Horní Malá Úpa
Horní Malá Úpa je částí obce Malá Úpa v okrese Trutnov. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1748. Pamětihodnostmi jsou domy č.p. 27, 46 a 95.
Nejsevernější část tvoří Pomezní Boudy, kde se nachází hraniční přechod do sousedního Polska. Na polské straně leží osada Graniczne Budy. Pomezní Boudy leží v údolí mezi Smrčinnou horou a Lysečinskou horou ve výšce 1 050 m.n.m. Kromě silničního hraničního přechodu z Pomezních Bud vychází cesta česko-polského přátelství vedoucí přes Sněžku na Špindlerovu boudu.
Tragédie turistů při zimních túrách si v Krkonoších vynutily organizování záchranných akcí. Prvními záchranáři bývali hasiči, horští vůdci, instruktoři lyžování a pracovníci hřebenových bud. Horský záchranný sbor vznikl v roce 1935 ve Špindlerově Mlýně poté, kdy za jeden den 3. února zahynulo v Krkonoších 6 lyžařů. V Peci založili Horskou záchrannou službu dne 13. prosince 1945. Prvním a dlouholetým členem z Malé Úpy byl lesník Karel Lof, samostatný okrsek HS Malá Úpa vedený profesionálním záchranářem Jiřím Škodou vznikl 4. ledna 1990. Dnes v obci pracují vedle profesionála na "zimní" úvazek ještě tři neplacení členové HS. Průměrně za zimu řeší 90, převážně lyžařských úrazů. V roce 1999 dokončili tuto stanici HS postavenou jako tradiční roubený horský dům. Znak horské služby navrhl v roce 1955 architekt Jaromír Petřík z Vrchlabí.
V roce 2015, ve výšce 1 045 metrů nad mořem a 5 metrů pod zemí, ve stoletém sklepení bývalé Tippeltovy boudy (bývalý hotel Družba) v Malé Úpě, se začíná v Pivovaru Trautenberk vařit pivo horalů. Vaří pivo bez pasterizace a filtrování, osvěžující, řízné a hořké tak akorát - spodně kvašený ležák Trautenberk 11, polotmavý speciál Trautenberk 13 a svrchně kvašený speciál Trautenberk 14 - APA.
Trautenberkovský "trojboj" jsem samozřejmě pokořila, koupily si památeční půllitr se šiškou ve tvaru T i něco na ochutnávku domů.
Nenáročná trasa vede kolem Pomezních Bud po žluté turistické trase na Vyhlídku u Rottrových Bud k rozcestníku U Kostela a zpět Eliščiným údolím a Červenou Vodou. Má necelých 6 km a trvá necelé 2 hodiny.
Cestou se nám chvílemi odkrýval z mraků i vrchol Sněžky, který jsme měly za naší chatou Kněžnou.
Rotterovy Boudy
Při první návštěvě těchto míst v září 1609 česky zapsal do zprávy císařský úředník kontrolující zásoby dřeva pro stříbrné doly v Kutné Hoře nečekaná zjištění: "... od Khyberku (Kraví Hory) opět jsme přišli na jedno mejto nevelké, kdež také budka postavena jest, v kteréž se dobytek hovězí, krav dojných 24 a jalového 9, k tomu kozy 4, jakž sami, kteříz tu bydlejí o tom nám oznámili, dobytek ten chovají a do mýt a lesův jeho milosti císařské na pastvu pouští a honí ..." Vrchnosti se nelíbilo, že se najatí dřevaři z Alp po ukončení těžeb v kraji pod Sněžkou usadili a paseky přeměnili na louky pro chov dobytka. Zájmy státu měli hájit lesmistři, ale ti zabrali největší díly lesní půdy a na pastvu brali dobytek i z dalekého kraje. Takto "nelegálně" vznikla i luční enkláva Rotterových bud. Na seznamu dřevařů z roku 1644 je zapsán také Christian Rothe. Už nezjistíme, zda jeho rodině patřila ve zprávě zmíněná bouda s dobytkem. V roce 1771 tu stály tři boudy, v roce 1841 už všech šest dnešních chalup. Než horalé mohli louky pravidelně dvakrát ročně sklízet, museli urovnanou plochu zbavit kamenů a ty uložit do zachovaných agrárních teras a valů. Potom mnoho let přinášeli lesní humus a louky hnojili zředěnou kejdou, než jim mohli říkat "horské zahrady". Na konci 19. století chovali v Malé Úpě tisíc krav, v roce 1945 nejméně 550. Po vystěhování původních obyvatel postupně chov dobytka skončil.
U rozcestníku stojí kostel sv. Petr a sv. Pavel. Je to římskokatolický, bývalý farní kostel v Malé Úpě. Patří do farnosti Jánské Lázně. Je chráněn jako kulturní památka. Situován je přímo v historickém centru obce, vlevo při komunikaci na Horní Malou Úpu v nadmořské výšce 975 metrů. V době vznik byl nejvýše položeným kostelem v Čechách, v současné době je čtvrtým nejvýše položeným kostelem v ČR po kostelech v Kvildě, Božím Daru a kostelu sv. Tomáše u Lipna.
