Vodní nádrž Orlík je součást Vltavské kaskády v jižních a středních Čechách. Byla vybudována v letech 1954 - 1961 a přehradila tok řeky Vltavy u Solenice na Příbramsku. Nese jméno zámku Orlík, který kdysi vystupoval na skále nad hlubokým údolím Vltavy a dnes  se nachází jen pár metrů nad hladinou přehradního jezera.

Přípravné stavební práce budoucího vodního díla Orlík začaly již v roce 1954, a to dříve, než projekt byl oficiálně schválen tehdejší vládou. Během stavby se denně střídalo přes 1 500 dělníků a samotná stavba si vyžádala 2 oběti. Vzniklému umělému jezeru muselo ustoupit 14 mlýnů, velký počet pil a 650 obytných a hospodářských staveb. Pro výstavbu přehrady byla vybudována dlouhá železniční vlečka z Tochovic. 

Po stavební stránce byla přehrada dokončena a slavnostně uvedena do provozu 22. prosince 1961, 8 měsíců před plánovaným termínem dokončení. Poslední IV. turbína vodní elektrárny byla spuštěna 10. dubna 1962.

Těleso Orlické přehrady je v řetězu vltavských přehrad největší, nejvyšší a nejmohutnější. Její 450 m dlouhá betonová tížní hráz dosahuje v koruně výšce 91 m. Vzdutí je dlouhé na Vltavě 68 km, na Otavě 23 km a na Lužnici 7 km. Největší hloubka je 74 m. Objemem zadržené vody se nádrž Orlík řadí na první místo v České republice. Stálý objem nádrže, určený kótou 330,0 m, činí 280 milionů m3. Zásobní objem je 374,5 milionů m3, z toho využitelný zásobní objem po kótu 351,6 m představuje 85 milionů m3. Ochranný objem nad touto úrovní činí 62,1 milionů m3 s maximální hladinou na úrovni 354,0 m nad mořem. Celkový maximální teoretický objem vody tak může dosáhnout 716,6 milionů m3.

Vodní elektrárna je umístěna v levé části řeky u paty betonové hráze. Do provozu byla uvedena v letech 1960 - 1961 a celkový instalovaný výkon činí 364 MW. Plného výkonu je elektrárna schopna dosáhnout za 2 minuty a plní důležitou roli při stabilizaci elektrické sítě.

Největší povodeň v srpnu 2002 znamenala pro Vodní nádrž Orlík velkou zkoušku. Těleso přehradní nádrže přečkalo tuto povodeň bez poškození s výjimkou elektrárny, která byla vyplavena vlnami vody ze spádů z přelivů. Vlny zničily také příjezdovou cestu k elektrárně a most pro pěší v Solenicích, proud vymlel přilehlé břehy pod přehradou a poškodil i lodní zdvihadlo. V průběhu první vlny povodně dne 8. srpna 2002 se přítok do nádrže zvýšil na úroveň 1 700 m3 za sekundu a volná kapacita nádrže se díky tomu zcela vyčerpala. Do nástupu druhé vlny se podařilo díky zvýšenému odtoku uvolnit 104 milionů m3 prostoru. Přítok se v následujících dnech snížil asi na 620 m3 za sekundu. Druhá vlna povodně dorazila 11. srpna a velmi rychle zvýšila úroveň přítoku až na rekordních 3 900 m3 za sekundu, což odpovídá hodnotě tisíciletého průtoku (Q1000). Kapacita nádrže se postupně vyčerpala a došlo tak k nekontrolovatelnému odtoku s průtokem asi 3 100 m3 za sekundu. Nejvyšší hladina 355,17 m.n.m. byla dosažena dne 14. srpna ve 4:00 hod. Kulminační průtok se podařilo snížit asi o 800 m3 za sekundu.

