Celetná ulice

Celetná ulice (dříve Caletná) je významná ulice v Praze, která vede Starým Městem pražským ze Staroměstského náměstí až po někdejší Králův dvůr (dnes tu stojí Obecní dům) na dnešním náměstí Republiky u Prašné brány. Jedná se o první část Královské cesty, která vede odtud až na Pražský hrad. Ulice má délku přibližně 400 metrů a kdysi v ní, mimo jiné, jezdily tramvaje. Dnes má většina ulice status pěší zóny. 

Jelikož v současné době přímo v Celetné ulici kousek od Prašné brány pracuji, zajímá mě její historie o to víc. Tak začalo tedy moje pátrání ... 

Název ulice pochází od caltnéřů, což byli pekaři, kteří tu kdysi pekli pletené housky, koláče, vánočky, vdolky, případně pečené placky, kterým se říkávalo calta. 

Kdo by toužil takovou caltu si zkusit upéct, tady jsem našla i recept:

Suroviny: 400 g hladké mouky, 180 g tuku, 150 g cukru, 1 ks vejce, 1 balíček prášku do pečiva, 1 balíček vanilkového cukru, 1 ks tvarohu, hnědý rum, rozinky, jablka, mák, kandované ovoce, trochu mléka a oříšky nebo semínka dle libosti.

Postup: Tuk spojíme s cukrem a tvarohem, přidáme vejce a vytvoříme směs. Mouku smícháme s práškem do pečiva a přidáme k ostatnímu. Přidáme ňamky (oříšky, rozinky apod.). Na vymazaný plech vytvarujeme štolu, pomažeme ji rozpuštěným máslem a pečeme 1/2 až 3/4 hodiny mírně v troubě. Po vyndání ještě horkou můžeme lehce polít rumem a posypat moučkovým cukrem, pak potíráme máslem a hustě posypeme znovu moučkovým cukrem. Utvoří se cukrová, voňavá krusta. 

Prvním záznam o caltě najdeme již v Klaretově slovníku z roku 1366. Vedle českého názvu je zde uveden v závorce i název latinský cunea. Cuneus - klín, klínovitý tvar. S podrobnějším vysvětlením se ovšem setkáme až ve Staročeském slovníku Jana Gebauera, který latinský ekvivalent vysvětluje na základě tvaru tohoto pečiva. Další záznam o výskytu calty zachovává slovník kněze Tomáše Rešela Hradeckého z roku 1560, kde se uvádí "Scriblita pečená calta".  Calty se ve staročeské kuchyni pekly o Vánocích. "Dříve se calty štědrovni nebo húsce, jak se vánočkám říkalo, jedly buď s mlékem nebo tzv. odvárkou". Odvárka měla být hustá kaše připravovaná z rozvařených sušených hrušek a švestek, spolu s povidly, vodou, cukrem nebo medem, perníkem a kořením. V kuchařských knihách které Zíbrt ve své knize otiskuje, nenalezneme ani jeden návod na přípravu calty. V kuchařkách 16. a 17. století se však objevují recepty na přípravu celtlí (celetlí), certlí (z různých druhů ovoce - kdúlové, hruškové, broskvové ...) i lecetlí. Jedná se o podoby názvu calta v hovorovém jazyce. Tyto názvy mají význam "cukrovinka, tvrdý bonbón, pokroutka". Ve slovenských dialektech najdeme název certle jako "plněné oplatky". Ve starých kuchařských knihách je dochován význam certlí také jako tvrdý cukrový bonbón. 

Kniha kuchařská 1712: Moučný lecetly udělali. Vezmi jednu libru cukru, nebo mám řeknouti mouky pěkný, taky jednu libru. Zmiš ten cukr s vaječným žloutkem, aby čistě bílej byl a hustej jako hnětenička. Když to pak dobře zmíšeno bude, tedy vezmi tu mouku ten cukr a zmiš ještě vždy hrubě dobře, nebo čím se více míší, tím pěknějí skynou. Potomně udělej lecetly z toho vedle tvé libosti, peč je na oblaku (tj. na oplatku), skynou velice pěkně, to za pravdu shledáš.

Rukopisný sborník kuchařských receptů "šlechtických" z 1. polovice století 17.: Kdúlový certle. Vzíti vařenejch, vobloupanejch, drobně zkrájenejch kdúlí čtyry libri a cukru čtyry libri zmíchati, zvařiti, až se dobře zkustne, potom dávat na pěkný prkýnko, jak dlouhý certle míti chceš, vochladit, nožem, nechati uschnouti, vobraceti.

