Za císaře Josefa II. se nejstarší řemeslo dělilo dál na potulné, šenkovní a bordelní. 

Helmbrechtnice, mandeleny, prázdné ženy, láryně a hurvy i kurvy. Nejstarší řemeslnice světa. Jak ale žily ve středověku?

Bývalo to výnosné řemeslo. Ale jen pro ty, kteří nevěstince provozovali. Historické prameny ze 14. století uvádějí, že majiteli hampejzů bývali často preláti. Například jistý Ludvík Kojata si zařídil dům kurevný přímo ve svém baráku poblíž kostela sv. Apolináře. A jeden farář od sv. Jiljí měl zase pod palcem hampejz v Podskalí pod Vyšehradem. Zisky z prostituce ale plynuly i jinam. Městům. Takové podnikání jim velmi vyhovovalo, protože díky tučným poplatkům se plnily i jejich pokladnice.

A harapanny samé? Do zmíněného řemesla je většinou přivedla chudoba a zoufalství. Pak dostaly i jakýsi cejch - na veřejnosti musely nosit žlutý šlojíř (závoj k ovíjení hlavy), aby si je náhodou někdo nespletl s počestnými měštkami. Pražským nevěstkám se ale také dostalo malých privilegií - o vánocích směly chodit koledovat. Dokud jim to v roce 1390 rada Starého Města pražského nezatrhla. 

Středověký stát prostituce měl také své vnitřní nepsané regule. Hampejzy povětšinou vedly ženy (mimo těch prelátů), které moc dobře uměly své "podřízené" ovládnout. Půjčovaly jim peníze na tak vysoký úrok, že ubohé mandeleny nemohly nikdy svůj dluh splatit. Pak se musely zavázat, že stydkou chalupu nikdy neopustí. Nebylo úniku, protože majitelky nevěstinců měly povětšinou podplacené městské úředníky (hlavně sexuálním servisem gratis), takže jim radnice šla na ruku. Pročež se třeba mohlo stát, že na Novém Městě pražském byla v roce 1398 jistá harapanna jménem Dorota popravena. Měla velké dluhy a pokusila se z domu kurevného uprchnout ...

Nevěstky se samozřejmě často vyskytovaly i v lázních a hlavně v hostincích. Nejubožejší ale byly ty, co se prodávaly na ulici. Zákazníky si povětšinou vodily za hradby k Vltavě, kde poskytovaly  své služby mezi haldami dřeva, které tam vršili voraři. Proto se jim říkalo "haldecké". O stupínek výš nad nimi byly tzv. "věnečnice", které pod záminkou podomního prodeje květinových věnečků docházely za zákazníky přímo k nim domů.

Pro obchod ve velkém byly ale stěžejní už zmíněné hampejzy. Ve 2. pol. 14. století měla Praha dva "nejvykřičenější" - Benátky a Krakov. Krakov byl pro zákazníky k dosažení v také vykřičené stejnojmenné čtvrti u hradeb Nového Města pražského. Tradice se v místě asi drží, jelikož jde o dnešní oblast kolem Krakovské ulice.

Jméno Benátky dostal rozlehlý dvorec na staroměstském předměstí u tehdejší Benátské ulice (v rámci dnešních ulic jde o oblast mezi  Konviktskou, Bartolomějskou a Na Perštýně). Šlo o shluk malých domků, kde harapany provozovaly své řemeslo. Také proto byla mezi tehdejšími počestnými ženami jedna z nejhorších nadávek "... jsi horší než TA z domku!". Z dobových dokladů je známo, že roku 1359 prodala jistá Keruše Hoffartová, zřejmě majitelka hampejzu nebo "jen" kuplířka, parcelu v Benátské ulici městskému katovi. Ten si tu postavil dům a v okolí začal podnikat v nejstarším řemesle světa. A prodejné ženy se sem začaly stahovat. Tak se Benátky staly centrem pražské prostituce. A prosluly natolik, že si jich začali všímat nejen mravokárci, ale i někteří kněží, kteří určitým způsobem předběhli Mistra Jana Husa. V dobách panování Karla IV. zde došlo k jejich nápravě a Benátky byly přeměněné na Milíčův Jeruzalém. Jan Milíč z Kroměříže (mezi 1320 a 1325 - 29. června 1374, Avignon) byl původně notář české královské kanceláře, později populární pražský kazatel. V roce 1372 založil v dnešní Bartolomějské ulici na Starém Městě v budově dřívějšího veřejného domu zvaného Benátky, který mu byl dán k dispozici, kazatelskou školu a útočiště kajících se prostitutek. Dům pak přejmenoval na Jeruzalém. Jméno odkazovalo nejen na biblické svaté město Jeruzalém, ale především na nový Nebeský Jeruzalém, popisovaný v novozákonní knize Zjevení. Nápravné místo pro padlé ženy mělo i svou kapli - sv. Máří Magdaleny, sv. Afry a sv. Marie Egyptské. I v tom byl záměr, neboť všechny tři svaté ženy měly s prostitucí své zkušenosti. U kaple nechal Jan Milíč postavit útulek pro nevěstky, které se daly na pokání. A nebylo jich málo, jelikož charismatický kněz měl opravdu dar slova. Navíc kázal česky a vedl je obrácení. Následně reformátor rozšířil tzv. Nový Jeruzalém přikoupením dalších 27 domků, kde se bývalé helmbrechtice věnovaly řádné práci. Byl nad nimi přísný dohled, ale jejich pobyt zde byl naprosto dobrovolný. Takto pomohl asi 200 prostitutkám začít nový život. V jeruzalémské komunitě ale nežily pouze prostitutky, nýbrž i další Milíčovi přívrženci.

