Alchymistická dílna

V Haštalské ulici č.p. 1 na Starém Městě v Praze se po povodni v roce 2002 propadla část dlažby a odkryla tak podzemí jednoho z nejstarších domů v Praze pocházejícího z roku 1579. Nacházela se zde alchymistická dílna, kterou nechal zřídit císař Rudolf II. Dům patřil rabimu Löwovi, stvořiteli bájného Golema. V podzemí se našla lahvička s dosud nezjištěnou tekutinou, u které byl recept na výrobu "elixíru věčného mládí".

Rabi Löw, vlastním jménem Jehuda Liva ben Becalel (narozen ? 1512, 1520, 1525 - 1526 ?, zemřel 17. září 1609) byl židovský rabín a učenec, legendární tvůrce pražského Golema. Působil jako vrchní moravský zemský rabín v Mikulově a později jako vrchní rabín v Praze za vlády Rudolfa II. Rabi Löw založil a vedl v pražském židovském ghettu talmudistickou školu (učení týkající se židovského zákona), upravil též pravidla pro spolek Chevra kadiša (pohřební bratrstvo založené roku 1564). Ačkoli v Praze strávil pouze část svého života, je zde pohřben a v židovské literatuře je vždy nazýván jako "Pražský Maharal". 

Rabi Löw se narodil s největší pravděpodobností v Poznani v Polsku do vlivné rabínské rodiny, dle tradice sahal její původ až k davidovské královské dynastii. Podle starších a nepřesných pramenů se měl sice narodit ve Wormsu (Porýní-Falc, Německo), nicméně odtamtud jeho rodina pravděpodobně pouze pocházela snad několik generací nazpět. K záměně jmen mohlo dojít snadno – jeho otec Becalel ben Chajim (jenž svůj původ odvozoval z Wormsu) byl švagrem rabína Jicchaka Klaubera z Poznaně. Měl tři bratry - podle jedné z verzí byl druhý nejstarší, podle jiné byl nejmladší. Jeho bratři Sinaj, Chajim a Samson byli rovněž renomovaní učenci. 

Jehudův život je opředen mnoha pověstmi a legendami, z nichž řada zlidověla a je považována za fakt, ačkoli se historicky dají jen těžko doložit. Podle jedné z nich studoval na různých ješivách (= židovská škola vyššího vzdělání) v Polsku a Německu, podle jiného podání se vzdělával sám a výuku v ješivách neabsolvoval. V roce 1553 poměrně brzy (ve 28 letech) přijímá úřad vrchního moravského zemského rabína v Mikulově. Po dvacetiletém působení na Moravě odešel roku 1573 do Prahy. V Praze zůstal do roku 1584, poté odešel – podle jedné z tezí do polské Poznaně, podle jiné zpět na Moravu. Do Prahy se vrátil roku 1588. Během tohoto působení se 16. února 1592 setkává na Pražském hradě s císařem Rudolfem II. – obsah jejich schůzky není znám, ale podle některých (samozřejmě neověřených) zkazek, které rovněž časem zlidověly, se týkala společné záliby v alchymii a kabale (= druh židovské mystiky). Tato romantická představa, fakticky ovšem nedoložitelná, se nakonec stala stejně neodmyslitelnou součástí rabiho Löwa jako pověst o pražském Golemovi. Patrně během roku 1592 znovu odchází, tentokrát je jisté, že do Poznaně, kde se stává vrchním rabínem. Podle některých zpráv byl důvod jeho častého stěhování ten, že měl vždy v Praze velké problémy s představiteli židovské obce, která se ke svému bezesporu nejslavnějšímu rabínovi měla údajně zachovat velmi macešsky. O několik let později (údaje se liší v řádu jednoho až pěti let) se do Prahy vrací a zůstává zde až do své smrti roku 1609. Jehuda ben Becalel je pohřben na Starém židovském hřbitově v Praze.

Rabi Löw byl ve své době v židovském světě znám jako velký učenec, ale rozhodně to neznamená, že by své styky omezil pouze na své židovské souvěrce. Kromě již zmíněné audience u Rudolfa II. udržoval osobní přátelské styky s Tycho de Brahe i s dalšími osobnostmi, které rudolfínská Praha přitahovala. Ve středu studia a komentářů rabiho Löwa stojí etika, které věnoval několik spisů. Zabýval se též systémem a způsobem vzdělávání. Odtud zřejmě pramení spekulace o tom, že jeho díla znal a nechal se jimi inspirovat Jan Amos Komenský. Rabbi Löw bývá rovněž označován za předchůdce hnutí chasidismu – i zde se ovšem jedná pouze o spekulaci založenou na některých podobnostech v učení rabiho Löwa a pozdějších chasidských myslitelů.

