Domácí kuchařka

Asi 11 km jižně od Berouna leží obec Všeradice. První písemná zmínka o vesnici je z roku 1324. Dnešní ves Všeradice vznikla splynutím dvou osad. V původních Všeradicích byly tvrz a dvůr, mlýn, fara a kostel svatého Bartoloměje. V horní osadě, která nesla název Trnová, býval poplužní dvůr a zemanský statek. Roku 1640 byla vesnice vypálena švédským vojskem a Trnová na čas zanikla. Byla znovu osídlena, avšak roku 1809 její jméno zaniklo a usedlosti přešly pod Všeradice.

Území Podbrdska ve 12. století ovládl rod Buziců erbu sviní hlavy. Jeho příslušník Oldřich Zajíc z Valdeka věnoval Všeradice augustiniánskému klášteru u Ostrova v Brdech, později zvanému U svaté Benigny-Dobrotivé. Tato darovací listina datovaná 12. března 1262 je nejstarší dochovanou zmínkou o Všeradicích. 

Zdejší nejznámější rodačkou je česká spisovatelka a vlastenka Magdalena Dobromila Rettigová, rozená Artmannová, která se 31. ledna 1785 narodila na zdejším zámku, jak připomíná pamětní deska. Dalším významným rodákem byl zdejší Žid Aaron M. Pollak, který byl průkopníkem tovární výroby fosforových zápalek. V roce 1840 spoluzaložil za tímto účelem firmu ve Vídni. Je mu přičítán vynález zápalkové krabičky se zásuvkou a se zapalovací plochou po straně krabičky, které začal vyrábět roku 1847. Později získal právo označovat své zápalky značkou "c. k. výsadní" a roku 1869 mu byl udělen rytířský predikát, nechal se rovněž pokřtít na jméno Alfred.

V obci Všeradice byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: autodopravce, dlaždič, holič, 4 hostince, kolář, 2 kováři, krejčí, 2 obuvníci, 2 řezníci, pražírna sladové kávy, 3 obchody se smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek pro Všeradice, trafika, velkostatek Vaněk.

Ves je rozložena po obou stranách Všeradického potoka, který jí protéká od západu od úbočí hřebene Housina směrem k východu a má zde spíše charakter nevelké strouhy. Chátrající hlavní budova zámku je památkově chráněná. Bývalá zámecká sýpka byla zrekonstruována na muzeum Magdaleny Dobromily Rettigové, galerii a kulturní sál. Jedno křídlo bývalého zámku, známé jako zámecký pivovar, bylo zrekonstruováno na hotel s restaurací.

Obdobně vede komunikace souběžná s potokem i v levobřežní části vesnice, zde se nachází kostel svatého Bartoloměje, přes silnici proti kostelu se nachází dvojice památkově chráněných výklenkových kapliček.

Pod kostelem je nenápadný památkově chráněný domek ev. č. 29, dále směrem k západu pak hostinec Na Růžku, bývalá synagoga (nyní kostel Církve československé husitské), budova obecního úřadu s Muzeem pravěku (pravděpodobně již nefunguje), a nejblíže Housině a Bykoši pak tzv. horní náves, jádro bývalé vesnice Trnová, při jejímž severním okraji se nachází památkově chráněná usedlost č.p. 65 s nápadným ozdobným štítem.

Zámek Všeradice - samostatný šlechtický statek byl zmíněný poprvé v přídomku Bohuslava ze Všeradic roku 1324. Ze stejného rodu pocházel v letech 1343 a 1356 připomínaný Vojslav ze Všeradic. Někdy poté Všeradice získali vladykové ze Svinař. Za nich je v roce 1379 poprvé doložena zdejší tvrz, jejíž správou byl pověřen purkrabí Petr z Nevida. 

Vladykové ze Svinař byli oblíbenci krále Václava IV. Patřil k nim Zachař ze Všeradic (1380), který sídlil v Chrustenicích, ale zároveň vlastnil podíl na všeradickém patronátním právu. Přídomek ze Všeradic užíval také jeho bratr Bořivoj připomínaný roku 1381, Albert ze Všeradic sezením na Svinařích (1401; snad toutéž osobou byl Albert ze Všeradic připomínaný v roce 1371, který posléze sídlil v Poříčí), Vojslav ze Všeradic (sídlil v Popovicích) a Bohuš ze Všeradic (1411). Někdy poté statek získali majitelé lochovického panství, protože majitelem Všeradic byl v roce 1427 Bořivoj z Lochovic.

Roku 1470 Všeradice tvořily součást panství hradu Okoř, který vlastnili páni z Donína. U něho zůstaly až do počátku 16. století, kdy Bedřich z Donína prodal všeradický statek Litvínovi z Klinštejna. Ke statku tehdy patřily Všeradice se dvorem, tvrzí, patronátním právem, vesnice Trnová, Nesvačily, Lážovice a části vsí Bykoš a Drahlovice. Majetek zdědila Litvínova dcera Lidmila a většinu jej v roce 1554 prodala Janovi mladšímu Hořovskému z Říčan a jeho manželce Lidmile z Veitmile.

