Z Tihavy přes Hořovice na Valdek

Necelé 2 km od Hořovic leží ves Tihava, která je prvně připomínaná v roce 1393, kdy ve vsi sídlil Mareš z Tihavy. V minulosti zde bylo významné středisko železářství. Stopy po této činnosti jsou již z doby keltské. V 17. století zde byla založena huť, zachovaly se zbytky hamrů. V roce 1823 zde byla postavena první válcovna v Čechách (výrobky byly oceněny na mnoha výstavách). V polovině 19. století byl objekt přestavěn na mlýn. 

Zřejmě tu existovaly dvě tvrze - starší na ostrůvku uprostřed rybníčka zvaná Bašta nebo Na Baště (rybníček sloužil jako vodní příkop), na místě tvrze je dnes barokní kaplička sv. Jana Nepomuckého z 18. století. Šířka příkopu se pohybuje od 8 do 16 metrů. Jeho vnější stranu lemuje nepatrná vyvýšenina, která by mohla být zbytkem valu. O této tvrzi nemáme žádné písemné zprávy, ale patrně ona byla sídlem Mareše z Tihavy. Jeho nástupcem byl snad Jan z Tihavy, který po svém strýci zdědil majetek v Kotopecích. Zemřel nejpozději v roce 1416 a jeho kotopecký majetek získala vdova Dorota. 

Na počátku 15. století došlo k rozdělení vesnice mezi dva vladyky, kteří oba používali přídomek "z Tihavy". Prvním příslušníkem druhého rodu byl Drslav z Tihavy uvedený v roce 1406 jako služebník Zdeňka z Chajna, po němž zdědil nějaký majetek v Kotopecích. Brzy poté zemřel, a vdova Alžběta se znovu provdala za Jindřicha Labutě ze Švamberka. Dalším držitelem byl Zdeněk z Koněprus, který někdy používal také přídomek z Tihavy, uváděný v letech 1454 - 1456 a poté v roce 1472. Někdy v té době jeho rod vymřel a majetek připadl jako odúmrť králi Vladislavovi II. Panovník jej přenechal Mikulášovi z Landštejna. Mladší tvrz tak ztratila svůj význam a časem zanikla. Na začátku 16. století se Tihava stala částí hořovického panství. Podle Augusta Sedláčka ještě ve 2. pol. 19. století existovalo tvrziště v severní části vesnice poblíž tehdejšího mlýna. Mívalo čtverhranný půdorys obehnaný ze tří stran mělkým příkopem. 

Válcovnu plechů v Tihavě (č.p. 24) založil v roce 1823 na svém hořovickém panství Rudolf hrabě z Vrbna. Byla to první válcovna, která zabezpečovala zvýšenou poptávku plechů pro výrobu především parních kotlů a byla součástí železáren v Komárově a Jincích. Byla činná do 50. let 19. století. Další majitel Vilém z Hanau přestavěl válcovnu na mlýn. V dalším období byla využívána k různým dílenským provozům. V roce 2012 využívala objekt Kovovýroba Valcverk. Vnitřní zařízení se nedochovalo. V roce 1824 provedl nákresy a podrobný popis válcovny František Herda, hutní odborník a písař šichtovního úřadu železáren v Novém Jáchymově. 

Válcovna byla přestavěna z bývalého hamru umístěného pod hráz hutního rybníka. Jedná se empírovou omítanou přízemní zděnou budovu na půdorysu obdélníku s rozměry 20×40 m a s vysokou valbovou střechou. Ve válcovně byly čtyři duo válcovací stolice, u každé byly dvě uhlím vytápěné ohřívací pece s nízkou klenbou a komínem vysokým 4,74 m. Spodní válec byl dlouhý 1 420 mm a měl průměr 474 mm, horní válec měl průměr 395 mm. Ložiska válců byla uložena v kovaných stolicích. Válce se stavěly pomocí šroubů, k tomu byl určen jeden dělník. Válcovna byla poháněna vodním kolem o průměru 5,69 m a šířce 1,89 m. Převod byl prováděn ozubenými koly a rovnoměrnost otáček zajišťovaly setrvačníky o hmotnosti 56 q. Dále zde byla zkujňovací pec, dmychadlo a mechanické kovací kladivo poháněné vlastními vodními koly. Vodní pohon měly dvoje nůžky pro ostřih plechů i horizontální soustruh k obrábění válců. Manipulaci s těžkými břemeny zajišťovaly dva jeřáby.  

Vykované ploštiny pokud možno široké a tenké se ostříhaly na příslušnou délku, následně se vyhřály na teplotu svaru a vyválcovaly se na tzv. klopy a uprostřed se přehnuly. Klopy se namáčely ve směsi (kaší) uhelného prachu a jílu a vyhřály se do červeného žáru a válcovaly. Postup se opakoval dvakrát až třikrát k dosažení patřičné tloušťky plechu. Namáčení do jílové směsi mělo zabránit svaření plechů. Válcování zabezpečovali čtyři dělníci. První zavedl předehřátý klop do válcovací stolice. Na druhé straně dva dělníci kleštěmi uchopili vývalek a podali jej přes horní válec prvnímu dělníkovi. Čtvrtý dělník nastavoval štěrbinu mezi válci. Obsluhu ohřívacích pecí měl na starosti zvláštní topič. Hotové plechy se ostříhaly a balily jako černý plech. 

