Hřbitov zvonů

Hřbitov zvonů se nacházel na Maninách. Maniny neoznačují lokalitu v dnešních Holešovicích, ale oblast Rohanského ostrova. Postupně se slepá ramena Vltavy zasypávala odpadky z celé Prahy a dnes již není zřejmé, že bylo toto místo v minulosti ostrovem. Slovo "manina" označovalo krajinu bez cest, již je možné chodit mání, tedy jak se komu zlíbí. Podle jiného vysvětlení pochází název Maniny z doby před regulací Vltavy, kdy zde v nánosech písku vznikala náhodně - maně - proměnlivá říční ramena. 

Rohanský ostrov je nazýván ostrovem, jedná se však o území, které při regulaci toku na počátku 20. století splynulo s Karlínem a na východní straně s Libeňským ostrovem. Hranici mezi nimi přibližně tvoří Libeňský most. Dnes je to spíše poloostrov, kterému ale zůstal tradiční název Rohanský ostrov.

Již v letech 1810 - 1811, v marné snaze zabránit rakouskému státnímu bankrotu za napoleonských válek, se rakouský erár uchýlil ke konfiskaci liturgických předmětů z drahých kovů. Teprve nedostatek barevných kovů za 1. světové války však vedl k rekvizici zvonů - zvonovina totiž obsahuje 78 % mědi a 22 % cínu. Rekvizice = zabírání nebo vymáhání něčeho z moci úřední.

Příprava rekvizice zvonů byla zahájena roku 1915, byl pořízen jejich soupis a dokumentace, včetně fotografií a sádrových odlitků. První kolo rekvizic bylo zahájeno 8. srpna 1916. Tehdy byl brán ohled na historickou hodnotu zvonů, roztaveny byly přednostně nejmladší kusy. Další vlna rekvizic zvonů nastala 22. května 1917. Jí se vyhnuly především nejvzácnější zvony, zvony signální nebo kusy s průměrem do 25 cm. K dalšímu kolu rekvizicí, naplánovanému na sklonek roku 1918, již nedošlo. 

Část zvonů, které byly za 1. světové války zrekvírovány, válku přečkala a byla navrácena na své původní místo. Mnohé však byly poškozeny při snímání ze zvonic - vojáci zvony často prostě shazovali z věže. V meziválečném období bylo vyrobeno mnoho nových zvonů, drtivá většina českých zvonů však padla za oběť další, německé rekvizici z let 1941 - 1942. 

Nepanuje shoda v tom, kolik zvonů padlo válečným rekvizicím za oběť. Odhady sahají od 10 tisíc roztavených zvonů za obou světových válek až po 13 - 14 tisíc zvonů jenom za 2. světové války. 

Dne 26. listopadu 1941 bylo vydáno vládní nařízení o odevzdávání zvonů (č. 414/1941 Sb.). Všichni majitelé bronzových zvonů byli povinni je sejmout ze zvonic a odevzdat k roztavení pro válečné účely. Za nesplnění hrozila nejprve peněžitá pokuta a poté trest vězení. Vyjmuty byly z nařízení pouze zvony uložené v muzeích a zvony nutné k signálním účelům. 

Rok 1942 byl pro Čechy zlomový. Nacistům se po nástupu Reinharda Heydricha v září 1941 dařilo potírat odbojové skupiny, v Protektorátu platilo stanné právo a místní měli přijít o další symbol, který pro ně představoval lásku k vlasti a vlastní identitu. Vláda nařídila zabavení staletých zvonů z celé země, které měly být přetaveny na zbraně pro Wehrmacht. Pro Čechy tehdy ovšem zvony znamenaly kus národní identity, v mnoha vesnicích si je pořizovali i z veřejných sbírek a přijít o ně považovali za velkou potupu. Proto často nasazovali život, aby zvony uchránili, zakopávali je, topili v rybnících i smlouvali s nacisty. Zajímavé je, že některé z nich možná stále existují, ukryté ve skladech v Hamburku, odkud ovšem není možné je přivést zpět do vlasti.  

Zvony z celého Protektorátu Čechy a Morava byly svezeny na Maniny - Rohanský ostrov. Celkem 9 801 zvonů bylo odsud loděmi odvezeno v létě 1942 do hamburských válečných továren. Bylo to přes 90 % všech zvonů především z kostelů, radnic, ale např. i z čokoládoven a pivovarů.

