Do roka a do dne ...

Újezd, dříve také Kozinův Újezd nebo Újezd u Domažlic, leží 5 km západně od Domažlic. Je to původní privilegovaná chodská ves ve střední části okresu Domažlice. Rozkládá se bezprostředně pod chodskou památnou horou Hrádek se sochou zdejšího rodáka Jana Sladkého Koziny. 

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1325. V roce 1652 se v Újezdě narodil známý vůdce chodského povstání proti trhanovskému pánu Lamingerovi (Lomikarovi) Jan Sladký Kozina, který byl za svou činnost v listopadu 1695 v Plzni popraven. Vesnici vážně poničil velký požár v roce 1874.

Pamětihodnostmi jsou:

- Kozinův statek (č.p. 3) - pamětní síň a muzeum chodských tradic

- Dvůr U Rozsochů (č.p. 7) - rodný statek Jana Sladkého Koziny

- Dvůr u Pelnářů (č.p. 37) - statek se připomíná již roku 1531. Nynější pomístný název vzal svůj původ na počátku 17. století, podle jména nového držitele statku. Odtud pocházela Dorota, manželka Jana Sladkého Koziny, jejíž otec Adam Weisskopf tento dvůr koupil roku 1650 od Štěpána Pelnáře. Dne 15.01.1680 byl tento dvůr Adama Weisskopfa úředně odhadnut a jinému prodán. Je pravděpodobné, že se tak stalo zlovůlí lamingenské vrchnosti.

- Dvůr u Podestátů (č.p. 33) - prastarý pomístný název statku souvisí se založením obce. Původně byla zde obecní rychta. Stará výstavba statku je zachována v miniatuře a jeho stejnoměrná kopie byla instalována na národopisné výstavě v Praze roku 1895. V letech 1653 - 1710 hospodařil zde Adam Podestát. Bystrý a gramotný sedlák, dlouholetý rychtář a tajný kacelista Chodů, v jehož rukou byly soustředěny písemnosti o chodském sporu. Tyto písemnosti zde hledal lamingenský hejtman Koš dne 20.06.1693. Mezitím srotili se zdejší Chodové a za pomoci Draženovských udeřili a rozehnali jeho doprovod ozbrojených drábů a myslivců. Lamingenského purkrabího strhli z koně  a uvěznili. Tento čin postavil Chody mimo zákon. 

- Dvůr u Keplů (č.p. 25) - v letech 1754 - 1775 hospodařil zde Bolf Kepl, uvědomělý sedlák, který v letech 1767 - 1775 byl duší chodského odporu proti vrchnosti. Týž sepsal žaloby Chodů podávané císaři a zastupoval Chody při rozhodčí komisi v Praze. V průběhu velkého selského povstání na Hradecku roku 1775 nabádal Chody k ozbrojenému odporu. V důsledku toho byl dán rozkaz k jeho zatčení. Jeho působení je dokladem, že odboj Chodů nebyl umlčen ani popravou Jana Sladkého Koziny. Bolf Kepl mezi Chody byl natolik vážen, že tento statek po něm přejmenovali na dosavadní znění.

- roubený statek (č.p. 30) 

- roubená chalupa výměnkáře (č.p 31) 

- kaple sv. Václava 

- Kozinův památník na Hrádku necelý 1 km od vesnice.

Jan Sladký Kozina se narodil 10. září 1652 v Újezdu u Domažlic a 28. listopadu 1695 byl popraven v Plzni oběšením. Jméno dostal podle statku Kozinec, kde bydlel. Podle pověsti si došel pro svého protivníka Wolfa Maxmiliána Lamingera svobodného pána z Albenreuthu (řečeného Lomikara) přesně do roka a do dne po své popravě, jak v Plzni předtím předpověděl (předpověď "Boží súd" a smrt Lomikara líčí i Alois Jirásek ve svém románu "Psohlavci"). V areálu Plzeňského pivovaru Prazdroj je pamětní deskou označeno místo poblíž hlavní brány, kde Jan Sladký těsně před svou popravou oběšením odpočíval.

