Hvížďalka ... a něco o mlýnech

Mlýny, mlynáři a mlynářská chasa vždycky k venkovskému životu patřili. Naučná stezka Za mlynáři od Bradavy nás povede ze Spáleného Poříčí kolem rybníku Hvížďalka do Hořehled. Odtud se vydáme po cyklostezce do Těnovic a zpět do Spáleného Poříčí. Trasa je dlouhá 14 km a trvá 4 a čtvrt hodiny.

Informační cedule nás cestou seznámí s životem v mlýnech obecně, ale i s mlýny a podobnými zařízeními, které přímo tady stávaly a většinou i dosud stojí. 

O bobrech tu sice nikde nic nepíší, ale o jejich přítomnosti, myslím, není pochyb ...

Nedaleko na skále stával ve 13. století hrádek (Šroubkův hrad), patrně rodu Buziců. V pamětní knize obce Těnovice je toto místo zvané "na Hradě" a podle citace této knihy zde "stávala tvrz ohraničená příkopy tak hlubokými, ale později, když byly tyto příkopy zaváženy, zmizela v nich prý i tam rostoucí statná hruška". Absence kamenů stavební velikosti a prohlubeň na ploše tvrziště naznačují, že tvrz byla vybavena zahloubeným objektem a případné nadzemní stavby nebyly zděné. Existenci hrádku dokazují i archeologické nálezy datované do 80. let 13. století. Našly se i zbytky cihel, úlomky kachlů a zlomky nádob datované do 15. a 16. století, které však se životem tvrze již nesouvisely, neboť sem byly patrně uloženy až druhotně v 19. a 20. století při zasypávání příkopů. 

Pod skálou ústí chodba, která s hrádkem nebo tvrzí sice nesouvisela, podle pověsti ale vedla až do těnovického kostela. Štola je ve skutečnosti pozůstatkem těžby železné rudy z 16. - 18. století. Podle pamětní knihy obce Těnovice se lidé několikrát pokusili štolu prozkoumat. První zmínka je z roku 1924, další pak z roku 1945, kdy byla vykopána strouha pro odvedení vody a do školy tak byl umožněn přístup. Štola byla v té době dlouhá asi 50 metrů, vysoká okolo 2 metrů a na dvou místech rozšířená, patrně z důvodu možného vyminutí horníků, kteří vytěžený materiál vynášeli v putnách na zádech. Lidé, kteří štolu prozkoumávali v roce 1945, pořídili i jednoduchý nákres přístupné části, podle kterého byl na konci větší prostor, kam by se podle odhadů vešlo asi 50 lidí. O pozůstatcích důlní činnosti v této lokalitě svědčí zápisy z již zmíněné pamětní knihy. Je zde popsána existence otevřené dosti hluboké šachty a dále pak jsou zde zaznamenány vzpomínky těnovických rolníků, kterým se při práci na polích v lokalitě nad skálou propadly krávy, nebo prý bylo slyšet temné dunění, což by mohlo dokazovat existenci starých štol a jejich propadávání. 

Na dohled od štoly je bývalý Pouskův mlýn, dříve Labežský. Využíval vody z Bradavy i z Bojovky od Číčova. Do dnešní podoby byl postaven v roce 1926. Pohon mlýnského kola dnes není znám, ale v roce 1949 byl mlýn modernizován vybudováním vodní turbíny. Po zrušení mlýna v 50. letech 20. století objekt měnil majitele, až poslední v roce 1998 obnovil ve mlýně malou vodní elektrárnu s turbínou Banki o hltnosti 300 l/s, spádu 4,3 m a výkonu 10,1 kW, která byla napojena do sítě energetiky. Po několika letech provozu byla však zrušena. Asi po 300 metrech naučné stezky lze vlevo vidět v Bradavě dnes povodněmi zdevastovaný jez, který usměrňoval vodu do náhonu na Pouskův mlýn a malou vodní elektrárnu. 

Spálené Poříčí je městečko nacházející se v okrese Plzeň - jih. První písemná zmínka o obci Poříčí pochází z roku 1239. V minulosti zde fungovala Církevní střední odborná škola. 

Významnými kulturními památkami jsou:

- zámek Spálené Poříčí - postaven byl na místě původní gotické tvrze v roce 1617. Objekt často střídal majitele, v roce 1990 byl v dezolátním stavu a v prošel celkovou rekonstrukcí. Dnes patří Metropolitní kapitule u sv. Víta v Praze. V části zámku sídlí Církevní střední odborná škola, částečně je využíván k muzejním účelům. Je zde umístěna stálá expozice nazvaná Život na vesnici na počátku 19. století a ukázka dobového nábytku.  

