Hromnice

Hromnice je vesnice ležící 12 km severovýchodně od Plzně. V celé obci, do které patří také Chotiná, Kostelec, Nynice, Planá a Žichlice, žije přibližně 1 300 obyvatel. V samotné Hromnici žije okolo 420 obyvatel.

První písemná zmínka pochází z roku 1181 (Gromnicae). 

Kraslický podnikatel Johann David Starck přenesl v roce 1802 své podnikatelské aktivity do minerálního závodu v Hromnicích. Prvním správcem dolů a chemické továrny v Hromnicích se stal v létech 1802 - 1830 jeho bratr Anton Starck (4. březen 1781 - 19. září 1830), Sichtmeister in Hromitzer Mineralbergwerke, a následně i jeho synovec Franz Anton Starck (24. únor 1815 - 21. července 1864), ředitel v Hromnicích od roku 1832 do roku 1864. Po ukončené těžbě břidlice koncem 19. století zůstává dodnes 60 metrů hluboká těžební jáma, na jejímž dně se vytvořilo Hromnické jezírko, chráněné jako přírodní památka.

Pamětihodností je Sousoší tří svatých postavené roku 1814 v souvislosti s těžbou a nachází se při cestě k Hromnickému jezírku. Tato pozdně barokní památka, která měla chránit horníky z nedalekého dolu před neštěstím, byla v roce 2007 restaurována. Tvoří ji socha Krista v životní velikosti uprostřed. Oděn je ve splývavé roucho s pokrčenou levou nohou, v levé ruce drží zeměkouli, pravá ruka je pozdvižena k žehnání. Vlevo stojí socha sv. Jana Nepomuckého v podživotní velikosti s křížem před levým ramenem. Vpravo od Krista stojí v poutnickém oděvu socha svatého Jakuba staršího. Ten je opatrovníkem, s mořskou škeblí ve znaku, ruce pozvednuty dopředu, pravá ruka drží hůl, nese vodu pro žíznivé a pomáhá lidem. Socha Spasitele je vyšší, stojí na lehce konvexním soklu s patkou a římsovou hlavicí, na trnoži zkřížená kladiva a na dříku nápis: IESUS DU WELT HEILAND SEGNE DIESES MINERALWERK BEHUTE ES VOR ALLEN UNGLUCK UND LEITE ALLE S ZU DESSEN BESTEN, což v překladu zní: "Ježíši, spasiteli světa, žehnej tomuto dolu, chraň ho před veškerým neštěstím a řiď všechno k jeho prospěchu".

Asi 500 metrů severovýchodním směrem od hromnické návsi na levém břehu Býkovského potoka v nadmořské výšce 360 metrů leží Hromnické jezírko. Má rozlohu 12,20 ha. 

Předmětem ochrany je odkliz o rozměrech cca 190 x 130 m, hloubka 60 m, po těžbě kamenných břidlic a přilehlý komplex hald jako příklad ovlivnění živých organismů chemismem hornin.

Kamenečné, vitriolové, též kyzové břidlice proterozoického (starohorního) stáří obsahují grafitickou příměs, která dává hornině její typickou černošedou barvu. Mimo grafitické příměsi a dalších minerálů však obsahují značné množství jemně rozptýleného pyritu. Proto se kamenečné břidlice používaly zejména ve 2. pol. 19. století k výrobě kyseliny sírové. 

Prví zprávy o těžbě hromnického ložiska pochází z roku 1578. V 16. - 18. století se z břidlice vyráběl kamenec. Roku 1802 získal zdejší doly a chemické závody J. D. Starck a zavedli zde výrobu dýmavé (české) kyseliny sírové H2S2O2, lidově zvané "oleum". Břidlice se těžila štolami, ale pro její narůstající spotřebu bylo ložisko v roce 1828 otevřeno odklizem. Po odstřelu byla surovina na dně odklizu ručně drcena a odvážena na "plac" s nepropustným podložím, kde se vršila do hald až 17 m vysokých. Haldy byly v různých směrech proloženy průduchy, jimž cirkuloval vzduch a dřevěnými korýtky byla přiváděna voda, čímž se zrychlovalo zvětrávání horniny a získával se "vitriolový louh". Hnědý louh se sváděl dřevěnými žlaby do zastřešené dřevěné nádrže zvané "štok". Odtud se vedl do krytých, zděných odpařovacích pánví, kde se odpařováním zahušťoval.

Z těchto pánví se louh dále vedl do čistících nádrží "usazováků", kde docházelo k jeho čištění. Čirý se vypouštěl do železných varných kotlů, v nichž se zahušťoval do kašovité hmoty, která se vypouštěla nebo plechovými sběračkami vylévala na dno varny, kde tuhla v zelenožlutý vitriolový kámen. Tento se ještě v kalcinovacích pecích mírně pálil, aby se zbavil vody. Pálený kámen se vozil do mlýna, který stával na levém břehu Býkovského potoka v místě, kde se dnes říká "V Průchodu".

Vitriolový kámen rozemletý v běložlutou moučku se v kameninových nádobách "retortech" vkládal do "galejních pecí", kde se zahříval. Zahříváním se z něj začaly uvolňovat husté bílé páry oxidu sírového, které se jímaly v nádobách "předlohách" s vodou a vznikala kyselina sírová. Ta se pak vylévala do hliněných nádob, kde se čistila. 

Starckovy závody byly v podstatě jedinými výrobci dýmavé kyseliny sírové, a to i na evropské úrovni. Roku 1877 se však firmě Zimmer v Mannheimu podařilo zavést levnější způsob výroby kyseliny sírové. A tak od roku 1880 dochází k neustálému snižování počtu Starckových odběratelů až v roce 1896 byla výroba české dýmavé kyseliny sírové náhle zastavena. 

Po ukončení těžby se stěny i odvodňovací škola sesuly a na dně odklizu vzniklo asi 15 m hluboké a 3 ha velké jezírko, jehož voda obsahuje značné množství síranů vznikajících při zvětrávání břidlic. Díky nízkému pH 2,6 - 2,8 a obsahu železa, má voda načervenalou barvu a mimo řas je zcela bez života. 

Hromnice je označení svátku slaveného 2. února, kterému v křesťanství odpovídá svátek Uvedení Páně do chrámu. V lidovém křesťanství se Hromnice staly důležitou oslavou přicházejícího jara, podobně jako keltský předkřesťanský svátek Imbolc. Svátek byl také spojen s ochranou před ohněm, bouří a bleskem, jak napovídá jeho název. Nejznámějším příkladem této víry je svěcení svící, takzvaných hromniček, prováděné v tento den. Hromničky dávali lidé do oken na ochranu domácnosti před bleskem, který způsoboval požár nebo usmrcoval lidi a dobytek. K Hromnicím se v českém prostředí váže nejvíce pranostik, kolem čtyřiceti. Nejznámější pranostika "Na Hromnice o hodinu více" říká, že den je o hodinu delší než v době zimního slunovratu (zpravidla 21. prosince). Ve skutečnosti tento rozdíl činí na území České republiky hodinu a 20 minut. Na Hromnice se tradičně sklízel betlém a někde také vánoční stromek.