Každý zvon měl identifikaci ve tvaru P/P #### (Protektorat/Prag, číslo) nebo P/O #### (Protektorat/Ostrau, číslo), pokud pocházel z původně druhé sběrny v Ostravě, která byla rovněž v roce 1942 přesunuta na pražské Maniny. Celková váha 9 801 zvonu odvezených do Hamburku byla 1 562 926 kg.

Zvon #9801 bude stát na venkovní konstrukci v parku na Rohanském ostrově, v místech, kde byl za války "hřbitov zvonů", kde byly zvony nakládány na lodě a opouštěly naši půdu. 

Čelní stranu zvonu #9801 tvoří 23 symbolických střepů, které odkazují na konkrétní rekvírované zvony z Manin. Nápisy a reliéfy na sebe nenavazují záměrně, tvar a různost střepů to nedovoluje. Přesto celek tvoří tradiční rozložení výzdoby zvonu - v horní části zdobný reliéfní pás, uprostřed postavy světců či osobností a při dolním okraji pás linek. 

Střepy reprezentují různá města, obce a také různé zvonaře, jejichž mnohaletá práce byla nenávratně zničena. Mezi nejvýznamnější patřila zvonařství Herold, Manoušek, Perner, Buřil & Riss, Winter, Diepold, Hiller, Staffelmayr, Bellmann, Weber, Pistorius, Straub a další. Výzdoba zvonu je zpracována podle návrhu K. Čižinského a J. Kamínka. 

Zadní strana zvonu je v kontrastu s čelní stranou jednoduchá, symbolizující přerod starého v nové. Uprostřed je nápis: PROMLOUVÁM HLASEM TISÍCŮ ZVONŮ, KTERÉ UMLČELA VÁLKA. Pod ním je v latině citace starobylé antifony: PAX IN CAELO - PAX IN TERRA - PAX IN OMNI POPULO (pokoj na nebi, pokoj na zemi, pokoj všem lidem). 

Nápisy jsou ohraničeny shora pásem Libeňského mostu, jako přímého dochovaného svědka událostí roku 1942, a zdola jednoduchou trojlinkou. 

Organizátorem projektu je spolek Sanctus Castulus (sv. Haštal), jehož cílem je vracet chybějící zvony na jejich místo. V minulosti se podílel mj. na návratu zvonů do pražských kostelů sv. Haštala nebo kostela sv. Havla. Spolek sdružuje příznivce a obdivovatele zvonů, zvonařského i zvonického řemesla. 

Cílem projektu bylo vytvořit zvon, který bude mementem této kulturní ztráty. Tisíce umlčených hlasů nahradí jeden hlas živý a silný. Za každý zničený zvon bude vložen 1 kilogram do nového zvonu o celkové hmotnosti 9 801 kg. Výška zvonu je 187 cm a šířka 258 cm. Na vytvoření zvonu je vypsána sbírka, kam již přispělo přes 3 000 lidí a vybralo se 90 % částky (náklady cca 14 milionů korun). Výroby se ujala vyhlášená rodinná dílna Grassmayr z rakouského Innsbrucku. Obdobně velký zvon byl naposledy v Čechách ulit před téměř 500 lety pro katedrálu sv. Víta. 

Zvon je součástí naší kultury od raného středověku až po dnešní dobu. Nehraje jen signální, ale také společenskou roli. Jedním z nejznámějších symbolů západního světa je Zvon Svobody - The Liberty Bell umístěný ve Filadelfii v Pensylvánii. Jeho zvonění v roce 1776 potvrdilo vyhlášení nezávislosti Spojených států amerických. 

Postup výroby zvonů je po staletí stejný. Zvony se odlévají ze zvonoviny, specifického druhu bronzu. Tón či hlas zvonu je dán profilem a sílou stěny, tzn. zvonovým žebrem a také velikostí zvonu (průměrem). Zvon je odlit do formy, která se vyrábí individuálně pro každý zvon a lze ji použít jen jednou. V případě nezdaru v jakékoli fázi je proto nutné začít zcela od začátku. Nejprve se vyrobí model zvonu z hlíny a vosku v reálném měřítku a pomocí techniky ztraceného vosku se z něj vytvoří forma. Ta se zakope do země a nalije se do ní rozžhavená zvonovina, specifický druh bronzu o teplotě cca 1 100 °C. Po vychladnutí se forma vyjme ze země, rozbije se a zvon je na světě. 