Název pražské ulice nebyl ve 14. století ustálený a podle latinského či německého dochovaného označení se užívalo Caletná i Celetná (z něm. Czaltnergassen). 14. století také představuje vyvrcholení osídlování našeho území a německé kolonizace. Hlavní úlohu sehrál pohyb řemeslníků za prací, zvláště do velkých měst. 

Nejnovější literatura, která zachycuje přejatá slova z německého jazyka, uvádí u hesla calta význam slova jako plochý koláč, zapletený koláč, vánočka, ale také podlouhlý pecen chleba, podlouhlá houska. Rakouská varianta pak koláč ve tvaru oválu, koláč pečený se sirupem nebo medem a s velkým množstvím koření. Slovo calatka pak houska od pekaře, bramborová placka, buchty s trnkami uvnitř, pečivo pro šestinedělky, buchta kynutá velká, zdobená a sypaná.

Je patrné, že v minulosti (dodnes jen v nářečích) se tímto názvem označovala celá řada druhů pečiva, které se lišily tvarem (trojhran, placka, vdolek, koláč, podlouhlá houska, šiška, buchta, pokroutka), chutí (většinou sladké - buchta, koláč, vánočka, ale i chléb, bramborové placky) i funkcí (pečivo svatební, pečivo jako dar šestinedělkám). Vznik nových jídel a následně jejich název byl většinou motivován nějakou důležitou ingrediencí, způsobem přípravy či konzumací nebo tvarem a povrchem. Název calta je v tom ohledu nejasného původu.

Slovo houska (vánoční houska či húska) původně označovalo vánočku :-)

Na calty, housky nebo vánočky upomínají například středověká osobní jména: roku 1355 je zmíněn Marsikoni dicto Huscze (Maršík zvaný Houska), roku 1358 Martino dicto Huscze de Piscupitcz (Martin zvaný Houska z Biskupic), roku 1487 kněz Jan Húska z Uherského Brodu. Kniha počtů královského města Loun z 15. století upomíná na tvar osobního jména "Janek Wanoczka". V roce 1377 pečetil v hornorakouském Freistadtu měšťan Jacobi Magerlini při obdarování kostela sv. Kateřiny pečetí s dvěma vzpímenými do sebe zapletenými caltami. Caltu měli v erbu ve štítě i na zdobné helmici též Caltové z Kamanné hory. Při vjezdu císaře Ferdinance I. do Prahy zdobila červenou korouhev cechu pekařského "calta bílá a preslice".

V Celetné ulici je celá řada pamětihodností, významných domů i jiných zajímavostí. 

- č.p. 603/1, nárožní, též Staroměstské nám. 15 - Dům U bílého jednorožce - dům stojí na základech dvou románských domů, má dochované sklepy, klasicistní přestavby jsou z roku 1770, narodila se zde mozartovská pěvkyně Josefína Hambacherová-Dušková.

- č.p. 553/2 - Sixtův dům - původně pozdně románský dům z počátku 13. století, jehož místnosti s valenými a křížovými klenbami se dochovaly v dnešním suterénu. V pravém dvorním křídle je zachován raně gotický věžový objekt. Dům na počátku 15. století patřil Jindřichu Leflovi z Lažan, ochránci Mistra Jana Husa. V roce 1523 byl pozdně goticky přestavěn. Od roku 1567 patřil významnému měšťanskému politikovi Janu Theodorovi Sixtovi z Ottersdorfu (1500 - 1583), který se jako staroměstský kancléř výrazně podílel na nezdařeném prvním protihabsburském stavovském povstání v letech 1546 - 1547. Tyto události zpracoval Sixt v podrobném kronikářském spisu. Dnešní barokní podoba domu je z roku 1737. Z té doby jsou také plastiky imperátorů na atice z dílny Antonína Brauna (1709 - 1742), z nich socha císaře Karla VI. byla přenesena v roce 1919 do Lapidária Národního muzea. V letech 1888 - 1889 zde žil s rodiči spisovatel Franz Kafka (1883 - 1924).

