Branické skály

Branické skály jsou přírodní památka v Praze - Braníku, která byla vyhlášena 29.04.1968 a v ústředním seznamu AOPK ČR je evidována pod číslem 28. Tvoří západní stráň vrchu Dobeška s bývalým lomem na pravém břehu řeky Vltavy. Jsou ohraničeny na východě ulicí Na Dobešce, na západě ulicí Modřanskou, na severu ulicí Vysoká cesta a na jihu Starou cestou, která je odděluje od Školního vrchu. Chráněné území zaujímá rozlohu 9,1 ha v nadmořské výšce mezi 190 až 264 m.n.m. a zahrnuje Školní vrch a samotné Branické skály s lesoparkem Dobeška. Chráněné území je ve správě Magistrátu hlavního města Prahy. 

Podle pověsti býval u Branické skály hrad a je zde ukryt poklad. Nejméně od poloviny 18. století až do roku 1928 se zde těžil vápenec. U paty lomů vznikaly vápenky, v nichž se pálilo známé pražské staroměstské vápno. Šlo o hydraulické vápno, které se používalo při vodních stavbách, například pro pražská nábřeží, a vůbec pro výstavbu města v 19. století a na počátku 20. století.

Za 2. světové války zde vybudovala německá armáda několik štol pro umístění podzemní továrny, chráněné proti bombardování. Tento komplex tvoří sedm různě dlouhých chodeb. V Braníku se razily štoly jako výrobní haly s velkým profilem, boční byly pro dopravu a pomocné práce. Akce nesla název Bronzit, možná ale také Agave, zdroje se různí. 

Nevydřevené štoly o délce cca 50 m byly původně zakončeny vjezdovými ocelovými vraty, dnes zvenku do různé výšky (až 2 m) zavalenými kameny a sutí sesutými ze skály. Jeden vstup je zazděný, zbývající dva jsou opatřeny ocelovými dvířky s okénkem s průduchy, která jsou běžně uzamčena, příležitostně je ovšem lze zastihnout v odemčeném stavu. Ve vzdálenosti cca 20 m od vstupů jsou chodby spojeny první příčnou štolou, o několik metrů dále jsou všechny tři chodby přehrazeny cihlovými zdmi, později prokopanými. Prostřední štola je kratší, zbývající pokračují až do vzdálenosti cca 50 m, kde jsou spojeny druhou příčnou spojovací štolou, opět zazděnou a prokopanou. Nejjižnější chodba je poněkud delší a pokračuje v přímém směru za kamenný zával, kde končí čelbou (čelo budoucího tunelu).

Ve všech štolách lze najít pozůstatky po průmyslové drážce o rozchodu 600 mm, která svědčí o tom, že až do svého uzavření nebyla továrna nikdy uvedena do plného provozu. Z kusých svědectví vyplývá, že v podzemí krátce působila soustružnická dílna a vyrábět se tu měly elektronky pro firmu Philips. Později bylo podzemí pravděpodobně využíváno také jako ledárna pro skladování ledu z Vltavy. 

Jižně od podzemního komplexu továrny se za evangelickým sborem nachází trojice kratších chodeb, v roce 2016 uzavřených, jejichž účel není znám. Na neznámém místě v prostoru pod Branickou skálou se také nacházela studna Ocelovka, ze které byla stáčena a prodávána sirná minerální voda ještě ve 20. letech 20. století. Sirné nerosty jsou patrné i ve struktuře jinak šedobílého branického vápence tvořícího stěny štol. 

V současnosti jsou prostory vyklizené, mimo několika drobnějších závalů čisté a víceméně totožné se stavem, v jakém byly v roce 1945 dokončeny. Vstup je relativně bezpečný, podzemí nemá žádné využití, mimo občasných návštěv bezdomovců - poměrně nekomfortní přístup ale zajišťuje, že se nikdy nestaly trvalým bydlištěm žádné skupiny a nejsou zavaleny odpadky, jak je v případě obdobných staveb obvyklé. Společnost Nautilus usiluje o zpřístupnění štol veřejnosti a umístění expozice o historii objektu.

