Děd a Otročiněves

Tak letošní adrenalinovou jízdu na kole mám snad za sebou. Pro vyznavače singl treků a jiných trailů asi dobrý, ale mě kameny, kořeny, potůček, padlé stromy a bláto zas tak úplně nenadchlo :-) a ještě k tomu v prudkém kopci.

Trasa ze Žloukovic a zpět je dlouhá necelých 26 km, doba jízdy asi 2 hodiny. 

Děd je kopec mezi městem Beroun a vesnicí Zdejcina. Jde o táhlý hřeben, který se táhne od východu k západu. Ve východní části kopce, kousek pod hřebenem a také nedaleko nad městem, ve výšce 340 m n. m., se nachází kaple sv. Panny Marie z 18. století. V její blízkosti je studánka s prý léčivou vodou. Ke kapličce vedla kdysi křížová cesta, která dnes již bohužel neexistuje. Nad kapličkou, kde začíná hřeben, ve výšce cca 400 m n. m. a 180 m nad náměstím Berouna, je malá část hřebenu holá, bezlesá, porostlá trávou. Z tohoto místa je krásný výhled na Beroun a okolí. Jinak je skoro celý hřeben kopce porostlý smíšeným lesem. 

Podle některých autorů pochází jeho název od slovesa "bděd", protože plnil funkci strážního vrchu. Podle jiných, pojmenování stejně jako u starého váženého člověka znamenalo úctu, kterou k němu lidé chovali. V každém případě nedaleko Dědu Na Lísku byla v terénu identifikována celá řada mohyl, svědčících o existenci rozsáhlého pohřebiště. Území leží také v blízkosti keltského hradiště ve Stradonicích (blíže zde). Skutečností ale zůstává, že v listině z roku 1541, kdy město Beroun kupovalo obec Zdejcinu s okolními lesy, je tento vrch označován jako Bílá hora. Dubové a bukové lesy na Dědu byly v minulosti zdrojem kvalitního tvrdého palivového i stavebního dřeva. V lesích se pálilo dřevěné uhlí a z rovných dubových kmenů se vrtaly tzv. "truby" pro městský vodovod. Město pronajímalo zdejší lesy také jako honitbu. Na jižních svazích Dědu se ještě v polovině 18. století nacházela spousta vinic s kvalitní révou. O tom dodnes svědčí řada pomístních názvů. Některé z vinohradů údajně založil Karel IV. Je možná ironií osudu, že právě francouzská armáda Ludvíka IV. která obsadila Beroun ve třicetileté válce, vinice vysekala a spálila. 

 Po hřebenu vede pohodlná turistická cesta lesem. Cesta je bez větších stoupání či klesání. V nejvyšším místě, na mírné vyvýšenině ve výšce 492 m n. m. (dříve se uvádělo 472 m n. m.) stojí rozhledna.

Vrchol Dědu se v 19. století stával častým cílem sokolských výletů a vlasteneckých poutí. Proto zde také Klub českých turistů společně s Okrašlovacím spolkem v Berouně nechaly vybudovat nákladem 3 000 zlatých 12 metrů vysokou zděnou rozhlednu.  

Rozhledna Děd je celoročně přístupná zdarma. Dnes je do značné míry zastíněna vzrostlými stromy a tak je výhled značně omezen.  

Dříve, když byly stromy menší, z ní prý bylo vidět třeba i horu Říp a za výjimečné viditelnosti dokonce prý i Alpy. Přístup k rozhledně je, kromě zmíněné cesty po hřebenu od Berouna, také z městské části Beroun-Zdejcina a od obce Zahořany (kopec, kopec, kopec). Pod jižní stranou kopce je město Beroun, jehož dominantu Děd tvoří. Na opačné straně Dědu, tedy pod severním svahem je Talichovo údolí - kde žil světoznámý dirigent Václav Talich. Z druhé strany tohoto malebného údolí je asi o 100 m nižší vrch Ostrý.

