Batailon ... bordel ... bordel ... 

Na místě, kde dnes stojí na Staroměstském náměstí radnice, stál vůbec nejhorší nevěstinec. Jmenoval se Batalion. Šlo o rohovou sklepní místnost, do které vedly vchody z ulice U Radnice a z boční Platnéřské. Byly zde jen lavice, soudky s kořalkou a police s lihovinami. Scházela se tam spodina včetně kriminálních živlů a lehkých žen. Nevěstinec vedl zkrachovalý právník Uher, kterému utekla žena. Podnik byl policejně uzavřen v roce 1893.

František Uher se narodil 23. prosince 1825 v Bystřeci č.p. 230 u Lanškrouna a zemřel ve svých 44 letech dne 18. září 1870 v Praze. Pohřben je na Olšanských hřbitovech. Byl to syn sedláka - familialanta (dědičného sedláka). Studoval na gymnáziích ve Svatém Jiřím a v Bratislavě, pak filosofii v Litomyšli a práva nejprve v Olomouci, nakonec v Praze. Diplomovou práci obhájil 18. června 1856 a promován byl 21. června téhož roku. Začátkem 60. let pracoval jako advokátní koncipient postupně v několika kancelářích a pravděpodobně si občas - nelegálně - přivydělával poskytováním právních služeb (podle tehdejšího slangu "vinklařil"). Pokoutnictví bylo jednání, jímž někdo neoprávněně po výdělečném způsobu obstarával právní záležitosti jiného. Omezováním nebo trestáním pokoutnictví byl chráněn nerušený výkon advokacie. Uher se samostatným advokátem nikdy nestal. Určitou dobu byl i varhaníkem na Karlově. 

Několik let dokonce zasedal jako poslanec českého zemského sněmu. Byl navržen českým volebním sborem (pro první svobodné volby roku 1861) jako kandidát za venkovské obce v okresech Králíky a Žamberk, nebyl však úspěšný; místo toho byl ale zvolen za skupinu měst Lanškroun, Ústí nad Orlicí a Česká Třebová. Dne 26. dubna 1864 navrhl nejvyšší sněmovní maršálek, aby byl jeho mandát ukončen pro dlouhodobou neúčast na schůzích a tento návrh byl jednomyslně přijat. Ignát Herrmann, český spisovatel a humorista, proslulý svými povídkami a romány z pražského prostředí (U snědeného krámu, Otec Kondelík a ženich Vejvara či Tchán Kondelík a zeť Vejvara), spekuloval, že možným skutečným důvodem byl Uhrův alkoholismus, o kterém už poslanci věděli, ale kvůli pověsti jak Dr. Uhra, tak i samotné sněmovny, to nechtěli zmiňovat v úředním dokumentu.

Roku 1861 se seznámil se svou budoucí manželkou Annou Smutnou z Chrasti u Chrudimi. Bylo jí pouhých šestnáct let (* 1845), byla hezká a veselá, ale také nestálá a lehkomyslná. Oběma stranám velmi záleželo na sňatku: Uher zřejmě již tehdy usiloval především o její bohaté věno, matka a bratr nevěsty byli zase nadšeni možností provdat ji za váženého doktora práv a poslance. Samotná Anna měla v té době známost a ke sňatku svolila téměř z donucení. Jednání o věnu, do kterého Uher zapojil i jejího bratra-gymnazistu, se protáhlo na několik měsíců. Určitou dobu také trvala administrativa, například úřední povolení sňatku s nezletilou. Že v celém vztahu jde víc o majetek než o vzájemnou lásku, dokazuje i Uhrův dopis Anně z července 1861, v němž nevyjadřuje žádné city, ale zato píše o nákupu nábytku a společnou budoucnost pojímá skoro jako obchodní transakci. Nakonec se vzali 21. listopadu 1861 v pražském kostele sv. Štěpána (oddával je farář Ignác Řivnáč, za svědky jim byli právník J. Eminger a vydavatel Josef Richard Vilímek) a s věnem 6 000 zlatých se odstěhovali do Prahy. Bydleli nejprve v ulici V jámě, později v domě U zlatého křížku na Maltézském náměstí.

V té době měl Uher zřejmě již problémy s alkoholem. Rodina Smutných dostala před svatbou anonymní dopis, který upozorňoval na Uhrův neuspořádaný život, dluhy a nadměrné pití, což ovšem také mohla být pomluva od závistivce (jiní totiž později vzpomínali, že ještě počátkem roku 1862 byl spořádaný, ochotný, přátelský a vůbec nepil). Z jeho působení v zemském sněmu se tradovala historka, že si od sluhy nechával často přinášet "vodu"; jednou se ale z jeho sklenice napil jiný poslanec a ihned zjistil, že průzračná tekutina je ve skutečnosti pálenka. Společný život s Annou trval krátce. Podle Ignáta Herrmanna během půl roku prohospodařil celé věno a začal rozprodávat nábytek, rovněž poskytnutý rodinou manželky. Ta si stěžovala rodičům, kteří ji i se zbylým vybavením bytu odvezli domů. Spisovatel Josef Hais-Týnecký naopak zjistil jinou příčinu rozvratu - Anna se zamilovala do Uhrova bratrance Ludvíka Hojera, tajně se scházeli a Uher je počátkem roku 1862 přistihl. Ještě jedna, spíše nepravděpodobná verze byla, že Anna neuměla vést domácnost (což potvrzovali pamětníci) a Uher ji proto požádal, aby se to odjela domů naučit od maminky. V každém případě krátce po svatbě odjela a už se do Prahy nevrátila. Její návrat do Chrasti byl v malém městě velkou událostí, umocněnou tím, že své nově nabyté svobody začala využívat k zábavě. Jako herečka místního ochotnického divadla se seznámila s mladým mlynářem, a protože se s ním nemohla vdát (s Uhrem se nikdy oficiálně nerozvedli), žili spolu bez oddavku ve společné domácnosti, k pohoršení konzervativního okolí. Mlynář na ni brzy začal žárlit a rovněž zemřel předčasně jako alkoholik. Nakonec se provdala za železničního zaměstnance, s nímž odjela do Vídně a žila tam v dobrých majetkových poměrech, zejména díky dědictví po rodičích a bratrovi. Zemřela roku 1897 a o manželství s Uhrem se s nikým nebavila.

