Cesta bolestných kamenů

Obdobou křížové cesty je Cesta bolestných kamenů v Píseckých horách, má rovněž 14 zastavení, na kterých jsou pojmenovány největší bolesti moderního člověka. Poslední patnácté zastavení představuje Naději. 

Tento jedinečný projekt vytvořili studenti písecké Obchodní akademie, kteří obeslali na šest set sociálních zařízení u nás, včetně domovů důchodců a věznic. Zajímaly je příběhy klientů, které zrcadlí lidskou úzkost a bolest. Nejsilnější příběhy pak nechali namluvit známými herci (např. Jan Tříska, Luděk Munzar, Miroslav Táborský, Vilma Cibulková, Dana Kolářová, Ondřej Vetchý či David Švehlík) a vydali na CD.

Každý příběh dostal své zastavení na stezce, která začíná na parkovišti "U Vodáka" a končí na Vyhlídce píseckých lesníků. Celková délka trasy je 2 kilometry a trvá cca 45 minut. 

Každý příběh zároveň dostal své zastavení na stezce, podobně jako bývají zastavení křížové cesty. Místo kapliček je ale tvoří asi dvoumetrové menhiry, které vybrali v nedalekém lomu sami studenti. Kameny jsou osazeny kovovými nápisy, které pojmenovávají bolesti moderního člověka. Najdeme tu tyto zastávky: 

Stezka byla slavnostně otevřena v dubnu 2014. Ředitel akademie Pavel Sekyrka při té příležitosti řekl: "Kameny přitahují pozornost člověka odjakživa. Symbolizují sílu, moudrost, energii a uvnitř všeho proměnlivého stálost. Také jako první chrámy naší civilizace podněcují k zamyšlení a možná k zanechání našich myšlenek, tajemství, bolestí, proseb či poselství v nich samých. Zda se vám podaří při prohlídce putovních panelů, poslechu nahraných příběhů či samotné procházce kolem bolestných kamenů cokoliv z výše uvedeného nalézt, je na vás."

Historie míst kolem samoty "U Vodáka" se píše vlastně již řadu staletí. Jak název napovídá, souvisí se zásobováním královského města Písku vodou. Nejstarší zmínka o píseckém vodákovi je z roku 1694, kdy jistý Matěj Pokazník požádal o vyšší plat za vyvrtání a položení dřevěných trub. Vodovod a zásobování města životně důležitou tekutinou však v Písku fungovalo minimálně od poloviny 16. století. A až do zprovoznění vodárny v Podskalském mlýně na Otavě v roce 1838, bylo celé město závislé právě na pramenech vyvěrajících v Píseckých horách a stékajících do zdejších čtyř lesních rybníků.

Vodák, jehož starostí bylo zajišťovat pravidelný tok vody z rybníků do městských kašen, domů či kláštera, obýval samotu č.p. 176. V chaloupce, které se podle jejího obyvatele začalo říkat "vodákovská", žili vodní hospodáři až do konce 18. století. Poté obec stavení prodala. V roce 1881 zde podnikatel Hynek Macner rozjel "sirkárnu", která produkovala obyčejné, salonní a švédské zápalky. Dlouho však podnik neprovozoval, od roku 1884 byl dům v držení rodiny Hubičků. Na začátku 20. století přistavěl Jindřich Hubička sousední dům č.p. 562, na kterém je dnes známý nápis "U Vodáka". Ostatní domky v této lokalitě jsou až ze 2. pol. 20. století.

Trubka, Bašta, Tichávek a Beran jsou názvy oněch rybníků, kolem kterých vedla cesta z města a které od pradávna nesloužily k chovu ryb, nýbrž jako zásobárna pitné vody. Trubka je ten nejzápadnější a jméno má po dřevěných rourách, kterými voda proudila do města. Bašta je největší a na jeho břehu stávalo kdysi obydlí baštýře, rybničního hlídače. Tichávek nese své jméno pravděpodobně po některém ze svých někdejších majitelů. A stejně jako Beran. Ten je nejmladší, i když přesnou dobu založení jeho ani ostatních rybníků neznáme. První zpráva o třech spodních je z roku 1547, kdy byly městu Písek odejmuty vinou odboje města proti císaři Ferdinandovi I. 

Písečtí měli vždy obavy z možného protržení rybníků a z následných záplav, proto jim věnovali značnou péči. Třeba v roce 1887 zpevnili hráze vysázením několika dubů. Ostatně v březnu předchozího roku se obavy Píseckých naplnily. "A přec to, čemu jsme věřiti nechtěli, bylo pravdou; utrhly se u "Vodáka" hráze dvou rybníků, a při silném spádu vody přikvačila voda velmi rychle a rozlila se na Táborce, ba vnikla až do sadu a do některých domů a ulicí kolem divadla tekla plnou šíří ulice jako řeka," popisoval místní tisk. Legenda praví, že za protržené hráze může vodník, který při povodních navštěvuje svého přítele sídlícího v řece Otavě. A aby nemusel chodit po suchu, tak si cestu vždy zaplaví vodou. 

K "Vodákovi" se chodívalo i sportovat. Rybník Beran byl u počátků a vlastně i nejslavnější éry píseckého hokeje. Již od 20. let 20. století se stal svědkem mnoha nelítostných klání. Protože jeho led vydržel každý rok nejdéle a údajně měl i nejvyšší kvalitu, byl zde od roku 1936 zřízen oficiální zimní stadion. Na březích rybníka vyrostlo dřevěné oplocení, osvětlení, hlediště, šatny i rozhlasová kabina. Stadion byl na takové úrovni, že se na něm na mezinárodní zápasy připravovalo i národní mužstvo. Góly zde padaly až do poloviny 20. století. Oblíbené bylo "U Vodáka" i sáňkování, vždyť právě kolem těchto míst vedla vyhlášená rohačková dráha. Ta vznikla ze staré lesní cesty vedoucí až k Živci a měřila více než jeden kilometr. Vedly zde i trasy legendárního běžeckého závodu "kolem Ameriky", jehož první ročník se konal v roce 1925. 

Lokalita bývala vždy považována za bránou do okolních lesů a je jí i dnes. Vždyť cesty se od "Vodáka" rozbíhají směrem k oboře s mufloní a dančí zvěří, na chatu Živec a k rozhledně Jarník, k lomu "U Obrázku", k lesovně Na Flekačkách, k penzionu "U Malířských" a k řadě dalších a dalších oblíbených míst Píseckých hor. 

Vydáme-li se zpět od Vyhlídky píseckých lesníků dolů po modré turistické značce, uvidíme středověké sejpy po rýžování zlata a na kryté dřevěné pozorovatelně můžeme vidět daňky a muflony, ale i kozlíka.