Václav Husa - poslední vorař neboli plavec, který plul s prameny po Lužnici, Vltavě či Otavě, žil v posledních letech v domově důchodců v Bechyni, zemřel v nedožitých 91 letech dne 26. července 2021. Narodil se v roce 1930. Je chodící encyklopedií voroplavby v Čechách. Sám je čtvrtou generací vorařů. Pradědeček byl dokonce faktorem. To byl člověk, který zastupoval určitou firmu a měl na starosti všechno - vrátné, plavbu, zboží. On sám se dostal k plavbě už jako šestiletý kluk v roce 1936. Seděl na nákladu, pozoroval stráně, řeku a plavce. Ale v deseti letech už jezdil za veslem a ve třinácti už proplul v noci Svatojánskými proudy. To se nikdo neodvážil. 

Václav Husa vystudoval angličtinu, udělal si univerzitní i státní zkoušky, výborně umí i německy, ale nebylo to už nic platné, protože v roce 1948 přišel jiný režim. Otci, který měl velkoobchod dřevem, všechno znárodnili a to byl konec se vším. A tak, než aby musel k PTP (pomocným technickým praporům), dal se na plavbu. "Nejčastěji jsem splouval Vltavu, ale nejraději jsem měl Otavu, to je horská řeka a náramně nebezpečná, rychle se tu mění stav vody", vzpomíná. "To se říkávalo, že tři dny vydrží velká voda na Otavě, třináct dní na Vltavě a tři neděle na Lužnici. To bylo takový plavecký úsloví. O plavbě by se dalo mluvit týdny, měsíce", pousmál se. 

"Strejda byl nejmladší mezinárodní vrátný v Československé republice, vrátenské zkoušky dělal 29. března 1929", vzpomněl si bez váhání na přesné datum. "Právě s tím jsem proplul Svatojánské proudy v noci. Při noční plavbě musel být na voru velký oheň, aby bylo vidět na oba břehy".

Rod Husů pochází z Hladné, která leží na Vltavě asi 10 km pod Týnem nad Vltavou. "Byli jsme kluci od vody, jezdit jsme uměli všichni. Už jako úplně malí jsme podplavávali vory. Kamarád tam jednou zůstal, zamotal se mezi houžve, a já ho naštěstí vytáhl. Nebezpečné bylo všechno, ale nejhorší byl jednoznačně Orlík. To byla střecha a nebyly tam žádné retardéry. Peřej se valí přes vás, tlačí vás sto osmdesát kubíků dřeva, předák se potopí. To byl děs."

Plavcem se nikdo neučí, to už je v rodinné tradici. Lidi kolem řeky se vždycky živili v lese, na plavbě nebo v kamenolomu, vysvětluje pan Husa, jaké cesty osudu ho přivedly k voroplavbě. A vorařská tradice v Husovic rodině sahá až do poloviny 19. století - pradědeček i dědeček pana Husy byli oba mezinárodní vrátní s oprávněním plout až do Hamburku. Pradědeček Jan byl prý dokonce transportér, což ho taky stálo život. Roku 1871 ho někdo zabil, když nesl peníze za dřevo z Chuchle do Podskalí. Zbylo po něm devět dětí a nejstarší z nich byl můj děda František, přibližuje dávnou historii rodiny pan Husa. A jeho syn Vojtěch, můj otec, se sice původně vyučil obuvníkem, ale hned po vyučení od ševcoviny utekl a pokračoval v rodinné plavecké tradici. Postupně se vypracoval až na velkoobchodníka s dřevem. Za první velké vydělané peníze koupil svojí budoucí manželce, mojí mamince, zlaté hodinky a náušnice, sobě parádní oblek a ještě si furiantsky nechal u bývalého obuvnického mistra ušít boty z nejlepší vídeňské kůže, aby mu ukázal, že jako plavec si vydělá víc než švec. Bylo tedy nasnadě, že i životní dráha Václava Husy se bude klikati mezi říčními břehy. Už jako kluci na Hladné jsme se bavili tím, že jsme běhali po volně plovoucích kládách. Měli jsme radost, jak se to pod náma točí. Poprvé se pan Husa plavil v roce 1936, když mu bylo teprve šest let, jak bylo napsáno již výše. Protože však jeho otec nechtěl o tom, že by šestiletého Vašíka vzal sebou na plavbu ani slyšet, uprosil svého strýce Josefa, mezinárodního vrátného: Ptám se ho: Strejdo, proč mě sebou taky nevezmete do Prahy? On se na mě otočil a povídá: Jestlipak ty kluku umíš vůbec plavat? Pak mi uvázal kolem pasu prádelní šňůru a hodil mě jako štěně na hloubku. Já doplaval zpátky ke břehu a on mi říká: Sbal tu šňůru, odnes ji mámě a řekni jí, že se mnou zejtra plaveš do Prahy! A to byla moje první plavba, vzpomíná pan Husa na počátek svojí plavecké kariéry. Od té doby se rok co rok plavil na pramenech se svým strýcem, s otcem i s jinými partami až do svých devětadvaceti let. V zimě se dělalo v lese a od 19. března už se zase plulo až do zámrazu, popisuje nelehkou práci pan Husa, který zůstal řece věrný i poté, co voroplavbě odzvonilo; v roce 1959 nastoupil k Vodohospodářské správě Tábor, kde vydržel až do důchodu.

