F. L. Věk

F. L. Věk je největší pětisvazkové dílo a také umělecky hodnotné a vrcholné dílo spisovatele Aloise Jiráska o českém národním obrození. Jirásek v něm líčí život prostého lidu. Všímá si vesnice, venkovského města i Prahy. Události nejsou vymyšlené, autor čerpá z autobiografie dobrušského kupce Heka, který popisoval své mládí v Benediktinském klášteře v Praze. Nemluví abstraktně o té či oné vrstvě, ale ztělesňuje ji na konkrétních osobách.  

František Vladislav Hek se narodil dne 11. dubna 1769 v Dobrušce (dnešní Novoměstská ulice č.p. 185) a zemřel ve svých 78 letech dne 4. září 1847 v Kyšperku (nyní Letohrad). Byl to český vlastenec, národní buditel, spisovatel, publicista a skladatel. Spisovatel Alois Jirásek použil právě jeho autobiografii jako předobraz hlavního hrdiny svého historického románu F. L. Věk.

František Hek byl synem Josefa Heka (1726 - 1795), obchodníka z Dobrušky a jeho ženy Kateřiny, rozené Javůrkové (asi 1727 - 1802). Základní školu začal navštěvovat v Dobrušce, ale dokončil ji roku 1782 v Praze, kde žil od roku 1779. Poté v Praze studoval na piaristickém gymnáziu. V této době také navázal první kontakty se skupinkou českých vlastenců. 

V pol. 80. let se vrátil do Dobrušky, protože musel převzít kupecký obchod svého otce, v němž kromě prodeje zboží denní potřeby půjčoval i české noviny a knihy. Později zde zřídil i externí pobočku Krameriova vydavatelství Česká expedice. Do roku 1806 nahromadil přes 3 284 svazků, obsahující mj. filozofická, přírodovědecká a historická díla. Snažil se o vznik českého divadelního představení, ale tento plán mu nebyl opočenskou vrchností povolen. I když se František Ladislav Hek zapsal do dějin jako příkladný český vlastenec, o složitosti doby svědčí fakt, že dopisy svému synovi psal německy.

Dne 18. ledna 1792 se oženil s Marií Annou, rozenou Ježkovou (1773 - 1821). Dne 9. května 1906 jeho dobře prosperující obchod při velkém požáru města vyhořel. 

Téhož roku v Dobrušce začal působit kaplan Josef Liboslav Ziegler, který se Hekovi stal dlouholetým přítelem a vlasteneckým spolupracovníkem. Roku 1821, po smrti své ženy (2. června 1821) prodal zbytky svého majetku v dražbě a odešel z Dobrušky. Od konce roku 1840 působil v saském Herrnhutu (Ochranově), kde pomáhal potomkům bratrských exulantů s překladem česky psaných listin do němčiny. Od podzimu roku 1841 strávil poslední léta svého života u svého syna Františka Adama (1794 - 1843) ve Vratislavi a u své provdané dcery Ludmily Šotolovské (1802 - 1879) v Kyšperku, kde v č.p. 147 dne 4. září 1847 zemřel.

František Vladislav Hek byl pohřben 6. září 1847 na tehdy nově zbudovaném hřbitově za městem, pod Kopečkem, nedaleko kaple sv. Jana Nepomuckého. Jednalo se o jeden z prvních (druhý či třetí) pohřbů na tomto hřbitově. Hekův hrob byl nedaleko od vstupu na hřbitov, označený jednoduchým kamenem a prostým kovovým křížem. Poté, co v roce 1850 Hekovi potomci (dcera Ludmila s rodinou) natrvalo odešli z Kyšperku, nikdo se o hrob nestaral a ten chátral. V roce 1895 hrobové místo, kde byl F. V. Hek pohřben, koupila rodina Mattlova, bydlící v č.p. 147, kde F. V. Hek skonal. O původní hrob se noví majitelé nestarali a v roce 1902 jej poprvé užili pro sebe, když v něm našla místo posledního odpočinku Aninka Mattlová (1899 - 1902). 

Přestože na sklonku 19. a především v prvních desetiletích 20. století začal nejen literární historiky poutat životní příběh F. V. Heka, jeho hrob upadl v zapomnění. V roce 1924 se toto pokusily zvrátit dva kyšperské spolky, místní odbor Klubu československých turistů a Okrašlovací spolek, nikoli však snahou o obnovu původního hrobu na hřbitově pod Kopečkem, ale realizací symbolického hrobu na západní straně zvonice u kostela sv. Václava, tedy na původním kyšperském hřbitově, kde Hekův hrob nikdy nebyl. Dne 24. září 1924 zde byl jmenovanými spolky slavnostně odhalen pomník s nápisem: Zde odpočívá F. Vl. Hek, spisovatel a národní buditel, nar. 1769, zemř. 1847. 

