Tvrziště Pístný

1. Středověký hřebík, délka 3 cm

Na dnešním katastru obce Hřebečníky (okres Rakovník) v lese stávala ve 14 . - 15. století malá zemanská ves Pístný, která měla tvrz a dvůr. Náležela jako manství k hradu Křivoklát. 

Nejstarší zpráva o vsi pochází z roku 1383, kdy ji držel zeman Beneš z Pístného. Dalším známým majitelem byl Mikuláš z rodu vladyků z Čichtic u Prachatic (Mikuláš z Husi), kteří měli v erbu kruh s křížem o třech ramenech. Tento rozvážný a statečný rytíř působil od roku 1389 ve službách krále Václava IV., za což od něho obdržel některé výnosné statky. Kromě jiného vykonával Mikuláš dědičný úřad purkrabího na hradě Husi a správce města Prachatic. Jeho kredit ještě vzrostl po roce 1403, kdy byl Mikuláš mezi těmi, kteří vysvobodili krále Václava IV. z vídeňského zajetí. Od té doby byl pověřován také významnými státními úkoly. 

Do kraje nad řekou Berounkou přišel v roce 1415, když vyměnil Čichtice za část vsi Skryje a zároveň získal do užívání ves Pístné. Od té doby začal Mikuláš užívat přídomek z Pístného. Po upálení mistra Jana Husa v červenci roku 1419 navštívil kostel sv. Apolináře a žádal veřejně krále, aby připustil přijímání pod obojí. Poté, co Václav IV. vystoupil proti husitům, Mikuláš se od krále odvrátil, za což byl vypovězen nejen od královského dvora, ale i z Prahy. Odebral se na venkov a začal se aktivně zúčastňovat shromáždění lidu, kde bouřil proti králi a katolické církvi. 

Krátce po smrti Václava IV. se vrátil do Prahy. V čele lidu vedl útok na Malou Stranu (4. listopadu 1419). Po příměří mezi královnou Žofií a Čeňkem z Vartenberka uzavřeném 13. listopadu 1419 opustil Prahu a obsadil Zelenou horu u Nepomuku a nazval jí horou Olivetskou. Protože ji však nemohl uhájit proti panu Bohuslavovi ze Švamberka, ustoupil do Tábora, kde byl zvolen za prvního ze čtyř hejtmanů. Když se Pražané obrátili na Tábor o pomoc, vtrhl Mikuláš se Žižkou do Prahy. Díky zprávě, že Oldřich II. z Rožmberka oblehl Tábor, vydal se ihned se 350 jezdci k Táboru, smluvil se s posádkou města a dne 30. června 1420 Oldřicha napadl a krvavě porazil. Nato s málo jezdci (30 - 40) spěchal pomoci Pražanům a Žižkovi, kteří obléhali Vyšehrad. Obsadil ostrůvek ve Vltavě proti Podolí. Zmařil tak Zikmundův úmysl zásobovat Vyšehrad po vodě. Poté se pevným ležením usadil na Pankráci, kde 1. listopadu 1419 přispěl k porážce křižáckého vojska.

Po vítězství se však rozdělili Pražané i Žižka a když 14. listopadu 1420 po dohodě stran bylo ustanoveno požádat zvláštním poselstvím polského krále Vladislava, aby přijal korunu českou, odpíral Mikuláš tvrdě, že úmyslem Táborů je, aby zvolen byl za krále Čech. Pravděpodobně doufal, že by mohl být zvolen on sám. Protože v tomto bodě nedošlo k dohodě a tím, že strany učinily mezi sebou také narovnání ve věcech náboženských, čímž se postavily proti novotám táborských kněží, odjel 17. listopadu 1420 k vojsku před Popovice a po jejich dobytí ke hradu Leštnu. Když 19. listopadu 1420 obec staroměstská a po ní i novoměstská odňala úřad konšelský táborským přívržencům, uzavřel Mikuláš s posádkou v Leštně příměří a dal se do obléhání Říčan a vyzval Pražany, aby mu vyslali pomoc. Odjel do Prahy a žádal po konšelích, aby dle někdejší smlouvy brány a věže městské byly střeženy společně od Pražanů a Táborů. Konšelé, kteří poznali jeho záměry, nepřistoupili k této smlouvě a po dobytí Říčan svolali do Prahy sjezd panstva a duchovenstva obou stran, aby urovnali vzniklé sváry. Dne 10. prosince 1420, když se všichni dohodli, aby se spory o víru dále řešily v domě Petra Zmrzlíka ze Svojšína, vystrojili konšelé oběd na Staroměstské radnici. Pozvali k němu tehdejší osobnosti, mezi nimi i Žižku a Mikuláše. Mikuláš však odepřel přijít, protože by ho prý na radnici mohli zabít. Téhož dne Prahu opustil, přísahaje, že se nikdy více nevrátí. Když však přijel s družinou k můstku přes Botič, splašil se jeho kůň a Mikuláš spadl a vážně se zranil. Byl donesen do domu Oldřicha z Rožmberka, kterého se dříve zmocnil, a 24. prosince 1420 ve věku 44 až 45 let zemřel. 