Opuštěný Uher našel útočiště v kořalně Batalion, umístěné v prostoru dnešní Nové radnice naproti domu U Zelené žáby (Platnéřská 127). Scházeli se tu lidé propadlí na společenské dno - tuláci, žebráci, ale také např. básník Václav Šolc, národohospodář Švarc, herec Antonín Mušek a další. Uher se stal jejich vůdcem a mluvčím před úřady, zejména před policií. Postupně se jeho alkoholismus stupňoval. Jeho přátelé, ve snaze mu pomoci, mu zajistili místo koncipienta u dr. Klímy v Domažlicích. Doufali, že příchodem do nového prostředí se mu podaří překonat návyk. Vášeň pro pití však byla silnější a jako zcela nespolehlivý musel být z práce propuštěn. Vrátil se do Prahy, kde žil v krátkodobých pronájmech. Časté stěhování pro něj byla nutnost - stíhali jej exekutoři, protože byl několikrát kvůli nemocem z nezdravého životního stylu hospitalizován, ale neplatil za poskytnutou péči. Chodil v otrhaném oblečení. Kolegové právníci se za něj styděli a občas mu dali šatstvo; Uher ale místo aby si ho vzal na sebe, raději jej levně prodal v zastavárně nebo hospodě. Ignát Herrmann, který ho někdy kolem roku 1869 potkal na ulici, ho ve vzpomínkách vylíčil takto:

"Byl zevnějšku velmi sešlého. Nohy vězely v rozchlípených perkách, které sotva že držely pohromadě, což jeho chvatné, drobné kroky činilo nějak šeplavými, šouravými. Ten dojem zesílen byl i koleny jako podlomenými. Jeho nohavice byly dole otřepeny a plny starého, zaschlého bláta. Tělo kryl dlouhý těsný svrchník barvy rezavé, silně vyrudlé, až ke bradě upjatý, a bylo zřejmo, že tento muž nemá žádné košile, snad ani podvlékaček. Ježto nohavice na něm plandaly jako ve větru. Odulý, jak opuchlý obličej byl pod bradou a přes uši ovázán špinavým strakatým šátkem, jehož uzel na temeně hlavy byl kryt zbědovaným tvrdým kloboukem. Tento muž sáhl opatrně po klobouku, jehož stříška byla do poloviny utržena, a pronesl několik pokorných slov. Jen ze slova "domine", "tibi" a "gratulor" nebo tak nějak jsem uhodl, že mluví latinsky ...".

V květnu 1869 byl přijat na vyšetření do nemocnice Milosrdných sester na Malé Straně. Lékař konstatoval onemocnění mozku následkem přílišného požívání lihovin, všeobecné ochřadnutí těla a pokročilou nezhojitelnou blbost. Do nemocnice ho ale nepřijali, protože měl domovské právo v Bystřeci, nikoliv v Praze. Pražská právnická obec v čele se starostou Klaudym pro něj uspořádala finanční sbírku, do níž přispěli např. František Ladislav Rieger a Karel Linha. Vybralo se celkem 300 zlatých, které umožnily, aby Uhra přijali do městského chorobince na Karlově. Pobýval tam od 16. května 1869 do 26. května 1870. Poté z ne zcela jasných důvodů odešel. Přespával pak na různých místech, například v kůlně Anežského kláštera nebo údajně i na hromadě smetí. Zemřel 18. září 1870 v nemocnici Milosrdných bratří. Pohřben byl 21. září na Olšanech za účasti právníků (včetně dosluhujícího a nově zvoleného děkana právnické fakulty), lékařů, duchovních kláštera Milosrdných bratří v čele s převorem, spisovatele K. V. Hofa a mnoha nemajetných lidí, ale v nepřítomnosti manželky.

František Uher se posmrtně dočkal slávy. Jeho příběh zpracoval počátkem 90. let 19. století kabaretní herec a dramatik František Leopold Šmíd jako populární divadelního hru Batalion, "obrázek z ovzduší alkoholu". V této hře rovněž zazněla slavná píseň "Ach pryč, ach pryč je všechno" ("Přestalo slunko svítit, pohasla láska má, Bůh musí tě zatratit, žes byla nevěrná"), připisovaná Uhrovi, ale složená nejspíš samotným Šmídem. Hlavní postavou je advokát Ungr (autor mu změnil jméno), obhájce chudých, svedený na scestí nevěrou manželky. Poprvé byla uváděna 9. září 1893. V téže době uveřejnil Karel Ladislav Kukla stejnojmennou povídku. Ve filmu z roku 1927 představoval Františka Uhra Karel Hašler. Ve druhém zpracování z roku 1937 hrál hlavní roli František Smolík. Film můžete zhlédnout zde https://www.youtube.com/watch?v=wTkqJzu86KE.

