Chuchelský háj
Chuchelský háj je přírodní rezervace, která se rozkládá na svahu mezi pražskou městskou částí Velká a Malá Chuchle. Na skalnatém svahu pod kostelem sv. Jana Nepomuckého se vyskytují vzácné rostliny vázané na skalní step. Skalní podloží je tvořeno břidlicemi, vápenci a pískovci s křemenci. Na území se dochovaly původní listnaté porosty pouze v malé míře ovlivněné výsadbou nepůvodních dřevin jako je borovice černá a trnovník akát. Jako bylinný podrost zde najdeme jaterník podléšku, ptačinec velkokvětý či hrachor jarní. Na skalách pak i druh kosatce - kosatec bezlistý český, česnek chlumní a rozchodník bílý.
V oblasti byla nalezena řada vzácných hub - hřib bronzový, hřib Fechtnerův, hřib královský, hřib nachový, hřib plavý, hřib pružný, hřib přívěskatý, hřib Quéletův, hvězdovka trojitá, kališník žebernatý, muchomůrka ježatohlavá, ohnivec zimní, urnička pohárová a vláknice začervenalá.
Z brouků pak jmenujme krajníka hnědého a roháče velkého. Hnízdí zde asi 40 druhů ptactva, převážně pěvců. Z druhů silně ohrožených se zde vyskytuje žluva hajní a velmi vzácně i dudek chocholatý.
Naši trasu o délce 4,1 km začneme na autobusové zastávce Malá Chuchle, trvá cca 1 hod 15 min a zakončíme ji opět na autobusové zastávce Ratodínská.
Jako první vidíme kostel Narození Panny Marie v Malé Chuchli, který je postaven na troskách bývalého kostela raně gotického či ještě románského původu. Takto vzniklý pozdně barokní kostel byl v roce 1774 vysvěcen. Do roku 1948 byl objekt nazýván kostel Jména Panny Marie. Původně byl spravován zbraslavským děkanským úřadem. Od roku 1974 je kostel Narození Panny Marie filiálním kostelem římsko-katolické farnosti u kostela svatého Filipa a Jakuba na Zlíchově. V současné době kostel využívá řeckojazyčná obec české pravoslavné církve, kterou tvoří převážně řecky mluvící věřící.
Podle některých zpráv pocházejí první zmínky o kostelu již z roku 1132. Podle pramenů z pozdější doby zde v roce 1264 stával farní kostel. O jeho výzdobě se nedochovaly žádné historické zmínky, jeho stavební podoba byla ale tradiční, sestávající z pravoúhlých půdorysných tvarů. Tento kostel postoupil v roce 1298 pražský biskup Řehoř Zajíc z Valdeka do správy Zbraslavskému klášteru. Tento klášter získal na základě darovací listiny Václava II. z roku 1304 obě chuchelské vsi (Malou i Velkou). Během husitských válek (1419 - 1434) byl Zbraslavský klášter roku 1420 vypálen. Po husitských válkách v kostele sloužili kněží podobojí. Zbraslavský klášter sice získal v roce 1455 kostel zpět do své působnosti, ale duchovní správa zde již nebyla obnovena. Základy kostela zasahovaly až do míst, kde se nacházela spodní voda. Nedostatečná izolace základů kostela umožňovala její vzlínání zdivem, což způsobovalo neodstranitelnou vlhkost kostelních stěn. I přes několikeré opravy kostela nakonec jeho nosná konstrukce vlivem vlhka zchátrala natolik, že se celý kostel zřítil.
Ze sutin starého (původně románského) kostela a z dalšího materiálu byl vybudován násep do patřičné výše tak, aby nový pozdně barokní kostel Jména Panny Marie, postavený na tomto náspu v roce 1774 (v době rozkvětu okolo se nacházejících lázní), již nebyl v dosahu spodních vod a netrpěl vlhkostí. Vnitřní vybavení a zařízení bylo postupem času odvezeno a v roce 1774 nebylo dostupné, takže bylo pro nový kostel pořízeno zcela nové vnitřní kostelní vybavení v rokokovém slohu (z velké části z finančních darů lázeňských hostů). Nový kostel byl vysvěcen dne 7. září 1774 opatem cisterciáckého kláštera ve Zbraslavi Celestinem Stoyem.