Golem je v židovské mystice člověkem oživená socha. Takových golemů je známo poměrně dost. Většina lidí si Golema představuje jako oživenou sochu v podobě člověka, ale je to postava mytická, a proto může mít různé podoby. Svým způsobem byl i Adam, první člověk, nejdříve golemem, neboť jej Bůh stvořil tak, že vzal "prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života." 

Jedním z nejslavnějších golemů je golem, kterého údajně koncem 16. století stvořil židovský rabín Jehuda Löw ben Becalel. Poté, co ho vytvořil z hlíny, mu dal i jméno Josille (zdrobnělina od Josef). Účelem jeho stvoření měla být ochrana židovského ghetta před křesťany, kteří ho pravidelně napadali. V pohyb se golem uváděl vložením šému – svitku. Golem pak poslouchal toho, kdo mu do úst šém vložil, a vykonával určenou práci. Znehybněn byl opět vyjmutím šému. Až do určení další práce stál poklidně v koutě místnosti. Po pátečních bohoslužbách však i Golem odpočíval a dodržoval sváteční klid od práce, aby nebylo přestoupeno posvátné přikázání. Ke zničení tohoto golema došlo jeho stvořitelem roku 1593. Jednoho dne vážně onemocněla rabínova jediná dcera. Zoufalý otec ji ošetřoval ve dne v noci, ale nemoc se neustále zhoršovala. V páteční podvečer musel od lůžka nemocné odejít k tradiční pobožnosti. V roztržitosti zapomněl vyjmout šém. Hliněný služebník oživl, a protože neměl určenou žádnou užitečnou práci, začal rozbíjet vzácný nábytek, sochy a veškeré vybavení rabínova domu. Vyděšená služebná běžela do synagogy a prosila, aby rabín učinil přítrž běsnění. Ten vykřikl na Golema, aby se zastavil, a vyňal mu z úst šém. A protože k vyjmutí došlo v průběhu židovského svátku, Golem se rozpadl v prach. Rabín se zarmoucen vrátil do synagogy a dokončil modlitby. Po návratu z chrámu však již nenaříkal nad ztrátou uměleckých předmětů ani hliněného obra. Jeho dcera se totiž mezitím jako zázrakem uzdravila. Pověst o pražském golemovi pochází sice z období středověku, ale s postavou rabi Löwa se spojila teprve v 18. století. Podle legendy byl Golem uložen na půdě Staronové synagogy. Na její půdu se od té doby nesmělo vstupovat, povolení k průzkumu bylo uděleno jen dvěma lidem – v roce 1920 jej tam hledal neúspěšně Egon Erwin Kisch a v 80. letech 20. století s pomocí georadaru Ivan Mackerle. 

Dokumenty, které se zachovaly i s nákresy alchymistické dílny, jsou ve strahovském a broumovském klášteře. Podle nich se zde bádalo, bublaly esence v křivulích, odtud se do ulice, i přes důkladné utěsnění, linul většinou hodně nelibý zápach. V domě, který se tvářil jako apatyka, se děly podivuhodné a pro bohabojného měšťana nepochopitelné věci. Že se tak rozšířila pověst o smrdutém kozím spřežení projíždějícím ulicí s blýskáním a hřměním, není divu. 

Není zřejmě náhodou, že do Haštalské ulice ústí Kozí ulice a Kozí náměstí (Kozí plácek). Historický název platí od 18. století podle kozího tržiště. První písemná zmínka o něm je však z roku 1284. 

Právě za panování císaře Rudolfa II., který v tuto dobu pobýval v Praze, se ke dvoru i do klikatých uliček stahovaly podivné existence z celé Evropy. Císař do Prahy utekl z Vídně, kde se po něm vyžadovalo vládnutí a politická rozhodnutí, která k smrti nenáviděl. Naopak Praha mu přinesla v jeho pokročilém bláznovství potěšení. Ženy, posléze zájem o umění, ale i velký zájem o alchymii. 

