Hradiště Bílina
Hradiště vzniklo v poslední třetině 10. století, kdy bylo centrem bílinské provincie přemyslovského státu. V roce 1040 byl jeho správcem Prkoš. Kníže Břetislav I. jej pověřil obranou severozápadu země před vojskem německého krále Jindřicha III., které vedl míšeňský markrabě Ekkehard II. Tomu se pravděpodobně v důsledku Prkošovy zrady podařilo proniknout hluboko do vnitrozemí. Po uklidnění válečných akcí kníže potrestal Prkoše utětím končetin a utopením v Bílině.
Dalším známým správcem byl Mstiš, který na hradišti nechal poblíž svého dvorce postavit kostel svatého Petra. Vysvěcení kostela se zúčastnil také kníže Vratislav II., který nechal Mstiše vystřídat Kojatou Hrabišicem. Z téhož rodu pocházeli také další známí správci: Sezema (jmenovaný roku 1177), Boguta (1178) a Slavko (1207). Posledním správcem byl Jaroš připomínaný v roce 1222. V 1. pol. 13. století hradiště ztrácelo svůj význam a bylo opuštěno. V roce 1237 Bílinu získal jako dědičné léno Ojíř z Frýdberka († 1253), který pravděpodobně založil zdejší hrad.
Rozloha hradiště dosahuje 7,25 ha. Předhradí na východní straně chránila hradba rozvezená v 19. století. Podobně zanikl val na západním konci ostrožny. Nejvýraznější stopou po hradišti je vnitřní val, který je pozůstatkem mohutné hradby. V jejím čele stála kamenná zeď široká 1,4 m, na kterou se napojovala dřevohlinitá roštová konstrukce s komorami. Celková šířka dosahovala osmi metrů. Zadní část byla později nahrazena hlinitým násypem s vnitřní roštovou konstrukcí, který hradbu rozšířil až na 14 m. Ve dvanáctém století byla hradba rozšířena ještě jednou. Vnitřní stranu zajistila opuková zeď, ke které se připojila stupňovitá konstrukce vyplněná hlínou. Také prostor mezi oběma zdmi byl rozdělen do komor vyplněných kameny a hlínou. Šířka poslední stavební fáze hradby byla až 19 m. Před hradbou se nacházely ještě dva příkopy.
Archeologickým výzkumem byla ve vnitřním hradu odkryta část pohřebiště o velikosti asi 40 × 40 m odděleného symbolickým příkopem. Prozkoumáno bylo 192 hrobů, ale jejich celkový počet se odhaduje až na osm set. Písemně doložený Mstišův dvorec a kostel však nalezeny nebyly.
Nové archeologické objevy a výzkumy zjistily, že v blízkosti původních zaniklých hradiš´ť byla postavena nová přemyslovská sídla. Na mapě není zakreslen např. Levý Hradec (neboť je uvnitř přemyslovského patrimonia), ale i on má svůj Pravý Hradec - na pravém břehu řeky Vltavy v oblasti Klecánek bylo zjištěno hradiště z 10. století osídlené ve stejné době jako známější Levý Hradec.
Město Bílina stojí v údolí řeky Bíliny v okrese Teplice, přibližně v polovině cesty mezi Mostem a Teplicemi. Město bylo pojmenováno právě podle řeky, která měla bílou barvu. První písemná zmínka o Bílině je uvedena na papežské listině z roku 993. Další informace pochází z Kosmovy kroniky, která popisuje vojenský střet mezi Břetislavem I. a německým králem Jindřichem III.
Před polovinou 13. století vybudoval Ojíř z Fridberka nový hrad, v jehož podhradí bylo také založeno město s hradbami a třemi branami. Kolem roku 1420 držel Bílinu Albrecht z Koldic, známý svým protihusitským postojem. Proto byla Bílina obležena a dobyta husity pod vedením Jakoubka z Vřesovic. Rou 1436 předal město zpět Koldicům. Na svazích dnešního Žižkova údolí se dlouhou dobu pěstovala vinná réva.
Od roku 15021 vlastnili Bílinu Lobkovicové, kterým byl zámek opět vrácen po roce 1989 v restituci. Vznikl v letech 1675 - 1682 v barokním slohu.
Po Třicetileté válce, v době rekatolizace evangelíci z bílinského panství uprchli do Gottgetreu, Fürstenau a Fürstenwalde. Nedaleko Fürstenwalde založili exulantskou kolonii.
Cestou k zámku stojí arciděkanský kostel svatého Petra a Pavla ze 14. století, který byl postaven na místě vlastnického kostela, připomínaného rou 1067 (1125). Tento gotický kostel byl po požáru v roce 1568 přestavěn renesančně v letech 1573 - 1575 a následně v letech 1870 - 1872. Má hranolovou věž a pětiboce uzavřený presbytář, po její jižní straně se nachází sakristie z roku 1873. Severní loď má žebrovou klenbu z konce 14. století. Na jihozápadní straně lodi je barokní kaple sv. Rocha, která byla postavena na místě zbořené kostnice po roce 1629.
