Dynamit, dynamit udělá bum ...

Zámek Bohnice je barokní zámeček nacházející se v pražské čtvrti Bohnice naproti kostelu sv. Petra a Pavla. Jedná se o jednopatrovou budovu s mansardovou střechou a věžičkou. V rámci areálu psychiatrické léčebny je chráněn jako kulturní památka ČR a je nepřístupný. Zámeček pochází z 18. století. Počátkem 19. století byla upravena fasáda, průčelí zámečku bylo upraveno v klasicistním slohu. 

Kostel sv. Petra a Pavla se nachází proti zámku Bohnice. Jedná se o původní románský kostel, který byl založen roku 1158. Na konci 18. století byla při rozebírání starého oltáře objevena olověná truhlice, v níž byla zakládací listina kostela, ve které pražský biskup Daniel potvrdil, že 30. května 1158 vložil do oltářního kamene ostatky vyšehradského probošta Gervasia. Kostel byl původně zasvěcen pouze sv. Petru. První zprávy o samostatné plebánii (faře) jsou z poloviny 14. století. O osudech kostela v 15. století téměř nejsou zprávy. V roce 1550 měl podací právo ke kostelu svatojiřský klášter. O sto let později, po třicetileté válce, byl kostel veden jako pustý. Později byl spravován z jiných kostelů (roku 1688 to byl kostel Panny Marie před Týnem, od roku 1695 kostel Panny Marie Sněžné). Roku 1702 byl bohnický kostel připojen k faře v Liboci. Samostatná bohnická farnost byla obnovena roku 1738 a od té doby je již téměř nepřetržitě obsazena. V roce 1805 byl kostel, dosud románský, přestavěn v pozdně barokním slohu.

Ves Bohnice měla starobylý románský kostel a ve 13. století byla majetkem jiřského kláštera benediktinek na Hradčanech. Správcem tu byl vyšehradský kanovník Johan neboli Ioannes, který se psal s přídomkem Boemus či Bohemus, prý aby se odlišil od jiného kanovníka Johana, který byl Němec. Tímto přídomkem je vysvětlován vznik původního názvu vsi Bojmice z latinského Boemici. Ve 14. století už měla ves světskou vrchnost, kterou představovali měšťané Starého Města pražského. Mezi nimi je roku 1393 jmenován dokonce Petr Bojmička. V roce 1405 je ves označována jako Bohemice.

Bohnice byly zemědělskou vsí s vinicemi na jižních svazích. Byly tu statky a patrně dva vrchnostenské dvory. Při prodeji jednoho z nich roku 1521 je zmiňována i jakási "pustá věž", v dějinách vsi je to jediný náznak, že tu mohla být i blíže neznámá tvrz.

Od konce 16. století byly Bohnice majetkem nejvyššího purkrabství. Za této vrchnosti byl někdy v 2. pol. 18. století u horního dvora postaven výše zmíněný pozdně barokní patrový zámeček s mansardovou střechou a hodinovou věžičkou. Jeho fasáda byla upravena počátkem 19. století, to však byl dvůr již od roku 1791 v majetku zemských stavů. 

V roce 1820 přichází do Bohnic poslední majitel, anglický baron Isaac Osborne, který koupil oba dvory a spojil je. Zatímco zámeček se stal jeho obydlím, někdejší dolní dvůr se změnil na ratejnu pro personál nazvanou Štrasburk. V roce 1904 se objekty obou dvorů staly součástí budovaného ústavu pro choromyslné, v němž působil i syn posledního majitele, MUDr. Jakob Osborne. Pro nový účel byly jednotlivé budovy upraveny. I dnes jsou součástí psychiatrické nemocnice a jsou využívány jako byty a jiná zařízení.

V hospicu Štrasburk je nemocniční kaple sv. Lazara.

V centru Starých Bohnic jihozápadně od kostela sv. Petra a Pavla stojí statek Vraných (Bohnická ulice č.p. 1). Pod vrcholem štítu špýcharu usedlosti je letopočet 1777, zřejmě rok přestavby. Usedlost sama je ale starší, podle očíslování zde stála již v době založení vsi. Záchrana statku a jeho rekonstrukce se uskutečnila koncem 70. let 20. století. Další rekonstrukce byla provedena v 90. letech, po škodách vzniklých výbuchem plynu. Objekt je v majetku Hl. města Prahy.