Naproti kostelu jsou dnes již zaniklé chuchelské lázně, které vznikly před rokem 1729. Nejprve byly označovány podle majitelů hlavní budovy (Fuchsbad podle dr. Fuchse nebo Theodorsbad podle zbraslavského opata Theodora Schönfelda), později se ujal německý název Kuchelbad.
Léčivým zdrojem přitom byl pramen s velkým množstvím uhličitanu vápenatého vyvěrající ze zdejších silurských a devonských hornin, kterému byly dokonce přisuzovány zázračné účinky. Proto byl v blízkosti prameniště v pol. 18. století umístěn reliéf Panny Marie, kolem kterého byla později vybudována grotta a místo se stalo oblíbeným cílem nemocných i poutníků. Léčení spočívalo v koupelích a pitných kůrách. V době své největší slávy sloužily v Chuchli lázeňským účelům tři budovy. Nejstarší z nich nese dnes č.p. 45. Jde o pozdně barokní stavbu z 18. století s nikou Panny Marie v průčelí. Dům č.p. 44 je o století mladší a je postaven přímo nad potokem. Největším lázeňským objektem je budova bývalého hostince č.p. 42 z 19. století.
Jeho součástí je na východní straně zajímavě pojata zahradní terasa, kde se v závěru června 1881 uskutečnila známá "Chuchelská řež" mezi českými a německými studenty. Součástí státem chráněné památkové zóny je ještě bývalá myslivna (č.p. 43) označovaná také jako "Vila Maria", kde mj. trávil léto Jaroslav Vrchlický, budova bývalé obecné školy nebo statek Bílých (č.p. 4). Společně s kostelem Narození Panny Marie vytváří bývalý areál chuchelských lázní neopakovatelný genius loci Malé Chuchle, pro který byla tato část Prahy vyhlášena památkovou zónou.
Chuchelská řež neboli Chuchelská bitka bylo napadení německých studentů českými studenty ve výletní restauraci (terasa ve východní části objektu č.p. 42) v úterý dne 28. června 1881, které souviselo s boji o rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity (k němuž došlo následujícího roku). Několik německých studentů bylo zraněno.
Egon Erwin Kisch ve své reportáži z roku 1930 nazval tento střet Kuchelbader Schlacht (Chuchelská bitva), což se ujalo jako obvyklé označení. Napětí vyvrcholilo v pondělí 27. června 1881, kdy byly zveřejněny výsledky voleb do obchodní komory, v nichž uspěli němečtí kandidáti, a zároveň tento den začínala výroční slavnost německého studentského svazu Corps Austria (založeného v Praze v únoru 1861), spojená s demonstrativní jízdou městem v uniformách svazu, což čeští studenti považovali za provokaci.
V úterý 28. června na 10. hodinu se členové Corps Austria a jejich příznivci přesunuli parníkem na slavnost do restaurace v Malé Chuchli, kde jim hrála pozvaná kapela 36. pěšího regimentu. Souběžně se v Národních listech objevil český inzerát s výzvou: "Dnes dostaveníčko odpoledne v Chuchli! Kdo můžeš, přijeď do 4 hodin, parníky šroubové jezdí po celé odpoledne." V reakci na to u vstupu do restaurace preventivně hlídaly stráže s nasazenými bajonety, později byl povolán oddíl četnictva. Po výzvě se celé odpoledne shromažďovalo v Chuchli velké množství českých studentů, kteří se usadili v zahradě, kde zpívali nacionalistické písně (např. Hej, Slované).