Z Platnéřské ulice se mi podařilo dohledat unikátní fotografie.

Přímo naproti Batalionu v domě v Platnéřské ulici č.p. 125 byl naopak jeden z nejluxusnějších podniků v Praze - salon Emanuela Kauckého. 

Emanuel Kaucký (někde psán též Kautsky) byl bývalý c. k. detektiv a státní konfident, který toto místo dostal v podstatě za zásluhy jako "trafiku". Zbohatl tím, že jezdil nakupovat starožitnosti a diamanty do Antverp na burzu. Své slečny učil nejctnostnější morálce tehdejších nevěstinců pokáráním "Ty krávo, na tobě je vidět, žes ještě nebyla v Evropě". V jeho podniku údajně začínala i prostitutka Tonka Šibenice ... 

Modrá Tonka se narodila 29. července 1861 jako Antonie Havlová. Bývala prý štramanda. Zažila ale rychlý a prudký pád, kdy se z luxusního salonu dostala až na samé dno společnosti. Možná s tím souvisel soucit. Jinak by jistě odmítla splnit poslední přání odsouzence na smrt. Bylo 12. srpna 1881, když do salonu Kautsky v Platnéřské ulici vstoupil policejní důstojník a žádal po přítomných dámách, aby některá z nich odešla do budovy trestního soudu a strávila nějakou dobu, dost dlouhou na to, aby ji šlo považovat za splnění posledního přání, s Ferdinandem Prokůpkem. Vrahem, který "uškrtil tři holky, jednu u Brandejsa, druhou u Krče a tu zbývající vylákal do lesíka u Hodkoviček. Všecky tři uškrtil a pak ty mrtvoly zohavil", píše ve své reportáži Egon Erwin Kisch. Ráno ho budou věšet. Žádná z holek nechtěla jít, ale ve dvacetileté Tonce se něco hnulo a s policajtem šla. S Prokůpkem, hnusným chlapem, co ho po zásluze za pár hodin pověsí, byla až do druhé v noci. Pak se vrátila do svého bordelu a hned poznala, že její život nabral onou nocí docela jiný směr. Ostatní holky se od nynějška Tonky štítily, shodily jí před každým zákazníkem - a kdo by chtěl jít s holkou, se kterou byl trojnásobný vrah? Začalo se jí říkat Tonka Šibenice a  tak brzy skončila na ulici. Kischovi se krátce před smrtí pochlubila, že za třicet let, co pražskou ulici šlapala, nevynechala jediný den a ani jednou se jí nestalo, aby zůstala "bez štrychu"...

Vznikl o ní i první český zvukový hraný film, který se bohužel nedochoval, divadelní hry i řada článků. Bohužel při soudním procesu ohledně autorských práv se přišlo na to, že Egon Erwin Kisch si celý příběh s Antonií Havlovou vymyslel. Žádná Antonie Havlová se v té době v Praze nenarodila, žádný Ferdinand Prokůpek, vrah, neexistoval a ani nebyl nepopraven ...

Do salonu Emanuela Kauckého však zavítal dokonce sám arcivévoda, který z nedostatku drobných musel nechat v zástavě prstýnek s iniciálami F. J. I. Dostal ho zpět po zaplacení, když majiteli slíbil titul dvorního dodavatele. 

Hned vedle vedl levný bordýlek pan Grossmann - při asanaci vzaly zasvé oba dva. Naproti "benátský dům" Na Zábradlí provozoval policejní konfident Werner v kostele sv. Jana Křtitele, zbořeném, pravda, roku 1896.

Bývalí policisté patřili po skončení služby pro stát k častým majitelům nevěstinců. Důvod byl prostý - v nevěstincích se vyskytovaly kriminální živly, což byla příležitost pro státní aparát, aby získal nad těmito lidmi kontrolu, a proto nevěstince často stát dával jako trafiku právě vysloužilým policistům. Detektivové "své" prostitutky dobře znali, často je používali i jako informátorky a nejednou se stalo, že je sami začali "pást". To je případ i bývalého detektiva Leopolda Friedmanna, který provozoval svůj luxusní, nákladně zařízený, podnik (říkalo se mu rakouský politický pelech) v dnešní Široké ulici. Po něm jej převzala Alžběta Friedmannová. Podnik navštěvovala především zahraniční klientela. Dům byl zbořen v roce 1906 a nahrazen novostavbou č.p. 96, v jejímž portálu připomínají dřívější historii místa dvě sochy nahých krásek.

Nejluxusnější pražský nevěstinec, který nejpozději od roku 1865 provozoval Abraham Goldschmidt (Goldschmied), sídlil v domě U Červeného páva v Kamzíkové ulici č.p. 543. Hosté bordel nazývali důvěrně salon Gogo a chodili do něj "na lov kamzíků". Honosný podnik přitahoval šlechtu i zámožnější bohému, mezi jeho návštěvníky se zařadil také pruský první ministr a pozdější německý kancléř Otto von Bismarck. Ten tu v roce 1866 údajně oslavoval vítězství v bitvě u Hradce Králové a obšťastnil prý celkem šest slečen, přičemž jméno jedné z nich, Milady, měl vyrýt briliantem svého prstenu do okenní tabulky. Být zde měl i následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d´Este, arcivévoda Karel, budoucí poslední císař Rakouska-Uherska i Otto František Josef Habsburský, řečený Krásný Otto, který zemřel na syfilis. 