Přibližně 2x do roka jezdím na Orlík na ryby, konkrétně do Zvíkovského Podhradí (do roku 1924 Podhradí t. Karlov). Zvíkovské Podhradí se nachází u hradu Zvíkov, na soutoku řek Otavy a Vltavy, na Orlické přehradě. 

Od soutoku řeky vede mnoho turistických tras. Přes Otavu i Vltavu vedou mosty, které tak obec spojují jak s Milevskem, tak s Čimelicemi a Pískem. Přímo od hradu také existuje lodní spojení s ostatními obcemi a rekreačními areály či kempy na celé Orlické přehradě. 

V obci najdeme kapli zasvěcenou svatému Václavu. Zvon, který je zavěšený v kapli byl nalezený v roce 1946 u řeky Otavy. Karel VI. Schwarzenberg ho místním věnoval. Původ zvonu je nejasný, mohl by pocházet z kostela sv. Mikuláše pod hradem. Vedle návesní kaple je pomník padlým v I. světové válce. Proti kapli sv. Václava se přes ulici u zahrádky domu nachází zdobný kříž na kamenném podstavci. Na cestě k hradu Zvíkov můžeme vidět zděná boží muka.  

Hrad Zvíkov

Hrad Zvíkov stojí na skalnatém ostrohu asi 1 km severně od obce Zvíkovské Podhradí v nadmořské výšce 370 m. Je přístupný veřejnosti a zapsán na seznamu národních kulturních památek.

Hrad založil pravděpodobně již král Přemysl Otakar I. a jeho potomkům patřil až do vymření rodu v roce 1306. Poté ho získali do zástavy Rožmberkové, od kterých ho vykoupil král Karel IV. Během husitských válek se však vrátil do zástavy Rožmberkům. Po nich se v držení hradu vystřídali Švamberkové, Eggenbergové a nakonec Schwarzenbergové. Během své historie byl několikrát dobýván a přestavován.

Ostroh byl osídlen již v pravěku, kdy zde stávalo hradiště Zvíkov, za jehož pozůstatky jsou považovány valy a příkopy v předpolí hradu. Předpokládá se, že vzniklo již na konci starší doby bronzové, předpokládá se jeho existence během mladší doby bronzové, době halštatské. Jeho pozdně laténská podoba bývá někdy považována za oppidum, ale vzhledem k malé rozloze patří spíše mezi menší opevněné objekty označované jako castellum.

První písemná zmínka pochází až z roku 1234, ve které je zmiňován purkrabí Konrád z Janovic, z čehož vyplývá, že alespoň část hradu již musela stát. Dalšími purkrabími byli Konrád (1238), před rokem 1243 Vlček a poté až do roku 1259 Hrz neboli Hirzo z Klingenbergu. Král Václav I. rozšířil hradní jádro o dvě palácová křídla a v roce 1249 zde věznil svého syna Přemysla a příslušníky šlechty včetně pražského biskupa Mikuláše, kteří se podíleli na kralevicově vzpouře. Během vlády krále Václava II. byl hrad v roce 1285 a snad také o dva roky později obléhán vojskem Záviše z Falkenštejna Ze 2. pol. 13. století známe další dva správce: Purkarta z Janovic a Bavora III. ze Strakonic, který byl purkrabím v letech 1289 - 1306. 

V době vlády posledních Přemyslovců začali projevovat snahu o získání hradu jihočeští Rožmberkové, protože pevný královský hrad vnímali jako ohrožení svých zájmů. Povedlo se jim to až v roce 1307, kdy král Rudolf Habsburský hrad zastavil Jindřichu z Rožmberka. V zástavním držení Rožmberků hrad zůstal až do roku 1335, kdy ho ze zástavy vykoupil král Karel IV. Ve svém plánovaném zákoníku Majestas Carolina zařadil Zvíkov mezi nezcizitelné hrady, tj. takové, které by král nemohl zastavit.