Děd a jeho okolí patří k významným nalezištím zkamenělin. Místní paleontologická lokalita je ve vědeckém světě označována jako Drabov, podle názvu zdejšího polesí. Dokonce i jedna zkamenělina má latinské pojmenování Drabovia redux.

Děd a celý jeho hřeben lemující na severní straně berounskou kotlinu je budován tvrdými křemenci. Tyto usazené horniny vznikly asi před 460 miliony let v chladném, ale mělkém ordovickém moři. Toto místo bylo tehdy pod mořskou hladinou a navíc se nacházelo na jižní polokouli někde až u břehů dnešní Antarktidy. Úpatí Dědu je tvořeno vrstvami břidlic. Jedná se také o ordovické sedimenty, ale z pozdějšího období. V ordovickém moři žilo množství živočichů, jejichž pevné schránky se nám dochovaly v podobě zkamenělin, zvláště trilobitů.

Nejen okolí Berouna, ale celou oblast usazených staroprvohorních hornin mezi Prahou a Plzní výzkumem zkamenělin celosvětově proslavil francouzský badatel Joachim Barrande. Po něm také byla pojmenována Barrandien. Barrande byl nejen vzdělaný, ale do svých 80 let i fyzicky zdatný. Za zkamenělinami putoval pěšky s geologickým kladívkem, síťovkou a v dlouhém ošuntělém kabátě, který mu sahal až ke kotníkům. Při svých častých návštěvách Berouna pobýval v hájovně na Drábově nebo u svého přítele, podnikatele Martina Dusla, který byl sám velkým sběratelem zkamenělin a vlastnil jejich rozsáhlou sbírku. Její pozůstatky můžeme dnes spatřit v muzeích celé Evropy, zvláště v Přírodovědeckém muzeu ve Vídni. Po Duslovi byla pojmenována zkamenělina záhadného členovce z okolních křemenců jako Duslia insignis. Mimo pana Dusla byl významným sběratelem a paleontologickým badatelem c.k. guberniální rada a hejtman berounského okresu Ignaz Hawle, který společně s botanikem A. C. J. Cordou vydal monografii o českých trilobitech.

Zkameněliny pomáhali Barrandovi sbírat tzv. skalníci. Byli to profesionální sběrači, kteří po zaškolení pro něj zkameněliny sbírali,  většinou šlo o prosté lidi, pro něž byla tato činnost finančním zajištěním. Nebylo jich mnoho. Z Berouna k nim patřili František a Jan Marek, Václav Svoboda a bratři Zíkové ze Zdejciny. Poslední skalník byl Tomáš Marek, bydlel prý na jižním svahu Dědu, zemřel v roce 1944 ve věku 94 let. 

Okolí Berouna je bohaté na různé druhy nerostných surovin. Odpradávna se zde dobývaly a také zpracovávaly. Měly vliv na rozvoj řemesel a později také průmyslu. Zvláště zpracování železné rudy má dlouhou tradici. Železnou rudu tu těžili už Keltové. Nejstarší středověké železářské hutě ze 14. - 16. století vznikaly zvláště kolem toku Berounky a Litavky. Dodnes je připomínají názvy Stará Huť (Hýskov), Nová Huť (Nižbor) a Karlova Huť (Králův Dvůr). Zbytky po opuštěných těžebních jamách a štolách najdeme severně od Dědu u Zdejciny. Zdejší rudu zpracovávala i první vysoká pec v Čechách postavená v Karlově Huti v roce 1595. 

Nedaleko odtud na severozápad Na Lísku se také dolovalo černé uhlí, které objevil v roce 1810 hajný Kulhánek. Povrchová těžba probíhala ještě v 1. polovině 20. století. Pro malou mocnost vrstev a špatnou jakost uhlí bylo dolování zanecháno. V lese mezi Lískem a Zdejcinou se nachází zarostlé haldičky a propadliny, vzniklé v místech mělkých důlních děl. Přímo v Berouně se těžila výborná cihlářská a keramická hlína, které daly základ zdejšímu hrnčířství a klasické berounské keramice jedné z nejlepších v Čechách. Na místo těžby této suroviny upomíná název ulice V Hlinkách, kde měli ve středověku z obavy před požáry berounští hrnčíři své dílny. Později zde byla také městská cihelna. Nejkvalitnější bílou hlínu dobývali hrnčíři v okolí Lhotky. 