Současný hlavní oltář s obrazem Petra Brandla z roku 1710 sem byl dočasně přemístěn z kaple sv. Vavřince v Mirošovicích. Varhany jsou novobarokní z roku 1917. Křtitelnice je kamenná, dvanáctiboká s devíti reliéfy a erbem Jana ml. z Lobkovic, pochází z období po roce 1580.
Interiér nabízí epitafy Lobkoviců ze 16. století a dalších majitelů Bíliny. Bohužel při požáru bylo celé vnitřní vybavení zničené včetně zvonů. Roku 1573 byly Gregoriem Albrechtem pořízeny tři nové zvony Bartoloměj, Kryštof a Anna, z nichž do dnešních dnů se dochoval pouze zvon Bartoloměj, jehož dolní průměr je 167 cm a je největším zvonem na Teplicku.
Na náměstí stojí kamenná kašna ze 17. století se sochou sv. Floriána a Mariánský sloup.
Na rohu stojí secesní stavba radnice. Slavnostní položení základního kamene se uskutečnilo 2. prosince 1908 a první zasedání městské rady se konalo 18. srpna 1911. Součástí budovy je 63 m vysoká radniční věž s hodinami, ze které je pohled na náměstí, most přes řeku Bílinu a zámek.
U řeky stojí víceboká bašta, která byla vybudována z kamenného zdiva společně s městskými hradbami, které město obklopovaly, v roce 1470. S husity však nemá bašta nic společného.
Už kronikář Václav Hájek z Libočan se zmiňuje o léčivých minerálních vodách v okolí Bíliny. Popisuje spory o Kaňkovské prameny vhodné na získávání soli odpařováním. Až v roce 1712 dala kněžna Leonora z Lobkovic vyčistit povrchové prameny Bílinské kyselky a vzniklo první místo stáčení do kameninových džbánků.
O proslulost a široké využití minerálních pramenů na Kyselce se podstatně zasloužil geolog a balneolog Franz Ambroz Reuss, který působil jako lékař v lobkovických lázních a je považován za zakladatele balneologie v Českých zemích. Potvrdil léčebné účinky nejen bílinské minerálky, ale i hořké vody v nedalekých Zaječicích. Ke všeobecné známosti bílinských léčivých vod přispělo jejich hojné využívání k léčivým kúrám v nedalekých Lázních Teplice-Šanov, odkud si jejich návštěvníci odváželi lahve do celého světa.
Reuss byl i propagátorem využívání uhlí jako paliva, které bylo sice již známé, ale málo využívané. Díky všeobecnému odlesnění okolí Bíliny se podařilo prosadit vládní nařízení, aby se místní sedláci podíleli na těžbě tohoto pro ně "zvláštního kamene, kterým se topí v kamnech".
Nájemcem bílinských pramenů se stal Jiří Šváb (Georg Schwab), který v roce 1761 upravil tři hlavní prameny a brzy na to se začala voda rozesílat ve voskem zalévaných džbáncích a později v lahvích. Počáteční roční produkce byla 2 689 džbánků. V roce 1781 již stoupla na 9 000 džbánků a v roce 1786 už na 40 000. Jiří Šváb nechal také postavit první velký lázeňský dům.
Na konci 19. století byly lázně chloubou města a město Bílina bylo v civilizovaném světě známé díky rozsáhlému exportu Bílinské kyselky. Kolem lázní se rozkládal krásný park a v roce 1878 byl postaven velký lázeňský dům v pseudorenesančním slohu. Dům byl vybaven pokoji pro lázeňské hosty, salonem, čítárnou, lázeňskými kabinami a inhalátorem a také empírovou kolonádou.
Z parku i z okolí je pěkný výhled na dominantní vrch Bořeň se stejnojmennou národní přírodní rezervací.
Dalším oblíbeným místem se stala Lesní kavárna, dřevěný výstavní pavilón ve švýcarském stylu přivezený z Pražské zemské jubilejní výstavy z roku 1891.
Ze stáčírny lázeňských pramenů byl vytvořen národní podnik s pobočkou v Zaječicích. Bývalá tovární budova na mytí vratných láhví a výrobu Bílinských zažívacích pastilek se stala ředitelstvím západočeských léčivých zřídel. Původní léčba horních cest dýchacích musela být ukončena pro stále se zhoršující ovzduší průmyslové oblasti a léčba byla zaměřena na stavy po operacích žaludku a tenkého střeva. V současné době je v provozu stáčírna lázeňských pramenů Bílinská kyselka a Zaječická hořká voda. Lázně pro ekonomickou nevýhodnost jejich provozu jsou uzavřeny.
Slovo "kyselka" znamená "přirozené perlení". Pramen přirozeně perlivé směsi ve vodě rozpustných plynů, jejichž převážnou část tvoří kysličník uhličitý. Zásadité (alkalické) minerální vody jsou unikátní a velmi žádané, protože v současném životním stylu dochází k překyselení vlivem nesprávně upravované stravy, stresem, rozčilováním, pohybem v uzavřených prostorech apod.
