Duchové na Noutonickém hřbitově ???

Noutonice jsou od roku 1960 částí obce Lichoceves v okrese Praha - západ. První písemná zmínka o vesnici pochází již z roku 1045. Necelé 3 km odtud leží známá zřícenina hradu Okoř, cíl trampů i výletníků. Trasa trvá asi 45 min. O hradu Okoři si můžete přečíst zde.

V Noutonicích najdeme kostel sv. Jana Křtitele. Kostel byl původně nazýván "na Horkách", protože je vystavěn na mírné vyvýšenině nad vesnicí a je zdálky dobře viditelný. 

Podací právo nad farním kostelem, který se připomíná v rejstřících desátků papežských již roku 1352 náleželo klášteru Svatojiřskému.

Roku 1421 odňali Pražané klášteru Svatojiřskému dvůr v Noutonicích, jejž klášter teprve roku 1485 zase vykoupil. Zdá se, že v době, kdy statek byl klášteru odcizen, vykonávali duchovní správu v Noutonicích kněží pod obojí a udrželi se tu i po roce 1485, neboť na listině podané kněžími pod obojí císaři roku 1562 je mezi jinými podepsán "kněz Vojtěch, farář na Hůrkách u sv. Jana". Tak byl již tehdy nazýván kostel Noutonický, stojící na vršku opodál vesnice. Později byl farářem Petr Bavorovský, bývalý farář kladenský (okolo roku 1585), který byl více luterán než katolík, opět odešel okolo roku 1596.

Kněžna - abatyše Žofie Albinka z Helfenburku dala roku 1602 polnosti ke dvoru Noutonickému náležející v užívání poddaným s tím závazkem, aby odváděli desátý mandel ve prospěch tehdy pustého chrámu Páně. V 17. století fara zanikla a duchovní správu vykonával kaplan od sv. Jiří v Praze. Později, až do roku 1707 kostel Noutonický náležel jako filiálka k faře Ounětické (dnes Únětice).

Roku 1682 byl kostel přestavěn do nynější podoby abatyší Annou Mechthildou Schenweisovou z Ecksteinu. Roku 1707 abatyše Helena Pyeronova z Galliano za souhlasu arcibiskupské konsistoře zřídila samostatnou faru v Noutonicích, která tudíž byla od Ounětic oddělena. Podnětem k tomuto kroku bylo prý řečené abatyší, že se cítila od faráře Kunětického uraženou, protože zemřelou v Statečnicích (dnes Statenice) její komornou nepochoval sám, nýbrž dal pohřeb vykonati svým kaplanem.

Z farářů po roce 1707 stojí za zmínku:

Josef Horák (1753 - 1763) se narodil na osadě Noutonické ve Statenicích roku 1722 jakožto syn tamního duchovního, stal se metropolitním kanovníkem v Praze, zvolen 1786 děkanem a 1787 proboštem metropolitní kapituly a

Norbert Augustin Foršt (1763 - 1769), který měl dva bratry kněze a čtyři sestry jeptišky, zemřel v mladém věku 29 let a je pochován pod mramorovým kamenem, jejž dal zhotovit jeho otec  a složil na něj i nápis.

Když roku 1742 Francouzi obsadili Prahu, vojevůdce Broglio všem pražským a okolním farmářům rozkázal, aby na kázáních velebili francouzskou vládu a odvraceli lid od legitimní panovnice císařovny Marie Terezie. Ale farář Karel Oppolský (1742 - 1753), věren své císařovně, vybízel z kazatelny vůči ní k lásce a věrnosti své posluchače. Když se o tom Broglio dozvěděl, vyslal do Noutonic oddíl vojska, aby přivedli spoutaného faráře před vojenský soud. Vojáci faru obsadili, ale farář na štěstí nebyl doma. Od jednoho farníka pak obdržel výstrahu, z nebezpečí života vyvázl útěkem. 

Roku 1774 byla věž farního kostela zvýšena ve zdivu o 5 loket a její střecha pobita plechem. Dne 7. května 1774 byl farářem za zvuků trub a bubnů vytažen na vrchol věže kříž, do jablka pod křížem byla vložena plechová skříňka s ostatky svatých a pergamenový list s letopisným nápisem. Téhož roku byl přelit větší zvon a přestavěna kruchta. 

V noci 6. července 1782 byl Noutonický kostel oloupen: svatokrádežníci vypálili tabernákl a uloupili stříbrný kalich i mosazné ciborium.