Dalšími majiteli se v roce 1569 stali Kunata a Kryštof Pešíkové z Komárova a na Valdeku. Při koupi je u panství připomínán pustý mlýn a pusté vesnice Drahlovice a Lhota. O pět let později statek prodali Mikulášovi Walterovi z Waltersbergu, který jej opět připojil k lochovickému panství, ale vdova Alena jej opět prodala Vratislavovi staršímu z Mitrovic. Podle Miloslava Bělohlávka se tak stalo v roce 1615, ale August Sedláček uvedl, že Vratislav z Mitrovic už v roce 1584 zdědil všeradický podíl své manželky a celý statek po něm v roce 1600 zdědil syn Václav, který jej udržel i přes svou účast na stavovském povstání, za což byl odsouzen jen k peněžité pokutě. Jeho manželka a později vdova Kryzelda, rozená z Lažan, se velmi zadlužila, a statek roku 1661 připadl věřitelům Zdeňkovi Kořenskému z Terešova, Zikmundovi Markvartovi Tuněchodskému z Poběžovic a jeho sourozencům, kteří v roce 1666 Zdeňka Kořenského vyplatili. Rod Tuněchodských poté ve Všeradicích sídlil až do roku 1731. Po Zikmundovi Markvartovi vesnici v roce 1684 zdědil jeho bratr Jan, ale protože zemřel bezdětný už o dva roky později, připadl majetek jeho nezletilému synovci Karlu Zikmundovi. Za něj panství spravovala matka Lidmila Tuněchodská ze Strojetic. Samotný Karel Zikmund zemřel roku 1731 a byl pohřben ve všeradickém kostele svatého Bartoloměje. Tvrz pak získala Renáta Karlová z Běšin a po ní opět Vratislavové z Mitrovic, kteří ji nechali přestavět na barokní zámek. V roce 1781 všeradický statek koupil Jan Adolf z Kounic, po něm roku 1805 Jindřich Neuman z Maisenthalu a od něj Václav Ubellim ze Siegburgu, který jej připojil ke svému osovskému panství. Od té doby zámek ve Všeradicích přestal sloužit jako panské sídlo a využívali jej pouze úředníci panství. Dochovaná podoba budovy je výsledkem úprav inženýra Hermanna, který zámecký dvůr přestavěl v roce 1930. Ve 2. pol. 20. století měl v zámku byty a kanceláře lochovický státní statek. 

Z počátku 17.  století se dochoval popis tehdejší tvrze. Tvořila ji kamenná prostorná budova se šindelovou střechou. V přízemí se nacházely dvě místnosti pro služebnictvo, dvě místnosti pro chov drůbeže, přípravna chleba, pekárna s klenutou pecí, zaklenutá kuchyně, čtyři přízemní klenuté sklepy a komůrky. V prvním patře bylo sedm světnic rozdělených na osm kanceláří, dvě zaklenuté místnosti a kaple. V podkroví bývala další kancelář a sýpka s kapacitou několika set korců obilí.

Novou podobu zámek získal v 18. století a poté v roce 1930, kdy zanikly barokní prvky. Zámecká budova má obdélníkový půdorys, jedno patro a valbovou střechu. Z architektonických prvků se dochoval trojúhelníkový arkýř a ostění hlavního vchodu. K severní straně byla přistavěna garáž. Pamětní deska zasazená v roce 1968 do zdi vedle vchodu připomíná, že se na zámku narodila Magdalena Dobromila Rettigová.

K památkově chráněným objektům v areálu patří, kromě hlavní zámecké budovy, obytný dům, sýpka a ohradní zeď s bránou. Ostatní hospodářské budovy na severní, východní a jižní straně dvora památkově chráněné nejsou.

Galerie a Muzeum Magdaleny Dobromily Rettigové - nachází se ve třech podlažích bývalé sýpky dvoru Všeradice. 

Magdalena, dívčím jménem Artmannová, se narodila 31. ledna 1785 ve Všeradicích a zemřela ve svých 60 letech dne 5. srpna 1845 v Litomyšli, kde je také pochována. 