Z roku 1875 se zachovala i jména dalších místních dam: Ursula Lubičová, Marie Vnuková, Franziska Scholinová, Angela Maregnová, Josefa Droitová, Sofie Bóková, Marie Jindrová a Theresa Glassová. Je patrné, že část děvčat pocházela z ciziny. Do podniku U Červeného páva do tzv. japonského pokoje chodil komponovat podle dostupných pramenů i skladatel Gustav Mahler a pochvaloval si, že ho tu nikdo neruší. V přízemí byl velký salon se zrcadly na stěnách a v patře pokoje různého rázu - turecký, japonský, perská komnata či královské apartmá. Nechyběla kadeřnická oficína, aby děvy byly pěkně upravené, a ordinace lékaře. Docházel sem i spisovatel Paul Leppin. Nevěstince nepatřily pouze k místům rozkoše, ale i k prostředí společenského setkávání s možností uvolnit se od všednodenních starostí. Podnik sice zanikl již před rokem 1918, dům však stojí dodnes. Směrem do Celetné ulice je dnes vyhledávané Muzeum čokolády Choco Story. "Královský bordel", jak se nevěstinci říkalo mezi lidem, zachytil ke konci jeho existence v novele Dům smutku Franz Wefel.

Na IV. bezpečnostním oddělení vládního rady Josefa Vaňáska neboli "Čtyřce" byl mnoho let šéfem mravnostní policie Ladislav Drašner, o němž se v pražských šantánech dokonce zpívaly kuplety. Jeho rozložitá postava v širáku a s hůlkou v ruce budila respekt. Galerka ho oslovovala "milostpane". Podnikal pravidelně tříhodinové šťáry, které začínal v ulici Karoliny Světlé a pokračoval až do Kaprovy ulice a do "Židů". 

Na rohu Kaprovy a Žatecké (Kaprova č.p. 42), kde bylo dříve knihkupectví Fišer, byl od roku 1875 nelegální nevěstinec jistého Setzera, který tu držel dvě kněžky lásky - Katarínu Žáčkovou a Barboru Potůčkovou. Na přelomu století ve stejném domě fungoval "salon" M. Kreibicové, kde si zákazníci mohli vybrat ze šesti až osmi děvčat. Podnik patřil k těm lepším, za "pobavení" se slečnou se platily čtyři koruny. 

Nejen hned naproti v Kaprově ulici v domě č.p. 10, kde se nachází původní modrý pokoj skladatele Jaroslava Ježka, kvetla prostituce, ale i v dalších domech v ulici. Bývalo tu doslova její centrum. Zachovala se i policejní zpráva o tom, kdy si v roce 1820 deset majitelů domů stěžuje na hlučné a nemravné chování kuplířů a holek a žádá magistrát, aby zakročil. Stížnost kromě tohoto podniku se týkala i dalších tří nevěsticů ve Veleslavínově a Křižovnické ulici a na dnešním Alšově nábřeží. Jak se k problému úředníci postavili, to již není známo. Snad nejvíc se v "Kaprovce" dařilo podniku madam Fleklové, který navštěvovaly i starší dámy, jimž madam dokázala zajistit silného "sladovnického chlapíka" anebo "čtyřhranného mladého mlynáře". Madam Fleklová svůj podnik vylepšila i nabízením "krásy bez závoje" - tedy byla tu provozována zřejmě první peep show v Praze - jeden pokoj byl vyhrazen dívání za peníze. Páni z nejlepší společnosti se mohli pokochat půvaby mladé dívky, která za tónů hracího strojku pózovala nahá na posteli. Provozovatelka se posléze stala obětí proti-bordelových bouří v roce 1793. Impulzem k nim byli dva studenti, kteří urazili Na Příkopě prostitutku. Její kolegyně scénu sledovala z okna, rozčílila se a na studenty vylila obsah noční vázy. Ke studentům se přidali odpůrci veřejných domů a začalo drancování veřejných domů. Madam Flecklová svou výnosnou pražskou činnost ukončila, přestěhovala se do Berlína a rozjela tam podnikání stejného charakteru.

V areálu Ungeltu v domě U Černého medvěda, kde je dnes malý tichý hotýlek, bývala proslulá noční krčma příznačně zvaná Tunel. V její vstupní části sedávaly podle Kische veteránky lásky. U dveří pak postávaly prostovlasé dívky a snažily se vlákat kolemjdoucí muže ...

Jen o pár kroků blíž ke Staroměstskému náměstí nabízel přístřeší také hodinový hotel Ungelt (Týnská č.p. 640), který byl nejnavštěvovanějším zařízením svého druhu v Praze na přelomu 19. a 20. století. Platilo se zde dvacet korun za hodinu, za celou noc třikrát tolik. Za první republiky už to byl solidní podnik s restaurací stejně jako dnes.

Na rynku před Týnem nabízel erotické služby bordel, který patřil Slavatovi z Chlumu a Košumberka. A prý vydělával opravdu hodně. Prosperující podnik zrušili až další majitelů domu - Trčkové z Lípy

Nesmírně pestrou "prostituční" historii má dům v Jakubské ulici č.p. 674 (vpravo). Na přelomu století zde býval nevěstinec, který k září 1907 nabízel výběr z patnácti prostitutek. Tehdy jej vedla Františka Masáková, o pět let později byl však podle Chytilova adresáře jeho provozovatelem Josef Dezort. Po válce se příliš nezměnilo, z nevěstince se stal hodinový hotel jménem Esprit, který řídil Josef Steiner. 

