Historie mincí
První římské mince se začaly razit již před 2 300 lety, byly bronzové a razil se na ně řecký nápis Romaion. Jejich název je AES SIGNATUM = značený kov. Měly destičkový tvar a vážily 1 600 g, jejich rozměr byl 90 x 170 mm. Litím vznikl i obraz. Často to byl býk nebo jiná zvířata. Od latinského výrazu pecus = skot je odvozen i název pro peníze - pecunia a odtud vzniklo i české slovo peníze.
Předchůdcem Aes Signatum byla tzv. AEA RUDE = kusová, syrová měď. Je to nezpracovaný kus mědi o hmotnosti 2 g až 2,5 kg, užívaný na italském území v 1. tisíciletí př. n. l. až do přelomu 4. a 3. století př. n. l. jako směnný prostředek.
Následují mince AES GRAVE = těžký kov, které už měly kulatý tvar. Byly také z mědi. Na obou stranách jsou vyraženy reliéfy. Jsou považovány za počátek římského mincovnictví. Základní jednotkou byl ass. Vážil jednu libru, tj. 273 g, později 327 g. Používaly se především pro vnitřní obchod.
Po konsolidaci římské moci se začalo pro ražbu používat i zlato a stříbro. První stříbrné mince se nazývaly DIDRACHMY. Po oběhu se dostaly po roce 290 př. n. l., na minci byla vyražena vlčice kojící legendární zakladatele Říma, Romula a Rema. Okolo roku 217 př. n. l. se v Římě objevily tzv. statéry o hmotnosti cca 6,8 g.
DENÁR je stříbrná mince o váze cca 4,5 g, která se začala razit již v 1. pol. 3. století př. n. l. na území římské republiky. První denárová mince měla na líci hlavu bohyně Romy a na rubu 2 jezdce na koních. Název je odvozen z latinského denarius dena = deset, protože denár se dělil na 10 měděných mincí assů.
Běžná zásoba peněz bohatých občanů se pohybovala okolo 1 000 - 3 000 sestercií. Tříčlenná rodina s otrokem potřebovala denně asi 25 assů (tj. za rok asi 570 denárů). Majetek nejbohatších mužů v římské říši dosahoval částek až 400 milionů sestercií.
1 aureus = 25 denárů, 1 denár = 4 sestercie (16 assů), 1 sestercie = 2 duponie (4 assy), 1 duponius = 2 assy, 1 talent = 6 000 denárů
Přehled cen podle nálezů z Pompejí:
chléb = 1 ass
1 l vína = 1 ass
prostitutka = 8 assů
6 kg pšenice = 2 denáry
1 kg pepře = 4 - 15 denárů
2 otroci = 5 058 sestercií
pohřeb boháče = až 25 000 denárů
pořádání her = 50 000 denárů
První české denáry se začaly razit asi po roce 970 nebo ještě na sklonku vlády Boleslava I. (935 - 972). V době, kdy vládl Boleslav II. (972 - 999) došlo k rozmachu mincovní činnosti a ražba mincí je právem spojená s vladařskou mocí.
Již za vlády Břetislava I. (1034 - 1055) byla situace neudržitelná a kníže, přezdívaný "český Achilles", se ji rozhodl řešit. A tak spatřila světlo světa první česká mincovní reforma datovaná někdy kolem roku 1050. Denár přišel na průměru o 4 mm (denáry malého střížku) a nadále měl vážit již jen 1 g. Bohužel, již za Břetislavových nástupců trend z počátku století opět suverénně převládl. Mince sice získávají nové a propracovanější motivy, nicméně jejich kvalita opět klesá. Toto parazitování na poddaných nebylo žádným českým specifikem, těmto praktikám se dařilo po celé tehdejší Evropě.
Na prvních denárech byl zpravidla opis s různě zkomoleným jménem knížete na jedné straně, jméno mincovny na druhé straně a velmi stylizované obrazy chrámu, meče, ruky a dalších jednoduchých symbolů. Od 11. století se začal na mincích zobrazovat sv. Václav. Nejkrásnější denáry vznikly v 1. pol. 12. století - v mincovním poli se objevuje množství různých křesťanských symbolů a i podoba panovníka není již primitivně schematická.
Rychlé střídání panovníků a rozbroje oslabily hospodářství natolik, že denáry ztrácejí postavení obchodních mincí a začínají se používat jako platidlo i doma. Mincí je potřeba mnoho, a protože se již nepoužívají pro mezinárodní směnu, sahají česká knížata ke snižování obsahu stříbra a omezení kvality ražby. To vše z důvodů zcela prozaických. Množství mincí v oběhu totiž rychle narůstalo, nikterak těžba stříbra, jehož cena pozvolna stoupala a stoupala. V průběhu 12. století situace došla až tak daleko, že obchodníci navzdory přísným postihům vyžadovali platbu v ryzím kovu, čímž pohřbili smysl mince vůbec. Nad kvalitou mincí naříkají i písemné prameny z tohoto období.