O výstavbě kostela a zřízení lokálie (= duchovní správa s vlastním knězem, ale mimo sídlo farnosti) rozhodl budoucí císař Josef II., který obec navštívil v doprovodu generála Laudona dne 12.09. 1779. Tuto událost připomíná deska s pamětním nápisem a rakouskou orlicí na vítězném oblouku uvnitř kostela Zároveň místním horalům přislíbil, že se zasadí i o stavbu hřbitova a školy. Kostel byl zasvěcen svatým Petrovi a Pavlovi dne 22. února 1791.
Dne 10. září 1806 ve 20:45 hod po zásahu bleskem tehdejší dřevěný kostel vyhořel. Škola naproti kostelu požár přečkala. Na místě původního kostela byla okamžitě zahájena výstavba nového, pozdně barokního zděného kostela a 18. října 1809 byla sloužena první mše svatá v novém kostele. Při stém výročí byl na stropním oblouku mezi presbytářem a lodí umístěn pamětní nápis s letopočtem 1791 a rakouskou orlicí. V roce 1889 proběhla větší renovace kostela. Další oprava proběhla za těžkých podmínek v roce 1986.
Ernst Gideon svobodný pán von Laudon (13. února 1717 Tootzen, Švédské Lotyšsko - 14. července 1790 Nový Jičín) byl rakouský vojevůdce, jeden z nejúspěšnějších odpůrců pruského krále Fridricha Velikého. Proslavil se ve válkách s Pruskem a svým tažením na Balkán proti Osmanské říši, které ho zařadilo mezi slavné vojevůdce. Od roku 1789 až do své smrti byl vojenským guvernérem v Habsburském Srbsku.
Z jeho jména pochází zvolání či kletba himmellaudon (Nebesa, Laudon!), kterou údajně volali vyděšení Prusové. Kolem roku 1757 také na jeho počest vznikla česká lidová píseň Generl Luadon jede skrz vesnici, zřejmě v Rynolticích na Liberecku, kde generál pobýval několik dní.
Generál Laudon jede skrz vesnici, generál Laudon jede skrz ves.
Jede skrz vesnici, má bílou čepici, generál Laudon jede skrz ves.
"Stůj, kdo tam?"
"Patrola!"
"Jaká?"
"Vojenská."
"Kdo ji vede?"
"Ženská!"
"Jaká?"
Následuje odpověď (např. "blonďatá") a druhý refrén:
Blonďatou, blonďatou, tu já mám nejradši, blonďatou, blonďatou, tu já mám rád!
Já ji pomiluju, ona zase mě, mě, mě, že je blonďatá, trápí srdce mé!
Na hřbitově v Malé Úpě leží kusy letadla, tři z nejzachovalejších motorů BMW pak nalezneme v informačním centru v Horní Malé Úpě. Jedná se o zbytky letadla Junkers JU-52/3m g4e, kterému se přezdívalo Tante (teta) Ju. Jednalo se o transportní letadlo na střední tratě. Bylo určeno pro trojčlennou posádku, osmnáct cestujících nebo třináct nosítek, zdravotní personál apod. Koncem II. světové války se tento typ letadla objevil v hlavní roli nejznámějšího leteckého neštěstí v Krkonoších.
Ledadlo se dostalo do sněhové bouře nad Krkonošemi a narazilo čelně do svahu. Z trosek se podařilo vyprostit šesti zraněným vojákům, které letadlo převáželo. Vydali se na cestu k Růžové hoře. Dva z vojáků podlehly svým zraněním. Po havárii byla vypravena na Sněžku skupina zachránců, ale nepodařilo se jim ve vánici letadlo objevit. Později již byli všichni nalezení mrtví. Trosky letadla se staly především v prvních poválečných letech atrakcí pro turisty.
Zbytky letadla se postupně rozebraly a díky turistům a místním občanům, se postupně z Obřího hřebene dostaly pomocí transportních sítí ze Sněžky dolů. Obří hřeben zbytky letadla ale pokrývaly celých 53 let a 7 měsíců!