- č.p. 602/3 - Dům U Tří králů - dům je v celé výšce gotický z konce 14. století. V přízemní místnosti (mázhausu) vpravo při ulici jsou zachovány křížové klenby. Na obou bočních stranách domu jsou původní gotické štíty (levý je cihlový, pravý kamenný). Zachován je rovněž gotický krov ze smrkového dřeva. Zde žil v letech 1896 - 1907 spisovatel Franz Kafka.

- č.p. 601/5 - Týnská fara - původně zde ve 12. století stával špitál pro cizí kupce, zanikl patrně v 2. polovině 13. století. Od roku 1365 je zde fara kostela Panny Marie před Týnem. Z gotické budovy se zachovalo zdivo v celé výšce domu a západní štít. V letech 1424 - 1471  zde působil Jan Rokycana, volený husitský arcibiskup. V 15. a 16. století byla fara sídlem konzistoře podobojí. Dnešní podoba domu je z 18. století. Kolem se až do roku 1820 rozkládal hřbitov.

- č.p. 555/6 - Dům U Bílého lva - původně románský dům (zbytky zdiva v suterénu), goticky přestavěný. Dnešní podoba je z poloviny 19. století.

- č.p. 556/8 - Dům U Černého slunce - původně gotický, v baroku přestavěný dům. Domovní znamení je z poloviny 18. století. 

- č.p. 557/10 - Dům U Bílého páva - původně gotický dům, přestavěný v baroku. Při květnové revoluci roku 1945 vyhořel, novostavba je z roku 1949. Na průčelí je domovní znamení páv.

- č.p. 558/12 - Palác Hrzánů z Harasova (Hrzánský palác) - původně románský dům se zachovanou románskou místností, křížově zaklenutou, ve východním sklepě pod hlavní budovou. V severní uliční stěně je zachováno ostění románského okna. Majitelem paláce se roku 1701 stal hrabě Zikmund Valentin Hrzán z Harasova, který jej nechal přestavět ve stylu vrcholného baroka podle návrhu Giovanniho Battisty Alliprandiho. Přestavba byla hotova kolem roku 1723. Na konci 18. století se majitelem paláce stali Vrtbové, a v roce 1801 nechali přistavět další poschodí v nádvorní části paláce. Dalšími majiteli byli od roku 1839 Lobkovicové. Ti nechali v palácovém nádvoří vybudovat klasicistní pavlače. Plastickou výzdobu průčelí (busty, maskarony) vytvořila dílna Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Portál s figurální výzdobou je od neznámého sochaře. Zábradlí balkónu je z konce 18. století. Balkon nese dvojice Atlantů po boku portálu. Palác byl stavebně upraven v roce 1925. V domě měli v letech 1906 - 1912 velkoobchod s galanterním a střižním zbožím rodiče Franze Kafky, Hermann a Julie Kafkovi, což nám připomíná pamětní deska.

- č.p. 597/13 - Caretto-Millesimovský palác - původně rozlehlý románský dům, jehož zdivo z 2. poloviny 12. století je zachováno v suterénu západního dvorního křídla (několik klenutých místností, portál s reliéfem). Z gotické stavební etapy se zachovala čtyři křídla kolem vnitřního dvora. Přední křídlo  s čelem do Celetné má dosud dva postranní gotické cihlové štíty. V místnosti 1. patra zadní části paláce byla odkryta dvě pravoúhlá, dvojdílná gotická okna s kružbami a sedadlem ze 3. čtvrtiny 14. století. Dnešní palác s použitím zdiva gotického domu založil roku 1750 Kryštof z Cavriani a dostavěl roku 1756 Jan z Caretto-Millesima; kopie jeho erbu je v supraportě portálu, originál v Lapidáriu Národního muzea). Autorem projektu stavby byl Anselmo Lurago. Dnes je zde Univerzita Karlova.