Císař propadal dlouhým obdobím melancholie, záchvatům vzteku, duševní zdraví se u něho stále více zhoršovalo, takže pobyt u dvora se stával stále nesnesitelnějším. Na čas to ustalo, když se podařilo upnout vladařovu pozornost k umění, z něhož se stala posedlost a sběratelská vášeň. Císař utrácel obrovské sumy za umělecká díla, leckdy padělky, upnul se i na astrologii, pověstný byl i jeho rozsáhlý zvěřinec. Po poradě s mágy pojmenoval svého psa Matyáš, po nenáviděném bratrovi, zvíře pak umučil. Svému bratrovi přál nejkrutější smrt, spálil dokonce rukáv jeho šatů (jako voodoo).

Praha té doby byla alchymistická, ale alchymisty si vydržovali i významní šlechtici. Svou alchymistickou dílnu měl např. i Jakub Krčín na své tvrzi Křepenice. K tehdejší Praze patřilo i již tehdy tajemné a tabuizované židovské město, jehož obyvatelům běžní křesťané nerozuměli. K tomu patřila i alchymie, věda přinášející pro nezasvěcené a pověrčivé lidi bázeň a strach. Alchymisté nebyli podvodníky, ale prvotřídními chemiky. Někteří se samozřejmě přiživovali i na podivínském císaři, který prahl po kameni mudrců, elixíru života, transmutacích obecných kovů ve zlato apod. Bádalo se skrytě, tajně, pomáhala i astrologie. A jak to bylo s badatelskými dílnami, připomíná náhodný nález v prastarém domě v Haštalské ulici na Starém Městě. Je záhadou, proč tento dům jako jediný unikl zboření při asanaci židovského ghetta roku 1902 - 1903. 

Dům, který se nazývá U Rabiho Löwa, má ve vývěsním štítu nápis Speculum Alchemiae, Zrcadlo alchymie. V podzemí se zachovaly části středověkých pecí a nádob, středověký nábytek i fresky na zdech sklepení. Bádalo se zde, prováděly se většinou neúspěšné pokusy, ale vyráběly se zde i různé ranhojičské elixíry. 

Vchod do domu je pod úrovní okolního terénu, je zde možnost komentované prohlídky i prodejní výstavky bylinných extraktů, které se připravují v rajhradském klášteře na Moravě. 

Po vstupu dovnitř nás určitě zaujme lustr, na kterém je zpodobněna hlava Mojžíše, což je jedna z nejdůležitějších starozákonních postav, prostředník mezi židovským národem a Hospodinem. Podle Bible se mu zjevil v hořícím keři a pak na hoře Sinaj Bůh. Mojžíš obdržel základ Zákona (Desatero) a Hospodin uzavřel s Izraelem smlouvu. Mojžíš je zde vypodobněn s rohy na hlavě, takže vypadá jako čert. S rohy ho vytesal i Michelangelo Buonaroti. Bylo to podle špatného výkladu Bible, kde se hovořilo o tom, že Mojžíš byl "orožen", ve smyslu, že Hospodin osvítil a výrůstky na hlavě by měly být jakousi září. Výrůstky na hlavě v alchymistické dílně ale měly zachytávat magickou sílu, která se přenášela do alchymistické pece. 

Na klenutém stropě můžeme spatřit čtyři dochované fresky symbolizující čtyři přírodní živly, čtyři alchymistické symboly - země (= stabilita, spolehlivost a pevnost, ovládá nejen lidské tělo, ale i samotné narození a smrt), vzduch (= vztah s hudbou, důležitý pro astrální cestování), oheň (= symbol proměn a vášní, ovládá emoce, kterými jsou láska a smutek, má vliv na sny, pocity a souvisí s minulými životy) a voda (=symbol pročištění, vzhledem k tomu, že se neustále mění, symbolizuje podvědomí).

K vidění jsou zde alchymistické předměty, dobový nábytek, středověké ženské šaty. Na krbu je namalován symbol alchymistů - dvě překřížené křivule, nebo-li dvojitý plameňák. 

Průvodce pojednou sáhne a otočí dřevěnou soškou umístěnou v knihovně, odklopí se tajné dveře a my sestoupíme do podzemí tajné alchymistické dílny. Tento vchod byl zjištěn a rozluštěn až po nálezu v roce 2002, knihovna byla od středověku ve velmi špatném stavu, proto je zde nyní umístěna její replika i s funkčním tajným vchodem. 