Máme dva druhy denárů - české a moravské. První se věnoval ražbě peněz na Moravě Břetislav I., jako údělný moravský kníže v letech 1028 - 1034. Pravidelné mincování se pak rozvinulo po jeho smrti, když moravské úděly byly propůjčeny jeho synům Vratislavovi, Konrádovi a Otovi. Do 13. století pracovaly pro moravské údělné knížata mincovny v Brně, Znojmě a Olomouci, dále pak existovala biskupská mincovna v Podivíně. Od roku 1197, kdy se Morava znovu sjednocuje s Čechami pod Přemyslem Otakarem I. (1197 - 1230), zanikají ražby bývalých údělných knížectví (i když se otevírají některé další mincovny) a mincovnictví se postupně centralizuje. Moravské denárové ražby mají řadu odlišností od českých denárů. Na Moravě například déle přetrvávají tradiční dvoustranné ražby, nebyly zavedeny velké brakteáty jako v Čechách apod. Jejich éra končí roku 1300, kdy v Kutné Hoře, která se stala ústřední mincovnou celého českého státu, byla zahájena ražba pražského groše. Na Moravě se razily mince v Brně, Jihlavě, Kroměříži a Olomouci.
Hodnota prvních římských mincí nebyla příliš vysoká v porovnání s mincemi řeckými. Na jejich koupi údajně postačí méně než 10 000 Kč. Problém je však v padělcích. Aes Signatum i Aes Grave se padělají velmi často a docela snadno. Římský denár netvořil základní jednotku, ale byl roven 16 assům, kterých se do základní jednotky, jíž byla 1 unce, počítalo dobrých 12. Z dalších římských mincí násobných hodnot assu je znám zřejmě sestercius, který je roven 4 assům. Vedle středověkého denáru se vyskytoval ještě OBOLUS.
V posledních letech římské republiky, těsně před vznikem císařství, začaly být raženy nové zlaté mince s názvem AUREUS. Průměr 17 - 18 mm, vážila 5,46 - 7,28 g. Finančně je tato mince velmi vysoce ceněna.
V roce 27 př. n. l. se Řím stal císařstvím - státem velmi dobře organizovaným, prosperujícím a vydávajícím každý rok milióny různých mincí.
SOLIDUS je zlatá mince, která roku 309 našeho letopočtu nahradila zlatý Aureus. Vážila 4,55 gramů.
QUINARIUS je starořímská mince stříbrná = 1/2 denáru = 5 assům.
DUPONDIUS je mosazná mince, jejíž cena se rovná dvěma assům. Váží cca 13,5 gramů.
Mince FOLLIS na počest abdikace Augustů Diocletiana a Maximiana, mincovna Trevír, 1. dílna = PTR. - revers Providentia Deorum - Qvies Avgg = Prozřetelnost bohů - odpočinek císařů (s personifikovanou Providentí a Quies). Hmotnost této mince se postupně zmenšovala a poslední mince vážily pouhých 1,5 gramů.
TREMISSIS je malá zlatá mince o váze 1,5 g a měla hodnotu 1/3 solidu a sběratelsky je mnohem méně vzácná než solidus.
CENTENIONALIS je měděná mince o průměru 17 - 19 mm. Existuje také 0,5 centenionalis, tyto dvě mince se v literatuře často označují jako malé bronzy nebo zkratkou AE 3 a AE 4.
Římské mince se nalézají i na našem území, nálezy jsou docela četné, ale spíše jde o jednotlivé kusy. Hromadné nálezy jsou vzácné a zahrnují velmi rozsáhlé období. Především se zde nacházejí mince z 1. - 2. století a z 3. - 4. století. Mince se na naše území dostaly především díky obchodu a průzkumným cestám Římanů, které sahaly až do oblasti našeho současného státu.
Samotní římští obchodníci vnášeli mince do oběhu mezi obyvatelstvo, žijícího na našem území. Nelze také opomenout vydržování vojenských posádek a přesunutých táborů. Mnozí archeologové a badatelé se však domnívají, že mnohdy nešlo o přímé platby a římské mince tedy v oběhu nebyly. Sloužily pouze ve vztahu římský obchodník - náš trh a zpět. Je nutné si uvědomit, že v germánském prostředí převládal pouze směnný obchod a nebyla domácí mince. Někdy se používaly starší stříbrné (v Římě již neplatné) denáry, nebo SERRATI (zoubkované mince), zvláště ražené Římem pro obchody s Germány.
Římských mincí je nespočet.
TROJNÍK je stříbrná mince o průměru 15 - 16 mm a váze 0,5 - 0,6 g. Na aversu je vyobrazen říšský orel s rakousko-burgundským štítem na hrudi. Na reversu je vyraženo říšské jablko s vyznačením hodnoty mince, rok ražby, rozdělený říšským jablkem na dvě části. Obě strany jsou orámovány perlovcem, který je tvořen oválnými čárkami, posazenými hustě vedle sebe a směřující do středu mince. Původně šly čtyři trojníky na groš (= tříkrejcar). Později to bylo označení drobné mince vůbec (zejména půlkrejcaru). Rčení "jet do Kremže pro troníčky" je výrazem neúspěchu, nerentabilnosti podnikání.