- č.p. 559/14 - Dům Bubnovský (V Boudě) - gotický, v renesanci rozšířený a poškozený přestavbou J. Fragnera z roku 1956. Bubnové z Litic jsou starý český šlechtický rod ze 14. století pocházející ze západních Čech. Jméno bylo odvozeno od hradu Buben, jehož zříceniny dodnes stojí na skalnatém ostrohu u obce Plešnice. Stavovské povstání poznamenalo i tento rod, neboť Jan st. Varlich z Bubna přišel o část svých majetků. Také další člen rodu - generál stavovského vojska - Jan ml. z Bubna musel uprchnout s králem Fridrichem, jelikož mu doma kromě ztráty majetku hrozila i ztráta života. Synové Mikuláše Vratislava z Bubna zachovali věrnost Habsburkům a tudíž byli roku 1629 povýšeni do panského rodu. V roce 1644 pak pro sebe obdrželi bratři Jindřich Jan a Kunata Jaroslav dědičný hraběcí titul. Bubnové vlastnili Litice, zámek Žamberk a polovinu města Žamberk, Doudleby, Březno, Jelení, Blato, Horní Libchavy, Dolní Libchavy, Přestavlky. Členové rodu žijí v Čechách dodnes. O rodu Bubnů je také zmínka v Pověsti o loupežníku Ledříčkovi na těchto stránkách.

- č.p. 560/16 - Dům Stockhaus - původně gotický dům ze 3. čtvrti 14. století s dochovaným zaklenutým gotickým průjezdem a s klenutými místnostmi v předním i zadním traktu. Dům patří od roku 1760 pražské univerzitě a byl kolem roku 1780 klasicistně přestavěn. Z této doby pochází i portál.

- č.p. 595/17 - Menhartovský palác - barokní dům na místě několika objektů středověkých, průchodní se vstupem též ze Štupartské 12; sídlil zde mj. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic a po něm Adam z Valdštejna; klasicistní úpravy provedl František Heger. V budově nyní sídlí Divadlo v Celetné a Institut umění - Divadelní ústav. Kryštof Harant byl popraven na Staroměstském náměstí v roce 1621, jeho ostatky na rozdíl od jiných mohla jeho rodina pochovat. Tělo bylo převezeno na hrad Pecka u Jiřína, pochován je ve farním kostele. Albrecht z Valdštejna se po roce 1621 podílel na koupích konfiskovaných statků, tedy i paláce v Celetné, stal se hofmistrem. V roce 1627 dosáhl vrcholu kariéry v úřadu nejvyššího purkrabího. 

- č.p. 562/20 - Buquovský palác - původně gotický dům, renesančně přestavěný. Od roku 1627 patřil vdově po Karlu Buquoyovi, generálu císařských vojsk v bitvě na Bílé hoře. V roce 1762 zakoupila palác Karlo-Ferdinandova univerzita a dala jej roku 1773 (letopočet na portálu) přestavět podle projektu Antonína Prachnera. V letech 1965 - 1970 budovu adaptoval Jaroslav Fragner pro potřeby univerzity. 

- domy č.p. 14, 16, 18 a 20 jsou propojeny s Karolinem, sídlem Karlovy univerzity

- č.p. 593/21 - Dům U Červeného orla - má středověké základy, klasicistní přestavba pochází od Jana Ripota, sídlo zde měla rodina Carmine, z níž pocházel rytec - vedutista Prahy.

-  č.p. 592/23 - Dům U Schönpfloků - barokní dům, který má na průčelí sochu Madony z dílny Matyáše Bernarda Brauna z doby kolem 1730.

- č.p. 590/25 - Dům U Čtyř sloupů - barokní budova částečně přestavěná počátkem 20. století. V domě v roce 1848 zemřel významný filozof a matematik Bernard Bolzano (1781 - 1848). To připomíná pamětní deska.

- č.p. 565/I, č. 26 - Elznicovský dům - raně gotický dům s křížovými klenbami v přízemí do vrcholně barokní podoby přestavěl František Maxmilián Kaňka

 - č.p. 588/29 - Dům U Zlatého anděla - klasicistní budova z počátku 19. století. V 19. století zde byl přední pražský hotel. Za svého pražského pobytu v roce 1848 zde bydlel ruský revolucionář a anarchista Michail Bakunin (1814 -1876). V roce 1848 zde bylo sídlo revolučního štábu. Na štítu se dochovalo domovní znamení - socha zlatého anděla.

- č.p. 567/30 - Dům U České orlice - novorenesanční obchodní a obytný dům postaven pro lékaře Čeňka Kliku v letech 1896 - 1897 podle projektu Bedřicha Ohmanna, stavitel Quido Bělský.