A tady je celý příběh podrobně:
V únoru 1945 Rudá armáda obklíčila Breslau, proto odtud Němci letecky rychle evakuovali zraněné vojáky. Po půlnoci 23. února při přistávání vojenské dopravní letadlo Junkers 52 s číslem trupu 7759 na letišti v Breslau havarovalo. Stroj se úplně rozbil, ale čtyřčlenná posádka i s pilotem Ottou Kloppmannem vyvázla bez úhony. Hned přesedla do druhého Junkerse typu JU-52/3m g4e pilotovaného Emilem Hannemannem a druhým pilotem Albertem Linkem. Kromě obou kompletních posádek bylo v letadle ještě 20 zraněných vojáků, celkem 28 lidí. Jejich cílem bylo pravděpodobně letiště a lazaret v Mladé Boleslavi nebo v Hradci Králové. Nad Krkonošemi se letadlo dostalo do silné sněhové bouře. Meteorologická stanice na Sněžce údajně naměřila rychlost větru přes 110 kilometrů za hodinu. Horský nosič Robert Hofer tehdy na Sněžce nocoval a velmi špatné počasí potvrdil. Ve čtyři hodiny ráno slyšel silný hluk leteckých motorů, který náhle ustal. To ještě netušil, že letadlo narazilo do Sněžky na úbočí Obřího hřebene jen těsně pod Traversem. Podle rozbitého prostředního motoru letadlo pravděpodobně narazilo čelně do svahu. Už asi nikdy nezjistíme, kolik lidí bylo bezprostředně po havárii naživu. Víme jen, že se asi pět či šest mužů dokázalo vyprostit z trosek. Nejspíš mezi nimi nebyl nikdo z obou posádek. Zranění vojáci se jen v nemocničním oblečení ocitli ve sněhové vánici na jednom z nejodlehlejších krkonošských míst. Jen náhodou našli ve tmě tyčové značení na Traversu, podél kterého se čtyři kilometry prošlapávali směrem k Růžové hoře a k Růžohorkám. Zbědovaní sem dorazili o půl osmé. Jeden z nich, asi Siegfried Szewezyk hned zemřel. V tu chvíli se o neštěstí dozvěděli lidé na Sněžce a vypravili záchrannou skupinu. I přesto, že je vedl místní znalec Robert Hofer, nemohli ve vánici dlouho havarované letadlo nalézt. Když k němu dorazili, byli i zranění vojáci, kteří pád údajně přežili, mrtví.
Ještě ten den vyrazili z Malé Úpy chlapi s rohačkami, aby každý naložil jednoho mrtvého vojáka a svezl ho na místní hřbitov. Těla nebožtíků zmrzla ve všech možných polohách, takže svážení nebylo jednoduché. Vojáci byli pohřbeni (a později exhumováni) ve dvou řadách na maloúpském hřbitově vlevo od vchodu. Určitě sem převezli i vojáka zemřelého na Růžohorkách. I přestože se v maloúpské matrice zachoval tužkou psaný seznam se jmény pochovaných vojáků stvrzený razítkem farnosti, není úplně jasné, kolik lidí při havárii nakonec zemřelo. Pamětníci říkají, že 24, ale v seznamu je jenom 23 pohřbených. Chybí tu jméno radisty a navigátora Ericha Königa, který je uveden v protokolu Luftwafe o nehodě jako jedna z obětí. Některá jména byla zapsána ve farním protokolu nepřesně, což zkomplikovalo pozdější pátrání Červeného kříže při sestavování zprávy pro pozůstalé.
Letadlo zůstalo na úbočí Sněžky. Neznáme žádnou fotografii trosek těsně po havárii, ale víme, že byly rozházeny na větší ploše. Jen kus trupu držel dlouho pohromadě. Zvědaví turisté i místní obyvatelé postupně letadlo rozebírali a odnášeli si zajímavé kusy. Nejdříve zmizely všechny "budíky", pak i sedačky a vlnitý plech z trupu byl dokonce užíván na výrobu ručních bubnových praček na prádlo. Nejzajímavějšími kusy byly tři motory BMW, z nichž dva zůstaly skoro úplné. Veliké kolo s pneumatikou leželo mnoho let až dole v Jelením potoce, než ho v roce 1995 někdo odnesl. V tu dobu se začalo uvažovat o vyzvednutí zbytků letadla z těžko přístupného terénu. Mluvili a psali o tom historici i sběratelé, ale nakonec jednal starosta Malé Úpy Jiří Škoda s přáteli. Letadlo leželo v první, tedy nejcennější zóně národního parku a turisté sem často po stále se rozšiřujících pěšinkách přicházeli si zbytky prohlédnout. Proto měla i Správa parku zájem o jeho vyzvednutí. Došlo velmi rychle k dohodě a povolení transportu. Starosta s přáteli posbíral všechny kusy i kousky letadla do transportních sítí a 23. září 1998 přiletěl dopravní vrtulník firmy Aerocentrum pilotovaný zkušeným pilotem Jaroslavem Rákosem. Ve 14.15 se vznesly motory a část trupu JU-52 k poslednímu letu nad Lvím dolem. O dvacet minut později byl odnesen i druhý náklad s drobnými zbytky a na Obřím hřebenu zůstala jen příroda. Vyzvednutí přineslo i malé překvapení. Starosta našel na zadní části letadla číslo trupu 8620, přestože v protokolu o nehodě je uvedeno číslo 6820. Přehození čísel můžeme přičíst na vrub zmatkům na konci války. Všechny zbytky letadla jsou uloženy v Malé Úpě, možná se dočkáme i jejich vystavení.
Jinak lesy plné hub ...