Němečtí studenti se snažili si českých studentů nevšímat, avšak čeští studenti začali zpívat rakouskou státní hymnu, při níž se postavili a smekli, a poté nechali německým studentům vzkázat, aby, až zazní opět státní hymna, také povstali. Když byl kapelník pověřen zahrát hymnu podruhé, němečtí studenti ji zazpívali společně s českými a nějakou dobu byl klid. Pak náhle přiletěl z prostoru, kde byli čeští studenti, mezi německé studenty kus dřeva, který nikoho nezranil, současně zazněl k německým studentům výkřik: "Čepice dolů!", tento požadavek však němečtí studenti nesplnili. Princ Johann Thurn-Taxis, přítomný mezi studenty Corpsu, byl opakovaně bouřlivě označován za odpadlíka národa. Na opakované výzvy německých studentů, aby četnictvo zjednalo pořádek, postavil četnický komisař mezi české a německé studenty asi 20 četníků.
Pak zaznělo od českých studentů zvolání: "Němečtí psi, domů!" a mezi německé studenty přilétla sklenice, kterou byli zraněni hosté JUDr. Heinrich Feitis a host ze svazu "Saxonia" pan Angeger. Tato první sklenice vyvolala všeobecnou spršku létajících sklenic. Němečtí studenti si chránili hlavy zvednutými židlemi a soustředili se dozadu. Aby se vyhnuli těmto útokům, snažili se pod ochranou četnictva a s židlemi nad hlavami dostat na svůj parník. Přispěchavší hostinský je však donutil nechat židle v hostinci. Za prchajícími studenty a jejich hosty létaly sklenice, lahve i kameny, přičemž byl německý technik pan Lumpe trefen velkým kamenem do hlavy a upadl s těžkým zraněním v bezvědomí na zem. Lékař Dr. Sievert z Greifswald raněného zvedl a odnesl na loď. Německý právník Pick dostal do hlavy ránu velkým klackem, po které také upadl do bezvědomí, ale opět nabyl vědomí poté, co s ním jeden z Čechů zacloumal. Ostatní studenti se zatím chaoticky rozprchli přes železniční a silniční násep a na zalesněné úbočí a málo z nich vyvázlo bez zranění.
Teprve když útoky trochu polevily, odvážili se Němci ze svých úkrytů a pokradmu se dostali na parník, kde Dr. Sievert ošetřoval raněné, zatímco se čekalo na chybějící studenty. Po dvou hodinách došla od jedné z hlídek zpráva, že někteří studenti došli do Radotína a kvůli obavám z dalších útoků se vrátí do Prahy až vlakem druhý den ráno. Parník vyrazil v 11 hodin v noci do Prahy. Při průjezdu pod pražským Podskalským mostem dostal parník další spršku kamenů, jeden člen lodní posádky byl přitom významně zraněn na ruce. Těžce ranění byli v Praze odvezeni do Všeobecné nemocnice. Za fiakrem, který je vezl do nemocnice, běželo asi dvacet českých mladíků. Jeden z nich byl zatčen, když sbíral kameny, aby je házel po vozu.
Následujícího roku byla univerzita rozdělena. K události došlo 17 dní po otevření a měsíc a půl před požárem pražského Národního divadla, přičemž existují konspirační teorie, které souhru náhod, které způsobily požár a ztížily jeho hašení, dávají do souvislosti s národnostním napětím. Někteří čeští studenti byli za účast na aféře vyloučeni z univerzity a bylo jim znemožněno další akademické působení, např. PhC. Pavel Nebeský.
Pavel Nebeský (1861 - 1913) byl novinář, překladatel a knihovník. Z jeho autografu se dočteme: "Pavel Nebeský, syn Václava Bolemíra Nebeského (básník, literární historik, publicista a překladatel, milenec Boženy Němcové), narodil se v Praze 6. února 1861. Matka jeho Tereza byla dcerou Petra Fastra. Gymnasium absolvoval roku 1878, filosofii roku 1881. Ale účasten v tom roku chuchelské aféry, byl po absolvování řady semestrů relegován z pražské university. Poznav pak po jednoroční vojenské službě úředně mu nařízené, že pokusy o státní suplentské místo jsou marné, vstoupil do Šimáčkových "Českých novin" hlavně pro divadelní referát.
