Rok 1449

Bitva u Kolína byla menší válečný střet mezi kališnickými oddíly tzv. Poděbradské jednoty pod vedením Jana Parduse z Horky, které byly loajální Jiřímu z Poděbrad, a jednotkami Bedřicha ze Strážnice, který kontroloval město Kolín a sním i téměř celou oblast středního Polabí. O historii Kolína více zde.

Bitva se odehrála v okolí Kolína začátkem roku 1449, patrně koncem března, během politických a náboženských sporů v českých zemích v rámci období tzv. pohusitského interregna. Skončila porážkou oddílů Poděbradské jednoty. Nedlouho po bitvě bylo 10. dubna uzavřeno mezi kališnickou a katolickou stranou roční příměří, na které pak roku 1450 navázaly další boje. 

Po porážce radikálních husitů v bitvě u Lipan 30. května 1434 byl Kolín, ze kterého byli po dobytí husity v prosinci 1427 vyhnáni všichni nehusitští (především němečtí) obyvatelé, obsazen vojskem Jana Čapka ze Sán. Od roku 1435 pak město a jeho okolí kontroloval táborský hejtman a kněz Bedřich ze Strážnice, který se toho roku stal vrchním hejtmanem vojenské posádky města, čítající asi 500 mužů. Ten nejprve neuznával zemskou vládu, a proto Pražané koncem dubna město oblehli. Bedřich se pak zavázal, že uzná Zikmunda českým králem. Ten mu za to 18. listopadu 1436 daroval Kolín a okolí jako dědičné jmění. Tím vzniklo kolínské panství a Kolín přestal být královským městem. Bedřich vybudoval na místě zbořeného kláštera kolínský hrad, založený pravděpodobně roku 1437. 

Bedřich se pak spojil s katolickými odpůrci politicky sílícího správce Boleslavského kraje Jiřího z Poděbrad, s pány z Hradce a Rožmberka, stejně jako s kališnickými odpůrci, často někdejšími hejtmany radikálních husitů, jako byl Jan Kolda ze Žampachu a další. Roku 1440 se společně s dalšími spojenci neúspěšně pokusili přepadnout Prahu, v dalších letech pak na svých panstvích do velké míry vykonávali autonomní politiku. Dne 24, června 1448 byla na sjezdu v Kutné Hoře založena Poděbradská jednota, politická strana českých kališníků, prosazující do čela politicky rozvrácených Čech Jiřího z Poděbrad. Její jádro tvořili členové tzv. východočeského kališnického landfrýdu, vojenského svazu někdejších husitských bojovníků pod vedením Hynce Ptáčka z Pirkštejna, po jehož smrti roku 1444 se do vedení postavil Jiří z Poděbrad. Vojsko poděbradské jednoty pak 3. září 1448 s devítitisícovým vojskem po menších bojích obsadilo Prahu, Jiří z Poděbrad se ujal správcovství země a byly zahájeny pokusy o rozhovory s dalšími, především katolickými oponenty z řad domácí šlechty. 

Vedle zástupců katolické, především pak jihočeské šlechty, zformované začátkem roku 1449 s názvem Strakonická jednota pod vedením Oldřicha II. z Rožmberka, pak vůči Jiřímu začali vykonávat ozbrojený odpor především Bedřich ze Strážnice v Kolíně a Jan Kolda II. ze Žampachu, majitel Náchoda. Ti byli v čilém korespondenčním kontaktu s představiteli Strakonické jednoty, se kterými spolupracovali. Konflikt pak přerostl v regulérní lokální válku. Poděbradská jednota pod vedením Soběslava Mrzáka z Miletínka pak začátkem roku 1449 stačila oblehnout Náchod a další Koldovy statky ve východních Čechách. V únoru toho roku se pak Janu Koldovi podařilo porazit moravské oddíly Smila z Drňovic a Vaňka z Trnavky, mířící do východních Čech, v bitvě u Moravské Třeboně. Jelikož mu však tento úspěch nemohl zaručit převahu, jednal dál s možnými spojenci, až byl, zejména kvůli obležení domovských hradů, nucen v polovině března 1449 uzavřít s Poděbradskou jednotou příměří. Kolín v držení Bedřicha tak byl, i díky své blízkosti k Praze (cca 65 km), pro Poděbradskou jednotu čím dál tím větším strategickým problémem, zejména, když v úvodu bojů roku 1449 úspěšně plenil Jiřího rodné Poděbradsko a Kuněticko. 

