Až na dno ... mých sil

Jedeme do Hranic na Moravě. Necháváme si dostatečnou časovou rezervu kvůli nepředvídatelné dopravní situaci na D1. Naše prozíravost se vyplácí - za Brnem nás čeká téměř hodinové (nekonečné) čekání v koloně. Konečně míjíme velkou dopravní nehodu s rozházenými kamiony i osobáky na několika místech ... Pokračujeme na místo - ulice Kpt. Jaroše, Hranice,  kasárna 71. mechanického praporu.

Kasárna 71. mechanického praporu vzniklého ze 4. mechanického pluku stojí na místě budov bývalých rakouských škol v Hranicích. Už rakousko-uherské c.k. ministerstvo války volilo Hranice, město v nížině Moravské brány, jako sídlo vhodné pro část svých vojenských škol. V roce 1853 se začal stavět západní trakt pro Cavallerie-Schul-Escadron. V roce 1855 se stavěl východní trakt pro ck. Militar Ober-Erziehunghaus. V roce 1856 zahájily činnost obě školy. V roce 1859 byl založen park. Celému komplexu se pak říkalo vojenské ústavy. Důležitost těchto ústavů za Rakouska - Uherska potvrzují tři návštěvy jeho Veličenstva císaře Františka Josefa.  V současné době je lesopark největší zalesněnou plochou ve městě. V roce 1860 byla vystavěna střední budova, nejmohutnější ze všech. Všechny tři budovy byly spojeny chodbami v délce 600 m. V letech 1862 - 1863 byl postaven kostel sv. Barbory. V prosinci 1920 byla v Hranicích zahájena výuka v nově zřízené vojenské akademii, která připravovala důstojníky čs. armády se zaměřením na pěchotu, dělostřelectvo, jízdu i pěchotu. V roce 1924 navštívil akademii T. G. Masaryk. V roce 1930 vznikl Památník Vojenské akademie, kterým byla uctěna památka všech padlých legionářů, kteří bojovali za svobodu národa a vznik Československé republiky. V roce 1950 vojenská akademie zanikla. Vzniklo zde Dělostřelecké učiliště. Tím byl položen základ pro novodobé pojetí a tradice vojenského školství v Hranicích. Po roce 1989 byly dělostřelecké a raketové útvary zrušeny a do jejich prostorů se rozmístil 71. a 72. mechanizovaný prapor, 7. rota chemické ochrany a 7. ženijní prapor 7. mechanizované brigády. Kaple sv. Barbory byla za komunistické totality zneuctěna a sloužila jako skladiště správy budov. Byly poškozeny malby a celá stavba značně utrpěla. V současné době je kaple upravena tak, že se v ní mohou konat koncerty, má totiž vynikající akustiku. Nejčastěji v kapli účinkují pěvecké sbory při různých slavnostních příležitostech. Dnes u velitelství 7. mechanizované brigády Hranice, které sídlí v prostorech bývalé vojenské akademie, slouží vojenský kaplan, který má obrovský zájem vrátit kapli zpět do původního stavu a významu využití budovy.

S ohledem na silnou tradici a návaznost Armády České republiky na vojenskou historii čs. legií a Československé republiky, byl 71. mechanizovanému praporu udělen historický čestný název "Sibiřský".

Je noc z pátku 22. listopadu 2019 na sobotu 23. listopadu 2019. Registrujeme se - mám číslo 288, dostáváme startovní kartu, mapu a jdeme nafasovat proviant - sekaná s chlebem, sušenky, voda a energy drink. 

Čeká nás 27 km trasa II. ročníku Nočního IPA pochodu. Je 22 hodin 2 minuty a vyrážíme z Kasáren gen. Zahálky vybaveni čelovkami a dalšími reflexními prvky pro mě docela nečekaným ostrým tempem. 

Trasa vede nejdříve městem, poté kolem řeky Bečvy, po zelené turistické značce míjíme nejdříve Teplice nad Bečvou, pak i několik jezírek. Až sem byla cesta zpestřena listím, kameny, kořeny a hlavně klouzajícím bahnem. Takže 1 krok do kopce, 2 zpátky ... Naštěstí ale neprší, je příjemných 8 stupňů. Celou cestu víceméně stoupáme, takže zima nám opravdu v tomhle tempu není :-) U rozcestníku Nad jezírky pokračujeme po červené turistické značce a konečně jdeme po asfaltce. Míjíme rozcestník Maleník, máme za sebou cca 10 km. Pokračujeme po červené turistické značce, stoupáme a najednou se před námi otvírají rozsáhlé hradby hradu Helfštýn. Je krásná jasná noc, svítí hvězdy. Máme za sebou 15 km, jdeme na kontrolní bod pro razítko, je 1 hodina 12 min. Fotíme hrad. Výstup na věž, která je nám dnes zdarma zpřístupněna, ovšem vzdáváme, šetříme nohy i záda. Docela ráda si sedám, sundavám batoh ze zad, dávám si polévku a horký čaj. 