V lesíku Háj je mohylové pohřebiště ze střední doby bronzové. 

Bezprostředně navazuje na ves Kotepeky, "ves kotopeků", tj. lidí, kteří pekli koty (kocoury). V historických pramenech se jméno objevuje ve tvarech Cotopek, in Kotopeczich, v Kotopecích, w Kotopeczich a Kotopeky. První historická zmínka je z roku 1320. V roce 1932 zde byly evidovány tyto obchody a živnosti: hostinec, kovář, mlýn, obchod se smíšeným zbožím, trafika, velkostatek. 

Ve vsi stojí obdélná kaple s malou předsíní a apsidou z roku 1839. Za ní je obecní úřad.

Další zastávkou jsou Hořovice. Je to třetí nejlidnatější město v okrese Beroun. Území, na kterém se dnes město nachází, bylo osídleno již v 10. století. Na přelomu 12. a 13. století zde páni z Hořovic (později ze Žerotína) vybudovali tvrz a hospodářský dvorec (později přestavěný na Starý zámek). Mezi roky 1303 a 1322 založil Plichta ze Žerotína se svým synem západně poblíž původní osady nové město. V 18. století byl postaven Nový zámek. V 19. století zajišťovala obživu většině obyvatel cvočkařská výroba, hřebíky a cvočky místních kovářů zásobovaly i okolní země. S nárůstem konkurence v tomto oboru klesala poptávka po hořovických cvočcích, a tak mnozí řemeslníci přicházeli o práci a v kraji zavládla chudoba, o čemž pojednává i Nerudův fejeton Výlet do kraje bídy. O cvočkařském řemesle se můžete více dočíst zde. Co se zaměstnanosti týká, velkým přínosem pro toto město i okolní obce bylo vybudování průmyslové zóny v 6 km vzdáleném Žebráku v 90. letech 20. století.

V roce 1932 byly evidovány tyto instituce, živnosti a obchody: okresní soud, okresní úřad, berní úřad, okresní četnické velitelství, poštovní úřad, telefonní úřad, 2 katolické kostely, synagoga, učitelský ústav, františkánský klášter, vojenská lesní správa, sbor dobrovolných hasičů, společenstvo hostinských a výčepníků, řezníků a uzenářů, 2 cihelny, městská elektrárna, továrna na harmoniky, továrna na kamaše, továrna na kamna, lihovar, 4 mlýny, továrna na nábytek, 3 pily, pivovar, 4 slévárny železa, strojírna, železárna, 3 lékaři, 2 zvěrolékaři, 3 advokáti, notář, 4 autodrožky, městský biograf, časopis, chemická čistírna, 2 drogerie, 2 fotoateliéry, geometr, 3 hodináři, 10 hostinců, 5 hotelů (Kalaš, Plzeňka, Radnice, Valdek, Zelený strom), 2 kapelníci, knihkupectví, 2 knihtiskárny, lékárna U černého orla, 2 optici, řezbář, Městská spořitelna, Okresní záložna hospodářská, Živnostenská záložna, 3 stavitelé, 2 velkostatky (vojenských lesů a Schaunmburg), zubní ateliér, 3 železářství.

Pamětihodnosti:

- Starý zámek - na místě zámku původně stála gotická tvrz či hrad ze 13. století postavený Žerotíny, na konci 14. století už byl v majetku krále Václava IV. Na konci 15. století pak došlo k jeho přestavbě na zámek. Z této přestavby se do současnosti dochovaly zbytky ostění portálů ve sklepě. V roce 1525 se majiteli stali páni z Říčan. Později jej zdědil hraběcí rod pánů z Vrbna, kteří nechali postavit nový zámek a starý byl využíván úředníky. V roce 1929 jej prodal hrabě Jindřich ze Schaumburgu, poslední šlechtický majitel zámku, státu. V současné době zámek vlastní město Hořovice. Zámek je považován za jedno z možných rodišť krále Jiřího z Poděbrad. 

- Nový zámek se zámeckým parkem - zámek byl budovaný od 3. čtvrtiny 17. století do roku 1709 novými pány panství z Vrbna a Bruntálu v barokním slohu. Proslulá je Sluneční brána do zámeckého parku se sochařskou výzdobou z dílny Matyáše Bernarda Brauna z doby kolem roku 1735. 

Za Eugena z Vrbna byl zámek v letech 1737 - 1756 přestavěn a rozšířen. Další přestavba proběhla před rokem 1839. V roce 1852 získala panství hesenská knížecí rodina pánů z Hanau a v letech 1856 - 1868 jej upravila do současné podoby. Další menší úpravy proběhly na konci 19. století a v roce 1922.  

Mezi významné majitele zámku patřili hrabě Jan František z Vrbna, zakladatel komárovských železáren, Rudolf Jan Bruntálský z Vrbna (1761 - 1823) nebo kníže Bedřich Vilém z Hanavy, jehož smrtím zanikla hořovická větev rodu a zámek připadl státu. Roku 1922 získal zámek zpět jeho pravnuk Jindřich Schaumburg.