Z písemných záznamů vyplývá, že na počátku 18. století patřil jakýsi zde stojící statek Houdkovým. Na počátku 19. století se jedna příslušnice rodu Houdkových provdala za příslušníka roku Vraných. Tím se statek stal majetkem rodu, po němž nese jméno dosud. Snad z roku 1807 pochází zdejší stodola. Roku 1813 zde snad měl přespat Napoleon Bonaparte. Dne 15. července 1827 vypuknul v domě č.p. 6 požár, jehož obětí se stalo několik domů včetně statku Vraných. Ten pak prošel, zřejmě roku 1829, opravou. Při rekonstrukci byla zřejmě ke špýcharu přistavěna pavlač. Oprava školní budovy č.p. 3 se protáhla a sýpka špýcharu proto sloužila jako učebna. V pol. 20. století vlastnili statek synové Karel a Vilém Vraní. Vilémova manželka Helena ho pak vlastnila až do roku 1968. Za tu dobu však hodně zchátral a proto byla ihned zahájena jeho rekonstrukce. Trvala však mnoho let a roku 1978 byl zbrzděna dokonce smrtí stavitele Vladimíra Koláře. 

Celý statek je obehnán původní ohradní zdí z lomového kamene nebo nově postavenou cihlovou zdí. Do statku se vstupuje z východu z návsi půlkruhově zaklenutou bránou či malou brankou po její levé straně. Napravo od brány se nachází přízemní obytná budova statku se sedlovou střechou. Interiér má tradiční dispozici - rozhlehlou vstupní síň s kuchyní a chlebovou pecí, které prostupuje až do velké světnice s okny, která vedou na náves. Na druhou stranu od vstupní síně se nachází druhá světnice a podsklepená komora. Před statkem se nachází 15 metrů hluboká, ve skále vytesaná, studna s průměrem 2 metry. Nalevo od vstupu stojí patrový výminek se špýcharem se sedlovou střechou a pavlačí. V jeho interiéru se nachází hlavní síň, podsklepená komora a na západní straně konírna. Horní patro je na straně obrácené k návsi tvořeno výminkem, uprostřed se nachází černá kuchyně a malá komora a na západní straně sýpka. V zadní části areálu statku se nachází průjezdná stodola z lomového kamene se sedlovou střechou. 

Dále cestou můžeme vidět rodný dům pilota Václava Jíchy, který padl za 2. světové války. Na domě je pamětní deska.

Po modré turistické značce dojdeme k Ústavnímu hřbitovu. Založen byl roku 1906, tedy 6 let po tom, co byla uvedena do provozu léčebna, tehdy pojmenovaná Ústav pro choromyslné v Bohnicích u Prahy. Byla to největší psychiatrická léčebna ve střední Evropě. Hřbitov byl dokončen a vysvěcen byl 12. září 1909 a jako první byl na něm pohřbený dne 14. září 1909 jedenáctiletý ústavní chovanec František Janovský, postižený hydrocefalem (vodnatelnost mozku), který zemřel na tuberkulózu. V knize úmrtí, uchovávané v Archivu hlavního města Prahy, je u jeho jména poznámka "nepovolali kněze". Smutný důkaz toho, že rodiče o postiženého chlapce zcela ztratili zájem.

Do roku 1921 tam byla kapacita pro tři tisíce pacientů a personálu tam pracovalo osmnáct set lidí. Na počátku 20. století připomínal bohnický blázinec svým rozsahem malou vesnici - psychicky narušení pacienti zde obdělávali pole a sklízeli ovoce ze sadů, pracovali v dílnách, pomáhali v kuchyni, prádelně či při úklidu. Bylo to v podstatě soběstačné městečko s vlastním statkem, elektrárnou, vodojemem, ale také s divadlem, kostelem - a hřbitovem. Také se jim rodily děti (pacientky buď přišly již těhotné, nebo otěhotněly v průběhu hospitalizace). Původně šlo o malinký dětský hřbitov uprostřed lesa. Postupem času se však přetvořil v klasický hřbitov. Sami pacienti si vyráběli rakve a pochovávali v nich své přátele a známé. Ročně bylo pohřbeno asi 80 pacientů. Jen v roce 1916 zemřelo 640 pacientů na tyfovou epidemii a nebylo možné je z důvodu infekčnosti nikam převážet. Proto byli pohřbíváni tady. Hroby se číslovaly železnými destičkami a zapisovaly se do knihy zesnulých. Tolik pohřbených na poměrně malém místě je velká spousta těl, a proto byly pohřbívány hromadně a do tří vrstev. Náhrobky, které tu zbyly, tu stavěly rodiny mrtvých.