Sklepení je původní, deset let po povodních se pracovalo na jeho úpravě tak, aby místo vypadalo stejně, jak zde skryti před zvědavými zraky pracovali alchymisté v dávné minulosti. Původní je i alchymistická pec uprostřed, která je vyústěna přesně do prostor pod lustr s hlavami Mojžíše, který měl zajišťovat sílu.

Podzemí je rozsáhlé, jsou zde tři podzemní tunely. Jeden měl údajně vést na Staroměstskou radnici, tudy se mohli nepozorovaně dostat zákazníci nebo další zúčastněné osobnosti z podzemí. Další chodba vedená pod Vltavou měla ústit na Pražském hradě. Třetí chodba vedla za městské brány. Vzhledem k tomu, že dnes jsou mnohé původní domy zbourané, změnil se terén ulic, některé sklepy domů jsou zastavěné, tak se bližší archeologický výzkum chodeb již nedá provést. Tajné chodby nevedly totiž celé jen pod zemí, ale vedly přes sklepy, poté ústily do dvora nějakého domu, poté opět pokračovala chodba apod. 

V dalším sklepě je dochovaná původní sklářská pec, kterou dle nalezených listin měli využívat i samotní šlechtici, kteří si zde sami tajně vyráběli sklo. Vzhledem k tomu, že šlechta normálně nepracovala, je i toto zjištění pozoruhodné.

Alchymistickou dílnu využívali podle dokumentace jak rabbi Löw, tak i Edward Kelley. Pece jsou částečně původní, po záplavách rekonstruované, je tu i sušárna bylin. Důmyslné bylo i odvětrávání. Pracovalo se tu hlavně se sírou, rtutí či fosforem, to vysvětluje výše zmiňovaný nelibý zápach. I systém tajných chodeb musel být odvětráván, dosud se však nepodařilo zjistit jakým způsobem. 

Na zdi u laboratoře je připevněná původní kamenná deska, dole puklá, za níž se právě velkou náhodou při opravě sklepa po povodních nalezly čtyři zapečetěné lahvičky a pergameny. Jedna obsahuje elixír mládí ... Co se v podzemí dělo, zůstane ale navždy nejspíše záhadou. Na desce je vyobrazen křesťanský výjev. 

Dům stál na strategické obchodní stezce Via Grande. Po ní putovaly od 9. století obchodní karavany, pražské stanoviště bylo v Ungeltu, kde kupci uskladňovali a nabízeli své zboží. Mnozí se zřejmě zastavovali v tomto domě, kde se nacházela již v 15. století bylinná lékárna. Zde probíhal prodej a zřejmě i nákup vzácných surovin. Tehdy byla Praha mekkou nejvýznamnějších alchymistů, ale i rejdištěm šarlatánů a podvodníků. Neúspěchy panovník neodpouštěl, o tom se na vlastní kůži přesvědčil i magistr Kelley.  

Alchymisté byli od samého počátku svého "umění" zavázáni k mlčenlivosti a veškeré své znalosti zveřejňovali pouze v podobě symbolů a tajných šifer. Jejich návody na přípravu nejrůznějších látek byly zakódovány, popř. v nich byla pro pojmenování jednotlivých substancí, ale také pro popis alchymistických činností, použita krycí jména. Co se za tajemnými symboly skrývá, mate nejen dnešní alchymistické nadšence, ale vyvolávalo to zmatek i v řadách alchymistů, kteří se snažili zopakovat experimenty svých předchůdců. Nejasnosti mohly být způsobeny také tím, že mnohá tajemství alchymie se předávalo ústní formou, z mistra na učně - podobně jako výrobní postupy řemeslníků.

Hlavní témata alchymie:

- kámen mudrců (lapis philosophorum) - alchymisté hledali jakýsi druh hypotetické látky (fermentu, katalyzátoru), který by dokázal proměnit (transmutovat) kovy na zlato. Měli totiž představu, že kovy se přeměňují jeden v druhý. Vhodným a správným nasměrováním energie chtěli tento přirozený proces zrání kovů urychlit. Krycím jménem kamene mudrců byl červený lev.