Zámek několik měsíců sloužil jako tábor pro zajaté vojáky z italské fronty. Po 2. světové válce byl na základě Benešových dekretů znárodněn. Nyní je zámek ve správě Národního památkového ústavu a je přístupný veřejnosti.

- kostel sv. Jiljí - pochází pravděpodobně z 1. pol. 13. století, kdy Hořovice patřily rodu Žerotínů. První písemná zmínka pochází z roku 1321, kdy Plichta ze Žerotína s bratry Jarkem a Habartem darovali klariskám v Panenském Týnci jeho podací právo. Z původního gotického kostela se zachovala spodní část věže, sedlový portál do sakristie a lomená okna. Po vestavění kruchty v roce 1583 se vnitřní prostor kostela proměnil na trojlodí. Při kostele působila škola s farou. V letech 1624 a 1639 kostel vyhořel. Před rokem 1651 se díky Jiřímu Adamovi z Martinic stal kostelem děkanským. V roce 1687, po smrti Bernarda Ignáce z Martinic, byla dokončena jeho barokní přestavba. Za hraběte Eugena z Vrbna proběhla rokoková přestavba, při které kostel získal typickou rokokovou báň i nový interiér. V současné době probíhá komplexní rekonstrukce kostela. 

- Nový hřbitov - novorománská stavba ohradní zdi pochází z 19. století, postavena byla pravděpodobně podle návrhu rakouského architekta Otto Hiesera (1850 - 1892). Od roku 2012 je památkově chráněna.

Nachází se zde rodinná hrobka hrabat z Vrbna, empírová hřbitovní kaple pochází z roku 1811 a rodinná hrobka rodu Schaumburg z Hanau.

V lesoparku Dražovka je umělá napodobenina jeskyně ... i se zlatými valounky.

V katastrálním území Chaloupky v Brdech se nachází zřícenina raně gotického hradu ze 13. století s mladšími dostavbami - Valdek. Hrad je od roku 1965 zapsán jako kulturní památka, ale v současné době je z důvodu havarijního stavu uzavřen a čeká na rekonstrukci.

První zmínka o hradu je z roku 1263, kdy je jméno poprvé uváděno v predikátu Oldřicha Zajíce z Valdeka. Ten byl královským číšníkem a purkrabím na hradu Lokti. Nejvýznačnějším členem rodu byl Vilém Zajíc z Valdeka, nejvyšší maršálek a královský podkomoří. Později přešel hrad do držení rodu Běškovců z Běškova, za nichž byl obléhán Děpoltem z Rýzmberka. Od poloviny 14. století změnil více majitelů z řad nižší šlechty. Roku 1623 se uvádí jako pustý.

Od 1. pol. 19. století se jednalo o oblíbený cíl obrozenců a prvních turistů. Hrad v této době navštívili například Božena Němcová nebo Karel Hynek Mácha. Až do 30. let 20. století byl hrad v majetku rodu hrabat z Hanau.

Roku 1926 v Brdech vzniklo dělostřelecké cvičiště, Valdek však byl v této době mimo uzavřený vojenský areál. V této době pak získává zříceninu do svého majetku Klub československých turistů. Ten roku 1933 nedaleko od hradu slavnostně otevřel Hotel Valdek, který svému účelu sloužil až do 2. světové války. Budova hotelu stojí ve vojenském rekreačním areálu dodnes.

V 50. letech se stal hrad součástí Vojenského prostoru Brdy. V této době začal velmi rychle chátrat a nic na tom nezměnilo ani opakované zapsání hradu jako kulturní památky v letech 1965 a 1975. Na začátku 21. století byla zrekonstruována brána, jinak však armáda hrad i nadále nechávala svému osudu.

V roce 2007 byl v rámci postupného zpřístupňování Vojenského prostoru Brdy v rámci přípravy stavby amerického radaru zpřístupněno několik okrajových částí vojenského újezdu. Zóna A rozkládající se v severovýchodním okraji újezdu mezi Neřežínem a Felbabkou byla na západě vymezena silničkou vedoucí z Neřežína v blízkosti hradu Valdek a bývalého Hotelu Valdek, což umožnilo vidět hrad zblízka, samotný hrad byl však dále na nepřístupném území újezdu až do zrušení vojenského újezdu dne 1. ledna 2016.

Hrad je ve velmi špatném stavu. Po zrušení vojenského újezdu a zpřístupnění této části Brd byl pro havarijní stav zdiva vstup na hrad zakázán. Zřícenina je v majetku Vojenských lesů a statků. Do budoucna se uvažuje o převedení Valdeka z majetku Vojenských lesů a statků do majetku obce Chaloupky. Tato obec má v plánu provést nejnutnější rekonstrukce a poté hrad opět zpřístupnit veřejnosti. 

Trasa je dlouhá necelých 27 km a na kole trvá 2 hodiny. Vzhledem k poměrně dlouhému táhlému stoupání je elektrokolo výhodou :-)