Prvním krokem tvorby formy zvonu je vyzdění jádra z cihel. Jádro se pokryje hlínou a pomocí šablony se vykrouží vnitřní stěna zvonu. 

Na vnitřní stěnu se nanese další vrstva hlíny a druhou šablonou se vytvoří model zvonu v měřítku 1:1 (falešný zvon) včetně výzdoby zvonu zhotovené z vosku. Falešný zvon se překryje mnoha vrstvami jemné hlíny, aby se vše přesně přeneslo do formy. Hotová forma se vypálí, falešný zvon se přitom zničí. 

Po vypálení se forma rozebere, odstraní se zbytky falešného zvonu, vyčistí se a přesně sesadí zpět - tím vznikne dutina pro zvon. Forma se stáhne ocelovými obručemi, aby nepukla. Do připravené formy se nalije roztavená zvonovina o teplotě přesahující 1 000 °C. Zvon chladne několik dní. Po vychladnutí se forma rozbije a zvon je třeba mechanicky vyčistit.

A moje osobní příběhy se zvony:

Dne 12. září 2021 jsem měla tu čest se účastnit slavnostního svěcení zvonu Václav v mém rodišti v Řeži u Prahy. Zvon byl za války také zrekvírován, ale v roce 1946 byl jedním kapitánem lodi z Hamburku tajně přivezen zpět. Zvon tak dostal přezdívku "Partyzán". Ale protože byl za ta léta používání již opotřebován, došlo na výrobu nového zvonu, a to z dílny zvonařského mistra Manouška. Zvon byl pokropen svěcenou vodou a okouřen kadidlem a nově instalován do kapličky sv. Václava. Při konané bohoslužbě v Prosbách, kterou vedl biskup Václav Malý, jsem jednu vyslovila i já:

"Hlas zvonu se rozeznívá díky srdci. Prosme za všechny, kteří se z vděčnosti za ukončení války zasloužili o vznik kaple sv. Václava, zvláště za tehdejšího starostu a mého prastrýce Václava Nebeského a Pátera Františka Štveráka".

Poté jsem 3x poklepala na nový zvon. Zazněla i česká státní hymna. 

Můj prastrýc Václav Nebeský (životopis najdete zde), oblíbený a velmi angažovaný starosta obce Husinec a Řež u Prahy, zemřel v koncentračním táboře v Sachsenhausenu dne 24. února 1942 ve věku nedožitých 43 let. V koncentračním táboře byl s páterem Františkem Štverákem, který přežil sice Sachsenhausen, ale ne již vězení na Pankráci a poválečné výslechy StB. František Štverák slíbil mému prastrýci, že po válce vysvětí kapličku v Řeži a že tam oddá i jeho dvě dcery. Kaple sv. Václava byla v roce 1946 skutečně Františkem Štverákem vysvěcena, svatby mladší dcery Jiřiny Nebeské se však Štverák nemohl zúčastnit, v té době byl již ve vězení. Ústav pro studium totalitních režimů vydal paměti pátera Františka Štveráka, ve kterých kromě svých životních osudů v období nacistického a komunistického režimu zachytil i mého prastrýce.

Druhý příběh je z rodiště mé mamky a mého pozdějšího bydliště v Horoměřicích u Prahy. Při zpracovávání naší rodinné kroniky jsem se z místní kroniky Horoměřic dozvěděla, že ... Dědictvím ze staré školy dostaly Horoměřice pěkný, značně veliký, poctivý zvon, jímž pravděpodobně hlásili v bývalé školní budově počátek vyučování, trvání jednotlivých vyučovacích hodin, poplach a podobně. 