Jan Sladký zvaný Kozina se narodil 10. září 1652 v Újezdu u Domažlic na statku u Rosochů. Janu Sladkému a Anně Havlové. O jeho dalších sourozencích víme jen to, že měl staršího bratra Vavřince narozeného 30. srpna 1650. Dne 9. května 1678 si Jan Sladký zvaný Kozina v Klenčí pod Čerchovem vzal za ženu Dorotu Pelnářovou. S ní měl posléze šest synů. Jiřího * 18. září 1678, Ondřeje * 19. únor 1680, Matěje * 7. listopad 1682, Adama * 6. červen 1685, Ondřeje * 24. červenec 1687 a Matěje * 12. duben 1689. Úděl Doroty Pelnářové byl vcelku bolestný. Ještě za života Jana Sladkého Koziny jim zemřeli čtyři synové. Po popravě Jana Sladkého Koziny na ní zůstává hospodaření na statku, o který se musela starat se svými nedospělými dětmi Jiřím a Adamem. Po smrti nejstaršího syna Jiřího v roce 1703 zůstává celá starost o statek na ní s Adamem. Jediné, co ji mohlo na sklonku života potěšit, byla svatba posledního syna Adama s Markétou Ledvinovou 15. listopadu 1712. Vnoučat se však již nedožila, zemřela 8. srpna 1715. 

V roce 1918 byl nově vznikající 10. pěší střelecký pluk nově utvářené 3. divize Československých legií na Rusi pojmenován "pluk Jana Sladkého Koziny z Hrádku" .

Asi 1 km km od obce Újezd leží na vrcholu Hrádku u Domažlic v nadmořské výšce 585 metrů pomník Jana Sladkého Koziny. Byl postaven roku 1895 jako výraz obdivu chodského lidu k jednomu z vůdců rebelů z roku 1693. Pomník podle návrhu sochaře F. Hoška vytesal z hořického pískovce Č. Vosmík. Odhalení pomníku proběhlo 10 let po prvním knižním vydání Psohlavců. Alois Jirásek, který se osobně účastnil jeho odhalení, tu také převzal čestné občanství chodské vsi Újezd. 

Kozina je zobrazen tak, jak jej líčil Mikoláš Aleš ve svých ilustracích: ostře řezaná tvář s dlouhými vlasy pod širokým kloboukem, v nezapnutém šerkováku (dlouhém světlém kabátu) má košili, postava je dále oděna v praštěnkách (žlutých kožených kalhotách pod kolena) s širokým pásem a ve vysokých botách. V pravé ruce drží čakan, tradiční nástroj chodské stráže, v levé, přitisknuté na hruď, pergamen s královským privilegiem. Při noze mu sedí pes. Socha je vysoká 3,2 m a pes se stal symbolem Pohraniční stráže, navazující na strážní tradici Chodů. Z vrchu se naskýtá pěkný pohled na Šumavské vrcholy, Domažlicko a Český les.

Na podstavci je také umístěna pamětní deska Čs. legionářů. 

Pod památníkem je největší dílo sochaře Michala Olšiaka - chodský pes Chody. Betonová socha je dlouhá 8,1 metru, široká 3 metry a 3,75 metru je vysoká. Hmotnost je 20 115 kg. Materiálem je beton, kámen a ocel. Dokončena byla v roce 2011. Zajímavostí je, že socha je dutá a úzkými dvířky se do jejích útrob dostanou nejen děti, ale i pružnější a tenčí dospělí, skrz psí tlamu lze pak vykouknout ven.

Chodský pes je národní plemeno České republiky. Oficiálně vzniklo v roce 1985, avšak už v letech 1923 - 1924 opěvoval Jindřich Šimon Baar ve svých dílech Chodsko a psy z této oblasti, které označoval jako "chodské". Tito psi chránili zemské statky a pomáhali při pasení. Již začátkem 20. století se však jeho hlava dostala do znaku českých skautů, ještě před tím ho maloval Mikoláš Aleš  a Chodům pomáhal při práci snad již ve středověku. 