Jako stavební kámen se v okolí těžil diabas, křemenec a vápenec. Diabas z lomu Nad Ovčínem se využíval např. ke stavbě podezdívek a v roce 1817 z něj byla vybudována silnice na Vráž. Stejná hornina z lomu Na Lištici byla použita při stavbě Jezuitské (dnes Karlovy) ulice v Praze. Tvrdý křemenec z Plešivce nad Hýskovem sloužil k výrobě velkých dlažebních kostek tzv. kočičích hlav, z kterých bylo vydlážděno i berounské náměstí. Ke stavebním účelům byl využíván materiál z pískoven u Hýskova a V Pánvích. 

S rozvojem průmyslu souvisí rozsáhlá těžba vápenců. Ještě před ní lidé podomácku v jednoduchých pecích pálili vápno a rozváželi často i na velké vzdálenosti. Práce vápeníků byla těžká, ale výnosná, protože s rozvojem stavebnictví poptávka po vápně rostla. Ve 2. pol. 19. století  však ruční práci vytlačila průmyslová výroba. Nové stavební technologie vyžadovaly i nové stavební materiály jako cement. A tak hned vedle železáren vznikly i Králodvorské cementárny, které byly v provozu až do roku 2003. Těžba vápenců a výroba vápna však pokračuje i v současné době.  

Na místě dnešního katastrálního území Zdejcina stálo manství Kdýčina, založeno roku 1325, které bylo pojmenováno po lese, který je v listinách z roku 1323 připomínán jako Gdýčina. Roku 1541 získává královské město Beroun Kdýčinu do svého vlastnictví a v roce 1548 byla nařízením Ferdinanda I. zkonfiskována a převedena přímo pod královskou korunu. Dvůr zpustnul a byl osídlen znovu v roce 1607, kdy bylo povoleno dělníkům z hýskovského hamru, aby si zde postavili domy. Ves se od této doby začala nazývat Zdejcinou. V roce 1980 byla Zdejcina přičleněna k Berounu. 

V prosinci 2019 byla po propadu těžebního stroje v přilehlých lesích nalezena schránka odkazující na rozsáhlou činnost ruského filosofa Jevgenije Tomorova. Obsah schránky je podrobován pečlivému zkoumání. Podle posledních informací se uchovalo i několik daguerrotypií (= je první prakticky užívaný komplexní fotografický proces) z přelomu 19. a 20. století. Prozatím se nedá určit, zda se jedná o falzifikáty nebo skutečný dobový odkaz, ale přesnost některých informací, které odkazují na ověřenou historii místa zatím dává naději, že nález bude pravý. 

Dále pokračujeme na Otročiněves. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1005. Podle Kosmovy kroniky proradní Vršovci pod záminkou společného lovu vylákali přemyslovského knížete Jaromíra. Při hostině na usmířenou se však opili, rozvášněni se vrhli na svého panovníka, přivázali ho k pohanskému dubu a bavili se tím, že po něm stříleli šípy. Ve chvíli nejvyšší úzkosti přispěchal knížeti na pomoc věrný myslivec Hovora, který přivedl ozbrojené družiníky. Z vděčnosti za zázračné vyváznutí nechal Jaromír nad pařezem poraženého obětního dubu postavit kapli k poctě svého patrona sv. Jana Křtitele. Soudí se, že se tak stalo roku 1005. Ke kapli přidělil strážníky z Otročiněvsi. Současná kaple sv. Marie pochází z roku 1801.