V letech 1881 - 1884 podnikl studijní cesty po Rakousku, Německu, Švýcařích, severní Itálii a jižní Francii, načež angažován k městskému divadlu v Plzni za řiditele F. Pokorného a další rok nato stal se pro Národní divadlo v Brně za kapelníka Kovařovice operním režisérem. Roku 1887 přešel ke společnosti Pavla Švandy ze Semčic, který ho učil režisérem činohry. Po jeho smrti stal se artificiálním správcem jeho podniku a přešel do Plzně. Z důvodů hlavně rodinných vstoupil roku 1894 do Plzeňských listů, které pak za jeho činnosti se změnily a v nichž zavedl mimo jiné rubriku "Ze světa uměleckého", pilně čtenou a napodobenou. Roku 1897 po smrti prof. Tomáše Cimrhanzla jmenován správcem městské obecné knihovny v Plzni."
Narodil se v rodině básníka a příslušníka velké obrozenecké generace Václava Bolemíra Nebeského a byl vnukem bouřliváka Otty Fastra (revoluce 1848). Od nejútlejšího dětství tedy na něj působily velké možnosti rodiny, která se výrazně podílela na pobachovském vývoji české kultury. Pro jeho předpokládané a společensky odpovídající postavení v rámci státní správy rakousko-uherského mocnářství se však jako rozhodující stala účast na tzv. "chuchelské aféře", při které se v rámci rozdělení univerzity na českou a německou ostře střetli pražští čeští a němečtí studenti. Tato bitka přerostla hranice Prahy a čeští účastníci byli exemplárně za přímého dohledu Vídně tvrdě potrestáni. Relegace, česky vyobcování, dnes vyloučení, ze studentské obce a nařízená vojenská služba mu tak zabránila, aby velmi úspěšné studium dokončil, a tak se hrdě podpisoval s titulem PhC. (titul kandidáta).
Uchytil se u hereckých společností Pokorného a Pavla Švandy ze Semčic a za deset let ztvárnil přes 400 rolí a inscenoval 250 inscenací. Na štaci v Litomyšli se v roce 1884 poznal s dcerou okresního hejtmana Wižďálka a při svatbě mu byl svědkem Alois Jirásek, který vzpomíná:
"Do klidu a jednotvárnosti maloměstského života přinášely ruch a žádoucí změnu divadelní společnosti. Mně bývaly obzvláště vítány. Milovalť jsem divadlo již od mládí. Při společnosti Pokorného byl také mladý herec Pavel Nebeský, kterého jsem si vyhledal, když jsem se dozvěděl, že je synem básníka spisovatele Václava Bolemíra Nebeského. Mladý nadšenec divadelní často mne navštěvoval. Za rok jsem šel za svědka, když měl v listopadu roku 1885 svatbu se slečnou Klotyldou Wižďálkovou, která před tím také na jevišti a se zdarem vystupovala jako zpěvačka ochotnice, jmenovitě jako Lidunka v Studni a jako Vendulka v Hubičce."