Ačkoli se pan Husa nikdy sám nestal vrátným - než si stačil udělat příslušné zkoušky, voroplavba zanikla - z jeho vyprávění je cítit nesmírná úcta ke všem vrátným, se kterými se kdy plavil, ale největší asi ke strýci Josefovi. Když plul vrátný tzv. po vodě, tak se plavci nadřeli. Můj strejda vždycky říkal: Vašíku, dávej pozor na vodu zpáteční. To je mrcha, ta kopá. Ale tažný vody se neboj, ta ti nic neudělá. A starej Machulín mi říkával: Václave, řeka je tu od toho, aby ti pomáhala, a ne, aby ses na ní nadřel jako vůl. Se strýcem absolvoval pan Husa ve svých třinácti letech i svůj nejsilnější plavecký zážitek, a sice noční plavbu legendárními Svatojánskými proudy v roce 1943, těsně před jejich zatopením. Svatojánský proudy jsem do té doby proplul za dne mockrát. A myslel jsem si, že to bude v noci jiný, ale že to bude tak moc jiný, to jsem netušil. Za dne jsou ty peřeje bílý, ale jak jsme do nich vletěli v noci, tak najednou koukám, že jsou červený! Strejda na mě pokřikoval: Jen ho! Jen ho! Voda se valila, měsíc svítil skrz mrak na skály, bylo to čarokrásný, bylo to hrůzostrašný! Vypadalo to, jako když vjíždíš do jícnu pekla. Až pak mi strejda vysvětlil, že ta rudá barva byl odlesk plamenů z ohně na předáku. Na vodě se zažije ledacos, ale na tohle do smrti nezapomenu. Plavci rozeznávali několik druhů vody podle splavnosti. Za prvé byla voda malá, to je ale mizerný, to se pořád stojí na kameni. Pak je voda břežní, takzvaný normál, a ta je nejlepší na plavbu. Z Plané nad Lužnicí nebo z Vyššího Brodu do Prahy se po ní doplulo za pět dní. Třetí voda je rozmarní, to už jdou mlýnské náhony pod vodu a proud vám na ně žene pramen. Čtvrtá se jmenuje záslapní, po té člověk dojel z Týna do Prahy za dva dni. Poslední voda je velká, a po té se už neplavalo. Vory se dříve vázaly houžvemi, které si plavci vyráběli v zimě, a zhruba od třicátých let minulého století se vázalo drátem. Drát byl lepší, protože houžev jak zpouchla, tak bouchla. Já už houžve nezažil. To bejvala rasovina, líčí pan Husa. Lidi od vody vždycky drželi spolu. Když přišli plavci do plavecký hospody, nešli do výčepu, ale rovnou do kuchyně, jako by patřili do rodiny, dokládá atmosféru zašlých časů poslední pamětník řemesla, které sice patří do naší nedávné historie, ale je ztraceno v nenávratnu i se všemi slavnými vrátnými. Živě vzpomíná na zpěněnou Lužnici u šlajsny pod řetězovým Stádleckým mostem. Zdejší mlynář vždy podaroval plavce pecnem chleba. O to cennější jsou vzpomínky pana Husy, které snad přispějí k tomu, aby z legendy jménem vorařství nezbyl jen dým jako z dávno splavených vorů ... 