Křižovatka ulic Jakubské a Rybné fungovala také před válkou a po válce jako pověstný "mastný roh". Na nároží Rybné č.p. 649 a Jakubské ulice sídlil za první republiky tabarin Sect Pavillon, po Alhambře největší noční zábavní podnik ve městě. Nabízel "prvotřídní a atrakční program", který začínal v deset hodin večer.

Do Celetné ulice č.p. 595 (Menhartovský palác) mířili za první republiky konzumenti tajné prostituce, a to do kavárny a vinárny U Pavouka.

Celetnou ulicí se na přelomu století navzdory nelibosti zdejších obyvatel producírovaly četné prostitutky a lákaly potenciální zájemce. Také okolí Prašné brány bývalo jak hluboko před válkou, tak za první republiky, shromaždištěm pouličních prostitutek. Místo bylo označované jako "pouliční burza prodejné lásky". ... S prvým soumrakem zastaví se na rohu Prašné brány a Obecního domu prvé obchodnice. K deváté hodině burza jest v plném proudu. Spousta děvčat se tu nabízí. Mladé, staré, krásné i nekrásné, štíhlé podle vzoru Paříže. Ceny řídí se zde dle krásy, mládí, toalet a umění jednati se zákazníky (za první republiky se zde platilo od 30 do 50 korun). Po půlnoci burza ochabuje; kupci se rozejdou do svých domovů a nabízející rozběhnou se po pražských nočních místnostech ... Prašná brána bývala také jedním z pasáckých "mastných rohů" a podle jiných dobových svědectví se v těchto místech nabízeli rovněž homosexuální prostituti.

Rovněž Staroměstské náměstí bylo na přelomu 19. a 20. století jedním z center pouliční prostituce. Dobový tisk upozorňoval na "děvčátka velice pochybného vzezření", která se potloukají po ulici a strhávají na sebe pozornost kolemjdoucích "nápadnými gesty, chůzí a oblekem".

Na části parcely, uvolněné po zbourání historického domu U Štupartů, vyrostla v letech 1911 - 1912 klasicistně-secesní novostavba č.p. 647 (roh Jakubské a Malé Štupartské), kde fungoval od roku 1919 až do začátku 2. světové války pod vedením Josefa Mejstříka hodinový hotel s nočním barem Chapeau rouge (Červená čepička nebo také Červená karkulka). Nabízel taneční parket, živou hudbu (vystupovali zde mimo jiné R.A. Dvorský nebo Karel Vacek), bar se "chambré séparée" a k tomu zhruba patnáct slečen pochybného původu a profese. Prohlašovaly prý o sobě, že pocházejí ze zahraničí, z Francie, Německa, Belgie nebo dokonce ze Švédska či Finska.

Jeden z detektivů Vaňáskovy "Čtyřky", Jiří Tuček, se tu při pravidelných kontrolách zamiloval do pokojské, a ač ženatý, zplodil s ní v roce 1935 dceru. Zachovala se fotografie, kde mu z balkónu mává malá Anička se svou maminkou. Detektiv se však kvůli nim nerozvedl, i když to prý byla velká láska... 

Podnik byl na úrovni, a tak ho navštěvovali mimo jiné domácí i zahraniční diplomaté a významní umělci. Za 2. světové války byla v budově zřízena ubytovna pro letce. Po válce byl provoz hotelu i baru krátce obnoven, po znárodnění v roce 1948 vystřídala zábavu zaměstnanecká ubytovna s psychologicko-pedagogickou poradnou v přízemí. Dnes je zde opět bar a taneční klub někdejšího jména. 

Několik kroků odsud, na konci Jakubské ulice, se nacházel proslavený nevěstinec U Napoleona, kde se scházel arcivévoda Karel, budoucí poslední rakousko-uherský císař, s prostitutkou přezdívanou Zlatovlasá Elsa. Ač prý vzešla z "pustých rodičů", "něžná, sladká a skoro básnická byla i její chůze a graciézní pohyby", jak napsal v roce 1927 další znalec pražské galerky K. L. Kukla ve své knize Konec bahna Prahy.

Na živé Revoluční třídě (dnes Revoluční ulice) byl v letech 1928 - 1929 postaven dům č.p. 1003 (uprostřed). V 1. pol. 30. let našel v suterénu domov nejvyhlášenější pražský homosexuální podnik Batex. Jeho reprezentativní prostory tvořily restaurace, velký sál pro pořádání akcí a menší klubovny pro karban a intimnější setkávání. Ta nezřídka mívala i komerční, tedy prostituční povahu, jak dokládá dobové svědectví: "Zde v Batexu bylo takřka vše, co mohlo přitahovati lidi z podsvětí. V hořejším poschodí byl dancing, kam mohli jíti, kteří lehce nabyli peněz, i ti, kteří jim od nich chtěli lehce odpomáhat. Dole v podzemí scházeli se sexuálně úchylní k svým radovánkám a v uzavřených klubovnách hrály se karty. Batex měl vznešenou klientelu. Nebylo vzácností, že při hazardních hrách bylo v banku až několik desítek tisíc".