Svobodný pán Wolf Maxmilián Lamingen z Albenreuthu, zvaný Lomikar se narodil 23. listopadu 1634 a zemřel 2. listopadu 1696. Byl to český šlechtic a podnikatel německé národnosti, pocházející z rodu Lamingerů z Albenreuthu.

Byl nejmladší ze čtyř dětí Volfa Viléma Lamingena z Albenreuthu, který přestoupil ke katolické víře a v rámci pobělohorských konfiskací získal vládu nad Chodskem. V roce 1660 se Wolf po soudním procesu o dědictví stal pánem na domažlickém hradě, od roku 1676 sídlil na barokním zámku v Trhanově. V roce 1674 se oženil s Kateřinou Polyxenou, rozenou Popelovou z Lobkovic, s níž měl tři děti.

Lamingen patřil k průkopníkům průmyslové výroby v Čechách, vlastnil sklářskou huť, železárnu a textilní manufakturu. Jako pracovní síly využíval také místní Chody, kteří mu však odpírali robotní povinnost s poukazem na stará královská privilegia. Nevoli vzbuzovalo také zabírání zemědělské půdy, kácení lesů, panský monopol na výčep piva, zvyšování daní a usazování německých kolonistů. Roku 1692 vypuklo proti Lamingenovi chodské povstání, po jeho potlačení byl Jan Kozina popraven 28. listopadu 1695 v Plzni. Necelý rok nato zemřel Lamingen při hostině na mrtvici (jiné zdroje uvádějí, že se tak stalo ráno při snídani), je pohřben v kryptě kostela svatého Martina v Klenčí pod Čerchovem.

Pod jménem Lomikar je hlavní zápornou postavou románu Aloise Jiráska Psohlavci. Jeho děj vychází z legendy, podle které Jan Kozina při popravě vyzval Lomikara "do roka a do dne" na boží soud. Tento příběh jako první zapsal roku 1799 Ernst Papstmann. Na Trhanovsku se dlouho udržely zkazky o tom, že Lomikarův duch v noci straší v podobě bezhlavého jezdce. 

Zámek Trhanov byl vybudován v letech 1676 - 1677. Vybudován byl v barokním slohu a sloužil jako letní sídlo. Kolem zámku začala vznikat vesnice nazvaná Trhanov. Lomikar zemřel na mrtvici 2. listopadu 1696, necelý rok po Janu Sladkém Kozinovi, vůdci zdejšího povstání proti vrchnosti, který při své popravě v areálu plzeňského pivovaru podle pověsti pronesl: "Lomikare, Lomikare! Do roka ha do dne budeme spolu stát před súdnú stolicí boží, hin sa hukáže, hdo z nás!"

Po Lamingerech získali panství Stadionové. Ti roku 1810 po požáru nechali trhanovský zámek přestavět v empírovém stylu. Roku 1817 nechali dále na místě původní kaple svatého Jana Nepomuckého z roku 1706 vybudovat kostel. Po druhé světové válce využívala prostory zámku armáda a po sametové revoluci až do roku 1996 Galerie bratří Špillarů spolu s ministerstvem školství, jež nabízelo prostory pro školy v přírodě. Objekt je chráněn jako nemovitá kulturní památka České republiky.

Obec leží asi 7 km západně od Domažlic, 3 km jižně od Klenčí pod Čerchovem a asi 11 km východně od česko-německého hraničního přechodu Lísková / Waldmünchen. Poprvé je připomínán až v roce 1621. 

Pamětihodnostmi jsou výklenková kaplička či boží muka. 

Narodil se zde Josef Thomayer, lékař, univerzitní profesor a spisovatel (své práce publikoval pod pseudonymem R.E. Jamot - fonetický anagram slova Thomayer), který zde založil v roce 1907 novorenesanční chudobinec (dnes domov pro seniory).