V roce 2017 obec Letohrad rozhodla hrob F. V. Heka obnovit. Hrob rodiny Mattlovy byl odstraněn a nad místem Hekova posledního odpočinku vznikl nový náhrobek ve tvaru rozevřené knihy s nápisem: František Vladislav Hek nar. 11.4.1769 v Dobrušce zemř. 4.9.1847 v Kyšperku / Letohradě, český vlastenec, národní buditel, spisovatel a skladatel, románová postava F. L. Věka - zfilmovaného díla spisovatele Aloise Jiráska.

Většina Hekova literárního díla spadá do počátku 19. století. Jeho nejvlastnějším prostředkem byla tvorba satirických básní, tzv. epigramů. Proto bývá nazýván "prvním novočeským satirikem". Jeho epigramy se objevily již v Puchmajerových almanaších (např. báseň Skrbec o lakotě). roku 1820 uveřejnil své nejznámější dílo Veliký pátek, ve kterém ostře kritizoval dobrušské maloměstské poměry. Příkladem této kritiky je například epigram s název Čím větší vůl, tím více titulů. Za to byl žalován a souzen, což nakonec vedlo ke konfiskaci celého nákladu knihy. Významné je i jeho hernhutské překladatelské dílo. Ze 30. a 40. let také pochází řada Hekových hudebních skladeb.  

Jako spisovatel i hudebník je dnes Hek takřka neznámý. Roku 1972 byla v rodném domku Františka Vladislava Heka otevřena historická expozice připomínající tuto historickou osobnost. 

Naproti rodnému domku Františka Heka stojí dům, na kterém je cedule, že zde do roku 1842 stála městská brána zvaná Vodní - Novoměstská. Bývalo zde i vězení pro dlužníky. 

Dobruška je druhé největší město v okrese Rychnov nad Kněžnou v Královéhradeckém kraji. Leží v podhůří Orlických hor v údolí Zlatého potoka 237 m. n. m. 

První zmínka pochází z roku 1320. V roce 1806 postihl Dobrušku největší požár v její historii a značná část města musela být znovu vystavěna. 

V úterý 13. července 1926 navštívil město prezident republiky T. G. Masaryk a zapsal se do pamětní knihy města. 

Ke zdejším pamětihodnostem patří:

- kupecký dům F. L. Věka - kupecká tradice domu se začíná psát roku 1773, kdy si dům zakoupil Josef Hek (otec Františka Heka). Josef Hek přišel do Dobrušky vlastně jen náhodou a na skok, ale uvízl tady na celý život. Ono uvíznutí bylo dost kuriózní. Josef Hek přijel do Dobrušky na svatbu svého bratra jako družba. Josef se zalíbil nevěstě i rodičům nevěsty tak, že si ženich z lásky k němu i k nevěstě, aby je učinil šťastnými, zaměnil s bratrem úlohu a nabídl mu, aby si nevěstu vzal za choť, on že jim půjde za mládence. Zajistil bratrovi peněžní pomoc a zprostředkoval vše u rodičů i u nevěsty. Josef si v Dobrušce otevřel vlastní dílnu (pod náměstím), zámečnické řemeslo mu dobře vynášelo, získal si vážnost a byl zvolen do významné cechovní funkce. 

Poté, co si Josef koupil dům na náměstí, otevírá zde krám, který i s domem předává roku 1790 svému synovi Františkovi, poté co se vrací z pražských studií. František Hek kupcoval v Dobrušce 32 let. Z toho prvních 16 let (až do zhoubného požáru v roce 1806) znamenalo příslovečná biblická léta tučná, druhých 16 roků bylo stále hubenějších. Syn František otcovy naděje, pokud šlo o obchod a podnikatelské vlohy, nikterak nezklamal. Hekův obchod nebyl obvyklým venkovským krámem. Moderněji bychom Hekův obchod mohli nazvat obchodem smíšeným zbožím. Vedl nejenom všechno běžné kupecké, krupařské a potravinářské zboží, nechybělo mu ale ani lepší zboží, například káva, která si tehdy teprve razila cestu z velkých měst a jejich kafíren k oblibě také u zámožnějších venkovských a maloměstských rodin. Zdatný obchodník však současně vedl také levnější kávu náhražkovou, kávu z cikorie, která šla asi líp na odbyt. Do kupeckého krámu patřil pochopitelně také cukr, sůl i nejvoňavější sortiment, exotické koření. Obchodník a podnikatel to byl vskutku čilý a taky vynalézavý. Hned v prvních měsících svého kupcování využíval inzerátů, a to byla tehdy v českých novinách dost vzácnost. Lze říci, že Hek předběhl svoji dobu, když zcela v moderním obchodním duchu upozorňuje v inzerátu zákazníky na jakostní zboží, která má na skladě. Zároveň ujišťuje zákazníky dokonalostí obsluhy, i tím, že vyjde vstříc jejich přáním co do velikosti nakupovaného množství. Tímto inovativním přístupem získal zákazníky nejen v Čechách a na Moravě, ale i v zahraničí. 