Velká rodina Pavla a Klotyldy Nebeských (čtyři synové a dcera) žila v Plzni. Jako rodiče to však měli těžké. Dva synové zemřeli na tyfovou epidemii krátce po sobě, třetí spáchal sebevraždu a poslední Pavel, nadějný a vzdělaný muž, byl na srbské frontě 1. světové války hned na začátku bojů prohlášen za nezvěstného (dobrovolně narukoval s praporem Sokolů a padl v bitvě u Grušice dne 16. srpna 1914). Dcera se v Plzni provdala a jedna z potomků rodin Nebeských a Wižďálků se dokonce výrazně zapsala do novodobého knihovnictví. Na přelomu 19. a 20. století prožívala Plzeň ohromující boom v průmyslu. Škodovy závody, pivovarnictví, růst obyvatel, emancipace české společnosti, to vše se projevilo i v kultuře. Nejen ve školství, divadle a hudbě, nejen ve vydavatelské a publicistické činnosti, ale i v působení spolků a osvětových institucí. V tomto varu se plně uplatňovala Nebeského všestrannost. Vedle činnosti v denním tisku zůstal věrný i divadlu. Pro běžnou potřebu plzeňské divadelní scény Budilovy éry překládal německá dramata a operní libreta a napsal i několik libret pro Stanislava Sudu. V posledním roce svého života byl jmenován dramaturgem. V úzké spolupráci se Studentským akademickým spolkem Radbuza a s Pošumavskou jednotou připravoval řady přednášek a zasloužil se o české menšinové hnutí západního pohraničí. Byl předním členem známé stolní společnosti "Mha", ve které se scházela po řadu let elita plzeňské umělecké a kulturní obce. V roce 1899 mu po smrti prvního plzeňského městského knihovníka Tomáše Cimrhanzla, profesora c.k. českého gymnázia, byla svěřena správa Obecné knihovny, kterou vedl až do své smrti v roce 1913. Zemřel dne 18. února 1913 a jeho pohřeb byl se všemi poctami, které Plzeň mohla poskytnout.
PhC. Pavel Nebeský byl můj pra pra pra pra pra bratranec (více zde).
A nyní zpět do Chuchle. V ulici V Lázních v bývalém mlýně byl roku 1831 jako jeden z prvních v Čechách založen cukrovar. Jeho zakladatelem byl Karl Weinrich, odborník na výrobu cukru, který vycházel z takzvané "německé školy" - minimální náklady, technické zařízení co nejjednodušší a jeho snadná výroba domácími výrobci. Přestavba mlýna stála 26 572 zlatých a v plánu bylo zpracovat ročně 20 000 centýřů (1 120 tun řepy). Jako vedoucího provozu k sobě přibral cukrovarnického odborníka Friedricha Kodweisse, se kterým pracoval na zlepšení výroby. Výsledky pak oba publikovali v brožurách s podporou "Vlastenecko-hospodářské společnosti". Jedním z výsledků výzkumu byla tzv. "Česká práce" - čištění řepné šťávy pomocí vápna a kyseliny sírové.
Dělníci řepu ručně omyli košťaty, okrájeli a rozemleli na kaši kruhadlem poháněným vodním kolem. Ženy tuto kaši balily do plachet nebo připravených pytlíků, balíky vkládaly do ručních lisů a prokládaly je rohožemi z vrbového proutí. Vylisovaná šťáva se poté louhovala v měděných kotlích, umístěných nad otevřeným ohněm. Poté se okyselila kyselinou (3 díly kyseliny na tisíc dílů šťávy) a po promíchání se přidalo přesně stanovené množství vápna. Kolik dílů šťávy, kyseliny a vápna bylo zjišťováno při pokusech na malých laboratorních vzorcích. Šťáva pak byla zcezena, odpařena, přefiltrována a zahuštěna. Roztok nakonec krystalizoval v homolových formách (kadlubech). V jiných cukrovarech cukr procházel ještě rafinací, v Chuchli od ní bylo upuštěno.
Protože přítok vody v Mariánsko-Lázeňském potoce na vodní kolo byl malý a také celkový nedostatek volného místa pro provoz vedl již roku 1834 k přemístění výroby do Zbraslavi do budov bývalého pivovaru. Zde pak cukrovar fungoval až do roku 1860.