Václav IV. jmenoval zvíkovským purkrabím Jana Hájka z Hodětína, kterému se roku 1424 podařilo jednáním odvrátit hrozbu obléhání husitským vojskem. Husité se však vrátili v roce 1429 a hrad oblehli. V okolí hradu se dochovaly stopy obléhacích prací a na hradě samotném sbírka dělostřeleckých kamenných koulí. V roce 1431 hrad získal Oldřich II. z Rožmberka, který nechal na základě padělané listiny výrazně vylepšit systém opevnění. Jindřich V. z Rožmberka v roce 1473 přenechal Zvíkov svému strýci Bohuslavu ze Švamberka.

Jindřich III. starší ze Švamberka zahájil po polovině 16. století renesanční úpravy hradu. V roce 1550 vznikl na místě starých chlévů pivovar, fasády jádra byly vyzdobeny sgrafitovými omítkami, okna získala nová pravoúhlá ostění a vznikla většina dochovaných maleb. Podle nápisů u vjezdu do paláce a u okna v průčelí víme, že v letech 1561 a 1597 práce vedl stavební mistr Hons Vlach. Kromě dalších úprav byla také v roce 1554 zvýšena věž Hláska. V roce 1574 Zvíkov od královské komory koupil Kryštof II. ze Švamberka, a získal ho tak do dědičného držení svého rodu. Když roku 1582 zemřel, zvíkovské panství zdědil Petr. I. ze Švamberka a po něm v roce 1592 Jan Jiří ze Švamberka. Jeho syn Petr II. se zúčastnil stavovského povstání. Posádka Zvíkova se po porážce stavů odmítla vzdát a pokračovala ve vzdoru až do roku 1622, kdy byl hrad obležen, dobyt a vyrabován. Kromě škod na vlastní stavbě byl císařským vojskem také poškozen švamberský archiv uspořádaný v roce 1616 archivářem Václavem Březanem. Ve stejném roce se novým majitelem hradu stal Jan Oldřich z Eggenberka. Nechal hrad sice opravit, ale už zde nesídlil a začal ho využívat především k vojenským a hospodářským účelům. Během třicetileté války byl Zvíkov obsazen vojenskou posádkou.

V roce 1719 hrad získali Schwarzenbergové, kteří však sídlili na sousedním Orlíku, a Zvíkov tak přestal být správním střediskem panství. Roku 1741 hrad nakrátko obsadilo francouzské vojsko. O deset let později velkou část hradu zničil velký požár, a přestože byl ještě alespoň částečně udržován (opraveny byly kaple a dvě věže a roku 1777 postaven kamenný most k Písecké bráně), postupně se měnil ve zříceninu. Celkové chátrání zastavil až Karel III. Schwarzenberg v letech 1840 - 1844, ale k razantnějším stavebním zásahům přistoupil až po roce 1880. 

Rodu Schwarzenbergů Zvíkov patřil až do roku 1948, kdy jim byl zabaven a od roku 1950 se stal státním hradem.

Pověsti:

- Pověst O Zvíkovském raráškovi se vypráví už od roku 1597. Tehdy se prý na Markomance, nejstarší části hradu, prováděly stavební práce. Dělníci, kteří zde pracovali, byli ale z nějakého důvodu vyhnáni z hradu zlým duchem. Rarášek straší o půlnoci v korunní síni. Ovšem díky této příhodě získal jméno Zvíkovský rarášek i jeden z alkoholických nápojů, který se dříve vyráběl. Jeho chuť prý byla "hořká jako život a sladká jako hřích".

Ladislav Stroupežnický podle této pověsti napsal divadelní hru Zvíkovský rarášek, která se v letních měsících často hraje na hradním nádvoří. Stala se předlohou stejnojmenné opeře Vítězslava Nováka. 