Les Dobeška na původně holé Branické skále byl založen roku 1917. Název Dobeška vznikl z pojmenování usedlosti U dubu, a trochu přesmyčkou. Autorem 2 metry vysoké dřevěné vyhlídkové tribuny je architekt a herec David Vávra. Vyhlídkový záběr je pozoruhodný, od barrandovského kopce vlevo, přes svahy nad Žvahovem a Smíchovem s Dívčími hrady, k Petřínu, Hradu, Bohnicím na obzoru, Žižkovu, Vyšehradu a zcela vpravo pak Kavčí hory. Dole pak Vltava se svými ostrovy.

Staré pověsti branické jsou toho názoru, že původní knížecí sídlo bylo právě na vrcholu zdejších skal. Je faktem, že na Vyšehradě nenalezneme žádné památky původního slovanského osídlení. Pravdu už se ale nikdo nedoví, skály zlikvidovaly lomy. 

Branické skály patří k nejvýchodnějším výchozům siluru a devonu oblasti Barrandienu a poskytují informace o vývoji pražské pánve ve vyšším siluru a spodním devonu. Jsou zde k vidění unikátní skalní výchozy s odkrytými geologickými profily. 

Na západním úbočí méně nápadného Školního vrchu vystupují poblíž vrcholu polohy vápenců a jejich styk s nadložními břidlicemi tak dává možnost vidět plnohodnotnou ukázku hranice mezi silurskými stupni ludlow a přídol. V již zmíněném vápenci se nachází bohaté naleziště zkamenělin hlavonožců a trilobitů. Spekuluje se o tom, zda první nález z našeho území z roku 1770 byl právě z této přírodní památky.

Dalším důvodem ochrany tohoto území je přítomnost teplomilné skalní vegetace. Původní vegetace zde totiž byla narušena lomovou činností a po jejím ukončení byla vysazena v roce 1917 borovice černá působící dnes na vrcholcích Branické skály velmi nepřirozeně. Kromě ní je tu hojný výskyt dřínu obecného, pěchavy vápnomilné a modřence tenkokvětého. Za zmínku stojí ještě výskyt teplomilné muchomůrky Vittadiniho nad skalami.

Školní vrch se vyznačuje bezlesím. Jako velký problém se ukázal v náletech jasanu a akátu, které zde ohrožují porosty, jež jsou předmětem ochrany. Také se tu nachází ve větší míře kavyl Ivanův, kavyl sličný, bělozářka liliovitá nebo vlnice chlupatá. Obě tyto lokality mají kolem sebe nepůvodní porosty dřevin.

Na Branické skále se zachovaly zbytky teplomilné stepní fauny. Z bezobratlích jsou to druhy mandelinkovité, druhy nosatcovité i zástupci plžů Granaria frumentum či Pupilla sterri. Jako zástupce obratlovců se zde vyskytuje ještěrka obecná nacházející se na výslunných místech nebo pravidelně hnízdící poštolka obecná. Na Školním vrchu se pak vyskytuje pěnkava obecná. Ve štolách příležitostně přenocovávají netopýři.

Dne 1. září 2010 nabylo právní moci rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, kterým se povoluje provozování horolezectví v některých chráněných lokalitách na území hlavního města Prahy. Výjimka se vztahuje na přírodní rezervace Divoká Šárka, Prokopské údolí a Údolí Únětického potoka, k nimž od uvedeného data nově přibyla i PP Branické skály. Povolení platí do konce roku 2020 a vztahuje se na všechny horolezce - organizované i neorganizované. V oblasti Branických skal se nachází čtyři desítky lezeckých cest různé obtížnosti - podle klasifikace UIAA od stupně 3 až po stupeň 10.