Je známa i ražba zlatých trojníků, a to v letech 1668, 1690, 1693m 1696, 1699, které jsou uloženy ve vratislavském muzeu, kde se také nachází přibližně 130 ks stříbrných trojníků, z nichž většina jsou rarity. Váha zlatého odrážku je asi 1,13 gramu.
Trojníky byly raženy v Opolí (1688 - 1704), Břehu (1693 - 1697) a Vratislavi (1705). Ražba byla přerušena v letech 1675 až 1678, 1684 - 1685, 1696, 1701 - 1702.
Trojník se hanlivě říká grešlím. GREŠLE byly od roku 1559 označovány drobné německé mince (1 tolar = 84 grešlí). V Čechách se tento název začal používat až za vlády Ferdinanda II. roku 1624, kdy ve Slezku byla ražena mince o průměru 16,4 mm a hmotnosti 0,73 gramu. Rovnala se 3/4 krejcaru. Hovorně se označovala právě jako Trojník. Ražba probíhala i za vlády Ferdinanda III., konec ražby nastal při nástupu Josefa II. na trůn.
K vánocům roku 1623 přišel od Jeho Milosti Císařské obzvláště bohulibý dárek: kaláda. Je to slovo, které pochází z italského calata a znamená sestup, pokles, klesání. V tomto případě jde o mincovní kaládu, která představuje největší státní bankrot v českých dějinách. Hodnota měny se snížila průměru o 90 %. Za třicetileté války se měna dále znehodnocovala. Snižovalo se zrno, zvyšovala nominální hodnota, zvyšoval se počet vyražených kusů z hřivny a obsah stříbra poklesl na zlomek původní hodnoty. Výsledkem byla tzv. "dlouhá mince". Říkalo se jí tak proto, že se muselo dlouho počítat, než se člověk dopočítal původní hodnoty.
Významnou měnovou reformu provedla v roce 1754 Marie Terezie, kdy vyhlásila novou měnovou soustavu, která pak platila celých sto let:
1 vídeňská hřivna = 12 tolarů
= 24 půltolarů
= 48 čtvrttolarů
= 72 dvacetníků
= 84 12/17 sedmnáctníků
= 144 desetníků
= 205 5/7 sedmáků
= 480 grošů
= 1 800 krejcarů
= 2 400 grešlí
= 3 600 půlkrejcarů
= 8 640 vídeňských penízů (feniků)
Za její vlády a vlády jejího syna Josefa II. se začala razit mince ne z drahého kovu, ale z mědi. Byla to právě grešle a stala se součástí měnové soustavy. Později, v 50. letech 18. století, se pak v pražské mincovně razila dokonce GREŠLIČKA, což byla ještě méně hodnotná a také opravdu malinká, jen 1,5 gramová mince. Pojmenování grešlička a grešle a z nich odvozené držgrešle jsou zajímavá především tím, že do češtiny se dostala z němčiny, kde se té minci říkalo Greschel, což byla zdrobnělina od Groschen a toto slovo němčina naopak přejala z češtiny. České GROŠ, slovo, které proslavily ve své době velmi hodnotné pražské groše, ovšem také není původem české.
Češi tak svůj peníz pojmenovali podle mince, kterou ve 13. století razil francouzský panovník Ludvík IX. a které se latinsky říkalo denarius grossus, tedy těžký, tlustý DENÁR.
V roce 1760 dala Marie Terezie razit i další drobné mince, krejcary, grešle, půlkrejcary a feniky z mědi, čímž reálná hodnota kovu byla nahrazena pouze symbolem. Tím vznikly první kreditní peníze. V roce 1762 pak vídeňská banka vydává první papírové peníze v hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých, kterým se říkalo bankocetle podle původního nápisu na těchto penězích: Wiener - Stadt - Banco - Zettel.
KREJCAR byla stříbrná mince německého původu, jež dostala své jméno od na ní vyraženého kříže. Nejprve byl ražen v Tyrolsku před rokem 1496, později i jinde a roku 1561 se dostal i do mincovnictví českého. Hodnoty 2 kr, 10 kr, 30 kr a 60 kr (1 říšský zlatý). Poněvadž tím vzalo dosud obvyklé počítání na tolary a groše za své, byla k této měně nechuť a roku 1573 byla zrušena a znovu zavedena až v roce 1619 v hodnotách 3 kr, 12 kr a 24 kr. Krejcar byl ražen ještě za Marie Terezie a roku 1760 byl ražen poprvé jako měděná mince, která prodělala mnoho změn svého průměru a tloušťky.
Další státní krach pak přišel v roce 1811, kdy byl vyhlášen 80 % úpadek, což znamenalo, že 100 zlatková bankocetle měla hodnotu pouze 20 zlatých. Mince pak byly znehodnoceny v poměru 1:5 a nejdrobnější mince byly vyřazeny z oběhu. Grešle vždy byla velice drobnou mincí s mizivou hodnotou. A díky ní vzniklo lidové rčení: "Nestojí to za zlámanou grešli".