V obci je evidována jedna ulice, 167 adres. Otročiněves byla založena v záhybu Habrového potoka, novější výstavba pak prudce stoupá po úbočí Hudlické hory (522 metrů nad mořem), na jejímž úbočí se nachází opuštěný areál bývalého železnorudného domu a odpadní výsypka. Kolem areálu dolu byla vystavěna dělnická kolonie "Na Černidlech", která částečně stavebně splynula s Novým Jáchymovem - soubor obytných domů z neomítnutých cihel.

V obci Otročiněves byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: doly na železnou rudu Pražské železářské společnosti, 5 hostinců, kapelník, 2 koláři, konsum Včela, kovář, mlýn, obuvník, 2 řezníci, 2 obchody se smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek pro Otročiněves, trafika, 2 truhláři. 

Nedaleko Jezírek je Památník Obrany národa. 

Jedná se o památné místo českého protifašistického odboje, kde se scházeli členové Obrany národa k přípravám na povstání proti hitlerovským okupantům.

Obrana národa byla polovojenská ilegální organizace budovaná podle vzoru čs. armády. Vznikla hned po okupaci Čech a Moravy německou armádou v březnu 1939. Jejím úkolem bylo vyhnat za pomoci spojenců okupační fašistická vojska z území Čech a Moravy a obnovit Československou republiku. K tomu se mělo využít první vojenské porážky hitlerovského Německa. Ta se očekávala po přepadení Polska. Proto přípravy na povstání se prováděly velmi rychle. 

Ústřední štáb Obrany národa v čele s generály Vojtou, Bílým a Homolou sídlil v Praze a jednotky této odbojové organizace se tvořily ve všech okresech Čecha a Moravy. V Berouně se stal okresním velitelem Obrany národa plk. Maxa, s ním v okresním štábu pracoval por. Šťovíček - bývalý velitel četnictva na Berounsku. Ten se dobře znal s vrchním četnickým strážmistrem Václavem Smrkovským z Nové Huti pod Nižborem (jak se tehdy obec Nižbor nazývala). Pověřil ho sestavit z občanů Nové Huti a okolí rotu Obrany národa a této jednotce velet.

To se Václavu Smrkovskému podařilo. V postavené jednotce byli převážně dělníci z Nižbora, Nového Jáchymova, Otročiněvsi, Hýskova a dalších obcí. Nejvíce horníků bylo z Krušné hory, dále v jednotce byli skláři z nižborské sklárny, pracující ze železáren, z berounské Včely a další. Členem mohl být každý, kdo byl ochoten bojovat proti hitlerovským okupantům za osvobození ČSR a v případě potřeby položit i život za svobodu českého národa. Přijímání za člena Obrany národa se provádělo na tajných shromážděních příslušníků jednotky v těchto místech. 

Přímo zde se koncem května 1939, tedy již dva měsíce po okupaci Čech a Moravy hitlerovskou armádou, konalo první setkání příslušníků vznikající jednotky Obrany národa z Nižbora a okolí. Každý z přijímaných členů podáním ruky do rukou velitele Václava Smrkovského sliboval věrnost ČSR a vynaložení všech sil na vyhnání hitlerovců. Současně každému byly uloženy podle jednotlivého zařazení v jednotce úkoly, které měl plnit. 

Další taková setkání se zde konala ještě v létě 1939. Tato nižborská rota Obrany národa byla na okrese Beroun první zcela vojensky připravenou jednotkou k boji proti německým okupantům. 

Vojensko-politická situace v Evropě se však koncem září 1939 značně změnila. Polsko bylo 1. září 1939 přepadeno hitlerovským Německem a tím začala 2. světová válka. Anglie a Francie na základě smluvních závazků vyhlásily fašistickému Německu válku, ale nebyly na ni ještě připraveny. Tak Polsko bojovalo samo a proti značné přesile na zemi, ve vzduchu i na moři muselo kapitulovat ... 

Změnou vojensko-politické situace musela Obrana národa plány a přípravy na povstání v Čechách a na Moravě přerušit. Ale co nejhoršího se stalo, že tyto plány Obrany národa i s organizační strukturou celé ilegální organizace Čech a Moravy se dostaly do rukou německého gestapa. 