Thomayer měl až přehnaný vztah k Šumavě, byl hrdý Chod. Dokonce to byl on, kdo podnítil Aloise Jiráska k napsání Psohlavců. Pohrdal a dával to najevo obyvateli středních Čech. Vymyslel pro ně výraz dementia mesobohemica (středočeská zblbělost), který často používal. Traduje se, že když některý student při zkouškách neuměl, vždycky se ho zeptal, odkud je. Když se dověděl, že ze středních Čech, triumfoval. Po něm byla přejmenována Fakultní Thomayerova nemocnice v Praze 4, která byla založena v roce 1954 přeměnou Masarykových domovů (sociálních ústavů pro důchodce) na nemocnici. 

Městys Klenčí pod Čerchovem leží 3 km od Trhanova. První písemná zmínka pochází z roku 1325. Ve 2. pol. 17. století se z chodské osady stalo městečko. Pamětihodnostmi jsou kostel sv. Martina, kde je hrobka Wolfa Maxmiliána Lamingena z Albenreuthu (Lomikara) a muzeum Jindřicha Šimona Baara, který se zde narodil.

Poslední naší zastávkou bylo město Domažlice (německy Taus), jehož historické centrum je městkou památkovou rezervací. 

Nejstarší psané zmínky o Domažlicích se datují ke konci 10. století, kdy zde existovala pouhá osada. "K významné fortifikačně statutární změně lokality dochází v 60. letech 13. stol., kdy se trhová osada z rozhodnutí českého krále mění v opevněné královské město. Vznik nově vysazeného města spadá do období rozmachu zakladatelské a opevňovací aktivity českého krále Přemysla Otakara II. Tehdy se Domažlice spolu s dalšími vybranými příhraničními lokalitami stávají součástí velkolepého hraničního opevnění proti Bavorsku i jednou z důležitých opor Přemyslovy státnické politiky." Místní hrad se stal sídlem purkrabího, pod jehož pravomoc náležely i svobodné chodské vsi. Roku 1373 byly předměstí a okolní vsi vypáleny bavorskými vojsky. 

V období husitských válek se město přidalo na stranu Táboritů. V srpnu roku 1431 bylo obléháno vojsky čtvrté křížové výpravy v čele s markrabětem Fridrichem Braniborským a kardinálem Giulianem Cesarinim, jež 14. srpna mezi Domažlicemi a městečkem Kdyně porazily spojené husitské svazy pod velením Prokopa Holého (bitva u Domažlic). V období pozdní gotiky byl vylepšen městský obranný systém, přičemž došlo k výstavbě kruhové hlásky na náměstí, jež dodnes tvoří klasickou dominantu Domažlic. Z roku 1592 pak pochází nejstarší vyobrazení města, podle něhož se dají vysledovat proměny centrální zástavby. 

Počátkem 17. století se Domažlice i přilehlé obce připojily ke stavovskému povstání, na které po Bílé hoře navázalo povstání Chodů. Celkově znamenalo 17. století pro město úpadek. Situace se postupně zlepšovala až v 18. století. Tehdy se již začal rozvíjet drobný průmysl a Domažlice se staly důležitým trhovým městem. 19. století přineslo české národní obrození. Národopisná oblast Chodska se tehdy stala velmi oblíbenou pro mnohé významné osobnosti. V této době došlo k další modernizaci města - bouraly se hradby a některé brány, hradební příkopy byly zasypány, a město se mohlo rozšiřovat i za své původně jasně stanovené území.

V neděli 22. února 1891 pronesl v sále Baucově předvolební projev před třemi stovkami voličů profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Dne 13. srpna 1939 se při příležitosti Vavřinecké poutě, jako vyjádření odporu odstoupení československého pohraničí, konalo velké protestní shromáždění. Domažlice totiž, díky svému převažujícímu českému obyvatelstvu, zůstaly na území Protektorátu Čechy a Morava, zatímco mnohé obce v jejich okolí se podle procentuálního zastoupení Němců staly součástí říše. Celou situaci komplikoval ještě fakt, že hranice byla častokrát utvořena velmi nesmyslně. Vlak z Plzně do Domažlic údajně sedmkrát přejížděl tehdejší státní hranici. V květnu 1945 město osvobodila americká armáda.