Hrad Helfštýn byl založen na počátku 14. století. K jeho významnému rozšíření došlo nejpozději na přelomu 14. a 15. století, kdy patřil pánům z Kravař. Další rozsáhlou pozdně gotickou přestavbu prováděli Pernštejnové od poslední čtvrtiny 15. století. Posledním rodem který na hradě sídlil, se stali Bruntálští z Vrbna, za nichž byl dokončen rozsáhlý renesanční palác. Na počátku třicetileté války byl hrad krátce obsazen stavovským vojskem, ale později na něm sídlila císařská posádka, která odolala dvěma obléháním. V pozdějších dobách byl hrad využíván již jen k vojenským účelům a od 2. pol. 18. století chátral. V polovině 19. století proběhly první úpravy, jejichž cílem bylo zpřístupnění zříceniny návštěvníkům a pořádání kulturních akcí. Část cesty k hradu byla na popud hejtmana Atkinse vydlážděna a v její blízkosti vyrostl empírový altán. Na štítové zdi byla zřízena kuželna a pohostinství. Na druhém nádvoří byly vybudovány hudební a taneční altány, taneční parket, další kuželna a restaurace. Toto vybavení bylo nejspíše poškozeno větrem v roce 1859 a od roku 1865 byly společenské události na hradě zakázány. Jediným obyvatelem hradu byl myslivec, který měl byt ve věži nad druhou bránou. Další hostinec na hradě otevřeli až v roce 1895. 

Po pozemkové reformě se ve 20. letech 20. století stal majitelem hradu na osm let stát, ale roku 1930 ho získala zpět Antoinetta z Althannu. Posledním soukromým vlastníkem se stal Michal Karel z Althannu, kterému byl hrad zabaven roku 1945. Po něm správu hradu zajišťoval Národní pozemkový fond a Ředitelství vojenských lesů. V roce 1947 přešel hrad do majetku Klubu českých turistů, v roce 1949 připadl Československé obci sokolské. Od roku 1952 hrad spravovalo ministerstvo školství, na jehož popud byl vypracován asanační plán, jehož cílem bylo zastřešení zachovalých budov a jejich kulturní využití. Pravidelně se tu konají setkání uměleckých kovářů Hefaiston, šermířské festivaly či poutě a trhy. V roce 2010 se zde natáčela pohádka Janek a Anežka inspirovaná pověstí o Zelené paní.

Pověstí se k Helfštýnu váže celá řada:

- Prý tady ďábel vykopal studnu (Čertova studna) pro loupeživého rytíře Friduše, mechem obrostlý kámen (Čertův kámen), který při tom upustil, je dodnes u vchodu ke studni

- O helfštýnském psu - o velkém černém psu, což má být duch samotného Friduše, který hlídá zakopané poklady

- Pověst o tom, jak šel čeledín hledat poklady na Štědrý den, ale místo nich zahlédl průvod rytířů, tedy jejich duchů

- O Zelené paní, tedy Anežce, která se raději vrhla do tůňky před hradem, než aby se vydala v milost křižáckému rytíři Janu Messenpekovi

- O Černém kocourovi, do kterého je zaklet chudý panoš Ganeluna

- Na hradbách se zjevuje Bílá paní

- O prokletí Kateřiny z Ludanic ...

Je 1 hodina 53 minut a vyrážíme na zbývající část pochodu. Tentokrát více z kopce, což je příjemné. Nicméně tempo je opět vražedné. Jsme na 19 km, na 20 km. Paráda, do konce jen 7 km. Na cestě je informace, že do cíle zbývá posledních 5 km, přichází zlom. Těch 5 km už je krize. Nejhorší jsou asi poslední 2 km, část ještě lesem, bahnem, pak už městem, ale jsou nekonečné. Nohy i záda by se už docela rády natáhly. Cíl. Jsou 4 hodiny 19 minut ráno.  