Další vojsko Poděbradských vedené Janem Pardusem z Horky, Zdeňkem ze Švábenic a Janem z Honbic se vydalo obléhat hrad Černý Kostelec (později Zbořený Kostelec) u Týnce nad Sázavou v držení Kuneše Rozkoše z Dubé, který již po několik let byl schopen z hradu vyrážet k ozbrojeným výpadům. Obléhání bylo pro neúspěch krátce nato přerušeno a poté se výprava vydala směrem k táboritskému Kolínu, kde začala plenit okolí města. Ten byl o útoku informován díky korespondenci s Rožmberkem a Koldou a útok tak očekával.

Proti Pardusovým oddílům byl pak z města vypraven oddíl pod vedením Šimona ze Strážnice a Jana Sudlice z Běstviny, který měl provést útočný výpad. Jednotky Poděbradské jednoty byly útokem patrně překvapeny a následně kolínskou posádkou obráceny na ústup. Jejich ztráty jsou uváděny na přibližně 200 padlých a asi 150 zajatých, záznamy o ztrátách druhé strany chybí, lze ale předpokládat, že byly násobně menší.  

Bitva se patrně odehrála v průběhu března, nejspíše před podpisy mírových dohod 25. března v Jindřichově Hradci a 29. března v Poděbradech. 

Bitva spolu s vítězstvím Jana Koldy u Moravské Třebové znamenala pro Poděbradskou jednotu, jejíž politická i vojenská moc v českých zemích postupně sílila, výrazný strategický problém, který ji částečně donutil uzavřít příměří namísto vojenské likvidace svých odpůrců, což se koneckonců ani neshodovalo s jejími cíli. Strakonická jednota byla poté 4. června 1450 poražena v bitvě u Rokycan a nucena podepsat Vlčtejnskou smlouvu, ozbrojené půtky se pak odehrávaly až do roku 1451. V roce 1452 byl i bez souhlasu Tábora, Koldy ze Žampachu, Bedřicha ze Strážnice a dalších Jiří z Poděbrad zvolen správcem země. 

Bedřich ze Strážnice vládl na kolínském panství až do roku 1458, kdy byl Jiří z Poděbrad zvolen českým králem a vykázal Bedřicha na svůj hrad Potštejn. Kolín se tak stal soukromým majetkem krále. 

Rok 1757

Silné pruské vojsko, které do té doby ještě nezakusilo hořkost porážky, se během několika málo týdnů probilo až k Praze, kterou oblehlo. Marie Terezie proto pověřila velením posledního silného a operace schopného habsburského vojenského uskupení jednoho ze svých nejlepších vojevůdců, polního maršála Leopolda Dauna a vyslala ho do Čech, aby vyprostil těžce zkoušenou pražskou posádku. V případě neúspěchu by už neměla habsburská monarchie nic, čím by mohla čelit pruskému postupu, třebas na samotnou Vídeň, Rakousko by bylo na kolenou a Fridrich II. by si mohl klást jakékoliv podmínky. Další rakouská porážka by také vážně narušila integritu a mocenské postavení celého soustátí. 

Po sérií vítězství se pruské armádě podařilo obklíčit a izolovat v Praze 40 000 rakouských vojáků. Část pruské armády začala Prahu obléhat a část pokračovala v postupu dále do nitra Čech. Podařilo se jí dobýt Kolín, kde se na nějaký čas usadila. Poté, co se Prusové dozvěděli o postupující rakouské armádě, město opustili a přesunuli se do prostoru jižně od Kouřimi, kde se spojili se sborem krále Fridricha II.