- velké dílo (opus magnum) - spočívalo ve výrobě kamene mudrců a následně transmutaci neušlechtilých látek ve zlato

- malé dílo - byl méně komplikovaný proces, který užíval bílý elixír a umožňoval přeměnu kovů ve stříbro

- elixír života (panacea) - označuje se také jako pitné zlato (aurum potabile) a mě sloužit k omlazení a možná i k dosažení nesmrtelnosti člověka. Nalezení této látky bylo jedním z hlavních cílů alchymie. Alchymisté se domnívali, že kámen mudrců transmutace kovů umožňuje připravit také elixír života. V čínské tradici odpovídá panacea dosažení diamantového těla, v indické jí odpovídá ájurvéda.

- pralátka (materia prima) - je výchozí látkou Velkého díla, jehož vyjádření spočívá v tezi, že vše je v jednom. Znamená také prvotní princip světa, původní látka, z níž svět povstal a z níž může změnou formy vzniknout nekonečná řada těl. Je nazývána semenem, chaosem, univerzální substancí. Protože alchymista není zásluhou své nedokonalosti schopen pracovat s materii prima, volí jiné výchozí látky. 

Anglický alchymista, žijící a pracující ale velkou část svého života na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze, byl Edward Kelley (narodil se 1. srpna 1555 v anglickém Worchestru, zemřel 1. listopadu 1597 v Čechách v Mostě).

Roku 1573 se zapsal ke studiu na univerzitě v Oxfordu. Studia nedokončil, ale rád se chlubil svým vzděláním a po celý život užíval neoprávněně univerzitní tituly. Následně se učil lékárníkem u Anthonyho Graye; tyto lékárnické znalosti mu pomáhaly při jeho pozdější alchymistické práci. Traduje se, že pracoval v advokátní kanceláři, kde se dopustil podvodu, za což měl být potrestán uříznutím obou uší (?).

V roce 1582 vstoupil pod jménem Talbot do služeb známého vzdělance, přírodovědce, geografa, ale také věhlasného astrologa, alchymisty, mága a mystika Johna Dee. Kelley o sobě tehdy tvrdil, že rozmlouvá s anděly, a Dee mu uvěřil a učinil z něj svého společníka a médium pro své seance. V únoru 1584 odcestoval Dee s celou svou rodinou a také se svým asistentem Kelleyem do Polska, kde pobývali na panství Alberta Laského v Lasku. Po měsíci pobytu odjeli do Krakova a poté do Prahy, kam dorazili 9. srpna 1584. Zde je uvítal věhlasný přírodovědec a císařův osobní lékař Tadeáš Hájek z Hájku, který je ubytoval ve svém domě. Na jeho přímluvu získali také audienci u císaře Rudolfa II. John Dee ale císaře nijak nezaujal a tato první audience byla také poslední.

Někteří historici se domnívají, že John Dee a Edward Kelley byli ve skutečnosti tajnými agenty anglické královny Alžběty I. a měli za úkol vetřít se do přízně Rudolfa II., který byl znám svou slabostí pro alchymii a magii. Právě to, že císař přijal tehdy věhlasného Johna Dee tak chladně, se dá vysvětlit i tím, že byl před ním a jeho skutečným tajným posláním někým varován. Důkazy pro tuto teorii však neexistují.

Nedlouho po audienci u císaře byl John Dee obviněn z čarodějnictví. John Dee i Edward Kelley uprchli z Čech do Polska a nakonec do Saska. O tři měsíce později se tajně vrátili a usadili se na dvoře jihočeského velmože Viléma z Rožmberka v Třeboni. Tímto svým činem Vilém z Rožmberka velmi rozezlil císaře, což byl ale zřejmě jeho záměr. Edward Kelley mezitím v Třeboni stále zdokonaloval své alchymistické kousky a triky a brzy získal přízeň svého hostitele, kterého údajně vyléčil z těžké nemoci. Sláva Kelleyho se začala rychle šířit mezi ostatní českou šlechtou. O jeho alchymickém umění se tak zanedlouho doslechl také císař Rudolf II., který se osobně sešel s Vilémem z Rožmberka a došlo mezi nimi ke smíru a k dohodě – Kelley žil od té doby střídavě v Praze a v Třeboni a sloužil oběma svým pánům. Jeho první pokus uskutečněný před císařem dopadl skvěle, protože pomocí své speciální rtuti prý dokázal proměnit libovolný kov v čisté zlato. V jeho držení bylo i "černé nebo zemní zrcadlo", s jehož pomocí prý mohl odposlouchávat cizí hovory a vidět na dálku.