Za průlomové lze považovat i Hekovo využití cizího kapitálu. Vědom si skutečnosti, že papírové bankocetle nebyly vzhledem k vysoké inflaci dobrým uchovatelem hodnoty a současně vědom si toho, že jedinou rozumnou investici (vzhledem k neexistenci spořitelen) představovala koupě pozemků, kterých však nebyl dostatek. Nabídl obyvatelům Dobrušky možnost investice do svého obchodu. Investoři investovali do Hekova obchodu svoje přebytky, čímž získali nejen výhodný úrok, ale i jistotu, že investované přebytky neztratí na hodnotě. Z těchto cizích zdrojů byl Hek schopen dosáhnout rychlejšího tempa růstu. Jednalo se tak o dnešní obdobu akciového společnosti. 

Tragickým pro Heka se stal 9. květen 1806, kdy město postihl největší požár v jeho dějinách. Ráno 9. května 1806 byl František Hek ještě zámožným měšťanem a majitelem prosperujícího obchodu. Večer toho dne z něho byl žebrák, bez střechy nad hlavou. Jak to ohnivé peklo, nikdo nikdy neobjasnil. Hek byl zrovna na poli za městem, když spatřil zlověstný dým. Pak uslyšel poplašné vyzvánění. Všeho nechal a spěchal domů. První, co chtěl chránil před ohněm, byla jeho milovaná knihovna. Čítala 3 284 svazků, které ukryl ve sklepě. Doufal, že tam pod dvojím klenutím budou v bezpečí. Osudnými se však Hekovi staly nedávno dovezené sudy s hořlavinami, které zatím uklidil na dvůr do skladu. Prudký náraz vichru srazil hořící báň radniční věže právě před jeho dům. A trámy, navršené před domem, zanesly oheň do přízemku ...

"Nyní mně samému bylo úzko, neboť předními dveřmi domovními nemohl jsem již ven, poněvadž všechny domy na náměstí stály v jednom spojeném plameni; nezbývalo mi proto nic jiného, nežli co nejspěšněji utéci zadními dveřmi. A poněvadž jsem viděl, že již ani přízemí není bezpečné, pomýšlel jsem na to zachránit svůj stolek pokladní. Vzal jsem jej na hlavu a chtěl jsem s ním k zadním dveřím. Ale jaká hrůza mne pojala, když jsem viděl, že část domu, kterou se muselo jíti k zadním dveřím, je v plamenech. Tu jsem prosil Pána, aby mi dodal síly, abych nepozbyl mysli a duchapřítomnosti. Vrátil jsem se s pokladním stolem do světnice ještě volné, složil jej a stáhl z peřiny dlouhou cíchu, ponořil ji do kádě s vodou, hodil ji přes hlavu a proběhl dvorem, kde už sudy a bedny se zbožím byly zachváceny ohněm. Až posud jsem byl sebe vědom; co se potom se mnou dálo, dověděl jsem se teprve později, po několika hodinách."

Hek přišel k sobě za městem. Ležel na zemi, měl jenom nouzově ošetřená zranění a popáleniny na hlavě, noze a pravé ruce, polovice kabátu a vesty zuhelnatělé. Zabalený do mokrého plátna začal se dusit dýmem a upadl, nepochybně by pod troskami svého domu uhořel, nebýt řezníka, který pro něj skočil do dýmu a plamenů a vytáhl ho bezvědomého ven. 

František Hek si do rodinného kalendáře zapsal, že svoje ztráty odhaduje na 17 000 zlatých. V celém městě utrpěl bezkonkurenčně největší škodu. V kapse kabátu měl náhodou 15 krejcarů - když nepočítáme polnosti, byla to jeho hotovost a celý jeho majetek.  

Koncem února roku 1811 došlo do všech soudních úřadů zapečetěné dvorské nařízení. Obsah byl zdrcující: "Bankocetle uvedené v oběh v plné hodnotě stříbra byly stlačeny na pětinu; potom všechny poukazy peněžní, jakož i každá listina o koupi a prodeji byla stanovena podle předepsané škály s působením nazpět pro několik již let prošlých v nestejných částkách. Následek byl, že každý, kdo měl až do 15. března 1811 roku sto zlatých jmění, nyní z toho zachoval jen dvacet zlatek; kdo v touž dobu prodal živnost podle běžné ceny, ke své hrůze poznával, že peníze za ni stržené dělají jen pětinu smluvené prodejní ceny, že tedy svou realitu vyhodil za pac a daleko pod její skutečnou cenu; všechny splátky byly určovány buď podle předepsané škály, nebo uvedeny na absolutní pětinu; kde však vázl na nemovitostech starý dluh, který mezitím dostal vyplacený v bankocetlích, tomu bylo velmi zle, poněvadž musil dluh opláceti plnou cenou ve stříbře."