Zmíněné "obrácení" zachytil ve své Slovanské epopeji malíř Alfons Mucha. Velkolepé plátno se jmenuje "Klášter z nevěstince". Výjev podal malíř dramaticky i symbolicky - skupina padlých žen, kterým Milíč káže, odkládá honosné šperky, strhává si šaty a mění je za bílá roucha řádových sester. V popředí obrazu sedí dívka se zavázanými ústy jako zpodobnění nápravy a pokání. A budování něčeho nového a převratného zase naznačuje nesmírnou lidskou obětavost a opravdovou pomoc trpícím. 

Po založení kazatelské školy a ubytovny si Jana Milíče v roce 1374 zavolal papež do Avignonu. Brzy poté tam Milíč zemřel ... Po Milíčovi přišlo období Mistra Jana Husa. Ten je ve svých kázáních nazýval "kněžskými ženami" (právě pro jejich propojení s preláty) a byl velmi adresný:

"Arcinemravné s nimi vstupovat v pohlavní svazek jest ... Kdo svůj úd v nich smáčet bude, tím svůj souhlas s papežem vyjeví!"

I Vlastimil Vondruška v jednom díle Husitské epopeje píše: "Na mše chodíval zřídka. Nechápal, proč by měl 5x denně v kostele opakovat totéž. Pro spásu duše stačí jedna bohoslužba denně, říkávala jeho matka. A ta to musela vědět, protože byla konkubínou vyšehradského děkana".

V bouřlivém husitském roce 1419 došlo ve svatém reformním nadšení i k hromadnému boření hampejzů a vyhánění nevěstek z Prahy. 

Pro trestání cizoložství, smilstva, obžerství a jiných nemravností byl dokonce zřízen zvláštní úřad. Husité však svůj boj prohráli, císař Zikmund na ně měl názor jiný. Přesto se ale pražské obce o něco pokusily ještě roku 1435. Čtyři pražské artikuly podmiňovaly přijetí císaře Zikmunda za českého krále slibem, že nedopustí návrat nevěstek do města.  

Že se ale moc nezměnilo a že sexuální řemeslo je opravdu věčné, dokazuje zpráva vyslance mantovského vévody o sto let později. V roce 1531 totiž referoval svému pánovi, že "... síla kuběn je v Praze náramná ...".

Dnešní Bartolomějská ulice a ulice Ve Smečkách (sousedí s Krakovskou)

Slovníček

Nevěstinec = hampejz, vykřičený dům, veřejný dům, dům radosti, dům rozkoše, erotický klub, knižně lupanar, lupanár či lupanarium, hovorově často bordel je budova používaná k poskytování zejména sexuálních služeb za úplatu, tedy k prostituci. Poskytuje prostitutkám (či prostitutům) místo k setkávání a provozování sexuálních praktik s klienty. V některých zemích jsou legální licencované nevěstince, jinde je prostituce zakázána a postihována, jinde podléhá pouze určitým regulacím a například masážní salony mohou sloužit tomuto účelu.

• Slovo nevěstinec nepochází přímo od slova nevěsta, nýbrž nevěstka, což je starší označení pro prodejnou ženu.
• Slovo "bordel" přešlo do češtiny ze staré francouzštiny prostřednictvím němčiny. Původně to znamenalo "bouda z prken", bordum (prkno). Říkalo se tak veřejnému domu, nevěstinci. Z franštiny se přes ostatní románské jazyky toto slovo stalo mezinárodním pojmem. V české hovorové mluvě patří k hodně frekventovaným slovům; kromě nevěstince také pro označení nepořádku, neklidu, neladu, podvodu, zmatku, chaosu a nečistoty či špinavostí v tom nejširším slova smyslu.
• Starší označení lupanarium a jeho odvozeniny jsou přímým převzetím termínu, užívaného v latině (lupa v latině kromě významu vlčice ještě označuje prodejnou ženu, prostitutku).
• Jiné starší označení hampejz není příliš jasné, vykládá se ze středověké hornoněmčiny - hanenbiz (v současné němčině Hahnenbiss) znamená kohoutí kousnutí. To je interpretováno tak, že na středověkých nevěstincích býval obrázek kohouta kopulujícího se slepicí.

V místech Hampasu, pozdějšího Starého Poštovského náměstí v Praze, se prostituce provozovala už na přelomu 14. a 15. století, v novější době pak zejména v posledním desetiletí před asanací Páté čtvrti (Josefova). Hampejská ulice (dnes U Starého hřbitova) nenechá svým jménem nikoho na pochybách o "službách", které se poskytovaly ve  zdejších dvou až tří patrových domech, především v severní části této ulice. Své řemeslo vykonávaly v bezprostřední blízkosti židovského hřbitova. 

Další názvy pro nevěstku: amazonka veselosti, animírka, anka s čárkou, cajdrnožka, coura, debla, děvka, dora / dorota, frcínka, harapanna, helmbrechtnice, hofarta, hurva, chlupatá kapusta, chýra, jamora, kočinda, kóžka, kurva, kurvice, kurvinka, kurvisko, láryně, lehká žena, mandelena, merhyně, měchyně, mihule, panečnice, prázdná žena, prodejná žena, promiskuitní žena, rajda, roba, rozára, rufiánka, sajtka, saze, škeble, šlapka, štětka, trajda, ťapina, vábenka, vilnička, vydra, zběhlice, zebra, ženina / ženima.

Po řadě slavných prostitutek zůstalo dodnes známé jméno či přezdívka: Tonka Šibenice, Černá Mary, Tonka Myš fórová, Studentská Líza. Známé je i jméno Otýlie Vranské, jejíž vražda je neobjasněným "pomníčkem" pražské policejní mordparty.