- č.p. 585/31, Králodvorská 585/2 - Pachtovský palác (také Seebergovský palác, Langerovský dům) - nárožní stavba vznikla na místě čtyř středověkých domů po požáru roku 1689. V roce 1737 získal objekt baron Josef Langer a do roku 1740 jej dal přestavět na barokní palác podle projektu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Na fasádě v medailonech nad okny 1. patra pozoruhodná štuková poprsí Marie Terezie a Františka I. Štěpána Lotrinského. V letech 1801 - 1822 patřil Pachtům z Rájova, měšťanské rodině, která v roce 1628 z rukou císaře Ferdinanda II. získala erb a šlechtický přídomek. Příslušníci rodu vykonávali významné funkce ve státní správě - právník, dvorský i zemský soudce, nejvyšší mincmistr, místodržící či předseda nejvyššího soudu, doktor teologie, důstojník jezdectva a polní generál-vachmistr ad honorem, okresní hejtman, nejvyšší zemský písař. Vystavěli několik barokních zámků, v Praze nechali postavit čtyři paláce. Jan Josef Pachta, veliký milovník hudby a mecenáš, jeden ze spoluzakladatelů Pražské konzervatoře, sám komponoval a stýkal se s Josefem  Myslivečkem. Ve svém pražském paláci na Anenském náměstí pořádal hudební matiné, kde byl opakovaně hostem dokonce i Mozart s manželkou Konstancí. Během jednoho ze svých pobytů u hraběte Pachty zkomponoval Mozart svých 6 německých tanců, které věnoval hraběti. Při svých víceméně pravidelných návštěvách Prahy Mozart často pobýval ve svém oblíbeném pokoji v Pachtovském paláci a byl to pravděpodobně právě hrabě Pachta, jenž během pražské premiéry Dona Giovanniho seznámil Mozarta s Giacomem Casanovou. 

Ve 30. letech 20. století byl palác sídlem banky, což si vyžádalo významné úpravy. K dalším úpravám interiérů pak dále došlo v 80. letech 20. století. Hlavní průčelí do Celetné ulice nad portálem nese štukové medailony Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského. V přízemí jsou dodnes dochované barokní klenby a barokní schodiště s klasicistním zábradlím. V jedné místnosti 1. patra se dochoval strop s výzdobou z doby Dientzenhoferovy přestavby. Palác má čtyři křídla, která obklopují od 30. let 20. století zastřešený dvůr. V současnosti je palác využíván jako administrativní budova Ministerstva vnitra.

- č.p. 569/34 - Dům U Černé Matky Boží - architektonicky unikátní kubistický dům od architekta Josefa Gočára z let 1911 - 1912. Tvoří nároží Celetné a Ovocného trhu. Původní plány počítaly s výstavbou velkého obchodního domu, ten však neladil s okolní zástavbou. Proto dům získal výrazné kubistické prvky. Lomené ostré tvary a úhly jsou dokonce na oknech, zábradlí balkonu a střešních arkýřích. Domovní znamení černá Madona za mříží na rohu budovy pochází z původního raně barokního domu rytířů Granovských ze 17. století. Kavárna Grand Café Orient s kubistickým interiérem v 1. patře byla znovuotevřena v roce 2005. Během rozsáhlé rekonstrukce v letech 1992 - 1994 vedené architektem Karlem Pragerem přibyla mimo jiné prosklená střecha. Po znovuotevření veřejnosti zde sídlilo s malou přestávkou do roku 2012 Muzeum českého kubismu. V domě se nachází i prodejní galerie Kubista. V roce 2010 byl dům zařazen na seznam národních kulturních památek.

- č.p. 587/36 - Pachtovský palác (Nová mincovna) - v těchto místech stával od konce 14. století dvůr české královny, související s blízkým Královým dvorem. V roce 1420 za husitské revoluce získala budovy staroměstská obec a zřídila zde mincovnu, která však později zanikla. V 16. století byla mincovna obnovena a fungovala až do roku 1783. Dnešní dům dal roku 1755 postavit mincmistr František Josef Pachta z Rájova (v úřadu 1755 - 1774) podle projektu Jana Josefa Wircha (1732 - 1787). Z té doby pochází portál s balkónem, neseným figurami horníků jako symbolickým vyjádřením funkce stavby, od Ignáce Františka Platznera (1717 - 1787). Mincovna se v roce 1784 změnila ve vojenské velitelství. Přestavěl ji Filip Heger (asi 1734 - 1804). V revolučním roce 1848 došlo před domem k prvním srážkám pražského lidu s vojenskými oddíly generála Alfréda Windischgrätze, zemského vojenského velitele. Nešťastnou náhodou zde zbloudilá kulka  zabila generálovu manželku Eleonoru rozenou Schwarzenbergovou, pohybující se v blízkosti okna. Od roku 1850 je dům sídlem soudních úřadů. Pro tento účel byl objekt rozšířen o novou přilehlou budovu orientovanou do Ovocného trhu (č.p. 14). Byla postavena v letech 1857 - 1858 v novobarokním slohu podle projektu Josefa Maličkého. Stojí na místě gotických domů někdejších univerzitních kolejí, koleje národa českého založené roku 1403 a koleje litevské (jeruzalémské) založené v roce 1397 polskou královnou Hedvikou. Na domě je pamětní deska. 

