Hořice na Šumavě a Pašijové hry
Hořice na Šumavě jsou městys v okrese Český Krumlov. Řadí se k nejstarším sídlům na Českokrumlovsku. První písemná zmínka o zdejší faře je z roku 1248, obec je zmiňována v roce 1272, kdy patřila pánům z Kosovy Hory. Další písemné údaje jsou z let 1274 a 1281 v souvislosti se změnami majitelů, Hořice tehdy přešly z rukou pánů z Kosovy Hory do majetku Záviše z Falkenštejna a dále pak do vlastnictví Vítka z Krumlova. V roce 1290 byl králem Václavem II. potvrzen prodej a Hořice se staly majetkem cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě, což znamenalo začátek poněmčování, které se v době pobělohorské a Třicetileté války prohlubovalo a v 19. století byla obec téměř celá německá.
V roce 1375 byla obec povýšena na městečko s rychtářem, konšely a vlastní soudní pravomocí. Právo městyse získaly Hořice v roce 1549. O několik let později roku 1553 bylo Hořicím potvrzeno Vilémem z Rožmberka také právo vaření piva. První zmínka o škole je z roku 1550 a v roce 1678 byla postavena škola u kostela.
Obec byla v minulosti často sužována požáry, zejména v letech 1704, 1791, 1834 (vyhořelo 63 domů), 1863, 1879 a v roce 1898. Stejně tak se obci nevyhnula morová epidemie, která Hořice zasáhla v letech 1521 a 1680.
Dne 20. října 1785 se zde narodil tkadlec Paul Gröllhesl, tvůrce novodobých hořických pašijových her. V roce 1816 sepsal s pomocí faráře nový text pašijového příběhu a s dalšími hořickými měšťany jej společně nacvičili a sehráli. Hra se nazývala Utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista - truchlohra o pěti jednáních s předehrou.
Roku 1881 bylo zřízeno pouliční osvětlení v podobě petrolejových lamp (v divadle však již byla zavedena elektřina!). Až v roce 1922 došlo k elektrifikaci obce a bylo instalováno veřejné elektrické osvětlení. V Hořicích byl v roce 1897 bratry Lumiérovými natočen první hraný film na území dnešní České republiky. Jednalo se o Hořický pašijový film, který zde natočili američtí filmaři. Vysílal se ve Philadelphii. V současné době jej vlastní soukromá osoba ve Švédsku.
V letech 1938 až 1945 byla obec v důsledku uzavření Mnichovské dohody přičleněna k Německé říši jako součást župy Oberdonau. Začátkem května 1945 bylo území obce osvobozeno americkou armádou. Po 2. světové válce byla většina obyvatel vysídlena a do městečka se nastěhovali Češi z vnitrozemí. V letech 1947 až 1948 byla tradice pašijových her obnovena dosídlenci. Potom však bylo konání pašijových her zakázáno a divadelní areál byl zlikvidován. V roce 1993 byla tradice hořických pašijových her obnovena znovu.
Pamětihodnosti:
- kostel sv. Kateřiny Alexandrijské - pochází z 1. poloviny 13. století. Byl postaven v raně gotickém slohu. Fara je připomínána již v roce 1248. Okolo kostela byl původně hřbitov (zrušen byl v roce 1787), zachovalá část jeho obvodové zdi je památkově chráněna. Původně raně gotický kostel je doložen v polovině 13. století. Chrám prošel významnou pozdně gotickou přestavbou na přelomu 15. a 16. století. Před a kolem roku 1487 bylo budováno kněžiště se síťovou hvězdovou klenbou, která byla dokončena počátkem 90. let 15. století. Na počátku 16. století byla do starších obvodových zdí vložena síťová klenba dvoulodí, západní kruchta a jižní vstupní portál. Architektura kostela je významným dokladem produkce rožmberské stavební huti kolem roku 1500. Původní věž musela být po požáru bleskem roku 1900 zbořena a nahrazena novou v pseudogotickém stylu.
Do kostela vedly dříve 3 schody, biblický symbol "Svaté Trojice".
Vedle kostela je deska se jmény 106 obětí 1. světové války. Deska se jmény je oboustranná.