V centru města se nachází historické jádro s měšťanskými domy ze 14. až 16. století, dnes jsou součástí městské památkové rezervace. Dochovaly se také zbytky již zmíněného gotického opevnění, zámek (ten vznikl přestavbou původního hradu v 18. století), gotický farní kostel a klášter. 

Z původního Chodského hradu založeného Přemyslem Otakarem II. se zachovala jenom věž a část opevnění. V letech 1726 - 1730 byl hrad barokně přestavěn na solnici. V roce 1995 hrad vyhořel, ale následky požáru se naštěstí podařilo relativně brzy odstranit. Dnes najdeme v objektu hradu Muzeum Chodska.

Arciděkanský kostel Narození Panny Marie - původně raně gotický z druhé poloviny 13. století. V 15. století zaklenut a změněn v trojlodí, vyhořel roku 1747, v letech 1751 - 1756 barokně přestavěn. Ke kostelu přiléhá městská věž, která tvoří dominantu náměstí Míru i celých Domažlic.

Dolní brána - asi nejznámější domažlická brána. Najdeme ji na dolním konci náměstí Míru. Pochází z 60. let 13. století. 

Radnice - novorenesanční budova vystavěná na místě původní renesanční stavby, byla vybudována v roce 1893.

Chodské povstání probíhalo na Chodsku na konci 17. století. Předcházelo mu mnoho událostí, především porušování starých chodských privilegií. Bylo fakticky ukončeno popravou jeho vůdce Jana Sladkého Koziny v Plzni 28. listopadu 1695. 

Chodové obývali 11 vesnic v okolí Domažlic (Chodov, Klenčí pod Čerchovem, Újezd, Postřekov, Draženov, Stráž, Tlumačov, Mrákov, Starý Klíčov, Chodská Lhota, Pocinovice). Jejich povinností bylo hlídat hraniční lesy a v případě bojů chránit české země před vpádem nepřátel přes Šumavu. Zároveň střežili dvě důležité obchodní stezky z Bavor do Čech. Měli doprovázet cizí obchodníky na celní stanici v Domažlicích, což se nazývalo "klejtování", a toto nabývalo slavnostního rázu, ubíral-li se tudy královský průvod.

Tyto hraniční povinnosti přinášely Chodům jistá práva. Užívání všeho, co jim hraniční les poskytoval, ať už dříví, zvěře a nebo píce pro dobytek z lesních pastvin, bylo samozřejmostí a navrch se Chodové těšili značným privilegiím. Mohli svobodně nakládat se svým majetkem, stěhovat se, ale nejcennější privilegium bylo osvobození od robot, které si ale nikdy nevymohli potvrdit písemně, což se jim později stalo osudným. 

Na konci 15. století se dostali Chodové v zástavní držení vlivného rodu Švamberků. Švamberkové roku 1495 získali od krále slib, že tato zástava smí být vykoupena pouze králem. Petr ze Švamberka ale proti chodským privilegiím nutil Chody robotovat. Toto zvedlo prudký odpor Chodů proti Petru ze Švamberka a rozhodli se ve stavovském odboji roku 1547 postavit se proti králi. To je později stálo ztrátu privilegií a vysoký peněžitý trest. Privilegia jim sice nakonec byla vrácena, ale jejich žádost o odpuštění pokuty byla zamítnuta. 

Petr ze Švamberka začal porušovat chodská nepsaná práva, jako byl lov v hraničním lese, protože chtěl mít z chodských vesnic co největší užitek. Chodové vznesli protest králi, ale jednání, které proběhlo roku 1558 je poučilo o nedostatečném právním zabezpečení jejich zvykových práv, která v jejich královských privilegiích nebyla zmíněna. Chodové se pokusili i o ozbrojený odboj, ale Petr ze Švamberka získal roku 1560 od císaře právo potrestat své poddané i na hrdle a sám císař Chodům důrazně nařídil poslouchat svou vrchnost. Chodským obcím se nakonec podařilo vykoupit se z vlivu Švamberků a 3. března 1572 se stáli svobodnými. 