Rybná ulice bývala místem řady nevěstinců, hodinových hotelů, pochybných kaváren i nejpustších špeluněk. K těm posledním patřil "brloh bídy a neřesti" v č.p. 694, zvaný podle majitele Mamerta Deyla U Deylů, proslavený ale spíše jako Žbluňk, Dejlice nebo "postrach noční Prahy" (méně známé je označení Pakoměřická pivnice). Deylův podnik byl jedním z center pražského podsvětí, hráčským doupětem i útulkem prostitutek. Kromě výčepu (na dobové ilustraci) a herny v přízemí byla v suterénu noclehárna (vlastní Žbluňk), kam se naskládala až stovka spáčů.

Dobový tisk popisuje prostory krčmy takto: "V několika místnostech, spoře osvětlených, začouzených a smrdutým zápachem naplněných, scházely se párky milenců druhu nejhoršího... U Deylů byla také jedna místnost, úplně nejzazší, která sloužila za ložnici. Tam odpočívaly, otráveny alkoholem, osoby obého pohlaví a nejrůznějšího stáří v nejpodivnější směsici". Mamert Deyl spáchal v roce 1892 kvůli své neutěšené finanční a zdravotní situaci sebevraždu; krátce nato byl jeho podnik policejně uzavřen. Dnes má v budově kanceláře mimo jiné i Městská policie.

Majitelé méně známých nevěstinců většinou končili špatně, topili se v dluzích nebo páchali sebevraždu. Naopak, příhody z luxusních podniků jsou spojené se známými osobnostmi.

Na rohu Benediktské (č.p. 722) a Dlouhé ulice (patrový podlouhlý dům v pozadí) působil ještě před 1. světovou válkou nevěstinec U Šuhů, který provozoval "známý majitel vykřičených domů" a policejní konfident Jan Schuha. Ten vlastnil vedlejší dům č.p. 1030, kde chtěl zřídit další bordel, což se mu však pro odpor nájemníků, kteří si stěžovali na policejním ředitelství, nepovedlo. Schuhův podnik je zvěčněn i v Haškově Švejkovi v pasáži, kdy hrdina táhne domů opilého feldkuráta Katze. Ten praví: "Pojďme tedy někam, ale k Šuhům nepůjdu, tam jsem dlužen."

Objevuje se i na dalším místě v pasáži o tom, co vyváděl poručík Dub v opilosti. Hovoří Švejk: "Nic jste neprováděl, pane lajtnant, byl jste jenom na návštěvě v jednom vykřičeným domě. Ale to byl asi nějakej vomyl. Klempíře Pimpra z Kozího plácku taky vždycky hledali, když šel kupovat plech do města, a našli ho také vždycky v podobnej místnosti, buď u 'Šuhů', nebo u 'Dvořáků', jako já vás našel. Dole byla kavárna a nahoře v našem případě byly holky".

Dům č.p. 1077 v Haštalské ulici byl postaven v roce 1903 a za první republiky fungoval jako hodinový hotel Mačeka, provozovaný Josefem Mačekou.

Okolí kostela sv. Haštala a přilehlé uličky byly "rejdištěm pouliční prostituce" před válkou i po válce. V blízké uličce Řásnovce, která ve své jižní části netratila nic ze své pitoresknosti, bývaly domy často hnízdy privátní prostituce. V nedaleké ulici U Milosrdných (na snímku), v její východní části, fungovala ke konci Rakousko-Uherska ulička lásky, kde "našminkované slečny i obstarožní babice" nabízely své služby zájemcům z okolních krčem, plavcům nebo hasičům z protějších kasáren.

Dámy z uličky lásky lákaly procházející muže postáváním ve dveřích nebo vyhlížením z oken zpoza oranžových nebo červených záclon, které tu nahrazovaly červené lucerny. Taxa činila jednu až dvě koruny, u starších a ošklivějších nevěstek však i méně.

Když přejdeme Staroměstské náměstí a vydáme se do Železné ulice, čekají tam na nás hned dvě uličky neřesti. Tou první vpravo je na první pohled velmi romantická, úzká a klikatá Kožná ulice, kde můžeme posedět v restauraci U Špirků. Ta byla za první republiky tajným nevěstincem, jehož hosté se s lehkými děvami scházeli v pokojích ve druhém patře. Údajně tu v jedné komůrce přebývala koncem života i Tonka Šibenice. 

V Kožné se nacházely ještě další podobné podniky, ovšem nejnižší kategorie, které nesly jména podle přezdívek svých majitelek - Kafemlejnek a Mastný drdol.

Na náměstí Curieových za hotelem Intercontinental stávala vyhlášená hospoda a tančírna U Lišků. Navštěvovali ji plavci, tedy ti, kteří plavili vory. "Ten neví, co je svět, kdo u Lišků se netočil s děvou jako květ," zpívávalo se tu prý.

Přejdeme do ulice Elišky Krásnohorské, která se kdysi jmenovala Cikánská. Hned vedle synagogy tu bývaly tři nevěstince. Jeden z nich, Aaron, patřil mezi luxusnější podniky. A nabízel specialitu: rusovlasou nymfomanku Janu. Ta údajně byla své práci natolik oddaná, že když onemocněla, utekla z nemocnice a vrátila se do salonu lásky, kde se oddala hloučku opilých vojáků. Paul Leppin tento bordel popisuje jako přepychový podnik "s klavírem a zářivými zrcadly v sále, kde po hustém tébichu lenivě vláčely vlečky svých secesních rób syté a mocně vnadné kurvy". Podle Leppina tu ve dne "bývalo ticho, jen zřídka se nějaký host vplížil po vyšlapaných schodech do tmavé domovní chodby a za hodinu se s rozepnutým límcem kabátu, spěšně a rozpačitě, vrátil na světlo. Ale v noci tu ze skrytých zřídel stoupal halasný, jasný, rozechvělý život. Okna žhnula a smích uvnitř se třepotal jako pták uvězněný v kleci."