Dvorské nařízení postihlo dobrušského kupce Heka snad ještě drtivěji než oheň. Při požáru sice ztratil během několika hodin celý svůj majetek, nedotčena však zůstala pole a luka. A kromě toho před požárem měl jak se říká svůj majetek čistý - nevázly na něm dluhy, vyjma části vypůjčeného provozního kapitálu. Teď to bylo horší. Hek ještě nějakou dobu zápasil, nechtěl se vzdát, ale jako obchodník se na vlastní nohy už pořádně nepostavil. Navíc si na něj zasedly úřady, živené domácími nepřejícníky, leckdo mu nedokázal odpustit předchozí úspěch, co na tom, že už patřil minulosti. 

V září 1822 konala se dražba Hekova kupeckého zboží i jeho nemovitosti a roku 1823 odchází Hek z Dobrušky natrvalo. Tradice kupectví započatá Hekem v jeho kupeckém domě v Dobrušce přetrvala až do dnešních dnů. V kupeckém domě F. L. Věka sídlili v průběhu času významní dobrušští podnikatelé (Bartoloměj Skarelli, David Raab, Václav Rydl, ELMAN a.s.) a je tak od dob Heka obchodním centrem Dobrušky. 

Kupecký dům F. L. Věka má bohatou, zajímavou a pro město významnou historii. Předpokládá se, že se začala psát již kolem roku 1270. První konkrétní zmínka o kupeckém domě je z roku 1586, kdy dům od Jana Hledíka za 157,5 kopy českých grošů zakoupil Matěj Novotný. 

- děkanský kostel sv. Václava - je jedním ze svědků nejstarší minulosti Dobrušky. Jeho paměť sahá až do dob, kdy město vznikalo. Pravděpodobně již tehdy byl spolu s prvními domy postaven kostel, zasvěcený zřejmě již od počátku Panně Marii a svatému Václavu. 

Jak vypadal původní kostel, dnes nevíme. Je možné, že ten úplně první byl pouze dřevěný. Ale ještě ve středověku jej nahradila stavba kamenná. Důkazem vysokých stavebních kvalit dobrušského děkanského kostela je nedávno nalezený kamenný svorník, zdobený soukenickým znakem. 

V letech 1709 až 1724 je děkanský chrám svatého Václava přestavěn do barokní podoby. Autorem tohoto architektonického díla je stavitel z Mladé Boleslavi, jehož jméno prozrazuje italský původ - Mikuláš Rossi. Monumentální stavba, navozující svým interiérem pocit Boží velikosti a slávy, vyrostla pravděpodobně na základech předchozí kostelní gotické budovy. Stará kostelní krypta dosud ukrývá pozůstatky nejstarších donátorů - pánů z Dobrušky a prvních Trčků z Lípy. Druhá pohřební krypta sloužila jako poslední místo odpočinku duchovních. Dnešní podoba průčelí byla zřejmě v 18. století bohatší o řadu ozdobných barokních stavebních prvků. 

Na místě dřevěné zvonice vyrostla nová, kamenná, datovaná k roku 1693. Původní podkladové kameny jsou zabudovaný v jejich nárožích. Zvony, které v ní vyzváněly, padly za oběť oběma světovým válkám. Ze starých zvonů se zachoval zvon "Maria" z roku 1588, visící dnes ve zvonici kostela sv. Ducha. Do požáru v roce 1806 byla zvonice kostela sv. Václava kryta cibulovitou pozlacenou bání. Protože stejně vyhlížela i radnice, obě věže ve slunci musely do daleka krásně zářit. Interiér kostelu je tvořen několika klenebními poli.  V kostele jsou instalovány barokní varhany z roku 1727 od stavitele Jana Gottfrida Helbicha, předního představitele kralické varhanářské školy. Počátkem 19. století je upravil varhanář Jiří Španěl. Varhany prošly na konci 20. století restaurováním, které provedl Ivan Červenka z Jakubovic. Kolem kostela byl až do roku 1786 hřbitov, zrušený za Josefa II.

Pohromou pro dobrušský kostel sv. Václava byl již zmíněný velký požár města dne 9. května 1806, který vedle celého historického jádra zničil i tuto stavbu. Obnova trvala pro nedostatek finančních prostředků poměrně dlouhou dobu. Navíc nebyla stavbě vrácena její barokní krása v dřívější plné míře. V rekonstruované stavbě našly své hojné uplatnění stavební prvky tehdy módního klasicistního slohu. Velké zásluhy na obnově kostela měl tehdejší děkan Josef Obst. Děkanský chrám svatého Václava není jen tichým svědkem minulosti. Tak jako v celých svých dějinách je i dnes především místem setkávání lidí s Bohem. Od roku 1969, s nucenou přestávkou v období tzv. normalizace, se zde uskutečňují ekumenické bohoslužby, na nichž se podílí pět dalších křesťanských církví, které v Dobrušce působí. Pod jeho klenbou se konají četné kulturní akce, především koncerty vážné hudby. Každoročně je zde pořádán Orlicko-Kladský varhanní festival. Kostel sv. Václava je tak nejen architektonickou dominantou města, ale také významným střediskem duchovního života Dobrušky i širokého okolí.