Tím ztratilo radikální křídlo schopného vojevůdce a politika. Mezitím se Mikulášovi pomstil pán Křivoklátska a přední vůdce katolické strany Aleš Holický ze Šternberka tím, že ves a tvrz Pístný vypálil a srovnal se zemí. Pustinu později připojil Sulek ze Hřebečníků ke své obci. Spolu s ní se dostala roku 1550 do majetku Týřovských z Ensidle. V listinách z let 1552 - 1555 je Pístný uváděna jako pustá ves. Po tvrzi se nedochovalo nic. 

Bývalé tvrziště se patrně nacházelo na vrcholku svažujícím se strmě do údolí jednoho z levobřehých přítoků řeky Berounky. Některá starší regionální literatura umísťuje ves s tvrzí Pístný severozápadněji, do míst, kde dnes stojí hájovna Obora. Podle Šafránka Břevnovského je informace o existenci tvrze mylná, podle archeologických průzkumů se na místě nacházelo halštatské sídliště. 

August Sedláček ve své knize Hrady, zámky a tvrze Království českého popisuje Pístný takto:

Podle Augusta Sedláčka by zaniklá vesnice s tvrzí Pístný mohla být tedy naopak v této lokalitě. Je v katastru Hřebečníky a u potoka.

Kdy přesně Hřebečníky vznikly s jistotou tvrdit bohužel nemůžeme. Snad se tak stalo již někdy v průběhu 14. století. O původu názvu obce existují dvě teorie - podle jedné "Hřebečníky" znamenají ves hřebečníků, tedy lidí, kteří pěstují hřebce. Druhá teorie tvrdí, že "hřebečník" je označení místa či dvora pro hřebce. Za pravděpodobnější se pokládá první z obou teorií. Jisté je, že název vznikl podle zdejšího chovu hřebců pro hrad Křivoklát. Vedle hypotéz existuje o vzniku názvu obce také pověst. Podle ní stála v dávných dobách u zemské stezky, vedoucí zdejšími pralesy, malá tvrz, na které sídlil zeman Sulko se svou krásnou dcerou Bělou. Sulko se rozhodl připojit k válečné výpravě do Jeruzaléma "k osvobození Božího hrobu od nevěřících", jeho dcera tak na tvrzi zůstala sama. Na nedalekém královském hradě Týřově byl toho času pro svou prostořekost vězněn hrdý rytíř Pašek. Tomu se díky nálezu tajné chodby podařilo z hradu uprchnout, na útěku si však zlomil nohu. Byl by jistě dopaden, kdyby se náhle neobjevil ušlechtilý hřebec panny Běly, který se zde pásl. Pašek na koně nasedl a ten ho odvezl ke své paní. Běla uprchlíka na své tvrzi schovala a ošetřila mu rány. Po čase se do sebe oba zamilovali a vzali se. Pašek na hřebce, kterému za vše vděčil, nezapomněl. Oba manželé se rozhodli, že se budou věnovat chovu ušlechtilých hřebců, tím dali jméno vsi, postupně vznikající kolem tvrze...

Nejstarší písemná zmínka o obci pochází z roku 1399. Tehdy Hřebečníky spravoval zeman Sulko, purkrabí na Krakovci. V této době ves náležela ke královskému hradu Křivoklátu. Z roku 1409 se nám dochovala listina, v níž Sulko žádá královskou pokladnu o příspěvek na úpravnu jízdárny a vydržování několika zbrojnošů, kteří by cvičili koně. Sulko dokázal využít husitských válek a roku 1412 dosáhl osamostatnění Hřebečníků od Křivoklátu. Vzniklo tak hřebečnické panství. K němu záhy přibyly i vesnice Novosedly, Pístný a manská ves Šlovice. Tyto vsi byly hřebečnickými pány postupem času střídavě dávány do zástavy králi a opět vypláceny. Krištof Hrobčický z Hrobčic je musel dát do zástavy dokonce i se samotnými Hřebečníky. Jeho synovi pak král dluhy odpustil.