Slovníček:

houžev = vazební prvek, druh provazu vyrobený ze zkroucených prutů, větví, kořenů nebo kmínků stromů

pramen = vor

transportér - osoba zodpovědná za dřevo několika firem

vaziště = místo na břehu vodního toku, kde se kmeny sestavovaly nebo převazovaly

vejpona = nejdůležitější součást voru, kláda, co spojuje předák s druhým vorem, slabákem

vrátný = držitel vrátenského patentu, kapitán plavby

výtoň = neboli výteň byla naturální daň, mýtné, vytnutím příslušného podílu přepravovaného dřeva

Plavci museli skládat mnoho stupňů náročných zkoušek. Vltavské vory musely bez úhony proplout i velmi náročnými úseky, jakými bývaly například Svatojánské proudy u Slap. Plavecké party na Vltavě měly 4 - 8 členů. Každý vor byl vpředu svázán pevně a natěsno a vzadu volněji nebo vůbec - proto se odpředu rozšiřoval. První vor se nazýval předák, předáková tabule nebo vrátenskej vor - na levé (vrátenské) straně veslo obsluhoval vrátný a na pravé (pacholčí) straně další člen posádky. Druhý byl slabák, pacholčí vor. Na něm bývala kuchyně s ohništěm a protisměrné veslo "opačina". Na slabáku byla také firma - označení majitele a vrátného. Třetí vor byl "šrekovej" - na něm byla jedna z brzd, 3 - 7 metrů dlouhá kláda zapouštěná kolmo do dna řeky. Poslední vor se jmenoval zadák a byl opatřen jedním veslem nebo kormidlem.  

Už od raného středověku vznikaly podél řek plavecké osady a plavecké hospody. Již kolem roku 1000 končily vory svou cestu v pražském Podskalí (Výtoni), nad Prahou u ústí Botiče. Z roku 1130 je první doložitelná zmínka o vybírání cla z plaveného dříví. První doložená zpráva o voroplavbě na Vltavě je privilegium Jana Lucemburského z roku 1316, které zpřesňovalo pravidla obchodu se dřevem. Karel IV. v polovině 14. století voroplavbu všemožně podporoval, nařízením z roku 1347 snížil a srovnal plavecká cla, nakázal stavbu mnoha jezů a stanovil minimální šířku propustí. Od pol. 14. století, když i Praha byla usplavněna, pokračovaly vory dále do Německa. Voroplavba je zmíněna i ve smlouvě, jíž císař v roce 1584 prodal Rudolf II. části panství městu Kašperské Hory. V roce 1590 pak vydal Petr Vok první plavební řád pro voroplavbu.

Již počátkem novověku, v 16. století, docházelo ke sporům o právo na obchodování s dřevem. Karel IV. uděloval privilegia plavcům, šlechtici a rytíři se však na zemských sněmech dožadovali práva svobodné plavby. První zápis o svobodu plavby je znám z roku 1567. Koncem 18. století byla všeobecně zavedena svobodná voroplavba. Josef Schwarzenberg, stavitel dvou velkých plavebních kanálů, obdržel v roce 1801 privilegium na plavení dřeva do Prahy, které v roce 1861 i po prodloužení vypršelo a nebylo obnoveno. Místní plavba po Otavě pokračovala dál, zejména v období velké kůrovcové kalamity v 70. letech 19. století.