Sexuchtiví muži nepřišli zkrátka ani v Červené ulici. Už jen jméno napovídá, že tady byla domovem neřest a večer lákala červenými lucernami k návštěvě. Byly tu uličky, v nichž byl každý dům hanbincem, špeluňky, kde necudnost spala v jedné posteli s hladem. V téže ulici byly masné krámky, kde se prodávalo maso. Krámy byly natřeny načerveno, aby nebyla tolik vidět krev, proto také ulice získala přízvisko "Červená".

Na místě dnešní Filozofické fakulty (dnešní Široká ulice a roh Pinkasové) v domě č.p. 20 U Erbů byl bordel U Dvořačky, který patřil uzenářce Barboře Dvořákové. V podniku se salonky v prvním patře bylo k mání šest až osm holek a cena za služby se pohybovala od dvou do tří korun. Tento bordel i jeho majitelka se staly předobrazem vykřičeného domu Barbory Horáčkové ve Včeličkově románu Policejní hodina. V přízemí podniku býval vyhlášený lokál zvaný V Kornoutě - shromaždiště pouličních prostitutek, žijících v nejzbědovanějších poměrech, a jejich pasáků, kteří se jimi dali vydržovat. V mluvě spodiny Páté čtvrti se říkalo, že tito rytíři vodí děvčata "na helandu".

Její dva synové byli majitelé posledního bordelu v Praze v ulici na Františku, který byl zrušen v roce 1922, aby ustoupil nové stavbě ministerstva průmyslu a obchodu. 

Hospodu obestírala řada bájí a povídaček - podle jedné z nich dal právě v Jedové chýši král Václav IV. zlikvidovat pár lidí otráveným vínem, podle jiné sem jenom občas inkognito zavítal, a podle další tu měli lžíce připevněné řetízky ke stolům, aby je hosté nekradli. Jisté je, že Jedová chýše tu stávala už od 13. století a že tu bývalo pořádně veselo a hlučno. 

A jak to bylo dříve s legalizací prostituce? Na přelomu 19. a 20. století platily zákony, které nastavovaly pro provozování nevěstinců určitá pravidla. V roce 1922 pak aboliční zákon nevěstince rušil - stát chtěl problém prostituce vyřešit tím, že chtěl pečovat o vzdělání nevěstek. Nakonec se z toho stal ještě větší problém, než byl v dobách monarchie.

Za Rakouska-Uherska se prostituce trpěla za podmínek, že se její poskytovatelky registrovaly, chodily na pravidelné lékařské prohlídky a své služby nabízely ve veřejných domech neboli nevěstincích. Čtyři roky po vzniku Československa, v červenci 1922, byl přijat zákon o potírání pohlavních nemocí, který zrušil policejní i jiná správní opatření k dozoru nad prostitucí, a byly zrušeny i nevěstince.

Poskytování erotických služeb se poté skrývalo pod pláštíky masérských salónů, parfumerií, šití prádla na míru apod. Budeme-li tedy hledat místa, kde se nacházely nejproslulejší nevěstince, musíme se vrátit o více než 90 let zpátky, navíc často do míst, která v původní podobě už neexistují. Nejvíc vykřičených domů, hampejzů neboli bordelů, totiž bylo v Páté čtvrti, tedy v uličkách židovského města, které změnila asanace na přelomu 19. a 20. století téměř k nepoznání.

"Tady byla domovem neřest a večer lákala červenými lucernami k návštěvě. Byly tu uličky, v nichž byl každý dům hanbincem, špeluňky, kde necudnost spala v jedné posteli s hladem, kde provozovaly svou ubohou živnost souchotinářské ženské s odkvetlými půvaby," popisuje ve své povídce Strašidlo židovského města spisovatel Paul Leppin. V téže ulici byly masné krámky, kde se prodávalo maso. Krámy byly natřeny načerveno, aby nebyla tolik vidět krev, proto ulice získala přízvisko "Červená". Celou řadu "bordel papá", tedy majitelů salonů lásky, tvořili detektivové a policejní konfidenti. Své prostitutky využívali jako informátorky.

Rok 1815 prvně představil tzv. koncesovanou nevěstku pro vojsko a jak plynul čas, zůstává nám víc a víc dokladů. V ulici Prvního pluku je už roku 1854 doložena kavárna Johanna Jakesche, jenž si vydržoval amazonky veselosti, a v rocích padesátých počalo se po francouzském způsobu s evidencí i zdravotními prohlídkami. 