V roce 1444 držel celé panství Janek Týřovský z Hřebečník. Po něm majetek získal Bohuslav Světecký z Černčic, který jej pravděpodobně roku 1500 prodal Heinrichovi Týřovskému z Ensidlu. Přibližně v roce 1520 byl v Hřebečníkách založen pivovar. Roku 1530 ves vlastnil Jan Kaplíř ze Sulevic, který ji po deseti letech prodal Jiříkovi Valečskému z Vřesovic. V roce 1548 majetek získal Jindřich Týřovský a po něm roku 1556 syn Jiřík Týřovský. Zprávy z 50. let 16. století uvádějí Hřebečníky jako pustou ves. Kdy, kým a proč byly vydrancovány, bohužel nevíme. V roce 1583 přešla ves do vlastnictví Jindřicha Jakuba Týřovského. Po dobu jeho nezletilosti majetek spravoval jeho poručník Jan Týřovský. Roku 1609 koupil hřebečnické panství spolu s tvrzí, Novosedly a Šlovicemi Jiřík Děpold Černín z Chudenic. Po jeho smrti majetek v roce 1616 vdova Sidonie prodala Václavu Varlichovi z Bubna a na Zvíkovci. Od něj panství přešlo do rukou Maruše Hrobčické z Roupova a na Očihově.

Po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře byl konfiskován majetek odbojné šlechty. Také část rodinného majetku paní Maruše tehdy připadla Ferdinandovi II. V roce 1628 pak Maruše panovníkovi prodala i zbytek hřebečnického panství, který jí po konfiskaci zůstal. V Hřebečníkách tehdy byla tvrz, pivovar se sladovnou, ovčín, mlýn, vápenice a kovárna. Ke vsi také patřilo 8 rybníků. Ve vsi bylo celkem 10 usedlých obyvatel, jejich počet se však v průběhu Třicetileté války prudce snižoval. V roce 1651 je tak ve Hřebečníkách uváděn již pouze jeden usedlý. V této době byla ves již opět v majetku rodu Hrobčických. Roku 1647 byla totiž vrácena Jiřímu Kašparovi Hrobčickému. Po smrti Jiřího Kašpara v roce 1655 majetek zdědila jeho manželka Zuzana, rozená z Nosticů. Po ní Hřebečníky na krátký čas vlastnil rod Kinských, panství se však nakonec navrátilo Nosticům. Ti zde roku 1736 zbořili dosavadní tvrz a nechali tu postavit zámek. František Antonín Nostic pak nechal ve vsi roku 1756 postavit domácí kapli Nejsvětější trojice. V následujícím roce byla v obci naproti domu č.p. 2 umístěna zdejší nejstarší socha - sv. Jan Nepomucký. Marie Alžběta, říšská hraběnka z Nostic a Reineku, zřídila na pozemcích později zvaných Dubina oboru pro chov daňků.

Asi v roce 1839 byla v Hřebečníkách založena škola. Učilo se po staveních, nejdříve v č.p. 3, později v č.p. 6, 2 a 18. Roku 1840 byla ke zdejšímu ovčínu přistavěna nová část, místní stádo mívalo kolem 300 kusů. V obci byl v této době postaven také lihovar a kolem roku 1850 byla nedaleko tehdejší zvonice založena malá továrnička na výrobu salajky neboli potaše. V této době zde žilo asi 380 obyvatel, jejich počet přitom neustále stoupal. Vnuk Františka Antonína Nostice Hřebečníky prodal občanu Brandeisovi, po něm byla ves v držení dr. Königa, od kterého majetek roku 1880 zakoupil Max Egon Fürstenberg. Později byly Hřebečníky trvale připojeny ke Křivoklátu. V roce 1886 byla ve vsi postavena školní budova. K roku 1890 žilo v obci celkem 428 obyvatel české národnosti.