- pranýř a dvě mísy - kamenný pozdně gotický pranýř je z roku 1549. Byl určen k vykonávání práva v Hořicích na Šumavě a v sousedních vsích v majetku vyšebrodského kláštera. Na podstavci pranýře se nachází dvě kamenné mísy, které byly využívány pro odměřování desátku poddaných.
- sedm kamenných kašen – důmyslný systém propojených kašen pochází z konce 19. století. Kašny jsou součástí vodovodního systému, který sloužil pro zásobování obyvatel pitnou vodou a v případě požáru do nich byl vypuštěn přilehlý rybníček. Číslo sedm označovalo "7 dní v týdnu", za které Bůh stvořil tuto zem.
- Muzeum Hořických pašijových her - bylo od roku 2000 umístěno v budově Obecního úřadu, dnes sídlí v Kulturním domě. Muzeum má rozšířenou kapacitu o expozici věnovanou historii i současnosti obce. Unikátní je expozice Hořických pašijových her, která je doprovázena bohatou obrazovou a fotografickou dokumentací. Je zde např. model divadla postaveného v roce 1893, původní dochované kostýmy z roku 1893 a z roku 1993, fotografie představitelů Krista v letech 1947 a 1993 (hlavní postavy se prakticky dědí z otce na syna), model poutní kaple Panny Marie Bolestné, ale i kožené rychtářské právo z doby kolem roku 1600 a části železných pout i věžní hodiny - ciferník sundaný z kostela kolem roku 1900. V jedněch starožitnostech byl náhodně objeven a vykoupen obraz bývalého předsedy pašijí Františka Bublíka, který se zde hodně zasloužil. Unikátem je i nahřívadlo žehliček pro švadleny či obří kožený měch pro kovárnu.
- Muzeum radiopřijímačů - nachází se rovněž v budově Kulturního domu. Je zde celkem 76 rádií, televizor Tesla a 3 hudební skříně.
- Pašijové divadlo – přírodní, sezónně zastřešované divadlo bylo vybudováno pro Hořické pašijové hry, konají se zde také další kulturní akce. Dříve se hrálo o postních nedělích a velikonočních svátcích, bez kostýmů a dekorací, většinou v hostinských sálech. Od 80. let 19. století se představení stále vylepšovalo: text byl podbarven hudbou, herci si opatřili kostýmy, pořídili dekorace. V roce 1893 vybudoval spolek Böhmerwaldbund dřevěné divadlo, jehož hlediště pojalo neuvěřitelných 4 000 diváků, v pašijové hře v té době účinkovalo již několik set herců. Divadlo bylo důmyslně postaveno ve svahu, aby bylo dobře vidět i z posledních řad, pro rychlejší vstup, ale i bezpečný odchod v případě požáru, bylo podél stran divadla několik desítek dveří.
Divadlo navštěvovali lidé z blízkého i dalekého okolí, méně významní i ti hodně významní, např. císař František Josef, různí šlechtici a další. Těžké bylo obnovit divadlo po 1. světové válce, neboť skoro všichni herci byli mezi obětmi. Za 2. světové války obsadili divadelní areál vojáci a zřídili v něm skladiště; po osvobození se začalo znovu hrát, roku 1947 poprvé česky, ale zároveň i na dlouhou dobu naposled. Po roce 1948 vznikla Společnost pro obnovu pašijových her v Hořicích na Šumavě, na místě bývalého divadla byl vybudován přírodní amfiteátr s 500 krytými sedadly a roku 1992 začal nácvik s neherci obce i z okolí. Dnes jsou pašijové hry opět oblíbenou a hojně vyhledávanou společenskou i kulturní událostí. Účinkuje zde téměř 80 amatérských herců. Vyprávění o posledních dnech Ježíše Krista začíná Ježíšovým příchodem do Jeruzaléma a končí scénou Vzkříšení Krista. Dopoledne se hraje Starý zákon, odpoledne Nový zákon.
Na kopci nad Pašijovým divadlem se nachází zaniklé poutní místo se zbytky kaple Panny Marie Bolestné, s Božím hrobem a křížovou cestou. Původní dřevěná kaple Panny Marie Bolestné byla na vrchu Randlesberg (dnes u sv. Anny) postavena v roce 1733, její pozdější zděná podoba vznikla v letech 1781 - 1782. K jejímu zániku došlo po roce 1965, kdy se kaple stala obětí demolice.