Na Vltavě se plavilo nejvýše od Chlumu u Volar. Vory do Prahy připlouvaly nejen z Vltavy, ale i z Berounky, Lužnice, Sázavy, Malše a Otavy. Otava byla v celé délce 113 km splavná od roku 1892. Vory se plavily od Čeňkovy pily nad Rejštejnem. Na pily v Drážďansku se po Vltavě plavilo ještě ve 30. letech 20. století, cílem žichovických otavských plavců, nazývaných hamburáci, býval i Hamburk.

Protože horní toky řek jsou splavné jen za jarních povodní, byly pro voroplavbu stavěny i umělé plavební kanály. Schwarzenberský kanál v jihočeské části Šumavy byl postaven v letech 1789 - 1791, třináctikilometrový Vchynicko-tetovský plavební kanál obcházející Vydru v letech 1799 - 1801. V roce 1850 správa velkostatku Žichovice (pod hradem Rabí) přestavěla na umělý kanál staré rameno řeky.

Plavba trvala dny i týdny, například z Čeňkovy pily až na Vltavu v Praze trvala asi čtyři dny. Zpět chodili plavci pěšky, popřípadě na jízdních kolech, která si s sebou přivezli na vorech. Parta mohla během sezóny od zámrazu do zámrazu udělat až 50 "rázů", tedy celých cyklů.

Největší rozmach voroplavby nastal po celé 19. století. Velkou konkurencí pro vory se od poloviny 19. století, tedy již v době největšího rozmachu voroplavby, postupně stávala železnice. Jako palivo bylo dřevo vytlačováno lacinějším uhlím. Rozsáhlá regulace vodních toků a výstavba přehrad, zejména Vltavské kaskády, éru voroplavby v Česku ukončila definitivně. Poslední vor proplouval rozestavěnou Orlickou přehradou 12. září 1960. Poslední plavba na Otavě se uskutečnila roku 1958. Pan Václa Husa skončil v roce 1959.

Režisér Václav Wasermann natočil v roce 1952 komediální dokument Plavecký mariáš s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli. Film je poplatný době vzniku, ale je unikátním dokumentem Vltavy před stavbou přehrad. V letech 1966 a 1971 vyzkoušeli voroplavbu plavci Sypalové i další pomocníci z Vyššího Brodu a okolí. Z akce vznikly dva televizní filmy. Plavci došli k závěru, že navázat na starou plaveckou slávu není možné. V roce 2000 uspořádala podobnou akci s názvem VOR 2000 Společnost Praha - Evropské město kultury roku 2000, o.p.s. - 2. července 2000 připlul na Výtoň v pražském Podskalí vorový pramen věrně zhotovený podle technologie z přelomu 19. a 20. století.

Vaziště na Vltavě byla zejména v těchto místech:

• Chlum - u Volar, nejvyšší místo, odkud plavba vorů na Vltavě začínala.
• Hruštický most, na 350,7 km, vaziště vpravo
• Vyšší Brod - vaziště na Vltavě.
• Horní Mlýn, na 318,9 km, vaziště vpravo.
• Prostřední plac, na 315,6 km, vaziště vpravo.
• Branná, na 304,4 km, vaziště vlevo.
• Český Krumlov, vaziště Zahrada - na 286,7 km
• České Budějovice - na tomto vazišti se svazovaly obrovské kmeny dlouhé až 50 m (tzv. "holanďani") určené pro stavbu námořních lodí. Vozily se po zemi z Jindřichova, z Budějovic se plavily po Vltavě a Labi do Hamburku.
• Hluboká nad Vltavou, Zámostí - vaziště vpravo.
• U Macala - na 231,8 km, vaziště vpravo.
• Hodonice - na 230,9 km, vaziště vlevo.
• Libochová - na 229,8 km, vaziště vlevo.
• Ševců Břeh - na 227,9 km, vaziště vpravo.
• Poněšice, Šindelářů Břeh - na 225,7 km, vaziště vpravo, dnes je zde Učební a výcvikové středisko AMU.
• Vohrádka - na 224,4 km, vaziště vpravo.
• U Šafaříka
• Rožmberské Vaziště - na 223,2 km, vaziště vpravo.
• Purkarec, Kotožice - na 221,9 km, vaziště vlevo.
• Na Kněžské - na 220,9 km, vaziště vpravo.
• Arcibiskupské - na 219,8 km, vaziště vpravo.
• U Faktora - na 218,6 km, vaziště vlevo.
• Pod Hradem - na 217,3 km, vaziště vlevo.
• Vlčice - na 216,8 km, vaziště vlevo.
• Arcibiskupské vaziště (také Železnice) - 215,7 km, vaziště vpravo.
• U Zevla - na 208,3 km, vaziště vlevo.
• Pašovák - na 204,7 km, vaziště vpravo; název podle vsi Pašovice.
• Babice - na levém břehu Vltavy mezi Neznašovem (Kořenskem) a Pašovicemi. Končily zde cestu vory z Lužnice a Nežárky a převazovaly se na vltavský způsob. Zaniklo v roce 1924 v souvislosti s útlumem voroplavby.
• Újezd u Albrechtic, pod Týnem nad Vltavou - vaziště zřejmě na levém břehu, vorařský hostinec pana Hrdličky.
• Hladná u Albrechtic - vaziště na levém břehu, nad vazištěm býval rozsáhlý sklad dřeva. První údaj o obci je z roku 1461 a obec (původně Hlasná) prý byla vždy plavecká. Ročně se odtud vypravovalo 7 - 8 tisíc kubíků dřeva z píseckých a neznašovských lesů, po polomech roku 1941 31 tisíc kubických metrů. Sídlila zde proslulá plavecká rodina Husů. Na pravém břehu plavecká hospoda U študenta.
• Kostelecké Břehy - osada s vazištěm na pravém břehu Vltavy před Žďákovem. Dnes je území zatopeno Orlickou přehradou.
• Políčko - na levém břehu Vltavy naproti osadě Radava, mezi vesnicemi Velký Vír a Podskalí. Dnes je území zatopeno Orlickou přehradou.
• Brousek - vaziště, samota a přívoz na pravém břehu Vltavy mezi vesničkou Podskalí a samotou Korce. Dnes je území zatopeno Orlickou přehradou.
• Těchnice - mezi osadami Korce a Těchnice na pravém břehu Vltavy. V blízkosti bývala hájovna. Dnes je území zatopeno Orlickou přehradou.
• Zavadilka - mezi dnešní Orlickou přehradou a vesnicí Solenice na levé straně Vltavy u ústí Líšnického potoka. U vaziště býval hostinec Zavadilka, u níž stál stůl podle pověsti 400 let starý. V místě bývávalo i překladiště soli, podle nějž má ves název.
• Podskalí (Výtoň) v Praze - většina dřeva zde končila a odvážela se ke zpracování, část se převazovala. Zpravidla se zde měnily party a dále pokračovali podskalští plavci.

• Vaziště na Otavě

• Čeňkova pila nad Rejštejnem, na soutoku Vydry a Křemelné - zřízeno 1864-1867. Nejvyšší místo odkud se plavily vory na Otavě

• Rejštejn - na Paulině louce vaziště, pila, hospoda U Myších domků

• Radešov - cca 2 km za Rejštejnem

• Páteček pod Dlouhou Vsí zhruba v polovině cesty mezi Rejštejnem a Sušicí

• Žichovice (mezi Sušicí a Horažďovicemi) - vaziště s celoročním provozem u umělého kanálu postaveného roku 1850 ze starého ramene řeky. Místním plavcům se říkalo hamburáci, protože často plavili dřevo až do Hamburgu.

• Na bělidle, Písek - doloženo např. z roku 1949

• Štědronín - ostroh (pravý břeh) před ústím řeky Lomnice asi 2 km před Štědronínem se natáčel film Plavecký mariáš (1952), další vaziště bylo i přímo ve Štědroníně pod Svatou Annou.

