Johann Georg Grasel (Jan Jiří Grasel) se narodil 4. dubna 1790 v Nové Syrovici u Moravských Budějovic a zemřel na popravišti 31. ledna 1818 ve Vídni. Byl to loupežník a vrah, který působil na pomezí jižních Čech, jižní Moravy a Rakouska.

Grasel pocházel z rodiny pohodného (rasa - viz poznámka), což bylo tehdy všeobecně opovrhované povolání. Matka byla dcerou žebráka. Z důvodů všeobecného vyčlenění z venkovské selské společnosti se rasové stýkali s tuláky a zloději. Sami si také nezřídka dopomáhali krádežemi. Grasel byl veden k loupežnému řemeslu už svým otcem. V devíti letech byl odsouzen na 14 dní do vězení. První velké loupeže se Grasel dopustil v 16 letech v dolnorakouském Raabsu. O tři roky později, již se svým otcem, který se vrátil z vězení, založili loupežnickou bandu. Jeho odvaha z něj učinila brzy nebezpečného zločince a na jeho dopadení byla vypsána odměna. Spolu s Graselem bylo pronásledováno více než 200 osob, byli to většinou pohodní, hostinští, rolníci, kupci. Při některých, především malých činech, nešlo v první řadě o kořist, ale o zábavu. Oběťmi krádeží se stávali především drobní kupci, sedláci a mlynáři, ale také např. vdovy a duchovní. 

V roce 1812 byl dokonce 2x uvězněn v Hornu, vždy ale pod falešným jménem a v obou případech se mu podařilo utéct, když podplatil úředního písaře. V dubnu roku 1815 se nechal v Praze naverbovat jako voják k dělostřelectvu, ale po 6 týdnech dezertoval. V tomto roce se také stal otcem - jeho milá Salery Eigner z obce Stálky mu porodila syna (Eignerová byla dcerou pohodného, u něhož se Grasel určitou dobu skrýval, měl s ní celkem 2 syny). Stálky u Uherčic byly jeho jedním stálým místem, kde loupil a skrýval se. Jinak úkryty střídal. Tento rok byl ale zároveň i rokem, kdy byl znovu zatčen. Na jeho hlavu byla vypsána vysoká odměna 4 000 zlatých, představující tehdy celé jmění.

K jeho chycení se nabídl drosendorfskému soudnímu úředníku Franzi Schopfovi policejní důvěrník jménem David Mayer z Brna. Mayer osvobodil z vězení v Drosendorfu Theresu Hambergerovou a Graselovu milenku, a za to pomocí prostředníků se vetřel do blízkosti Grasela a nabídl mu, že mu dopomůže k útěku do Slezska. Grasel nabídku přijal a padl přímo do Mayerem připravené pasti. Byl chycen v noci z 19. na 20. listopadu roku 1815 v hostinci v obci Mörtersdorf u Hornu. Soudní proces, ve kterém byl odsouzen k smrti za dvě vraždy a 205 loupeží a krádeží, trval téměř tři roky. Zvláštností soudního řízení bylo hned několik - bylo to čistě vyšetřovací řízení, nebyla oddělena funkce žalobce a soudce, obviněný byl objektem a byl povinen učinit přiznání, právo obhajoby bylo velice omezené, soudní řízení bylo tajné, písemné a nepřímé, nezávislost soudců nebyla zaručena. Vyšetřovací spis měl 1 378 listů a 1 185 příloh. Tento monster proces měl význam i pro dějiny justice v Rakousku. Uspíšil reformy (moderní trestní řád - roku 1850 a nový trestní zákon - roku 1852), měl nesmírný význam pro historický vývoj rakouského trestního práva a také pro správné pochopení celé této právní historické epochy. 

Když byl roku 1818 popravován na vídeňském náměstí a spatřil dav, který se na něj přišel podívat, prohlásil prý: "Ježiš, tolik lidí." To měla být jeho poslední slova. Spolu s ním byli popraveni ještě další dva členové jeho bandy. Věrným Graselovým pomocníkem byl Ignác Stangl z nedalekého Vlastkovce, vojenský zběh, který skončil na šibenici jako Grasel. 

Okolo Grasla vyrostla brzy po jeho smrti rozsáhlá legenda. V Rakousku je díky mnoha románům, písním a lidovým pověstem znám jako šlechetný loupežník, který bohatým bral a chudým dával. Podobné pověsti byly tradovány též na jižní Moravě, a v jižních Čechách, ale převážně mezi německým obyvatelstvem. V Hornu můžeme navštívit starou městskou věž s expozicí o Graselovi, hostinec vůdce loupežníků Grasel, Graselovou hospůdku a v nedalekém Mörtersdorfu, kde byl Grasel dopaden, je tzv. Graselheuriger.

V českém jazykovém prostředí byla jeho pověst zpočátku spíše opačná. Právě proto se v češtině jméno Grasel v počeštěném tvaru "grázl" používá jako nadávka k označení člověka lumpa, lotra, zloděje, násilníka, hrubiána či dokonce vraha.

Nejpozději po II. světové válce se však postupně začal stávat populárním i v českém jazykovém prostředí. Po Graselovi byly pojmenovány některé terénní útvary a přírodní lokality. Graselův příběh zpracovává třetí epizoda českého seriálu Slavné historky zbojnické, kde Grasela ztvárnil Ivan Vyskočil. Na začátku 21. století pak Graselova idealizace vedla v severním Rakousku, na jihozápadní Moravě a také v oblasti Česká Kanada k vybudování několika turistických stezek. Stezky jsou vyznačeny v místech, kde Grasel pobýval nebo loupil se svou bandou. 