A gestapo začalo řádit. Ještě koncem roku 1939 pozatýkalo celý hlavní štáb Obrany národa v Praze a začátkem roku 1940 došlo na oblastní a okresní velitelství této ilegální organizace. Po té 5. dubna 1940 byl zatčen kladenským gestapem místní velitel Obrany národa v Nové Huti pod Nižborem Václav Smrkovský. V zápětí následovalo zatýkání ostatních příslušníků odbojové organizace ze zdejšího regionu. Po výsleších na gestapu v Kladně byli převezeni na Pankrác a do Terezína, aby odtud část jich byla postavena před zemský soud v Drážďanech a 13 příslušníků nižborské skupiny Obrany národa postaveno před nejvyšší nacistický soud v Berlíně. Ten vynesl v lednu 1943 devět rozsudků smrti a 7. června 1943 byli popraveni z Nižbora Václav Smrkovský, Jan a Václav Záleský, Karel Malec a Vojtěch Sedlák, z Nového Jáchymova Václav Kodet a Josef Boháček, z Hýskova Josef Hájek a z Berouna František Patera. 

První ilegální organizace českého protifašistického odboje Obrana národa byla z velké části zlikvidována. Ale protifašistický odboj neustal, ale dále se rozrůstal a vznikaly nové odbojové skupiny i partyzánské jednotky. Domácí protifašistický odboj vyvrcholil začátkem května 1945 v povstání českého lidu a 5. května povstáním v Praze. Proto se zde u pomníku Obrany národa každoročně 5. května setkávají občané Nižbora, Nového Jáchymova a Otročiněvsi, aby uctili památku padlých protifašistických bojovníků, kteří položili životy za naší svobodu. 

Nedaleko odtud je kámen s vytesaným loukoťovým kolem a místo v jeho okolí, nazývané "Kolomazna", připomíná staré, dnes již zapomenuté řemeslo kolomazníků a smolařů, kteří při výrobě dřevěného uhlí v milířích získávali jako vedlejší produkt dehet ze dřeva - kolomaz, používanou k mazání kol dřevěných vozů. Milíř byl postaven na kruhové základně z kamene s úklonem ke středu, odkud byl mimo obvod milíře vyveden kanálek na odvod tekutých zplodin. Těmi byly postupně při pokračující destilaci dřeva nahnědlá voda (dřevěný ocet), považovaný za odpad, potom tzv. "syrový terpentýn", který se použil při ředění kolomazi a nakonec černohnědý dehet - kolomaz, který se jímal do dřevěných koryt.

Kolomazníci tyto výrobky vykupovali, rozváželi je po vesnicích a prodávali je povozníkům a sedlákům jako vyhledávaný prostředek k mazání kol  dřevěných vozů. Výroba kolomazi a kolomaznictví se přestala vyplácet od doby, kdy se u vozů začaly používat železné nápravy kol a nové druhy mazacích prostředků; na konci 19. století se s touto činností již nesetkáváme. 

Místo, označené tímto zvláštním kamenným svědkem minulé doby, připomíná v křivoklátských lesích velmi rozšířenou výrobu dřevěného uhlí pro potřeby vysokých pecí a zpracování surového železa. Leží v bezprostřední blízkosti dvou, ve své době významných cest, spojujících jednak železnorudný důl na Krušné Hoře (štolu Josef) v Novém Jáchymově a Novou Huť s vysokou pecí a zkujňovacími hamry v dnešním Nižboru, dále pak novojáchymovskou huť  se sídlem ředitelství křivoklátských hutí na nižborském zámku. Lze předpokládat, že zajištěný odbyt vyráběné kolomazi pro velmi čilý povoznický ruch (jen pro Novou Huť bylo třeba přepravit něco kolem 3 000 tun rudy za rok) vedl k zajištění její výroby (případně i její nabídky) právě v těchto místech.