Jednoho dne přišel v jazyce Protektorátu rozkaz, urychleně odnésti pro válečné účely všechno v mosazi a jiných barevných kovů, tedy i mosazné kliky dveří, oken, měděné hrne, kotle atd. a nahraditi je jinými kovy a hmotami, popř. dřevem. Pochopitelně, že vítanou kořistí se měl stát i zvon z pravé zvonoviny, který prakticky nesloužil a byl na odpočinku. Vedle něho i masivní mosazné tyče, pruty po celé délce všech tříd, určené k zavěšování a pohodlnému posouvání obrazů při vyučování, měly být obětovány se všemi klikami, závažími a jinými předměty. Kliky byly z umělých hmot. Soused školy, zámečník Josef Veselý, se nabídl, že obrazové tyče odmontuje a nahradí dřevěnými. Odmontované mosazné tyče ukryl doma do svého provozního materiálu. Ale co zvon - památka na školní minulost? V pozadí parku pomníku Svobody stály tři staré bělokoré břízy. Ředitel V. Březina rozměřil pečlivě jejich vzájemnou vzdálenost, nakreslil na papír plánek a označil místo, kde se zvon, dobře zabalený, namaštěný tukem, tak asi na 0,5 m do země "pohřbí" a zamaskuje.

Stalo se. Ze školy je vypověděli a vystěhovali se vším všudy do ubohých náhradních útulků v místních hostincích. Do celé školy, do všech místností nasadili hordu německých holek - říkali jim "Blitzmädel" (blesková děvčata) a vozili je denně do zaměstnání na letišti do sousední Ruzyně. Škola zvučela německými pochody a šlágry. Přechodně zde bývali umístěni i vojáci. Zařídili se zde barevným německým nábytkem všeho druhu. Zastihl je tu i konec války. Učitelé se vrátili do školy, pan Březina chtěl vykopat svůj zvon, ale ten ve skrýši už nebyl. Němci si na zahradě kopali zákopy, zvon asi našli a ukradli. 

Za pár let, kolem roku 1950, začal pan Březina myslet na odchod do výslužby. Vlastnil několik úlů, a když je chtěl přestěhovat, jeden se skulil, nárazem se uvolnilo prkno na ucpávce a uvnitř se objevil zvon. Pan Březina si hned vzpomněl, že tenkrát před tím, než Němci počali kopat výkopy, sám zvon přestěhoval do úlu, ale zapomněl na to. Hned druhý den jej dal upevnit v 1. patře ...

Nejstarší zvony pocházejí z Mezopotámie a v 5. století před naším letopočtem byly keramické zvony doloženy v Číně. Následovala výroba kovových odlitků. Starověké evropské zvony jsou římské. První fragmenty zvonů z českého území pocházejí z konce 9. století z Velké Moravy a dále z 10. století ze slavníkovské Libice nad Cidlinou. Velkého rozkvětu dosáhlo zvonařství v Evropě v 16. století, od té doby nedošlo k zásadním technologickým změnám. Nejvhodnějším materiálem pro výrobu zvonů zůstává zvonovina a základem výroby je hliněná forma, do níž se rozžhavený kov vlévá. Změny ve výrobním postupu spočívají ve stále přesnějším propočítávání zvonového žebra a v užívání některých dříve nedostupných technických prostředků - zvonařské pece se už nevytápějí dřevem, ale koksem nebo elektrickým proudem, k přesouvání forem se neužívá kulatiny a páky, nýbrž jeřábů, teplota je měřena teploměry, zvonaři mají žuruvzdorné obleky. Základní kostra však zůstává stejná dnes jako před čtyřmi sty lety. Oproti průmyslové výrobě, resp. hromadnému odlévání běžných hutních výrobků ve slévárnách kovů bývá výroba velkých zvonů vždy záležitost jednorázová, jednoúčelová a provádí se na zakázku s vysokým podílem ručním práce.

Srdce zvonu se vyrábí ze železa, které má být o něco měkčí, než je zvonovina, aby nedošlo k poškození zvonu. Tvar pěsti (nejširší, úderové části srdce), celkový tvar srdce a jeho hmotnost by měly respektovat tvar a hmotnost zvonu, stáří zvonoviny, způsob zavěšení, četnost zvonění a další kritéria. Nejlepší tvar pěsti srdce je hruškovitý, kulovitá pěst je také dobrá, ale při prudkém zvonění může bít příliš vysoko. Zploštělé nebo dokonce hranaté pěsti jsou méně vhodné. Hmotnost srdce tvořil asi 3,5 % celkové hmotnosti zvonu; šířka srdce v nejsilnější části, má být asi 5/3 šířky věnce. Srdce bývá málokdy zdobeno, nejčastěji jeho výzdoba je kovářův monogram či signatura, některá srdce však mívají na pěsti i pěkné ornamenty nebo dokonce nápisy.