Konec 19. století byl ve znamení velkého rozvoje kulturního a spolkového života. V Hřebečníkách byl roku 1892 založen Spořitelní a záložní spolek pro Hřebečníky a okolí, v roce 1896 tu dále vznikl Sbor dobrovolných hasičů a po něm spolek Severočeská jednota, ochotnicko-pěvecký spolek Lumír a Sdružení volných myslitelů. Poklidný život ve vsi ukončil příchod 1. světové války. Dne 26. července roku 1914 byla vídeňskou vládou vyhlášena mobilizace, na frontu odsud odešlo 79 mužů. Příští čtyři roky byly pro lid velice těžkým obdobím. Dříve běžné věci, jako byl chléb, mouka, mýdlo nebo tabák, byly k dostání pouze na lístky, jejich příděly se přitom neustále zmenšovaly. K tomu se přidaly rekvizice pro potřeby armády - odváděly se brambory, obilí, dobytek, vše kovové, z čeho šla vyrobit munice... Nejhorší ze všeho však byly zprávy o zraněných a padlých, zpátky domů se již nikdy nevrátilo 16 zdejších mužů. Těm byl v obci roku 1923 odhalen pomník.

Rok 1918 přinesl kýžený mír. Spolu s koncem války lidé oslavovali také vznik samostatného Československa. Hřebečníky se stejně jako zbytek republiky začal vzpamatovávat z prožitých útrap, život se zde pomalu vracel do starých kolejí. V roce 1920 byla v obci zřízena četnická stanice, nad pořádkem tu bděli tři četníci. V příštím roce vznikla ve šlovickém mlýně elektrárna. V roce 1922 proběhla pozemková reforma, velkostatek bývalého knížete Františka Fürstenberga převzal stát a rozparceloval ho. Tehdy zde také vzniklo Pastvinářské družstvo. V roce 1930 byly v Hřebečníkách postaveny čtyři novostavby, později výstavba pokračovala. Stejně se dělo i ve Šlovicích.

Rozvoj ukončil příchod další války. Po zabrání Sudet se v obci usadilo několik rodin, které utíkaly před Němci. Během války pak lidé znovu museli odevzdávat nejrůznější předměty a naturálie pro potřeby armády. Potraviny a další životní potřeby byly opět vydávány na lístky a znovu všude zavládl nedostatek. Od roku 1940 vznikla kvůli spojeneckým náletům "civilní protiletecká obrana" - hlídky zdejších mužů musely v noci bdít, aby v případě nebezpečí uvědomili obyvatelstvo, které se mělo uchýlit do krytů - v obci byl jako protiletecký kryt určen starý pivovarský sklep. V Hřebečníkách se během války ukrýval gestapem hledaný tajemník belgického velvyslanectví Ing. Vladislav Topinka. Všichni zdejší obyvatelé o něm věděli, přesto jej nikdo, a to ani četnická stanice, nacistům neprozradil, což svědčí o pevném charakteru zdejších obyvatel. Gestapo Topinku zatklo až po více jak roce, po který se zde volně a veřejně pohyboval. Po atentátu na Reinharda Heyndricha byl popraven zdejší rodák Josef Beneš, který se zapojil do ilegálních aktivit a pomáhal atentátníkům. V roce 1947 mu byla v Hřebečníkách odhalena pamětní deska.

Závěr války byl v obci dramatický - 16. prosince 1944 spojenecké bombardéry omylem shodily za vesnici devět bomb. Na poli zůstaly krátery čtyři a půl metru hluboké a patnáct metrů široké. Ve vsi naštěstí zůstalo pouze několik zničených střech a vytlučených oken. Na sklonku války zdejší obyvatelé objevili v okolních lesích několik ruských uprchlých zajatců. Všichni Rusové byli schováni a vesničané jim nosili jídlo, celkem se jich tu skrývalo 24. Krátce před osvobozením Hřebečníky zaplavili němečtí utečenci z východu, kteří prchali před Rudou armádou. Květen roku 1945 pak celé zemi přinesl úlevu od německého teroru.

Po počáteční euforii začala obnova válkou zničené země. Značně se změnil počet obyvatel - do vsi se vraceli totálně nasazení občané, jiní pak odtud odcházeli osidlovat pohraniční oblasti, uvolněné odsunutými Němci. Záznamy z roku 1945 v obci uvádějí 299 obyvatel. Tento počet klesl do roku 1966 na číslo 155. 