Chodové ale přecenili svou finanční situaci a tak už 22. prosince 1579 byli opět zbaveni svobody a dostali se pod správu Domažlických. Ti také chtěli vytěžit z chodských vesnic co nejvíce, a tak opět nastalo období sporů jako za Švamberků. A ačkoli byla Chodům opět potvrzena jejich privilegia roku 1612 císařem Matyášem a roku 1619 králem Fridrichem, po Bíle Hoře se jejich situace stále více zhoršovala. 

Roku 1621 se Chodové dostávají pod zástavu Wolfa Viléma Lamingera z Albernreuthu. Když pak projížděl císař Chodskem, žádali ho Chodové o potvrzení jejich privilegií. Císař je jen odkázal na českou komoru v Praze, čímž ale vzbudil v Chodech mylný dojem, že jejich privilegia jsou platná. Lamingerovy zákazy a opatření proti Chodům způsobily nové ozbrojené povstání Chodů, což byla zas jen voda na Lamingenův mlýn. Tohoto také Laminger použil proti Chodům, a tak císař v listopadu 1629 zamítl potvrzení chodských privilegií a zároveň byla na Lamingerův popud zvýšena cena zástavy, aby se nemohli Chodové z poddanství vykoupit. 

Žádná z chodských snah o navrácení privilegií, ani jejich cesty do Prahy a Řezna nebyly úspěšné. Chodové se pokusili přesvědčit císaře, že byly jejich statky a půda prodány pod cenou, což byla jistě pravda, ale práva neznalí Chodové nic nezmohli proti vlivnému Lamingerovi. Chodové na svůj neúspěch reagovali tím, že odmítli Lamingerovi robotovat, což vede v letech 1664-65 dalším jednáním, kde Lamingen poukazuje na chodskou neposlušnost. Toto vyústilo v roce 1668 v uložení věčného mlčení "perpetuum silentium". Chodové mají zůstat poslušni vrchnosti a navždy mlčet o svých starých privilegiích.

Vědomí o křivdě, spáchané na chodských právech ale žilo dále, proto stačil jen nepatrný popud Matyáše Justa, který tvrdil, že byl na audienci u císaře, který se ho ptal "co dělají Chodové, že se už nehlásí o svá práva, že musí mít dobrého pána". Proto se roku 1692 vypravil Jan Sladký Kozina a David Frost do Vídně, císař je sice z počátku vyslyšel, ale po Lammingerově stížnosti a tom, co mezitím Chodové odpírali poslušnost a nerobotovali, jim císař r. 1693 uložil poslušnost pod přísným trestem. Přesto však odešlo roku 1693 do Vídně nové poselství, také neúspěšné. Po tom se strhla vlna nevole, na kterou reagovala vrchnost chystáním vojenského zásahu. Chodské poselství ve Vídni bylo mezitím zatčeno a většina členů se slíbila po návratu podrobit. Mezitím 6. července 1693 začala vojenská akce proti chodským vesnicím. Několik hlavních iniciátorů povstání bylo zatčeno a získali relativně mírné tresty, až na Kozinu, Syku a Justa. Tyto mírné tresty ale neuspokojily Lammingerovu pomstychtivost a tak byl trest zpřísněn. Původně měli být všichni tři (Syka, Kozina a Just) popraveni, ale tento přísný trest byl zmírněn a tak byl v Plzni, 28. listopadu 1695 popraven jen Kozina. 

Po smrti Lamingena 2. listopadu 1696 se Chodové od roku 1697 dostávají pod vliv Stadionů. Po Kozinově popravě byl na Chodsku dlouho klid. V roce 1706 se objevil nová stížnost týkající se robotování, ale tato i většina dalších stížností, které následovaly byly vyřešeny příznivě pro vrchnost. Chodové byli poté stejně jako celé české země roku 1848 zbaveni robotní povinnosti.