Přímé spojení srdce se zvonem by bylo příliš křehké a nemělo dlouhou trvanlivost. Proto se srdce s tělem spojuje koženým pásem, tzv. badalírem, buď přímo, nebo u velkých zvonů složitějším způsobem, kdy je badalír ještě zajištěn kovovými plátky po stranách. U malých zvonků stačí k zavěšení srdce drát.

Bandalír je tvořen čtyřmi až šesti pruhy dobře promaštěné kůže, zpravidla hověziny - i když zvonaři činili pokusy i s jinými kůžemi, např. ve 12. století se za nejvhodnější považovala kůže z jeleního krku (právě z krku, protože se věřilo, že na zranitelném místě je kůže zvířete nejpevnější), ruští zvonaři zase nedali dopustit na kůži z mrože. 

I když je srdce správně vyrobeno a zavěšeno, přece jen vyžaduje častější kontrolu než samotný zvon, protože se rychleji opotřebuje a také bandalír se může časem protáhnout a srdce pak bije pod úhozový okruh. Trvanlivost srdce lze velmi zhruba odhadnout na jedno až dvě století při denním užívání - vzpomeňme na rozruch, který způsobilo puklé srdce největšího českého zvonu "Zikmund" ze Svatovítské katedrály v červnu roku 2002. Téměř půl tuny vážící zlomené srdce prorazilo podlahu z tlustých fošen a zastavilo se až o podlahu, která bývá pod velkými zvony právě kvůli takovým případům. Zvon Zikmund byl vyroben v roce 1548 zvonařem Tomášem Jarošem a váží 13 tun. Srdce se v historii opravovalo už několikrát - utrhlo se třeba v roce 1592 při pohřbu Viléma z Rožmberka, puklo v roce 1670, 1734, či 1797 a naposledy v roce 2002 (dosavadní největší povodně v ČR). Při jeho prvním věšení z let 1549 se potom dochovala legenda, že se nikomu nepodařilo srdce zvonu zavěsit a každý provaz praskl. Nakonec se to podařilo až dceři krále Ferdinanda I. Habsburského, která spolu s dalšími děvčaty upletla provaz z vlastních vlasů.

Se zvony je spojena řada pověr:

- puklé srdce = velké neštěstí pro město či pro celou zemi

- spadlé srdce = úmrtí faráře

- zvony odlétají - vždy na Zelený čtvrtek po modlitbě Sláva na výsostech Bohu všechny zvony umlkají a odlétají do Říma. Tam jim za věrné služby církvi požehná sám papež a zvony letí nazpět. Než se zvony vrátí, zastanou jejich úkol chlapci, kteří chodí po vsi s hrkačkami a řehtačkami.

- zvony přilétají - na Bílou sobotu po Gloria se vrací zvony z Říma a zvoní: "Byl jsem tam! Byl jsem tam!. Pokud by se nějaký zvon nevrátil, přineslo by to obci neštěstí.

A z čeho pověry plynou? Plynou asi z toho, že dříve zvony provázely člověka od kolébky až do hrobu; lidský život byl zkrátka spojen se zvony a proto těch pověr vzniklo opravdu hodně. V pověrách zvon většinou sehrává pozitivní roli, třeba přináší štěstí a naopak, když se zvonu něco stane, tak je to spojováno s tím, že obec může postihnout nějaká pohroma. Zvon se dokonce často používal přímo jako odpuzující prostředek. Známé je třeba zvonění na mraky, ale zvonilo se i proti mrazům, epidemiím, kobylkám, vichřici a nebo i proti Turkům. Zvon ve Slepoticích u Pardubic prý zahání hady, velikonoční zvonění při návratu zvonů z Říma na Bílou sobotu prý vyhání z domu šváby. V některých oblastech dokonce lidé věřili, že všude, kam doletí hlas zvonů, nemůže lidem blesk či bouřka ublížit. Zvonění na mraky lidé přikládali takovou důležitost, že když třeba v roce 1742 vypálila kostel v Pňově u Nymburka německá vojska a v roce 1754 pak bylo okolí poničeno prudkým krupobitím, přikládali místní obyvatelé vinu tomu, že v kostele nemají žádný zvon a že tedy není čím zvonit na mraky. Proto si urychleně zvon pořídili. A ještě pár dalších kuriozit. Kdo si uřízne kus provazu od zvonu, dokáže prý podojit každou krávu, kam až je slyšet hlas příslušného zvonu. Když se prý pokřtěné nemluvně dotkne ústy provazu od zvonu, zažene to od něj na celý život ďábla. Ale pozor - pokud se ústy dotkne samotného zvonu, neudrží nikdy žádné tajemství. Olej, kterým se promazávají čepy, v nichž je usazena zvonová hlavice, lze prý užít jako vynikající lék proti nemocem kloubů. Kouzelnou moc mají i malé zvonky. Ty se zavěšovaly na krk domácích zvířat a nad vchody domů nejen kvůli svému praktickému účelu, ale také proto, aby odháněly všechna neštěstí. Lidé věřili, že se zvonu až do jeho zavěšení nesmí dotknout nečistá osoba, jinak by ji stihla lež, pomluva či jiný neřád a kdo by získal nepoctivě kov na zhotovení zvonu, ten zemře. Tato poslední pověra asi měla původ v tom, že mnoho kovolijců umíralo v mladém věku. 

