště, tvrziště Doubíčko (terénní stopy středověké tvrze, opuštěné někdy koncem 15. století, na ostrově v severovýchodním rohu Náveského rybníka asi 100 m západně od Hluché Bašty) a několik křížků (křížek u budějovické silnice severně od výše uvedené samoty z roku 1850, křížek z roku 1830 vedle této samoty, křížek na severním okraji obce na začátku polní cesty vedoucí k Hluché baště, a křížek s obrazem Panny Marie u Dubenského rybníka). 

Branišovský les

Branišovský les (zvaný také Bor) je smíšený les, který se rozkládá mezi českobudějovickým sídlištěm Máj, čtvrtí Zavadilka a obcemi Branišov, Mokré a Třebín. Jižní část přechází v Homolský les, který přiléhá na Letiště České Budějovice. Severovýchodní část lesa je v soudobých mapách označována názvem V Boru, jihozápadní jako Vlčí jáma. Les je známý řadou tragických událostí, pověstí a příběhů popisujících paranormální jevy. 

Branišovským lesem, trasou z Budějovic do Třebína a zpět, aniž bych toto vše níže uvedené tušila, jsem projížděla poslední týden v červnu roku 2019. Musím říci, že se nic nestalo, nic zvláštního nebylo cestou zaznamenáno a jsem za to ráda. Vzpomínám si, že bylo krásné slunné počasí, teplo již od rána a okolní krajina s četnými rybníky působila typicky jihočesky. 

Oblast byla výrazně ovlivněna činností člověka (využívaná jako výletní lesopark, střelnice a vojenský prostor). Část lesa byla vykácena v souvislosti s výstavbou sídliště Máj (oblast s ulicemi Volfa, Chlajna a základní školou). Les se rozkládá v nadmořské výšce kolem 400 m.n.m., většinu severovýchodní části pokrývá smrkový porost s přimíšeným dubem (v menší míře dalšími listnáči), v jihozápadní části převládá borovice. Některé lesní cesty a  okraje lemují duby. 

Některé prameny zmiňují menší osadu v této oblasti již na přelomu 15. a 16. století. V současnosti se na mýtině V Boru nachází dům č.p. 48 s několika dalšími objekty a při silnici (ul. Branišovská) zahrádkářská kolonie. Stávala tu dále výletní restaurace U Hada pojmenovaná po jejím majiteli Františku Hadovi. Za minulého režimu byla její budova využívána k ubytování malé vojenské posádky. Současná restaurace se nachází v jiném (novém) objektu. Severní část Boru byla za první republiky využívána jako příměstský park, dodnes je zde možné vidět torza obvodových zdí menší budovy. Šlo o prvorepublikový lesní altán, který sloužil k občerstvení výletníků. Po válce byl využíván v rámci vojenského prostoru jako strážnice. Nedaleký val (u obdélného rybníčku) fungoval jako vojenská střelnice. Střelnice v této oblasti existovala již za Rakouska-Uherska. 

Jihozápadní část lesa (Vlčí jáma) ze severovýchodu uzavírá opuštěný statek U Petrů (v některých mapách označený názvem U Lesa) s patrnými prvky selského baroka. Před vraty stojí kaple z roku 1915 vystavěná Kateřinou Gramanovou na památku jejího zesnulého manžela Josefa. V interiéru byl oltář s výjevy Anděla strážce, Krista na hoře Olivetské a svatého Václava, v současné době zničen bezdomovci. Odbočku příjezdové cesty z asfaltky doplňuje litinový křížek z roku 1850. V severním cípu Vlčí jámy stojí opuštěný vojenský objekt, jihovýchodní část lemují novostavby u Mokrého a jihozápadní část chaty u Městského rybníka (Třebín). U lesních cest se nachází několik menších sakrálních staveb; dřevěná boží muka zvaná Černý sloup na křižovatce tří lesních cest a dále křížek. 

Oblast Branišovského lesa - Boru a jeho okolí je známa řadou pověstí, obtížně vysvětlitelných událostí a příběhů. U části z nich není snadné doložit původ.

Současné bažiny v Boru byly původně mnohem rozsáhlejší, dobrovolně nebo nedobrovolně v nich ukončil život nejeden pocestný. Duše těchto osob zůstaly v oblasti a vystupují z bažin, kam se snaží svést kolemjdoucí. Jednoho z někdejších rybníčků se týkala pověst o vodníkovi.

V roce 1927 byl v Branišově otevřen nový luxusní hotel Praha (dnes jde o budovu č.p. 5, později po požáru stavebně upravenou a v současnosti využívanou jako obecní úřad). 

Jedněmi z návštěvníků byla mladá dvojice, milenci Marie Kohoutová a Karel Šondl, oba z Českých Budějovic. Dvojice vyrazila na výlet, ale zpět se již nevrátila. Dne 22. dubna 1933  společně v obětí spáchali sebevraždu oběšením na jednom z mladých dubů nad Kaňkovým lesem. Dle branišovské kroniky je našel výměnkář Jan Dvořák, který byl na poli s hospodářem B. Vaníčkem, oba z č.p. 9. 

Dalším opakovaně popisovaným jevem jsou kroky slyšitelné v suchém listí, případně sněhu. Pronásledovaly osoby procházející lesem, ale žádná bytost, které by mohly patřit, nebyla vidět. Některé zdroje tento jev spojují s Černým mužem.