Pohodný (neboli antoušek, ras) provozoval již zaniklé řemeslo, resp. zvláštní živnost zvanou "pohodnictví". Zkráceně se člověku vykonávajícímu toto povolání říkalo ras, jeho obydlí pak rasovna. Řemeslo spočívalo v likvidaci uhynulých zvířat, dále v odchytu toulavých zvířat,  zejména psů a koček a v jejich případném následném zabíjení. Pohodní byli v minulosti pokládáni za lidi podivné, nečisté či nenormální. Jejich sídla (rasovny) byla zpravidla umístěna na nějakém odlehlém místě daleko za městem (v Praze jedna z rasoven stála kdysi na Kavčích horách v místě dnešního televizního areálu ČT). Jejich někdejší nízké společenské postavení bylo stejné jako tomu bylo např. u městského kata, coby nečistí lidé měli pohodní v kostele přidělenu svoji zvláštní od ostatních lidí oddělenou lavici. Někteří pohodní také prováděli úklid odpadků a veřejných záchodků, popř. byla tato funkce spojena i s funkcí obecního kata. V 17. a 18. století bylo pohodnické řemeslo obvykle dědičné řemeslo, vykonávané svobodnými rody nepodléhajícími nevolnictví. Pro své nízké společenské postavení si členové těchto rodů vybírali za partnery většinou jen členy své kasty. V Čechách mezi nejpočetnější pohodnické rody patřily: Babůrkové, Bergrové, Bicklerové (Piklové), Ederové, Ernekerové, Firbacherové, Fišerové, Grázlové, Hemerové, Hollerové, Kolingerové, Langmajerové, Neubergové (Najperkové), Nymburských, Plímelové, Schaubové, Špindlerové, Turkové, Ulmanové, Zeberové, Zelingerové a Zvířecí. Od povolání pohodného, který stahoval (dřel) kůže uhynulých koní či koz pochází známá česká příjmení Kundera, Kozdera či Kozderka. 

Graselova stezka

Jedna z Graselových stezek vede z Českého Rudolce do Slavonic. Dlouhá je cca 13 km, časová náročnost asi 3 hod 45 min. Ve Slavonicích se Grasel skrýval se svými společníky v roce 1814. 

Trasa vede po značené modré / naučné turistické stezce kolem Peníkova, kde stojí unikátní vodní pila u Doubkova mlýnu. Vodní pila z roku 1865 je příkladem lidové architektury. Svou technologií je ukázkou řemeslné dovednosti sekerníků. Celá pila včetně technologie je kulturní památkou. Objekt je majetkem obce Český Rudolec. Pilu stavěl majitel sousedního, o dvě stě let staršího Doubkova mlýna. Nedaleký "Peníkovský dvůr" sloužil v minulosti jako hospodářské zázemí rudoleckého zámku. Pila byla do roku 1970 funkční a příležitostně v provozu. Poté došlo vlivem zanedbání údržby ke zničení vodních kol a k průsakům rybníka do podpilí. Pronikající voda způsobila zborcení kamenných zdí, nesoucích celodřevěné vrchní patro stavby. Pohon pily zajišťuje vodní kolo na "vrchní" vodu o průměru 3 metry. Na dubové hřídeli je hlavní ozubené kolo, které pomocí pastorku roztáčí dřevěný setrvačník. Přes klikový mechanismus a ojnici je vodní energie přenášena na pilový list  dřevěném rámu. Posuv vozíku se dřevem do řezu je odvozen od pohybu dřevěného rámu. Malé vodní kolo se používá pro zpětný chod vozíku s upnutým kmenem. 

Dále vede stezka lesem, nejprve potkáme Graselovu koupelnu, pak Schillerův kámen i Graselovu sluj a Graselovu trojmužnou předovku. 

Graselova sluj je žulový převis, který v minulosti sloužil jako jedna ze skrýší loupeživé bandy Johanna Georga Grasela. 

V okolí jsou rybníky Horní Šatlava, Dolní Šatlava, rybník Dědek, Vožralý a další. 

Z naučné stezky lze odbočit po zelené turistické značce na Pfaffenschlag, kde jsou archeologické vykopávky. 

Odtud se po červené turistické značce dostaneme k Pevnostnímu areálu Slavonice. Areál je ukázkou obranné pevnostní linie, tvořené systémem pozorovacích a střeleckých průseků, protipěchotními a protitankovými překážkami v délce téměř 200 m a 11 rekonstruovanými bunkry vz. 37 (řopíky) do stavu z období v září 1938 i do stavu socialistické reaktivace v letech studené války 2949 - 1989. Přístupné jsou dva plně vybavené a vyzbrojené bunkry, kde je možné vidět původní kulomety, pušky, pistole a samopaly, funkční ventilátor a pozorovací periskopy, výstroj osádek a další. 

Dalším překvapením tohoto výletu bylo Muzeum samorostů ve Slavonicích - a myslím, že některé kousky jsou opravdu unikátní :-)

O městečku Slavonice a nedalekých Dačicích, které jsme pochopitelně také navštívily, píši zde.