- hrobka rodiny Laichterovy

- mikve v budově městského muzea - jedná se o židovskou rituální lázeň z 18. století, která se nachází ve sklepení bývalého rabínského domu na Šubertově náměstí, jež leží asi 100 m od hlavního náměstí F. L. Věka. V budově č.p. 45 je dnes umístěno městské muzeum se stálou expozicí věnovanou historii města a jeho židovské komunity a je propojena se sousedním domem č.p. 646, co je bývalá synagoga. Dobrušská mikve byla jako první z nemnoha památek svého druhu v ČR zpřístupněna veřejnosti. Sklepní místnost, v níž se mikve nachází, je zaklenutá valenou klenbou a patří zřejmě k nejstarším částem stavby. Patrně pochází ještě z doby před rokem 1721. Nádrž je vydlážděná opukou a původně měla dřevěné obložení. Dům č.p. 45 na Šubertově náměstí sloužil asi od roku 1721 jako rabinát, tedy obydlí rabína a židovská škola. K rituální očistě členů místní židovské komunity sloužila tato mikve. Lázeň přežila i ničivé požáry domů zdejšího ghetta v letech 1806 a 1866 a sloužila svému účelu až do násilného odvlečení dobrušských Židů dne 18. prosince 1942 do koncentračního tábora v Terezíně. Zdejší židovská komunita přestala formálně existovat v roce 1941. 

- rabínský dům - sloužil i jako škola a v 19. století zde bydlel židovský řezník, připravující rituálně čisté maso podle pradávných přísných předpisů. Počátkem 20. století, kdy se již mohli Židé bez překážek stěhovat volně po celém městě, byl dům prodán Václavu Malému, který zde zřídil poštu. Později sloužil jako dům obytný, a to až do 80. let 20. století, kdy jej získalo dobrušské městské muzeum. 

- židovský hřbitov - na zdejší židovský hřbitov, poeticky zvaný "zahrada mrtvých", se pohřbívalo až do osudného roku 1942. Na některých hrobech najdeme i poválečné nápisy, připomínající oběti nacistického holocaustu. Po 2. světové válce již nebylo koho na hřbitov pochovávat, protože dobrušská židovská obec byla vyvražděna. Nejstarší náhrobky jsou goticko-renesanční kvádry, pocházející z roku 1688 (hřbitov byl založen roku 1675). Náhrobky z 18. století jsou výrazně ovlivněny slohem barokním. Zdobí je mušle, spirály, rostlinné ornamenty a různé křivky. Stříšky a sloupky na náhrobcích jsou dílem klasicismu z 19. století. 

Stáří náhrobků prozrazuje i vyvíjející se výtvarné pojetí hebrejského písma. Na těch nejstarších plasticky vystupuje tzv. písmo čtvercové, na pozdějších je totéž písmo, ale ryté do hloubky. V baroku a rokoku je písmo opět vystupující a v 19. století se znovu mění na ryté. Nápisy prozrazují datum úmrtí, jméno zemřelého, jméno jeho otce a u provdaných žen jméno manžela. Pod nejstaršími náhrobky dobrušského židovského hřbitova jsou pohřbeny paní Šejndl, dcera Šemuelova, a paní Bliml, manželka rabína Mošeho. Mnohé nápisy také vyzdvihují dobré vlastnosti zesnulého. 

Na tomto hřbitově nalezneme i doklad jeho vlastní historie v podobě pamětní desky, která byla do hřbitovní zdi zasazena v roce 1881 na paměť rozšíření hřbitova. Tehdy ke stávajícímu hřbitovu přikoupila dobrušská židovská obec od města další pozemek a nově vzniklý prostor pak znovu ohradila zdí. 

- kovárna - má typický komín v zadním štítu. Postavena byla v klasicistním slohu v roce 1807 (po velkém dobrušském požáru). Jde o jeden z mála objektů bývalých kováren ve městech, který se dochoval i s podloubím, jemuž v průčelí dominují tři sloupy směřující do Kostelní ulice. Dodatečně byl vyzděný štít kovárny. Kovárna je ve vlastnictví města, které ji pronajímá kováři Ondřeji Požárovi, který zde provádí umělecké kovářství, restaurování i zakázkovou výrobu. 

- Památník Františka Kupky - František Kupka vyrůstal a dospíval v Dobrušce v letech 1872 - 1889 a zde také vznikaly jeho první výtvarné pokusy. Reliéfní portrét malíře je v nadživotní velikosti a je umístěn do horní pravé části desky a byl inspirován fotografií z roku 1929. Na domě, v němž prožíval svá mladá léta, je instalována pamětní deska. Díla Františka Kupky jsou uložena v městském muzeu.