Další svědci popisují dvojici červených očí vznášejících se zhruba dva metry nad zemí, které se objevují po setmění. Někteří popisují oči jako sešikmené, jejich zjevení předcházelo červené světlo. První datované publikované pozorování pochází z roku 1998. Existují snahy tento jev vysvětlit jako pozorování zadních světel aut jedoucích po asfaltce Branišov - České Budějovice. Svědci ale vypovídali, že se k nim červené oči přibližovaly nebo je pronásledovaly.

Zjevení ženy v bílém oděvu (bílé paní) je spojováno se zavražděnou obyvatelkou nedaleké samoty, která ani po smrti nenašla pokoje.

Kolem roku 1960 se jeden z obyvatel samot U Pěti zlodějů (též Jednoty, ve starších mapách U Čtyř zlodějů) vracel na kole domů z Českých Budějovic, odkud vyrazil v 18 hodin. Při cestě přes Bor (která tehdy byla prašná, neasfaltovaná) se mu zdálo, jako kdyby se celý les vlnil. Po sestoupení z kola si všiml, že se hýbe samotná cesta i štěrk na ní. Když vyjel z lesa a projížděl Branišovem, byl překvapený, že se už v žádném okně nesvítí, přestože mělo být sotva 19 hodin. Poté, co dorazil domů, zjistil, že jsou 3 hodiny v noci. Během cesty, která obvykle trvá hodinu, uteklo hodin devět.

Podobný zážitek měl i mladý chlapec, který si cestu do školy z Budějovic do Vimperka zkracoval na kole přes Branišov. Když se jednoho dne vracel ze školy domů, cesta se pod ním začala vlnit a když dorazil konečně domů, zjistil, že hodinová cesta na kole ze školy, mu trvala celkem 12 hodin. 

Při procházce Borem si jedna z dvojice žen odběhla do křoví. Když se dlouho nevracela, šla se po ní druhá podívat, ale nebyla tam, ani v okolí. Když jí hledala a přemítala, kam se mohla podít, objevila se z ničeho nic a vyprávěla, že se kolem ní objevila zelená mlha a když se rozestoupil, stála v neznámé krajině plné intenzivních pestrých barev a zlatým městem v dáli. Chvíli úkaz nechápavě prohlížela, pak k ní přistoupil muž v černém, položil jí ruku na čelo a vytlačil zpět do lesa. Zatím co na neznámém místě strávila pár minut, její kamarádka v lese čekala tři čtvrtě hodiny. Příběh s časovým posunem datovaný do 20. století je uváděný i z okolí nedalekých Čejkovic. 

Podle vyprávění se v době, kdy zdejší muniční sklad hlídala vojenská posádka, odehrála tragédie, při které zahynulo několik vojáků. Nejrozšířenější verze příběhu hovoří o čtveřici vojáků a týká se oblasti u bývalého strážního domku. Jednu dvojici při noční stráži střídala druhá, jeden z vojáků se začal v cosi přeměňovat (případně vojáky vystrašila "hrůza vycházející z lesa"), což vyvolalo vzájemnou střelbu. V jejím důsledku tři zemřeli na místě, čtvrtý na následky poranění zemřel po převozu do nemocnice.

Podle výpovědi obyvatele samoty V Boru se příběh odehrál na jiném místě a týkal se vojáků, kteří se zastřelili ze žárlivosti. Podle jiného svědka, který v roce 1973 sloužil v Benešově, proběhlo tehdy mimořádné vojenské školení na téma "přepadení a zabití hlídky u muničního skladu v Budějovicích záškodnickou skupinou". Další svědek, který sloužil v roce 1983 v Českých Budějovicích jako velitel tanku, potvrdil, že se v době jeho služby měli postřílet dva vojáci na stráži. Popisoval, že v tehdejší době docházelo v důsledku nesmyslných rozkazů z vedení útvaru k mimořádnému vypětí, což v kombinaci s nedodržováním norem vedlo k abnormálnímu stresu, který snadno mohl mít tragické následky. Oblast ve své zprávě označuje jako "prokleté místo". Tragédii, která je spojována s obdobím 60. až 80. let, se snažil objasnit scénárista, novinář a televizní redaktor Otomar Dvořák. V pražském vojenském archivu v záznamech z let 1969 až 1985 o případu nenašel zmínku. Připouští, že v případě vyšetřování případu vojenskou nebo státní policií mohou být materiály dosud tajné.

Otomar Dvořák připravoval materiály o Boru pro pořad Záhady a mystéria. Během shánění informací mu bylo telefonicky vyhrožováno a byl nabádán, aby "šťourání kolem lesa Boru" zanechal. Z natáčení tohoto dílu seriálu poté ze záhadných okolností sešlo.

V oblasti mělo dojít k pádu neznámého objektu, který připomínal obrovskou zářící kouli. Oblast na rok uzavřela speciální jednotka, přístup do ní neměla ani místní vojenská posádka. Po zpřístupnění prostoru zůstaly na místě živé stromy s jednostranně šikmo sežehnutou kůrou (u země a ve vyšších partiích byly kmeny nepoškozené). 

Podle vyjádření českobudějovických hasičů došlo k opálení kůry kolem roku 2000 kdy v Boru hořel suchý porost. Požár se podařilo zlikvidovat dříve, než se se rozšířil na stromy. To ale příliš nekoresponduje s popisem spáleniště s jednostranně (z jihovýchodu) sežehnutými kmeny. Svědek, který v Českých Budějovicích v osmdesátých letech sloužil, připustil, že i kdyby do oblasti spadlo letadlo, cvičná raketa nebo vrtulník, mohlo to vést ke zcela nelogickým reakcím a opatřením tehdejšího velení.