Pohřbívat se zde přestalo spolu se zrušením ústavní duchovní správy a kostela v roce 1951, hřbitov pak byl od 1. ledna 1963 předán Pohřební službě hl. m. Prahy, která jej nevyužívala a nechala zpustnout.

Kromě kaple a márnice byla dominantou hřbitova mohyla vystavěná na památku vojákům a obětem 1. světové války, zesnulým v průběhu hospitalizace v Ústavu pro choromyslné v Bohnicích, který mnozí z nich pomáhali stavět. Připomeňme si, co o tom napsal Otakar Hruška v Pamětní knize duchovní správy Královského českého zemského ústavu pro choromyslné v Bohnicích:

"Dne 13. ledna 1917 dle nařízení odevzdány k účelům válečným zvony, a mezi nimi i zvon ze hřbitovní kaple ústavní v průměru 38 cm, a ve váze 30 kg. Duchovní správce sám ohledně zvonu žádného podání neučinil, a kdyby byl věděl, že bude udán také tento zvon ze hřbitova ústavního, byl by sám u c. k. vojenského velitelství vymohl, aby zvon zůstal vzhledem k tomu, že pro c. k. vojíny v ústavu zemřelé, bylo na hřbitově ústavním dle přání c. k. polního vrchního kuráta Voneše vyhlédnuto zvláštní prostranné místo pro jejich hroby a ústav sám, připojiv se v čele k dobrodincům, dal uprostřed tohoto místa postaviti obrovský pomník s nápisem: Corpora dant tumulo, sed patriae vitam (Těla jsou dána do hrobu, ale život vlasti). Nahoře v popředí jest hlava Kristova jako Domini pacis, a po straně jsou písmena Alfa a Omega. Návrh na pomník zdarma vyhotovil pan architekt František Thoř z Prahy. A železobetonový pomník sám zdarma zpracoval pan Scrivante z Troje. Ústav pak dodal potřebný materiál. Pomník měl býti vojensky vysvěcen v říjnu minulého roku, ale svěcení oddáleno až na konec května 1917. Vzhledem k stále vzrůstajícímu počtu úmrtí bylo nutno zakročiti u zemské správní komise o bezodkladné rozšíření ústavního hřbitova. Přes všechno namáhání duchovního správce vlekla se stavba zděného a dřevěného plotu při známé váhavosti vrchního inženýra Dvořáka krokem hlemýždím, až konečně v prosinci, a sice dne 15.12.1917, vysvěcen byl ústavní hřbitov vikářem Antonínem Brožem, farářem v Podolí, zároveň byl vysvěcen pomník pro vojíny v ústavu zemřelé a vykonána předepsaná pobožnost za všechny padlé naše hrdiny."

Jiný památník Italům, kteří byli v roce 1916 evakuováni do Bohnic z ústavu pro choromyslné na Tridentském území, byl posvěcen 16. října 1932 arcibiskupem pražským Karlem kardinálem Kašparem za přítomnosti italského velvyslance. 

Jednalo se o dvě desky z Kararského mramoru zasazených do zdí u vchodu do hřbitovní kaple s nápisem v italštině a češtině: "Věčné památce 48 Tridentských choromyslných do tohoto ústavu převezených a zde zemřelých za strašné světové války, jejichž tělům na tomto hřbitově pohřbeným, nedostalo se se svrchovaného štěstí posledního odpočinku v osvobozené půdě vlasti." Desky osobně platil politik a diktátor Benito Mussolini. Pod nimi byly umístěny měděné skříňky s hlínou z Tridentského hřbitova. Vojáci se sem dostali v roce 1916, když léčebnu v italském Pergine Valsugana chtěli za 1. světové použít jako vojenskou nemocnici. Asi pětistovku pacientů proto rozmístili různě po Rakousko-Uhersku. V Praze jich skončila stovka, 48 jich leží zde.