- Prašná brána - je pozdně gotická stavba na rozhraní ulice Na Příkopě a náměstí Republiky vedle Obecního domu naproti domu U Hybernů. Jedná se o jeden ze symbolů Prahy. V bráně začíná Celetná ulice, která zde tvoří první část Královské cesty, která vede odtud až na Pražský hrad. Brána má výšku 65 metrů, vyhlídkový ochoz se nachází ve výšce 44 metrů a vede na něj 186 schodů.

Původně na jejím místě stála jedna z bran staroměstského opevnění, označovaná brána svatého Ambrože, kterou později vystřídala brána Horská. Její název neměl nic společného s horami - jmenovala se tak podle toho, že z ní vycházela důležitá cesta na Kutnou Horu Poté, co staroměstské hradby ztratily založením Nového Města svůj význam a přestaly být udržovány, zpustla Horská brána natolik, že se jí začalo říkat Odraná. Staroměstští konšelé si byli vědomi toho, že polorozpadlá stavba dělá městu ostudu, o to markantnější, že v její blízkosti stál Králův dvůr, sídlo mladého Vladislava Jagellonského. Proto se rozhodli ji zbořit a na jejím místě postavit novou, která by spíše než zárukou bezpečnosti byla důstojnou vizitkou Starého Města, tak jako na opačném konci Staroměstská mostecká věž.

Její výstavba začala v roce 1475 pod vedením zednického mistra Václava. Ten však na tak náročný úkol podle soudu konšelů nestačil, a tak jej brzy nahradil Matyáš Rejsek z Prostějova. Brána, původně nazývána Nová, byla založena téměř devět metrů pod úrovní dnešního terénu a byla vysoká 42 metrů. Stavba však zůstala nedokončena, protože po přestěhování krále Vladislava na Pražský hrad  roce 1483 ztratili Staroměstští o její dostavbu zájem. Proto byla asi jen provizorně zastřešena. Postupně ztratila jakoukoli funkci a dokonce se uvažovalo o jejím zboření. Asi od poloviny 18. století sloužila jako skladiště střelného prachu; proto se jí začalo říkat Prašná. Při pruském obléhání Prahy roku 1757 značně utrpěla a roku 1799 byla zbavena své poškozené výzdoby. 

Dnešní vzhled získala až za pseudogotické puristické úpravy v letech 1878 - 1886, kterou vedl architekt Josef Mocker. Za předlohu posloužila podoba Staroměstské mostecké věže. Mocker dal zhotovit novou dlátkovou střechu s nárožními věžicemi a ochozem a odstranit hodiny ze začátku 19. století. Dílem jeho přestavby je i síťová klenba v průjezdu, stejně jako plastická výzdoba brány, která doplnila zbytky původní výzdoby Rejskovy.

Průčelí zdobí sochy panovníků a znaky zemí, jimž vládli. Na východním průčelí vlevo je to Karel IV. obklopen znaky říše a Lucemburska vlevo, znaky Čech a Niska (město ve východním Polsku) vpravo. Na východním průčelí vpravo je to Přemysl Otakar II. obklopen znaky Čech a Rakous vlevo, znaky Moravy a Štýrska vpravo. Na západním průčelí vlevo je to Jiří z Poděbrad obklopen znaky Čech a Slezska vlevo, znaky Moravy a Dolní Lužice vpravo. Na západním průčelí vpravo je to Vladislav II. obklopen znaky Čech a Moravy vlevo, znaky Dolních Uher a Slezska vpravo. 

Brána je přístupná veřejnosti a jejím majitelem je Hlavní město Praha. Ve vnitřních prostorách jsou umístěny výstavy. Provozovatelem je od roku 2013 Muzeum hlavního města Prahy.