• Zvíkov - na pravém břehu Otavy před soutokem s Vltavou pod hradem Zvíkov. V blízkosti byl přívoz, největší i nejobávanější jez a plavecký hostinec U Smrtů na levém břehu.

Na Berounce je doložená existence vaziště například v Krašově. 

Hladná

Hladná je malá vesnička, část obce Albrechtice nad Vltavou. V roce 2011 zde žilo 36 obyvatel. První písemná zmínka o vesnici je z roku 1461. 

Právě zde se narodil vorař Václav Husa.

Zhruba uprostřed vesnice se u komunikace nalézá vysoký, velmi zdobný kříž. Na kamenném podstavci má uvedenou dataci 1852. Kříž je zdobený rostlinnými motivy a motivy andělíčků v celé své horní části. Nápis na obdélníkové desce je nečitelný. 

V době, kdy je nízký stav vody (jako např. nyní, kdy je od podzimu 2019 až do konce března roku 2020 Orlická přehrada upuštěna o 7 metrů), je možno v Orlíku vidět zatopené části domů, kostelů, elektráren, mostů, zbytky cest a silnic či dokonce bunkr, kamenné podezdívky, zbytky cihel, kousky dlaždic a pařezy pokácených stromů ...

Konkrétně v Hladné jsem měla možnost vidět nyní odkrytý bunkr i části bývalých mostních pilířů. Most se zde měl postavit na počátku 40. let 20. století. Železná konstrukce, původně určená pro stavbu železničního mostu na Zakarpatské Ukrajině (obsazená v roce 1939 Maďarskem) již byla složena na místě. Stavba byla ale nakonec Němci zastavena, což se jim na konci války vymstilo, neb most již byl zanesen v mapách, takže na pravém břehu Vltavy na Němce prchající před Rusy k Američanům čekalo nemilé překvapení a přes vodu se s technikou nedostali. Most se již na místě bohužel nepostavil (prý z důvodu nevyhovující šířky) a dnes se pne přes Berounku v obci Skryje.

V roce 1938 v předválečné Československé republice byli narychlo budovány lehké pevnostní linie, které měly zadržet útočící německou armádu. Za jednu z linií byl zvolen střední tok Vltavy, tzv. Vltavská linie. Budování lehkých pevností bylo svěřeno ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) a v květnu 1938 byli započaty práce na opevnění. Betonáže samotných objektů byly zahájeny počátkem června. Na levém břehu kolem Týna nad Vltavou bylo vyprojektováno 48 pevnůstek lehkého opevnění tzv. řopíků a do konce září toho roku bylo naplánováno dobetonování a ukončení celého úseku lehké pevnostní linie. Uzavřením Mnichovské dohody v říjnu 1938 byla další výstavba obranných linií v celém Československu ukončena. Po obsazení vlasti německou armádou bylo začátkem roku 1939 veškeré lehké opevnění (až na výjimky) německou ženijní armádou výbušninami odstřeleno a postupně zahlazeno. Železné betonovací armatury byli německými okupanty odvezeny a použity ve válečném průmyslu. 

Ze všech zmíněných pevnůstek se na Vltavsko-Týnsku zachovaly pouze dvě. Jedna pevnůstka se dochovala v Pašovicích a druhá v Hladné, obě stojí nedaleko Týna nad Vltavou. Řopík č. 139/37/A-180 v Pašovicích nebyl výbušninami zničen z důvodu bezprostřední blízkosti stavení rodiny Černých. Aby se však předešlo jeho použití, byl okamžitě zabetonován. 

Stejný osud potkal i řopík č. 139/28/A-180 v Hladné. Nebylo možno jej odstřelit, neboť řopík stál v těsné blízkosti hostince U Růžičků. Řopík v Hladné je trochu jiný než v Pašovicích, pevnůstka je opatřena protizáplavovou šachtou. 200 metrů po proudu od tohoto objektu se nachází zbytky po řopíku č. 139/27/D2, který byl posledním vybetonovaným objektem. Za skálou je dochována ještě základová deska pro objekt č. 139/26/A.