Právo patronátního Noutonického kostela měl Svatojiřský klášter až do svého zrušení roku 1782, načež kostel byl zprvu pod patronátem císařským, jelikož panství připadalo komoře císařské. Od roku 1790 prodejem velkostatku přecházelo i patronátní právo na majitele, jichž se tu vystřídalo několik. 

Roku 1837 byl ukraden menší zvon a nový byl pořízen roku 1857 z výnosu sbírek nákladem 241 zlatých (císař Ferdinand Dobrotivý přispěl 90 zl.). Ulit byl od bratří Diepoldů v Praze.

První zvon ulitý roku 1810, s nápisem "Za pana Josefa Löhnera, vrchnosti Statenskej, a Norbe. Srba, faráře osady Nautonské, tento zvon ke cti Boha a sv. Jana Křtitele přelitý byl roku 1810 z nákladu nábožných osadníků od Jos. Kühnera zvonaře".

Druhý zvon ulitý roku 1857, s nápisem "Litý od zvonařů bratrů Diepoldů v Praze léta Páně 1857. Za faráře Ant. Slavíčka ke cti a chvále sv. Václava, Jiří a Ferninanda ulit nákladem osadníků noutonských léta Páně 1857".

Roku 1862 byl rozšířen hřbitov. Pahorek, na němž stojí noutonický kostel, byl až do roku 1863 pustý. Toho roku dal farář Slavíček posázeti jak celý hřbitov, tak i prázdný prostor před kostelem rozličnými stromy.

O Noutonickém hřbitově jdou pověsti o výskytu duchů, o podivných zvucích, o hrůze ...

Místní i lidé, kteří hřbitov navštívili, tvrdí, že v okolí, kde nikdo nebyl, slyšeli kroky, za bezvětří byly patrné závany vzduchu. Nad některými hroby se údajně vznášel mlžný opar - a co bylo nejděsivější - bylo slyšet dětské naříkání. Údajně některé hroby, i když byly nafoceny fotoaparátem či natočené kamerou, se při prohlížení neobjevily. Jsou slyšet ozvěny, skřípoty i šepot, kvílení i tichý smích, občas přeběhnou stíny. Někteří mrtví se tu prý dokonce stěhují z jednoho hrobu do druhého (posouvají se tu kamenné desky) ... 

Nejvíce negativní energie se má vyskytovat u podivného sousoší selské rodiny Poláčkových, ženy a muže vytesaných v životní velikosti z pískovce, které se zcela vymyká ostatní funerální architektuře. Muž sedí v jakémsi zadumání, za ním stojí z kamene vytesán velký pletený úl, žena hledí slepýma očima kamsi do dáli ... 

Jiné tajemství se nachází u zadní zdi kostela - ve stínu thújí se zde skrývá hrobka šlechtické rodiny Dlouhoveských. Na pomníku se dočteme, že tu odpočívá osm členů rodu, mezi nimi jsou uvedeni i dragounští poručíci Fridrich a Oswald Dlouhovesští. Jenže tihle dva bratři mají ještě jeden hrob! Přímo uprostřed hřbitova. Tabulka se jmény je rozbitá, spadlá pod náhrobkem, ale nápisy na ní jsou dosud čitelné. Německy je zde napsáno: Nechť odpočívají v pokoji! Přestěhovali snad příbuzní ostatky těchto dvou důstojníků do později založené rodové hrobky? Ale proč potom nezrušili starý hrob? Kdo je v něm nyní pohřben? Zavdala tato okolnost příčinu ke strašidelným pověstem o bludných neboštících?   

Ještě jedno jméno chybí v seznamu na hrobce Dlouhoveských. Je to údajná "černá ovce rodiny", hraběnka Barbara, která sídlila na nedalekém zámku ve Statenicích (tento bývalý zámek je sám opředen mnoha pověstmi a mýty o podzemních chodbách - zámek měl být propojen s hradem Okoř, sv. Salvatorem a Lichocevsí) . Hraběnka údajně zemřela 13.04.1857 při tragické nehodě. Na silnici mezi Velkými Přílepy a Noutonicemi se jí při vyjížďce splašil kůň, spadla a zlomila si vaz. Místo označuje bílá kaplička.