V severní části Malé Chuchle v ulici Zbraslavská pod Barrandovskými skalami stával zájezdní hostinec Na Vyskočilce. Podle Jakuba Arbese byl v průčelí hostince nápis: "Vítám tě, poutníče, v kraji Berounském." (kam Chuchle původně patřila. Tuto restauraci "Na Vyskočilce" (Malá Chuchle č.p. 1) provozoval náš pra pra předek Ferdinand Nebeský a Anna Nebeská (viz https://www.rod-nebeskych-a-cackych.cz/l/vaclav-nebesky-a-marie-sojkova/). Bez zajímavosti jistě není, že synovec Ferdinanda Nebeského Josef Eduard Nebeský z Radotína č.p. 1 byl v období 1. světové války generálním tajemníkem Ústřední řepařské jednoty (viz https://www.rod-nebeskych-a-cackych.cz/l/josef-eduard-nebesky-a-marie-josefa-bobalova/.
Při válkách o rakouské dědictví vylámalo roku 1742 francouzské vojsko skálu za původně plaveckým hostincem Vyskočilkou a položilo tak základ cestě na Zbraslav a dál do jižních Čech, nová silnice poté vedla kolem něj. Vyskočilka je také uvedena spolu s mlýnem a panskou lázní v Gruntovní knize z roku 1750 pro Chuchli (Malou i Velkou).
Dnes názvem "Vyskočilka" označují geologové zdejší skalní sráz.
Po žluté turistické stezce pokračujeme k Mariánskému pramenu kolem kaple Panny Marie s pramenem Mariánsko-Lázeňského potoka vystavěné v 18. stol.
Dorazíme k Chuchelské mini ZOO, která zde byla zřízena u hájovny v roce 1999. V zahradě se nacházejí zvířata jak ve volných multi druhových výbězích, do nichž je možno nahlížet z vyvýšených ramp, tak v klecích. ZOO se specializuje hlavně na české druhy jako jsou např. mufloni, daňci, divoká prasata, liška či rys ostrovid, mýval, sovy i krkavec.
Dále po žluté turistické značce dojdeme ke kostelu svatého Jana Nepomuckého, který se nachází na ostrožně nad obchodním centrem Hornbach. Jedná se o jednolodní stavbu s presbytářem čtvercového půdorysu a na opačné straně s věží, jež má také čtvercový půdorys. K rohu mezi lodí a presbytářem přiléhá obdélníková sakristie. Kostel byl postaven v roce 1729, po vykradení a zpustnutí koncem 18. století byl v letech 1846 - 1849 obnoven na náklady kněžny Marie Anny z Oettingen - Wallersteinu. Podle pověsti jej nechal postavit neznámý šlechtic jako poděkování za uzdravení ve zdejších lázních. V prvních letech zde vedle kněžích ze Zbraslavského kláštera působili poustevníci, kteří pomáhali při bohoslužbách a vyučovali i děti. Poustevna stála na místě současné hájovny. Poslední dva poustevníci skončili tragicky. Podle vyprávění byl jeden zabit při přepadení kostela lupiči, kdy byly ukradeny zvony a druhého zabil blesk na silnici u Zbraslavi. Jsou pohřbeni spolu s ostatními uprostřed kostela pod náhrobním kamenem bez nápisu. Další rekonstrukce kostela proběhly v letech 1931 - 1935 na náklady Cyrila Bartoně z Dobenína (osazení nových zvonů, krov a střecha věže) a 2000 - 2012 (omítky, okapy, střecha). V roce 1994 požehnal biskup Škarvada novému zvonu od Petra Rudolfa Manouška ze Zbraslavi, který kostelu věnovalo chuchelské obyvatelstvo. Historicky spadal kostel pod klášter na Zbraslavi, v roce 2012 byl filiálním kostelem farnosti kostela svatého Filipa a Jakuba na Zlíchově.
U kostela je chuchelský hřbitov. Původně býval hřbitov u kostela Narození Panny Marie v Malé Chuchli. Protože byl ale často zaplavován povodněmi, byl zřízen pro obyvatele obou Chuchlí nový hřbitov nad obcí, na vrchu v lese.
Hřbitov má dvě části - starou, kde se nacházejí hroby, a novou, která je upravena jako urnový háj a která je od starého hřbitova oddělena původní hřbitovní zdí. V průchodu mezi oběma hřbitovy se nachází márnice, v centrální části starého hřbitova je na hlavní cestě umístěn černý litinový kříž s Kristem.