Kelley fascinoval i svým zjevem. Byl vysoký, štíhlý, měl plnovous a husté dlouhé vlasy – jednoduše černokněžnický zjev. Dlouhé vlasy zakrývaly chybějící uši, o které přišel v rodné Anglii, když se údajně dopustil podvodu s listinami v kanceláři notáře nebo advokáta, v níž pracoval jako pomocník. Uřezání Kelleyho uší bude ovšem snad nejrozšířenější fámou, neboť neexistuje žádný důkaz, že k tomuto aktu kdy došlo, a ani důvěryhodné svědectví, že by měl uši opravdu odříznuty. Někteří autoři se spíše klaní k verzi, že se mohlo maximálně jednat o vrozenou vadu ušních boltců. Nakonec se Edward Kelley natrvalo usadil v Praze. Naopak doktor John Dee se v roce 1589 vrátil zpět do Anglie, kde roku 1608 zemřel v chudobě a zapomnění. Kelley zatím obratně rozmnožoval svůj majetek v hlavním městě království a dokonce získal rytířský titul. V roce 1589 byl přijat do české stavovské obce. Ke svému jménu také připojil přídomek "z Imany" a stal se císařským radou. V roce 1590 už vlastnil tvrz Včelní Hrádek, mlýn, pivovar a dvanáct domů. Sídlil také v Jílovém u Prahy, kde se pro císaře snažil vyrobit elixír mládí.

Další životní osud ho spojil s krajankou Johanou Westonovou, vdovou z Chipping Nortnonu. Byla to láska na první pohled, svatba se konala po měsíční známosti. Paní Westonová se stala paní Kelleyovou, prodala svůj dům a své statky v Mostě a se svou dcerou Alžbětou Johanou Vestonií následovala svého manžela do Prahy, kde bydleli v tak zvaném Faustově domě (Mladotovský palác) na jižní straně Dobytčího trhu (dnešní Karlovo náměstí), kterou tvoří areály Všeobecné fakultní nemocnice (majitelem budovy je dnes hlavní město Praha). Děti spolu neměli, i když se občas mylně udává, že měli syna Jana Adama.

Oblíbenost Edwarda Kelleyho u císařského dvora však začala pomíjet. Osudným se mu měl stát souboj s dvorním úředníkem Hunklerem v roce 1591, při kterém měl císařův dvořan přijít o život, podle všeho jde však jen o další mýtus. Nicméně se uvádí, že protože byly souboje nařízením císaře zakázány, musel Kelley spěšně odjet k Vilému z Rožmberka, aby si zachránil život. Přesto byl během cesty zatčen a uvězněn na hradě Křivoklát. Traduje se, že se měl z tohoto vězení pokusit utéct, ale opět to není pravdou. Po krátkém pobytu na svobodě od října 1593 byl ale v listopadu 1596 znovu zatčen a tentokrát bylo rozhodnuto, že bude uvězněn v cele mosteckého hradu Hněvín, což bylo tehdejší vězení pro dlužníky.

Jeho manželka se zatím usadila v Mostě, aby byla manželovi nablízku. Prostředí mosteckého hradu i jeho okolí oba velmi dobře znali ze svého dřívějšího pobytu v Mostě. Kelleymu byl umožněn pohyb po celém hradě, měl možnost konat pokusy. V létě roku 1597 zde dokončil své dílo "Tractus de lapide philosophorum" (Pojednání o kameni mudrců), kterým chtěl oblomit císaře. Ten ho však z vězení nepropustil.

Kelley se tentokrát skutečně rozhodl, že uteče. Rozhodl se použít provazu, který mu přinesla jeho žena při jedné své návštěvě. V noci spustil provaz z věže do hradního příkopu, kde na něho čekala jeho paní a věrný sluha s koňmi. Provaz se však přetrhl, Kelley spadl do příkopu a zlomil si nohu. Hradní hejtman Baltazar ze Sebnice okamžitě vyslal na císařský dvůr posla, aby informoval císaře o nezdařeném Kelleyho útěku. Kelley stále dlel na mosteckém hradě a údajně trpěl velkými bolestmi. Rozhodl se, že nebude dožívat svůj život jako mrzák, proto vypil smrtící tekutinu, kterou si sám připravil. Skonal 1. listopadu 1597 ve věku 42 let. Není známo, kde se nachází jeho hrob.