Brzy se však začalo říkat, že hraběnčina smrt nebyla náhodná, že u silnice se skrýval najatý vrah. Dokonce začala být její smrt spojována s takzvaným "Hraběnčivým křížem", který se tyčí na vrcholu příkré skály Kamýku nad Velkými Přílepy. Hraběnka prý prchala na koni před svými vrahy, vyjela až na hřbet Kamýku a v noční tmě se vrhla s koněm do propasti. Hezká legenda, jenže její původ sahá hlouběji do minulosti. Je spojen s mystikou baroka, se zdejší poutní kapličkou svatojiřských jeptišek, a dokonce lze jeho počátky vystopovat až v pravěku. 

Při stavbě hospodářských objektů pod Kamýkem byl totiž objeven téměř čtyři tisíce let starý hrob a v něm kostra mladé dívky, obklopená pozůstatky několika mladých mužů. Možná šlo o nějakou hromadnou popravu ukamenováním, obětování provinilců, kteří porušili rodová tabu. Kdo ví?

Je ale zřejmé, že stín provinění a trestu tady má pozoruhodnou tradici. Otázkou zůstává, kde je záhadná hraběnka Barbara pohřbená. V rodinné hrobce bez uvedení jména? Nebo anonymně v hrobě zděděném po dvojici dragounských důstojníků? Téma, vhodné pro královnu detektivek Agathu Christie ...

... na rohu šlechtické hrobky leží v mechu a napadeném jehličí nenápadný plochý kámen, na němž se dosud rýsuje cosi vyrytého. Náznaky písmen značí slova Dlauhowessky Barbara. Byla tato šlechtična opravdu svojí rodinou prokleta, a proto nesměla spočinout ve společné hrobce? Byla zákeřně zavražděna? Je její neklidný duch původcem všech zdejších tajemných jevů?

V jiných pramenech jsem se dočetla: Noutonice získal spolu v roce 1840 přiženěním do rodu von Kuenburg Bedřich Dlouhoveský z Dlouhé Vsi u šumavské Sušice. Poněmčele se psal Friedrich Dlauhowesky von Langensdorf. Jeho dceři Barbaře (1831 - 1857 ?) se říkalo Biri nebo Babeta. Provdala se za maďarského důstojníka Kálmara Hármose de Hihálom. Byla zlá, neměla ji ráda její rodina, lidé na panství ji nenáviděli. Zemřela ve věku 26 let za podivných okolností, když vypadla z kočáru. Prý jí pomohl vozka. Další verze popisuje, že ji s koněm zahnali ke skalnímu útesu zlotřilci, kteří ji chtěli oloupit. Jeli za ní tak rychle, že se všichni pod skalou zabili. Ať to bylo jakkoli, její duch tu bloudí, nenalézá klidu. Náhrobek s jménem Biri je dochován.

Podle správy hřbitova lze však zdejší anomálie vysvětlit jednoduchou fyzikou. Na hřbitově je pouze z jedné strany stromořadí, a proto, když fouká vítr, předměty na hrobech šustí a zní jako kroky. Noutonice leží v nížinné oblasti a z toho důvodu se na hřbitov valí mlhy ... 

I když já zastávám názor: na každém šprochu pravdy trochu. Historie hřbitova sahá až hluboko do středověku. Podle legendy se zde měli pohřbívat nepokřtěné děti, popravení, sebevrazi a další nechtěné existence. V hromadných hrobech měli končit i nakažení morem. Možná i díky tomu vznikla nějaká aura toho, že toto místo je strašidelnější než jiné vesnické hřbitovy. Nejtajemnějším jevem je asi údajný noční pohyb náhrobních kamenů nebo křížů. 

Svůj hrob a snad i klid tu má i známý hudební skladatel a zpěvák Petr Hapka, který bydlel na Okoři. 

Ať už zde opravdu straší či ne, musí zkusit asi každý sám na vlastní kůži ... Mě toto místo zaujalo i tím, že jsem několik let bydlela v nedalekých Horoměřicích a část našeho rodu pocházela jak z Horoměřic, tak i z Velkých Přílep, Statenic a okolí. Hrad Okoř byl příjemným cyklovýletem. Co se týká "duchů", tak zajímavé bylo, že po příchodu na hřbitov bylo slyšet šustění listí, což mohlo vypadat na kroky a podivný kvílivý zvuk. To jsem se sice lekla, chvíli stála jak zařezaná a dívala se kolem sebe, ale napadlo mě, že je dost možné, že to mohlo být startování letadel z nedalekého letiště Ruzyně, jejichž zvuk se nese volnou krajinou ....