Dostávám certifikát a pamětní odznak. Na památku jsem si koupila i svítící plaketu. Je to za námi. Únava, ale zvládla jsem to. Neskutečný zážitek!

První úsek jsme šli rychlostí 1 km za 12,6 min, druhý úsek pak 1 km za 11 min. Celková čistá doba 27 km pochodu 5 hod a 22 min.

Dne 13. června 2020 se ve Stříteži nad Ludinou půjde VI. ročník IPA pochodu s délkou tras 12 a 31 km, tentokrát přes den. 

Hranice leží v okrese Přerov na soutoku Bečvy a Veličky, jihozápadně od Ostravy, východně od Olomouce, severně od města Zlín. Historické jádro je městskou památkovou zónou. 

Město Hranice leží v prostoru Moravské brány převážně na pravém břehu řeky Bečvy v nadmořské výšce cca 260 m. Bečevská brána je vklíněna mezi Oderské vrchy a Podbeskydskou pahorkatinu (Maleník). Výškové členění je od 205 m.n.m. do 366 m.n.m. Soustřeďují se zde dopravní a inženýrské koridory na hlavním železničním a silničním tahu Přerov - Ostrava s významnou odbočkou na Valašské Meziříčí, Beskydy, Vsetín a na Slovensko. Významné je sousedství lázní v Teplicích nad Bečvou. 

Areál dnešního městského jádra Hranic byl prokazatelně osídlen již ve 12. století. Středověká osada vznikla jako přirozená hraničí výspa na okraji pomezního hvozdu mezi Moravou a Slezskem - dále od města směrem na sever již byly pouze těžko prostupné lesy. Odtud také pochází název současného města - Hranice. Pozdější německý název Weisskirchen vznikl až později v důsledku postavení původního gotického kostela, stávajícího do třicetileté války v místech současné fary, jenž tvořil svým bílým zdivem dominantu údolí řeky Bečvy. V blízkosti města procházela tzv. Jantarová stezka, táhnoucí se po svazích Moravské brány a rozdělující se v Hranicích na dvě linie - severní větev pokračovala ve směru na Bělotín a Ostravu dále na sever, východní se otáčela východním směrem do bečevského údolí ve směru na Kelč a Valašské Meziříčí. Zejména ve 13. století hrály Hranice důležitou úlohu jako kolonizační centrum pro oblast dnešního Potštátska (východní hřebeny tzv. Železné brány).

Založení města je datováno řadou listin v rozmezí 12. - 13. století, především falz, které vznikaly v průběhu sporů o hranický újezd mezi klášter Rajhradským (řád benediktinů) a Hradisko u Olomouce (premonstráti), přičemž na autorství největšího počtu falz se podepsal posledně zmiňovaný klášter.

Celý spor vznikl v důsledku církevních a politických tlaků, jejichž důsledkem se stala clunyjská církevní reforma: původně patřil olomoucký klášter Hradisko, stejně jako klášter v Rajhradě benediktinům. Se vznikem tzv. clunyjského hnutí a nových reformních tlaků v církvi (např. 12. stol.) došlo také ke vzniku nových řádů, jako premonstráti a cisterciácký řád, které byly novým trendům více nakloněny, než řády staré, tyto trendy podporovaly a na oplátku byly podporovány papežem. Odtud také pramenila nevraživost a rivalita nových a starých církevních řádů, která však kromě četných sporů dala vzniknout takovým kulturním skvostům, jako je např. Codex gigas (Ďáblova bible). 

Nehledě na historická falza zakládacích listin, město je zmíněno roku 1276 v lokační listině. Během rozbrojů po smrti českého krále Přemysla Otakara II. bylo lokované město zpustošeno, a proto bylo po roce 1282 lokováno znovu. 

V období do husitských válek bylo město s přilehlými majetky častým artiklem premonstrátských zástav, a majitelé újezdu se proto velmi rychle střídali. Kvalitativně novou etapou v dějinách města nastolilo obsazení města husitskými vojsky (Jana Tovačovského z Cimburka) roku 1427. Počínaje tímto okamžikem se Hranice staly součástí tehdy mohutného "impéria" nepsaných vládců husitské a pohusitské Moravy - pánů z Cimburka. Za vlády Jana a Ctibora Tovačovských z Cimburka byly Hranice opevněny kamennými hradbami (1435 - 1460), původně dřevěná městská tvrz, již pravděpodobně vybudovali v místech dnešního zámku někteří ze zástavních držitelů města, byla přestavěna na malý kamenný hrádek.