- Svůj název hrad podle pověsti získal díky dceři praotce Čecha, která se zamilovala do jistého mladíka. Otci se její milý nelíbil a vyhnal je z domu. Milenci šli cestou necestou podél Vltavy, až došli na místo, které se jim zalíbilo. Postavili si zde obydlí. Za čas se vydal praotec Čech na lov jelenů a v lese potkal dvě překrásné děti, které ho dovedly za svou matkou. V té poznal svou dceru. Nechal jim na tom místě postavit dřevěný srub a podle toho, že si tam zvykli, jej pojmenoval Zvykov, a tento název se zkomolil. 

- Podle jiné pověsti ten, kdo se odváží přespat v hradní věži, do roka zemře. 

- Další pověst vypráví o tajné chodbě, která vede z hradu do gotické kaple ze 13. století ve Svaté Anně. Obránci hradu se jí mohli v případě nebezpečí dostat ven z hradu. Ale má to jeden háček. Cesta je hlídaná dvěma psy s ohnivýma očima. 

- Věž Markomanku měli postavit v prvním století před naším letopočtem příslušníci kmene Markomanů.

Orlické vraždy

Popularitu Orlické přehrady zvýšily tzv. Orlické vraždy. Skupina pěti sériových vrahů v letech 1991 - 1993 za účelem peněžního zisku zavraždila pět lidí, vesměs podnikatelů, a těla obětí většinou ukrývali do sudů, do nichž nalili louh a shodili je do Orlické přehrady. Autorem tohoto nápadu byl Vladimír Kuna (byl z Rudné u Prahy a osobně jsem se s ním setkala někdy v roce 1997 nebo 1998 ve svém tehdejším zaměstnání !!!). Prozkoumávání dna bylo zahájeno 10. července 1995. Zpočátku vyšetřování byla vytvořena krycí historka o čištění dna přehrady. Po několika dnech byly nalezeny dva sudy s lidskými ostatky a tělo zabalené v pletivu. Třetí tělo bylo později policejními potápěči nalezeno na dně přehrady zabalené do role pletiva.  

V roce 2005 natočil režisér Jiří Svoboda na náměty těchto událostí film Sametoví vrazi.

Dne 23. září 2006 objevili lidé v přehradě u obce Chrást mrtvolu jednačtyřicetiletého zavražděného muže z Českobudějovicka. Muž měl ruce i nohy svázané.

Dne 1. června 2007 nalezli lidé u obce Vlastec vyplavené tělo 53letého muže, kterému předtím manželka namíchala do jídla uspávací prostředky a s neznámým komplicem ho zabila.

Dne 21. června 2008 objevili rybáři na hladině nádrže u Červené nad Vltavou ostatky ženy v plastové truhle. Mrtvola byla zabalená v igelitu, ruce měla svázané drátem. Policie předpokládala, že mělo jít o tělo Marcely Sekáčové, za jejíž smrt byl dosud nepravomocně na šest let odsouzen její milenec, lékař Vladimír Mikuš, přestože v době rozsudku nebylo tělo ještě nalezeno. Trest pro pachatele byl po odvolání zvýšen na 14 let odnětí svobody.

Další mrtvolu našli policisté dne 22. dubna 2014 při pátrání po jiné pohřešované osobě nedaleko hradu Zvíkov. Tělo muže podle nich bylo ve vodě nejméně dva roky a bylo omotáno řetězem, který byl u dna ukotven podstavcem přenosné dopravní značky. Identifikace však byla obtížná, protože v databázi pohřešovaných lidí bylo tou dobou přes 1 000 osob, které odpovídaly věku a výšce nalezeného. Podle provedených posudků a zkoumání z několika oborů lidské činnosti mohl být ve věku 32 - 42 let, vysoký 170 - 175 cm. Oblečen byl do oboustranné a pravděpodobně hnědé sportovní bundy značky Basiko Sports se stahováním u pasu. Na sobě měl světlé plátěné kalhoty. Na mrtvolu, která ležela v hloubce 18 m, upozornil policejní pes. Ten na člunu ucítil pod vodou osobu a na jeho popud začali potápěči v inkriminovaném místě hledat.