František Kupka se narodil 23. září 1871 v Opočně a zemřel ve svých 85 letech 24. června 1957 ve francouzském Puteaux. Byl to český malíř, grafik a ilustrátor, jeden ze zakladatelů moderního abstraktního malířství. Z komerčního hlediska jde o jednoho z nejdražších českých umělců, několik jeho maleb bylo prodáno za částky přesahující 60 milionů korun, obraz Divertimento II je držitelem českého aukčního rekordu 90 milionů korun. Obraz Tryskání II se v březnu 2021 prodal v londýnské aukční síni Sotheby's za 196 milionů korun. 

V Dobrušce se vyučil sedlářskému řemeslu, ale již tehdy maloval vývěsní štítky a obrázky svatých. Projevoval velký malířský talent, a proto na přímluvu rodinného přítele nebyl nucen věnovat se svému řemeslu a byl poslán nejprve do řemeslnické školy v Jaroměři a posléze na pražskou Akademii. Zde studoval v ateliéru pro historickou a náboženskou malbu jako žák profesora Františka Sequense až do absolutoria roku 1892, kdy odjel do Vídně. Tam zůstal do roku 1895, kdy byl poslán jako stipendista do Paříže, kam cestoval oklikou přes severní Evropu. Během studií na Écolé des Beaux-Arts se živil malováním plakátů, vyučoval náboženství a dokonce vystupoval jako spiritistické médium. V roce 1914 odešel dobrovolně na frontu jako člen roty Nazdar, v bitvě u řeky Aisne byl raněn. Byl vyznamenán Řádem důstojníka Čestné legie a za své zásluhy armádě získal hodnost kapitána. Pomáhal organizovat československé legie ve Francii, po návratu do Paříže založil tzv. Českou kolonii. Po válce byl jmenován profesorem pražské Akademie, později přednášel i v Paříži, kde vyučoval československé stipendisty. Většinu svého života pak strávil na pařížském předměstí Puteaux, kde také zemřel. Pohřben je v Paříži v kolumbáriu na hřbitově Pére-Lachaise.

- kostel sv. Ducha - datum vzniku původního kostela není známo. V 16. století byl zřejmě původní dřevěný kostel nahrazen kamenným. Gotický původ kostela se zatím nepotvrdil. Se zvonicí osazenou zvonem z roku 1588 od královéhradeckého zvonaře Eliáše je kostel nejvýraznější krajinnou dominantou. Pod zvonicí byla v letech 1767 - 1782 poustevna. Barokní úpravy kostela byly provedeny v roce 1761, další úpravy v letech 1896 a 1957. Při poslední úpravě byl kostelu vrácen renesanční nádech. V kostele je pohřben donátor kostela rytíř Andreáš Nejman z Ryglic a Lövensteinu (náhrobek pochází z roku 1632). V prostoru kostela a zvonice se natáčel televizní seriál F. L. Věk i film Babička.

- křížová cesta ve Studánce - se nachází přibližně 800 m východně od obce Chábory, která je administrativní částí města Dobrušky. Křížová cesta byla postavena z iniciativy kaplana Pavla Rozínka ze zámku Skalka a vysvěcena byla roku 1904 děkanem domašínským. Tvoří ji 14 zastavení v podobě kamenných kapliček. Cesta vede lesem, nad srázem nad potokem vytékajícím ze studánky, a končí sestupem k Božímu hrobu, který byl vysvěcen roku 1905 a ve kterém je osazen kámen ze zaniklého hradu v Cháborech. Všechna zastavení jsou osazena litinovými reliéfy s propracovanými detaily, mají namodralé pozadí, postavy jsou barvy bronzové. 

V roce 1699 ve Studánce v lese Včelný podle pověsti došlo k zázračnému uzdravení slepého dobrušského sládka Jana Tmeje. Léčivost vody byla poté odborně zkoumána a v roce 1741 byly její blahodárné účinky na zdraví potvrzeny lékařskou komisí. Od té doby byla Studánka vyhledávaným poutním místem. Ještě v 18. století lázně zanikly, ale na počátku 19. století byly obnoveny. Definitivně zanikly ve 30. letech 20. století, roku 1950 byla zrušena hospoda sloužící k občerstvení poutníků. 

Kaple Panny Marie byla postavena roku 1755 na místě dřevěného přístřešku, který přibližně od roku 1699 chránil pramen. Vystavěli ji opočenští Colloredo-Mansfeldové jako zděnou stavbu. O pět let později u ní byla postavena socha svatého Jana Nepomuckého. Roku 1854 byla kaple přestavěna, poté roku 1902 opět přestavěna jako zděná klasicistní kaple.  