Roku 1470 získal hranické panství společně s hradem pan Albrecht Kostka z Postupic, nejvyšší komorník zemského soudu v Olomouci. Na hradě ovšem mnoho nepobýval a pro značné zadlužení byl brzy nucen hrad s městem zastavit panu Janu Bělíkovi z Kornic. Nehledě na tuto zástavu ale hrad s přináležejícím zbožím roku 1475 prodal za 4 000 zlatých a tři životy (termín "tři životy" znamená možnost držby v zástavě po dobu tří generací rodu, tj. po dobu života pana Viléma a jeho dvou nástupců) pánům Vilému a Janovi z Pernštejna. Tato obchodní transakce ovšem poněkud komplikovala situaci, poněvadž právoplatnými majiteli jednoho a téhož panství se stali zároveň pan Jan Bělík a pan Vilém z Pernštejna. Není známo, jak se celá věc urovnala, ale k roku 1477 byl již pánem na Hranicích Vilém. Pernštejnové vlastnili město Hranice mezi léty 1475 - 1547. S jejich vládou je spojen rozkvět hranického panství i města samotného. Došlo také k další přestavbě městského hradu, jenž byl významně rozšířen (snad mezi rokem 1480 a 1514). Z této doby také pochází válcový základ dnešní zámecké věže.

Již za svého života, roku 1507, Vilém pro lepší správu panství rozdělil své statky mezi své dva syny, Jana a Vojtěcha, přičemž Hranické panství s hradem připadlo prvně jmenovanému, tedy Janovi, ten celé panství také zdědil. Jeho rozhazovačný, značně nákladný život a potřeba splatit dluhy ho roku 1547 přinutily prodat všechno hranické zboží Václavu Haugvicovi z Biskupic. Haugvic podržel město sotva 6 let a již v dubnu 1553 je prodal vladykovi Janu Kropáči z Nevědomí (na Hranicích v letech 1553 - 1572).

Pod vlastnictvím Jana Kropáče z Nevědomí zažilo město jednu z posledních renesancí svého rozkvětu. Poněvadž si Jan Kropáč vybral Hranice jako sídelní město, došlo k novým urbanisticko-architektonickým úpravám historického jádra, přičemž pozornost se soustředila především na sídlo samotné - tedy původně pernštejnský hrad, který byl přebudován na výstavný trojkřídlý renesanční zámek. Vlastní budova zámku se od dnešní stavby se lišila pouze západním křídlem, jež bylo o něco kratší než dnes, a také severním zakončením zámku, neboť severní arkádové křídlo ještě nestálo a zámek tak byl v tuto stranu oddělen od hospodářské části pouze příkopem, a úpravou vstupní (dnes Zámecké) ulice. Stará pernštejnská původně cele válcová věž dostala osmibokou nástavbu a byla zastřešena kuželovou střechou s podsebitím.

Po smrti Jana Kropáče se na Hranicích vystřídalo několik majitelů (Jan ml. ze Žerotína, Frydrych ze Žerotína, Jan Jetřich z Kunovic), mezi léty 1600 - 1609 vlastnil město Zdeněk Žampach z Potštejna (z období jeho působení pochází korouhvička na zámecké věži a unikátní arkádové severní křídlo zámku).

Posledním majitelem Hranic, jenž ve městě sídlil, byl Václav Mol z Modřelic. Jeho podpis najdeme především v bohužel vlivem času dosti poničených zámeckých interiérech. Za stavovského povstání proti Habsburkům byl Václav Mol zvolen mezi 12 moravských direktorů za panský stav, kteří převzali prozatímní vládu na Moravě. Po bitvě na Bílé hoře bylo město se zámkem roku 1620 vzato pod kontrolu císařskými vojsky. 31. května 1621 byl zatčen spolu s dalšími šlechtici Václav Mol a uvržen do vězení v Olomouci. Jeho zkonfiskovaný majetek získal roku 1622 biskup a kardinál František Josef z Ditrichštejna trvale sídlící v Olomouci. Ten město i přes ozbrojený odpor hranických měšťanů převzal a po peripetiích třicetileté války téměř na tři sta let začlenil do ditrichštejnského dominia.

Dne 23. června 1924 oficiálně navštívil město a hranickou vojenskou akademii prezident T. G. Masaryk.