Do staré části hřbitova vede od kostela hlavní vstup. Zde je pohřben např. spisovatel a lékař František Novotný, pomocník a přítel Jana Evangelisty Purkyně (pohřben na Slavíně). Spolek mediků českých v Praze mu věnoval a odhalil 1. července 1882 pomník, který je při severovýchodní hřbitovní zdi uprostřed. Hrob zde má též spisovatel Norbert Frýd. Ve východním rohu, ve hřbitovním výběžku, jsou dva velké pomníky s funerální plastikou, patřící přírodozpytci Lvu Uherkovi a Marii Ossip Uherek. Tento výběžek má zvenku samostatný vchod.
Nová část hřbitova má samostatný vstup do urnového háje, kde jsou desky rozmístěny na zemi v trávě mezi stromy. Zde je pohřben dirigent a skladatel Milivoj Uzelac.
Dále zde je Pomník obětem Květnového povstání 1945. Na pomníku jsou uvedena jména padlých z květnového povstání českého lidu, kteří jsou tam i pochováni, s výjimkou dostihového trenéra Karla Šmejdy (dvojnásobný vítěz Československého derby 1927 a 1944, trenér jediné vítězky Velké pardubické Laty Brandejsové, jeho život v květnu 1945 ukončila kulka německého ostřelovače, když vyváděl koně z hořících stájí). Ten je pohřben v rodinné hrobce.
V případě odbočení ze žluté turistické na modrou turistickou trasu se dostaneme kolem vrchu Homolka k bývalé Pacoldově vápence. Pacoldova vápenka je bývalý průmyslový areál pojmenovaný po svém konstruktérovi, kterým byl profesor České techniky v Praze Jiří Pacold (1834 - 1907). Pacoldův patent umožňoval zpracovávat netříděný vápenec. Jako unikátní technická stavba je vápenka chráněna jako kulturní památka ČR.
Vápenka podle patentu prof. Pacolda byla ve Velké Chuchli postavena ještě před rokem 1880, kdy byla zastavena výstavba pecí tohoto druhu a dál byly stavěny už jen pece kruhové. Provoz ukončila počátkem 1. světové války, ale zásluhou obchodníka Šurana zde byla výroba obnovena roku 1935. Definitivní konec provozu nastal roku 1938 a vápenec těžený v této lokalitě zpracovávala kruhová vápenka v Hlubočepích.
Po roce 1948 přešel areál do majetku státu a začal chátrat. Roku 1966 byla vápenka prohlášena technickou památkou, ale její stav byl neutěšený. Její zdi se částečně zbortily a musela být stažena kovovými pásy. Docházelo také k vybourávání vzácné šamotové vyzdívky a zavážení odpadky.
Koncem 70. let 20. století se z rozhodnutí památkového úřadu dostala do majetku ONV Praha 5. Ten zamýšlel obnovu zdejšího provozu pro výrobu speciálních struktur, které by byly využívány k rekonstrukcím historických objektů. To však bylo zamítnuto pro exhalace z nedaleké radotínské cementárny. Další podnět pro záchranu památky podali pracovníci Sekce ochrany průmyslového dědictví z Národního technického muzea. Pod vedením ing. arch. Tomáše Šenbergra zpracovali studenti ČVUT studii na opravu a budoucí zasazení vápenky do krajiny a zároveň byly vyčleněny prostředky na její základní konzervaci.
Po roce 1989 byla vápenka vrácena v restituci a její nový majitel provedl nejnutnější opravy.
Vápenku tvoří dvě spojené vápenické pece, které jsou dvojité. Každá z pecí má po dvou samostatných válcových šachtách, které vrcholí dvojicemi komínů. Ve třetině výšky šachet do nich ústí tři roštová topeniště, u své paty mají každá dva vybírací otvory. Vápenec pro výpal byl těžen v nedalekém lomu pod Homolkou a přepravován ruční kolejovou drahou s rozchodem 450 mm. Do pecí byl zavážen pomocí výtahů a lávek (tyto konstrukce se nedochovaly).