- Mariánský sloup na náměstí - pochází z roku 1736, socha Panny Marie Immaculaty byla na sloup zakoupena již jako hotová, původně byla umístěna na jezuitském kostele v Hradci Králové; postranní sochy sv. Václava, Jana Nepomuckého, Františka Xaverského a Floriána jsou dílem Ondřeje Deckera z Hradce Králové a Jana Mělnického, sochaře z Vamberka; iniciátorem stavby byl dobrušský děkan Jan Jung

- renesanční radnice s věží z 2. pol. 16. století - v mezipatře připomíná středověkou výsadu Dobrušky - hrdelní právo - výstava, kde lze vidět kopie popravčích a mučících nástrojů, dozvíme se, jak vypadá palečnice a španělská bota či kde byla v Dobrušce popraviště. Na vnější straně severní stěny věže připomíná tuto éru i popravčí zvonek. 

Na schodišti si můžeme prohlédnout obrázky z historie radnice i města od lidového kronikáře 19. století Aloise Beera či hodinový stroj. Dále jsou zde vystavená raná díla malíře Františka Kupky a románská křtitelnice, která je nejstarší hmotnou památkou města.

Ze 45 m vysokého ochozu je pěkná vyhlídka na Orlické hory, Podorlicko a při zvláště jasném počasí i na Krkonoše. 

- městské lapidárium - lapidárium je označení pro místo či instituci, kde jsou shromážděny a vystavovány kamenné předměty jako sochy, náhrobky, sarkofágy, pomníky, kašny, kříže, milníky, kamenné části staveb (pilíře, sloupy, kružby oken, portály, svorníky, žebra apod.)

Prvními exponáty v zastřešené části městského lapidária byly čtyři originály plastik světců z mariánského sloupu. K nim přibyly sochy sv. Vavřince z Pulické ulice a socha sv. Jana Nepomuckého, kterou u domku F. L. Heka nahradila věrná kopie. Dominantou v otevřeném dvoře je kamenný empírový portál z domu č.p. 43, který dlouhé roky stával na dvorku domku F. L. Heka. V lapidáriu jsou umístěné i předměty jako je kamenný lapač dešťové vody.

- rodný dům spisovatele Josefa Laichtera - zděný přízemní městský domek s dvouosým průčelím dokládá stylovou polohu lidového klasicismu. V 70. letech byla v Laichterově domě instalována expozice tvorby malířky Věry Jičínské-Laichterové, která zde trávila s rodinou letní měsíce od roku 1931 do své smrti. 

Rodina Laichterova přišla do Dobrušky z Říček v Orlických horách, jejich prapředek Kašpar Leichter (1706 - 1780) byl pravděpodobně německého původu a usadil se zde jako obuvník (švec). V gruntovních knihách je Kašpar "Leychter" jmenován roku 1743, kdy pojal za manželku Helenu, dceru Václava Řeháka a přestěhovali se do jeho domu č.p. 360 do Dobrušky. Postupně se Leichterovi synové zavedli v řemesle truhlářském, později pekařském, a stali se jednou z vážených dobrušských měšťanských rodin a začali se psát poněkud počeštěně s "a" (Laichter). V roce 1865 se Kašparův pravnuk František Laichter (1828 - 1897) stal starostou města a tuto funkci zastával po dvě desetiletí až do roku 1886. Byl to mimo jiné jeden z hlavních hrdinů románu Sychrova éra z maloměstského (dobrušského) života, jehož autorem nebyl nikdo jiný, než vlastní syn, spisovatel a nakladatel Josef Laichter (1864 - 1949). Autorovi se zde podařilo vylíčit proměny maloměstské společnosti v období převratných vlivů průmyslové revoluce, v níž se osudy jednotlivců úzce prolínají se sociálními a politickými konflikty, zejména mezi tehdejšími představiteli politické scény, starostou Františkem Laichterem a budoucím pokrokovým Josefem Archlebem. V rodině byl kladen velký důraz na vzdělání, kterého se dostalo všem dětem, byť v rozdílné míře. Z dobrušské větve Laichterovy rodiny vzešly další osobnosti, které se trvale zapsaly do českých kulturních dějin. Byl to především Josefův bratr nakladatel Jan Laichter a jeho synové Jan, František, rovněž nakladatel, a Prokop, malíř a spisovatel. 

Nevelký domek č.p. 360 v Domašínské ulici se v písemných pramenech objevuje v roce 1604 a jako první majitel je uveden Jan Šoška. Tehdy však byl součástí sousední parcely, až v roce 1652 vzniká samostatný grunt odtržením od č.p. 361, jeho stavitelem je Václav Pulrych. Krátce na to grunt kupuje za 30 kop Marie Myšková a v roce 1710 ho od jejich dědiců za 100 kop kupuje Václav Řehák, otec Heleny Řehákové, která si vzala za manžela Kašpara Laichtera. Od této doby je dům v majetku rodiny, a to do roku 1967, kdy byl Prokopem Laichterem a jeho bratry darován MNV. 