Když v roce 1378 umíral veliký císař a král Karel IV., umíráček z věže katedrály začal prý zvonit sám od sebe. Postupně s k němu připojily všechny české zvony. Karel to uslyšel a před smrtí zvolal: "Hle, dítky mé, již mne volá Pán Bůh, budiž s vámi na věky!" Karlův syn Václav IV. se jižní věže velmi obával a pokud možno se jí vyhýbal. Věštec mu totiž prorokoval, že zemře "před věží svatovítskou". V roce 1419 nařídil věž raději zbořit a mezitím odjel na své sídlo v Nový hrádek u Kunratic. Tam ho zastihla mrtvice, údajně poté, co dostal zprávu o první pražské defenestraci. Teprve, když umíral, pochopil pravý výklad věštby: "před věží" znamenalo dříve, než věž propadne zubu času .... 

Svatovítské zvony také dokážou měnit hlas podle nálady českého národa. Po bitvě na Bílé hoře prý zvonily tak smutně, že probouzely zesnulé české svěce v kryptě katedrály.

Po požáru Prahy v roce 1541 zůstávala Hazmburská kaple v přízemí věže v provizorním stavu a sloužila jako komora zvoníkům. Jednou tam prý opilý zvoník usnul, ale o půlnoci ho probudil přízrak a vyhnal ho z kostela pryč. Zvoník přes noc zešedivěl hrůzou. 

Zvony z věže nemůže nikdo uloupit. Kdo by se o to pokusil, zemře; naloženy na vůz by ztěžkly tak, že by je žádný neutáhl; kdyby se to přece podařilo, zvony by uletěly zpět na své místo.

V temné době bělohorské v letech 1619 - 1621 chtěli zemi ovládnout protestanti a jejich horlivý kazatel Škultéty dostal za úkol předělat katolický kostel na kalvínský. Během plenění chrámu se ale švagr Škultétyho dotknul oltáře u hrobu svatého Víta a zemřel. Jiní se pak stali nadosmrti mrzáky. Jiná legenda o chrámu sv. Víta praví, že do něj vlezli lupiči a protože cosi zaslechli, schovali se za oltář, kde je přepadl spánek. V tu chvíli kohout u nohou svatého Víta zakokrhal a celým kostelem se rozlila záře, až měli lupiči pocit, že svítá a tak vyskočili oknem rovnou k nohám hlídky. Při jejich popravě se pak v celé Praze rozezpívali kohouti. Ale zpět do bouřlivého roku 1619. Tehdy se prý za noci v chrámu začaly ozývat zpěvy svatých a objevovalo se světlo. Podle slov kostelníka, který se zde nechal na noc zavřít, viděl jak "z kaple svatého Václava vycházel průvod světců s českými patrony. Všichni předstoupívš před oltář mši za záchranu českého národa i chrámu samotného sloužiti začali". O velikonocích se Škultéty rozhodl pozlobit katolíky a chtěl nechat znít zvony v době, kdy mají být zticha, na den umučení Krista. Nikdo ale se zvony nedokázal moci silou pohnout. Další den, Zmrzvýchvstání, naopak kazatel zvonění zakázal, zvony se však rozezněly samy od sebe ...