Otec byl Němec, matka Josefa Kubíková byla české národnosti. Její dětství nebylo příliš šťastné, poznamenalo je především úmrtí otce, Franze Artmanna, purkrabího na panství Všeradice u Hořovic, a smrt sourozenců. Otec zemřel náhle ve svých 41 letech roku 1792 ve Statenicích. Po smrti její poslední sestry se matka s malou Magdalenou odstěhovala nejprve do Plzně. Magdalena odmala projevovala vysokou inteligenci a zájem o učení. Rodinný přítel Eugenikus Frank, vychovatel v rodině hraběte Kounice, vedl Magdalenu k četbě a katolické víře, psal pro ni modlitební knížky. Matka ji sama také vyučovala v jejich rodném jazyce, tedy v němčině, teprve v 10 letech ji poslala do školy. Další stěhování čekalo Magdalenu k tetě do Prahy. Zde se musela již starat o domácnost a pomáhat matce vydělávat na živobytí.

Po dostudování vysoké školy ve svých 21 let Magdalena žila v německojazyčném prostředí a neuměla česky. Díky seznámení se a následnému manželství s českým buditelem a spisovatelem Janem Aloisem Rettigem, se z ní po sňatku (kterému matka zpočátku nepřála) z roku 1808 stala vlastenecky orientovaná buditelka. Přijala vlastenecké jméno Dobromila a manžel Sudiprav. J.A.S. Rettig zastával jako právník funkci radního v několika městech, zejména ve východních Čechách. Rettigová s ním tak pobývala v Přelouči, Ústí nad Orlicí, Rychnově nad Kněžnou a posledních 11 let svého života v Litomyšli. Rettig, který poznal schopnosti své ženy, ji neomezoval, ale naopak její první české verše cizeloval, přivedl jí na pomoc zkušené rádce a příležitostně je uveřejňoval se svými básněmi. Byl moderním mužem uznalým k ženské osobnosti a jejím vlohám. Měl porozumění pro svou pracovitou a aktivní manželku jako málokterý muž té doby.

Rettigová se po osobní smutné zkušenosti rozhodla věnovat zejména výchově a výuce dívek. Ve svých kurzech je učila hospodaření, vaření, domácím pracím a české literatuře. Půjčovala dívkám české knihy a předčítala jim z nich. Angažovala se ale i jinak, vedla svůj společenský salon, který nazývala kafíčková společnost. Kromě toho se angažovala v obecně prospěšné činnosti: v Ústí nad Orlicí měla na starosti českou knihovnu, v Litomyšli prosadila vyčištění studánky a stavbu altánu. Pořádala literární posezení, na nichž se recitovaly české básně. Stála u všech významných kulturních akcí svého okolí a referovala o nich jako dopisovatelka časopisu Květy. Osobně se stýkala s vlastenci, s Františkem Palackým, s Josefem Jungmannem, Pavlem Josefem Šafaříkem a dalšími. S mnoha vlastenci vedla korespondenci. Výhradním vydavatelem jejích děl a jejím přítelem byl Jan Hostivít Pospíšil, královéhradecký knihtiskař a nakladatel. 

První literární pokusy M. D. Rettigové byly v němčině, podobně jako u jejích vrstevníků. Jako spisovatelka byla velmi plodná, napsala několik desítek drobnějších i rozsáhlejších děl. Pod vlivem svého muže a přátel se odhodlala psát a publikovat česky. Nejprve uveřejňovala drobné prozaické i veršované práce v časopisech Dobroslav, Čechoslav, Poutník slovanský, v almanachu Milozor a almanachu Milina. Postupně vydala několik knih, povídek pro mládež, které byly určeny především dospívajícím dívkám, byla výbornou vypravěčkou a může být pokládána za zakladatelku české červené knihovny. Později se věnovala výhradně literatuře prakticky zaměřené. Její tvorba nikdy nedosahovala vysokých uměleckých kvalit. Největší význam má Rettigová šířením národního vědomí a osvěty v ženském měšťanském prostředí, a především díky své Domácí kuchařce, kterou nejenže rozšířila znalectví české kuchyně a sbírku kuchařských receptů, ale přispěla i k rozšíření českého jazyka v měšťanském a lidovém prostředí. Z díla Rettigové je dodnes nejznámější Domácí kuchařka vydaná poprvé roku 1826 a dále v mnoha vydáních více než sto let.

Knihy

• Bílá růže (1827) - žertovné dvouaktové drama
• Domácí kuchařka (1826) - beletristicky psaná, základní myšlenkou je nejen rozmanitost, vzhled a chuť jídla, ale také činorodý přístup ženy k domácím pracím
• Chudobičky - milostné povídky a dramatické hříčky pro učenou společnost
• Kafíčko (1845) - jak připravit kávu a zákusky včetně rad společenské konverzace
• Mařenčin košíček - příběhy s ponaučením pro dívky
• Přjběhowé pro Dcerky České a Morawské (1828)
• Sbírka rozličných myšlenek - upistografie - veršovaná blahopřání, naivní poezie, připomínající lidovou tvořivost
• Velká kuchařka (1912) - podrobné navedení k upravování všech druhů pokrmů a nápojů
• Mladá hospodyňka v domácnosti, jak sobě počínati má, aby své i manželovy spokojenosti došla (1840)