Kromě Italů jsou zde zajatci ze Srbska, Bosny a Ruska z 1. světové války. Pochováno je tu však i velké množství rakousko-uherských vojáků, kteří skončili a zemřeli v nedaleké léčebně poté, co v průběhu války přišli o rozum a museli být hospitalizování v léčebně, kde i zemřeli. 

Místo posledního odpočinku tu našli také nepohodlní dědicové nebo příliš dlouho žijící bohaté tetičky, nemanželské děti a další osoby, kteří byli sice zcela příčetní, avšak v blázinci se ocitly řízením osudu a nebylo pro ně cesty zpět. 

Polorozpadlé torzo někdejší kaple lemují dvě prastaré thůje. Připomínají ruce, zoufale sepjaté nad střechou k poslední modlitbě za ty, již nikomu nechybějí: zapomenutí blázni zavržení vlastními rodinami. Vojáci, kteří zešíleli hrůzou v zákopech 1. světové války. Úchylní vrazi, zejména žháři. Sebevrazi. Je zde stále přítomna i hluboká díra do země, jež připomíná tajnou chodbu pekelnou. Jde o šachtu do sklepa, kde se skladovalo vápno pro pohřbívání mrtvých "bez víry": vrahů a sebevrahů. Ti, kteří nedostali poslední církevní pomazání, skončili v koutě hřbitova, zašiti v pytli a posypáni vápnem, pohřbeni bez rakve rovnou do holé země. Ze zadní stěny márnice ještě trčí zbytek zrezivělé kladky, kterou se vápno ukládalo do skladu a vytahovalo ven.

V nejvzdálenější, jihozápadní části hřbitova, jsou pohřbeni ti nejhorší - lidé, kteří zabili nebo si vzali život vlastní rukou. Když se zatouláme až k jejich hrobům, přepadne nás zvláštní, nepřirozený chlad. Vítr náhle šelestí břečťanovými listy daleko hlasitěji ... Místo posledního odpočinku pacientů zvané hřbitov bláznů, se stalo oblíbeným místem lidí toužících nahlédnout za oponu ezoteriků, lovců duchů a satanistů. I bez duchařských příběhů má však vlastních tajemství dost.

Je zde pohřbený i údajný vrah Otýlie Vranské. Ostatky mladé prostitutky s nohama a hlavou pečlivě oddělenými od těla objevili v září 1933 zaměstnanci drah ve dvou kufrech směřujících vlakovou poštou do Bratislavy a Košic. Přestože případ vyšetřoval zkušený kriminální rada Josef Vaňásek, předobraz rady Vacátka ze seriálu Hříšní lidé města pražského, vrah nebyl nikdy dopaden. Ale... Další legendární kriminalista Miloslav Nečásek, přezdívaný "pražský Maigret", se domníval, že Vranskou zabil četař Pavlíček, s nímž sloužil začátkem třicátých let na vojně v Prešově. Tehdy ještě Nečásek nepracoval u policie, nicméně věděl, že četař byl v čase vraždy na dovolence v Praze a odpovídá popisu jednoho z podezřelých. Navíc v civilu pracoval jako laborant na pitevně, takže by si s rozřezáním těla bez problémů poradil. Vraždu mu však neprokázali. Po válce skončil v bohnické psychiatrické léčebně, kde se v roce 1960 oběsil. Krátce předtím se prý k vraždě Otýlie Vranské přiznal při terapii. 