Původní stavení však zcela jistě nepřežilo požár v roce 1806, z nedalekého domu v Kostelní ulici (dnes ulice Fr. Kupky) č.p. 323 se podařilo získat dendrochronologická data záklopového stropu ukazující na pokácení použitých stromů v létě 1806, tedy krátce po požáru. 

Mezi lety 1908 - 1910 byl jako sídlo nakladatelství Jana Laichtera postaven podle návrhu architekta Jana Kotěry dům na adrese Chopinova 1534/4 v Praze 2 na Vinohradech. Dominuje zde prostorná písárna spojená s bohatě zdobenou schodišťovou halou, která propojovala prostory nakladatelství s bytem. Hala je zdobená výmalbou Františka Kysely. Za domem je architektonicky pojednaná zahrádka, která je součástí památkové ochrany. Původní návrh také počítal s dvojicí soch na průčelí domu, ale z finančních důvodů nebyly nikdy realizovány.

- rodný domek Františka Vladislava Heka - už z dálky jej poznáme podle bílé omítky a šindelové střechy s ozdobným štítem, půvabná je i dřevěná pavlač. Nachází se zde muzejní expozice, která je rozčleněna do tří částí. Obytná světnička připomíná bydlení lidí na počátku 19. století. Vidět zde můžeme dobový ručně malovaný nábytek, obrázky malované na skle, kolovrátek, loučník a spoustu dalších dnes již nepoužívaných předmětů. Hekovu osobnost zde připomínají hudební nástroje a dobové knihy. 

Na světničku navazuje kupecký krám, ve kterém se seznámíme se sortimentem tehdy prodávaného zboží. Většinou to jsou potřeby pro domácnost a hospodářství, takže se dozvíme, co to je drclák, šráček či trdlo, uvidíme různé nádoby, formy i zemědělské nástroje. Dominantou krámku jsou dřevěné držáky na váhy v podobě dvou mořských panen, které skutečně pocházejí z Hekova majetku a byly použity i při natáčení televizního seriálu F. L. Věk. 

Další část expozice je situována do bývalé černé kuchyně, kterou prozrazuje kotel na ohřívání vody a různé nádoby. Zde stojí za pozornost včelí úl, tzv. klát, vyřezaný z jednoho kusu dřeva, který byl použit v televizním seriálu v zahradě souseda Žalmana. 

Závěr expozice připomene život a dílo nejpopulárnější dobrušské osobnosti a oživí naše vzpomínky i na úspěšný televizní seriál. 

Za kulturní památku byl prohlášen i Pivovar Rampušák, který vyrábí čtyři hlavní druhy piva. Pro skupiny nabízí zajímavé exkurze výrobního areálu sladovny a pivovaru.

První písemnou zmínkou o pivovarnictví v Dobrušce je text listiny pana Mutiny z Dobrušky, v němž bylo roku 1320 potvrzeno měšťanům právo várečné. Období prosperity ukončila doba pobělohorská. Vrchnost razantně omezila práva měšťanů, obec musela odebírat pivo z panského pivovaru v Opočně. Dobrušský pivovar byl uzavřen v roce 1624. Měšťanská práva byla opět přiznána jako odměna za přestup ke katolictví v roce 1635 císařem Ferdinandem II., kdy byla výroba piva opět obnovena. Požár ze dne 7. října 1866 znamenal definitivní konec starého pivovaru na dobrušském náměstí a roku 1868 začali právovárečníci se stavbou moderního provozu v Křovické ulici. Významnou modernizací byla v roce 1904 rekonstrukce na parní pohon. V hospodářském roce 1910 - 1911 bylo vyrobeno již 10 250 hl piva.

Novodobá historie vaření piva v Dobrušce byla ukončena ke konci roku 1995, kdy byl Pivovar v Dobrušce uzavřen v rámci tehdejšího státního podniku. Chátrající areál pivovaru byl v roce 2002 odkoupen společnosti Staročeský pivovárek, s.r.o. Dobruška, která začala s postupnou opravou celého areálu. V roce 2003 tak byla zprovozněna sladovna, pivovar se však nepodařilo obnovit, vzhledem k tomu, že na přelomu února března roku 2006 sladovna a pivovar opakovaně vyhořely. I přes nepřízeň osudu došlo k opětné rekonstrukci zařízení a roku 2008 byla uzavřena první várka piva - 12% Rampušák.

Dnes pivovar vyrábí Dobrušskou 11%, Rampušáka 12%, Muderlanta 13% a F. L. Věka 15% ve filtrované i nefiltrované podobě. Dále k různým příležitostem pivovar vaří různé speciály - Zabijačkový chmelovárek, Velikonoční nebo Vánoční pivo či Kačenčinu 14%.