Kasematy

Kasematy nebo kasemata jsou chodby v opevnění renesančních, barokních a klasicistních pevností. Primárně tyto chodby sloužily jako přístup ke střeleckým či dělovým komorám, výpadním brankám a podobným vojenských zařízením. Později sloužily také jako skladiště zbraní a jiného vojenského materiálu a jako prostor pro ubytování vojska. Často také bývaly žalářem.

Jako kasemata se označovala také samotná střelecká místnost, ve které se nachází nějaká určitá dělostřelecká nebo pěchotní výzbroj. V dřívějších dobách se jednalo zpravidla o klenutý prostor, který byl umístěn v hradech, tvrzích, městech i všech druzích pevností. V novodobé fortifikaci se jedná o místnost umístěnou v opevnění, které bylo dostatečně vybaveno pro provoz novodobých palných zbraní (odvod nábojnic, kouře atd.). Obvykle ze střeleckých místností ústí několik střílen. Kasematy jsou nakonec také obrněné dělostřelecké stanoviště sekundárního dělostřelectva na válečných lodích umístěné ve střední části lodi. 

Kasematy se objevují v průběhu 15. století s rozvojem dělostřelby, kdy na jedné straně roste potřeba střeleckých a dělových komor a na druhé straně vzrůstá mohutnost hradeb. Klasické je užití kasemat v bastionovém opevnění, které se objevuje v renesanci a bylo užíváno ještě v období klasicismu. 

Vedle přístupu k dělovým a střeleckým komorám či výpadním brankám sloužily kasematy také jako naslouchací chodby. Ty umožňovaly odhalit nepřátelské pokusy o podkopání a následnou destrukci opevnění. Některé chodby sloužily též k odvodnění a ventilaci celého, poměrně složitého systému. Spíše druhotně sloužily kasematy k ubytování vojska či ke skladování vojenského materiálu. Výraznou, i když zcela druhotnou funkcí je užití pro vězeňské účely.

Kasematy byly užívány prakticky všude, kde bylo prováděno renesanční či barokní bastionové opevnění. Týkalo se to nově budovaného opevnění města a hradů. Doložené je například v renesančním opevnění Hluboké. Nejvýrazněji byly kasematy užity tak, kde došlo k budování komplexně projektovaných vojenských pevností. Například Terezín, Špilberk, Josefov, Hradec Králové či Vyšehrad.

Vyšehradské kasematy byly vybudovány roku 1742, stavbu vedl inženýr Berdiquieri. Chodby kasemat kopírují obvodové zdi hradeb, místy mají slepé výklenky. Přestože jsou velmi rozsáhlé, zpřístupněná část (dvě křídla) je dlouhá necelý 1 kilometr. Chodby jsou zde 2 metry vysoké a 1,5 metru široké. Elektrické osvětlení, které do kasemat nainstaloval František Křižík, dnes již funkční není.

V listopadu roku 1744 chtěli Prusové vyhodit Vyšehrad do povětří a navezli do kasemat 133 sudů se střelným prachem. Poslední voják měl tehdy odpálit doutnáky. Tento plán překazili tři podskalští občané, kteří do kasemat pronikli a doutnáky včas odstranili. Marie Terezie je pak za tento hrdinský čin vyznamenala. 

Gorlice

Gorlice je podzemní sál v kasematech uvnitř hradeb pražského Vyšehradu. Nachází se v severovýchodním, 33. bastionu, na východ od Cihelné brány. Sál je zaklenutý valenou klenbou vysokou 13 metrů a má plochu asi 330 m2. Původně sloužil jako shromaždiště vojska a sklad zásob a munice. Gorlice byla veřejnosti zpřístupněna po rekonstrukci v 90. letech 20. století. Prostor se využívá pro výstavy a divadelní představení.

Značné rozměry sálu a stabilní klimatické podmínky byly využity k uložení některých originálů soch a sousoší z Karlova mostu. Další sochařská díla z mostu se nachází v Lapidáriu Národního muzea a některých venkovních místech v Praze. 

V Gorlici jsou uloženy následující barokní originály:

• sv. Anna Samotřetí, Matěj Václav Jäckel (1707)
• sv. Augustin, Jeroným Kohl (1708)
• sv. Mikuláš Tolentinský, Jeroným Kohl (1708)
• Madona se sv. Bernardem, Matěj Václav Jäckel (1709)
• sv. Vojtěch, Ferdinand Maxmilián Brokoff (1709)
• sv. Ludmila s malým Václavem, Matyáš Bernard Braun (1720)