Pohřben zde má být i atentátník Gavrilo Princip, který dne 28. června 1914 spáchal v Sarajevu atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii Chotkovou, vévodkyni z Hohenbergu, a odstartoval tak 1. světovou válku. Princip se pokusil zabít nejprve spolknutím kyanidu a poté svou zbraní, ale jed vyzvrátil (totéž se stalo i Čabranovićovi, což vedlo policii k domněnce, že skupina atentátníků byla oklamána a zakoupila slabší jed), a zbraň mu byla vyražena dříve, než měl šanci na další výstřel. V říjnu 1914 byl ve dvanáctidenním procesu odsouzen. Členy soudního tribunálu byli i dva Češi: Antonín Piťha a Emanuel Fialka. Jedním z obhájců byl také Čech, doktor Václav Málek. Jako mladší 20 let nemohl být popraven; dostal maximální možný trest - dvacet let vězení. Byl držen v krutých podmínkách, ještě zhoršených válkou (například byl dlouhé dny zavřený v cele v naprosté tmě). Pokusil se i o sebevraždu oběšením (na ručníku nebo kusu prostěradla - to není dosud jasné). Zemřel na tuberkulózu dne 28. dubna 1918 v českém pevnostním vězení Terezín. V době smrti vážil pouhých 40 kilogramů. I přesto, že se v Sarajevu nachází hrob s jeho jménem (tělo mělo být exhumováno v červenci 1920), s největší pravděpodobností byl za dohledu vojáků z terezínské pevnosti tři dny po své smrti pohřben v neoznačeném hrobě v sektoru B II/1 na hřbitově "bláznů" u bohnické psychiatrické léčebny. Ústavní hrobník Slavata u výslechu na Gestapu přiznal leccos, kromě jiného i tajný pohřeb do neoznačeného hrobu v noci na 1. května 1918. V seznamech zemřelých byl mrtvý uveden jako Karel Chotěžovský, demobilizovaný kaprál 28. pěšího pluku. Zemřel údajně v bohnické léčebně na "úbytek mozku", pověstnou nicneříkající diagnózu. Existoval skutečně? Nebo se rakousko-uherské úřady bály, že z Principova hrobu bude pietní místo odpůrců monarchie, a tak nechaly atentátníka v tichosti pochovat na dobře skrytém místě?

Sem se také v roce 1996 vydala baronka Margaret Thatcherová, když pro ni exhumovali blíže neurčené ostatky ... "Napoprvé však netrefili hrob, který chtěli exhumovat, takže museli jet do hospody pro Tetovaného Ferdu. To byl místní starý kriminálník, jenž svého času popíjel s bývalým správcem hřbitova a věděl od něj, kde je kdo pochovaný. Prý slíbil, že jim to za basu rumu ukáže. Jeli, koupili, ukázal... A dobře, protože podle nějakého vyznamenání či prstenu skutečně poznali, že našli správný hrob," vzpomíná Jiří Vítek. Vyzvednuté ostatky si Železná lady odvezla do Británie. Údajně patřily někomu z dobrodružných předků jejího manžela Denise.

Kromě chovanců lze na hřbitově najít i náhrobky jejich ošetřovatelů a řádových sester, místních dělníků či úředníků. Za šest desítek let, kdy byl hřbitov oficiálně v provozu, zde bylo na ploše 2,5 ha pohřbeno asi 4 300 osob. 

Zadní branku prý hlídá tajemný strážce, který drží negativní energii ve zdech hřbitova.

Pochmurnou atmosféru hřbitova využil v roce 1984 režisér Miloš Forman jako kulisu pro scénu ukládání geniálního Mozarta do hromadného hrobu v oscarovém filmu Amadeus. O pět let později vypálili místní kapličku vandalové. Pak hřbitov začal sloužit jako skládka. Až šel v roce 2013 okolo jeden hasič...

"Šel jsem okolo se psem a viděl ten stav. Tak jsem to tam začal uklízet," vzpomíná někdejší hasič a místostarosta Prahy 8 Jiří Vítek. Bohnický hřbitov se stal jeho srdcovou záležitostí. Napřed sám, později s dalšími dobrovolníky vyvezli ze hřbitova okolo 35 tun odpadu a suti, odstranili náletové křoviny a zlikvidovali ohořelé trámy propadlé střechy kaple.  

Opuštěná vyhořelá a polorozpadlá hřbitovní kaple lákala v noci příznivce satanismu. V 80. letech tady probíhaly sofistikované satanistické rituály, při kterých zasahovala i Veřejná bezpečnost ve velkém rozsahu. 

Proti bývalému ústavnímu hřbitovu v pražských Bohnicích se nachází hřbitov určený domácím mazlíčkům. Hřbitov má své specifické kouzlo, protože jednotlivé hroby jsou oploceny drobnými plůtky a ozdobeny nejrůznějšími květinami. 

Nedaleko je krásná vyhlídka.