Areál byl ve 2. polovině 20. století využíván filmaři, kteří zde natáčeli komedie a detektivky, například film "Přísně tajné premiéry" režiséra Martina Friče.
Žlutá turistická značka končí na náměstí Omladiny. V ulici V Úvoze můžeme po předchozí telefonické dohodě navštívit První pražské hasičské muzeum. Bylo otevřeno v suterénních prostorách bývalé školy Charloty Masarykové. Představuje stálou expozici hasičské výzbroje, výstroje, písemností, medailí, odznaků a nášivek. Jedná se o soukromou sbírku pana Zbyňka Vožniaka, kterou vytvářel více než 25 let.
Na náměstí Chuchelských bojovníků je klasicistní kaplička z 19. století se zvoničkou a Pomník obětem 1. a 2. světové války. Pochází z roku 1959 (je na místě obelisku z první Československé republiky).
Naše putování končí krátce po projití kolem Sokolovny. Sokol byl ve Velké Chuchli založen v roce 1907, pořádá dodnes cvičení a akce pro všechny věkové kategorie a jeho budova (sokolovna) stojí ve Starochuchelské ulici, stejně jako Základní škola Charlotty Masarykové v moderní budově z roku 1933.
Vedle školy roste památný strom (lípa velkolistá), který byl vysazen 28. října 1928 k desátému výročí vzniku Československé republiky. Je zachován včetně původní pamětní desky uvnitř areálu školy poblíž Náměstí Omladiny. Na hlavní školní budově z první republiky je vlevo od hlavního vchodu několik pamětních desek. Nejvyšší hlásá: "Našim padlým - Vaší smrtí - naše svoboda" a je věnována 16 padlým chuchelským legionářům a uvádí nejen jejich jména, ale i místa a data narození a úmrtí. Pod těmito dvěma deskami se nalézají další menší desky sdělující, že v tomto místě byla zasazena pietní schránka "Prsť z bojišť Zborov, Doss Alto, Terron, uložena 14. srpna 1938 k oslavám 20. výročí ČSR" a že se jedná o období let první světové války 1914-1918.
O Chuchli se zmiňuje rukopis vyšehradského kanovníka z roku 1132 (biskup Menhart a jeho šťastná záchrana před velkým kamenem svalivším se ze stráně).
V 1. pol. 13. století uvádějí prameny dvě Chuchle - Velkou a Malou. Malá Chuchle se stala královským majetkem v roce 1268. Z historie je k roku 1132 doloženo "Chuchel", 1264 - "in minori Cuhlea", 1512 "z Maleho Chuchla", 1849 - (to) "Malé Chuchle", 1895 - (ta) "Chuchle Malá nebo Přední". Původně (ten) "Chuchel" (= "chuchvalec, chomáč"), snad název kopce (podle tvaru) přenesený na osadu pod kopcem. Lidová etymologie pojmenování odvozovala od mnišské "kukle", některé odborné výklady od osobního jména Chuchel.
S Velkou Chuchlí je spojeno jméno Joachima Barranda, francouzského vědce a vychovatele vnuka francouzského krále Karla X. Barrande, který zde při svém pobytu studoval zkameněliny a chodil si pro ně právě do Chuchle k dělníkům ve zdejších lomech. Zdejší oblast byla totiž odpradávna bohatá na vápenec, který se zde lámal a vyrábělo se z něj vápno.
Velkou Chuchli však nejvíce proslavilo dostihové závodiště. První dostihy zde byly odstartovány v roce 1906. Tehdy závodiště sloužilo včetně nádherných secesních tribun, které byly v roce 1985 nahrazeny stavbou nové železobetonové tribuny. První ročník prestižního derby - dostihu se běžel v r. 1921.