Jakýkoli hampejz maskovaný od té doby za putyku mohl přijít o dvě stě zlatých a zákon z roku 1871 umožnil "vábenky" kalupem a s ostudou posílat, odkud přišly, často i do malých vsí. Pokus zarazit poběhlictví naprosto ale ani Rakousko nemohlo zvládnout, jako to nezvládne nikdy žádný stát. Zaražení vydrželo sotva dva roky (1873 - 1875). Přeryv to přesto byl, což o to, a směly pak už fungovat jen evidované nevěstince a evidovaná šlapadla alias cajdrnožky neboli bludičky. Roku 1896 definitivně zapovězeno slučovati pohostinství a "pichhaus", počínaje minulým stoletím již "fangle" nesměly obsluhovat v nálevnách. Jednou věcí je, pravda, vždy psaný zákon, a druhou praxe, jak tomu bylo i za americké prohibice, a obzvlášť v odvětví pichhausů jsou pasáci neustále o krok napřed. "Co zavřený krám, to brloh nevěstek," říkalo se svého času o Pařížské ulici, ale víc se s přelomem 19. a 20. století šlapalo v Jilské. Prvenství jí brzy sebralo okolí kostela sv. Haštala a Prašné brány, o níž psal již ctnostný Josef Kajetán Tyl (1833). Někde měli "sazí" jen pár, kupř. taková Masáková v Jakubské jich však nabízela patnáct (1907). Roku 1911 se stalo vítaným prostorem nočňátek staveniště magistrátu na Mariánském náměstí a ze špeluňky zvané Omnibus na náměstí Malém před více než sto lety vykročila kurva Karolina, aby ji odpravil řeznický pomocník Turek. V ulici Na Bojišti, známé z finále Švejka, zas bujela bytová prostituce, jako i na většině Žižkova. Nadbytkem podniků lehčího typu se vedle Myší díry a uličky Na Františku stala ostudnou i ulice Břetislavova. 

Také jeden pozdější laureát Nobelovy ceny těmi místy bloumal koncem 1. světové války a ňadra jedné krásné rozáry v okně, děvuchy dívky s copem, ho natolik očarovala, že se tam pak (Seifert) vracel jako posedlý, nežli ho odradila obrovská krysa a postarší kuplířka. Místem sexu zůstávají dodnes parky, a zřejmě nejhorší pověst už zůstane Kaizlovým sadům, kde dělaly animírky holky ze sousední Libně.

V Husitské ulici, poblíž hlavního nádraží, zase provozoval hodinový hotel jistý Antonín Myška. Pověstnou se pak stala Kischem vylíčená (1914) noční taverna Tunel u "nejnavštěvovanějšího hodinového hotelu" Ungelt. Harapannami se rojila jako včelín. Na seznamu žhavých ulic a uliček však nechybí ani "Foglarova" Řásnovka, mezi proslulými podniky nezapadá ani Jedová chýše v Apolinářské, rozbořená až roku 1935, a právě u ní si údajně zošklivil sex jedenáctiletý Hašek. Tolik o brlozích, avšak dokonce U Medvídků, což je dodnes slušný podnik Na Perštýně, svého času drželi pokojíček zvaný Džungle, kam se vodily subrety rovnou ze šantánu. Typické to ostatně bylo a girls Rokoka či "pražské Moulin-Rouge", což bylo dnešní Hudební divadlo Karlín, dříve Variété, propadaly prostituci a mizely pod povrchem velkoměsta. Účelem Arény či Rokoka se vlastně částečně stalo semlíti poctivou holku na "Anku s čárkou". Přinejlepším pak skončila v hodinovém hotelu U Města Vídně v Hybernské, což je dnešní Meteor.

"Frcínky" se často musely krýt skoro jako v zákopech první války. Třeba U Kočků v Karlově ulici se vydávaly za švadleny a květinářky (1935). Ty nejdražší, většinou Němky a Rakušanky, jste potkali Na Příkopech a bordely se, pravda, dělily dle úrovně. Je tomu  sto let, co cestovatel a spisovatel Joe Hloucha založil zábavní Alhambru (v hotelu Ambassador), ale tu jistě neoznačíme za ryzí doupě neřesti. Přesto právě tady tančila slavná narkomanka Anita Berberová (1899 - 1928), explicitní sexuální symbol 20. let. Zdravotní knížky byly s výjimkou Budějovic a Klatov skartovány aboličním zákonem (1922), nu, ale historii to změnit nemohlo ani o chlup. Turistický bedekr majitele slavného Montmartru Josefa Waltnera doporučuje navíc jistou Sášu, bytem U Pavouka v Celetné. 

Zrušení nevěstinců přiživilo prostituci pouliční. V tu ránu byly bordely nahrazeny tzv. zábavními lokály. Armáda spásy zřídila útulek až u Michelského lesa v Krči. Chovanky se měly polepšit během roku, nebo jen půlroku, a u sedmi procent prý to i vyšlo (odhad z léta 1923).

V roce 1918 bylo v Praze asi 2 000 prostitutek, v celé republice asi 5x tolik. Některé prostitutky dělaly svou práci načerno, bez registrace. Podobně to bylo i s nevěstinci. Registrovaných byly desítky, celkem jich ale v Praze fungovalo více než 100. Pouliční prostitutky byly levnější, ty bordelní pak třeba dvacetkrát dražší. Pouliční holka z vykřičené čtvrti stála kolem roku 1900 jednu korunu, luxusní šlapka v salonu, když se uměla ohánět, si vydělala ročně víc než univerzitní profesor. 

Do roku 1895, než začala asanace, tak skoro celá Pátá čtvrť, tedy Josefov, fungovala jen jako čtvrť, ulička lásky.  Poté se prostitutky přesunuly do jiných chudých čtvrtí, jako Karlín, Žižkov nebo Smíchov. Frekventované byly rovněž spodní část Václavského náměstí, ulice Na Příkopě, okolí Prašné brány, Celetná, Rybná nebo Jakubská. Na Malé Straně platila za vyhlášenou Břetislavova, na Novém Městě pak ulice Na Bojišti.