Cestou od hřbitova "bláznů" se dostaneme k bývalému průmyslovému areálu továrny Dynamitka (Dynamit-Fabriken vorm. Alfred Nobel & Company). Nachází se na pravém břehu řeky Vltavy pod přírodní památkou Zámky, v Zámecké rokli na dolním toku Čimického potoka.  Budovy měly původní č.p. 41, 42, 45 až 52.

Továrna na výrobu dynamitu (vynalezeného roku 1866) byla založena roku 1868 jako první (a zároveň poslední) v Čechách hamburskou společností Alfred Nobel a spol. Z pověření této firmy vyjednával její zástupce Karstens s německým odborníkem na chemické výrobky Augustem Schramem, kterému doporučil pro stavbu odlehlou úzkou rokli u Vltavy při ústí Čimického potoka. Důlní podniky v Čechách i rakousko-uherská vojenská správa měly na založení této továrny zájem, rakouská armáda používala dynamit v armádní výzbroji jako první na světě.

Provoz Dynamitky byl zahájen 15. května roku 1870 za osobního dohledu Alfreda Nobela. Areál byl složen z vlastních provozních budov a budov s byty pro dělníky a další personál. Odpad z výroby byl zpracováván na umělá hnojiva. Už krátce po zahájení výroby se zde odehrálo několik tragédií. Původní provizorní objekty byly úplně zničeny, byla zde však vybudována nová pevnější továrna s mohutnými ochrannými valy. Za 1. světové války tu pracovalo 500 dělníků. Denní tisk informoval podrobně o tragédiích v letech 1870, 1871 a 1892. V letech 1879 - 1892 se v továrně větší neštěstí nestalo. Na začátku 20. století byla výroba dynamitu přesunuta do alpských údolí a do Pardubic.  

Po vzniku samostatného Československa se výrobní program zaměřil na průmyslové trhaviny chloratit a astralit. Výroba ale ztrácela význam a provoz továrny byl zcela zastaven. Roku 1923 koupil areál zbrojař František Janeček a pod vedením ředitele Ing. Jaroslava Velinského v něm vyráběl ruční granáty s bezpečnostní zápalkou (svůj patentovaný vynález), ohňostroje a další pyrotechniku. Po roce 1939 převzala továrnu německá firma M. Berker a společně s firmou Waffenwerke-Brun (brněnskou zbrojovkou) zde vyráběla střelný prach.

Po znárodnění 7. března 1946 byl areál začleněn do n.p. Zbrojovka Brno a roku 1950 pod n.p. Konstrukta Praha (ta zde postavila střelnici). Po ní následoval n.p. Jiskra, který obnovil výrobu pyrotechniky. Od roku 1961 areál patřil n.p. Řempo. Po roce 1989 byla bývalá továrna vrácena v restituci původnímu majiteli Dynamitky. Později celý objekt koupila italská společnost Dinasta. V roce 2002 koupila továrnu italská firma Heraklion. Územní plán zde předepisoval rekreační využití. V roce 2010 údajně vlastník žádal o změnu územního plánu na jiný způsob rekreačního využití, více zaměřený na sport a možnosti ubytování. Chtěl odkrýt zatrubněné ústí Čimického potoka a ponechat některé cenné tovární stavby, například výtopnu s komínem upravit třeba na udírnu nebo klub, kde by se smažily ryby, grilovalo by se tam, sedělo by se tam u ohně. V areálu se dochovaly tři opuštěné stavby a 23 metrů vysoký zděný komín s oktagonálním podstavcem a ozdobnou hlavou.  

Přírodní památka Zámky se rozkládá na východně orientovaných svazích Vltavy mezi ústím Drahaňského potoka a osadou Zámky. Historie osídlení a využívání území člověkem sahá až do doby před asi pěti a půl tisíci lety, kdy v mladší době kamenné vzniká na skalnatém ostrohu nad Vltavou výšinné sídliště. To je později osídleno v době eneolitu lidem řivnáčské kultury a poté nepřetržitě až do doby příchodu Slovanů. V době ranného osídlení Slovany, v 6. - 8. století n. l., dosahuje hradiště největšího rozkvětu. V území roste řada vzácných a chráněných druhů rostlin, např. tařice, křivatec, rozrazil, koniklec, bělozářka, kostřava, trýzel, tolita či chrpa.