První písemná zmínka o obci Hracholusky pochází z roku 1379. Tehdy na tamní tvrzi sídlil Ořík z Hracholusk. Hracholusky bývaly manstvím služebným ke královskému hradu Křivoklátu. Název, označující ves "lidí louskajících hrách", byl původně snad posměšnou přezdívkou od obyvatel sousedních vesnic. 

Díky několika dobovým iluminacím, což jsou ilustrace doprovázející text středověkých manuskriptů (ručně psaných knih) a několika obrazců, se můžeme seznámit s hřebíky středověku, raného novověku a jejich výrobci. Hlavní funkcí hřebíku bylo a je vytvoření nerozebiratelného spojení dvou a více konstrukčních prvků. Dalšími mohly být funkce připevňovací, ochranné (loukotě kol) a po úpravě hlavy i ozdobné (hřeby vratové).Také ne všechny hřeby a hřebíky, díky jejich tvaru, se musely vyrábět ve středověku s pomocí hřebovnice. Někdy postačila jen kovadlina, kladivo a kleště. 

Hřebíky můžeme v zásadě rozdělit na ty s hlavou a bez hlavy, kterým také říkáme klínce. Ty s hlavou rozdělujeme na hřebíky s hlavou plochou a vypouklou. Bývají nepravidelně kruhového, oválného nebo obdélného, či čtvercového tvaru. Důležitou součástí hřebu je i jeho dřík. Můžeme se setkat s dříky hraněnými, obdélného a čtvercového průřezu i válcovými s průřezem kruhovým. Hřebíky s hlavami plochými, horizontálními, kdy hlava pravidelně přesahuje patu dříku, sloužily hlavně k připevňování různých materiálů. Ať už se jednalo o plechy, různá stavební kování, kůže a podobně. 

Typickým stavebním hřebíkem byl ale hřebík s nepravidelně kruhovou, horizontální, vypouklou hlavou. Ty sloužily ke spojování a upevňování. Dříky u nich vybíhají centricky ze spodní plochy hlavy hřebíku. Můžeme se ovšem setkat s hřeby s excentricky nasazeným dříkem, někdy na samém okraji kruhové nebo obdélné hlavy. Ty mohly sloužit, například, k zavěšování předmětů. 

K dalšímu typu středověkých stavebních hřebíků patří hřebík křídlovitý, kterému také říkáme, díky jeho použití, hřebík laťový. Má horizontální, protilehle roztepanou úzkou hlavu a hraněný dřík. V období vrcholného středověku byly považovány za typické stavební hřebíky, jež sloužily ke spojování a upevňování. Drobné k uchycení krytiny stejně jako hřebíky šindelové. Právě pro toto jejich podobné použití jsou mezi sebou zaměňovány. Hřebík šindelový má velmi drobnou vertikální hlavu, ohnutou až háčkovitou, někdy i zavinutou v očko. 

Další skupinou hřebíků středověku jsou hřebíky bez hlavy (klínce). Vlastně se jedná jen jakoby o dříky hřebů. U vrcholu většinou masivnější s obdélným, kruhovým nebo trojúhelníkovým průřezem, které se ke spodnímu konci rovnoměrně zužují v obdélném průřezu. Je to hřeb pro stavební použití k vytváření spojů, ovšem drobné hřebíky bezhlavicové, nálevkovité, se používaly jako podkováky. Ve středověku se používala celá škála tvarově různých hřebů - podkováků. Od 11. do 13.století to byly hlavně hřeby s hlavou plochou půlkruhovou, ale také plochou lichoběžníkovou či ve formě jehlanu. Postupně se přidávaly drobné hřebíky s hlavou křídlovitou, kladivovitou, vertikálně hranolovitou a zmiňované hřeby bezhlavicovité nálevkovité.

Ne všechny hřebíky můžeme v dobových iluminacích a obrázcích přesně identifikovat. Jejich použití nám spíše objasňují archeologické nálezy v různých situacích. Můžeme si prohlédnout jen to, co dávní umělci považovali v dané době za důležité.

Mnozí nebyli asi klasičtí kováři, ale specializovaní hřebíkáři. Pravděpodobně měli i pomocníky. 

Zdroj: https://www.detektorweb.info/clanek/stredoveke-hreby-v-obrazech-a-iluminacich