- kostel svatého Mikuláše - první zmínka o tomto římskokatolickém farním kostele se datuje do 14. století. Poté byl kostel několikrát přestavován, přičemž současná podoba je z roku 1882. V interiéru je historický cenný inventář a zvon z počátku 16. století. Na dřevěných lavicích a kazatelně se nachází dvojí provedení erbů Vratislava z Mitrovic a jeho manželky Kocové z Dobrše pocházející asi z roku 1690. Okna zdobí vitráže malíře Josefa Hodka ze 40. let 20. století.  

- židovský hřbitov - má rozlohu 1 036 m2. Hřbitov, obklopený kamennou zdí, byl údajně založen v roce 1683, doložen je však až od 2. pol. 18. století. Dochovalo se zde asi 250 náhrobků, nejstarší čitelný náhrobek pochází z konce 18. století. Pohřbívalo se zde do roku 1937. Židovská komunita ve Spáleném Poříčí, která se datuje z doby před rokem 1623, přestala existovat podle zákona z roku 1890, po II. světové válce pro nízký počet přeživších nemohla být obnovena. Hřbitov je chráněn jako kulturní památka České republiky. Ve městě od 17. století stávala také synagoga, která byla zbourána v roce 1946.   

- židovský kupecký dům - nachází se v Tyršově ulici č.p. 161. Ve zrekonstruovaném domě se nachází restaurace Joachim a penzion, po domluvě je možná návštěva zachovalé černé kuchyně se 2 ohništi pro oddělenou přípravu masných a mléčných pokrmů. Patrový městský dům s dvorní dřevěnou pavlačí a mansardovou střechou byl postaven jako obytný dům s obchodem a svému účelu sloužil až do konce II. světové války. Pojmenování připomíná nejstaršího zjištěného majitele Joachima Loewidta (dle dokumentů z let 1825 a 1826, nalezených při rekonstrukci).

- synagoga - nedaleko odtud v Ostrovní ulici se nacházela synagoga, snad již od 60. let 17. století. Jednalo se o rokokovou stavbu, vedle níž bývala zřejmě i mikve - rituální lázeň. Budovu v roce 1925 poškodila povodeň. Později, pro pokles počtu místních věřících, nebyla využívána k bohoslužbám a pro velkou zchátralost byla v roce 1946 zbořena.

Počátek přítomnosti Židů na českém území se datuje už do římské doby, kdy tudy v 10. století procházeli kupci s karavanami. Právní a sociální postavení Židů v Českých zemích určovala od 13. století panovnická privilegia, což posilovalo nábožensky i hospodářsky motivované protižidovské nálady, které vyústily ve vyhánění Židů, zejména v pohusitské době. Počátkem 16. století městští radní prosadili, aby byli Židé vypovězeni ze všech královských měst Čech s výjimkou Prahy a Kolína. A právě v této době se plzeňští Židé začali usazovat v okolních vesnicích. Jednou z nich byla i obec Spálené Poříčí. 

Podle některých pramenů přicházejí do městečka první židovské rodiny již před rokem 1623, jiné uvádějí, že byly povolány vrchností po třicetileté válce ke konci 17. století, aby pozvedly zdejší hospodářský výnos. Obec byla tehdy zcela zničena průtahy vojsk a několikerým vypálením, proto je Poříčí od těch dob zváno Spáleným. Již před rokem 1670 je uváděna synagoga, hřbitov a ghetto, které však nikdy nebylo kompaktně uzavřené. Židovské domy byly soustředěny hlavně v Mostecké (dnešní Tyršově) ulici. Do dnešních dob je v někdejším ghettu zřejmé, které domy byly v židovském vlastnictví. Na konci 18. století při prvním číslování domů byly křesťanské domy označeny arabskými čísly a domy židovské římskými. Později, po roce 1800, byla všem domům přidělena čísla arabská. Zatímco křesťanským zůstala čísla jedno a dvojciferná, někdejší židovské domy mají v této lokalitě čísla trojciferná. 

Na počátku 18. století je v městečku uváděno 7 židovských rodin, nejvíce židovských obyvatel v místě žilo v roce 1880 (160 osob), poté počet obyvatel židovského vyznání klesal. V době II. světové války bylo z obce deportováno německými okupačními úřady do vyhlazovacích táborů 8 občanů židovského původu. Nesmírná utrpení přežily pouze dvě ženy, paní Berta Ledererová a Marta Ehrmannová. Ty se po válce vrátily do Spáleného Poříčí, ale záhy se vystěhovaly z ČR. Další dva lidé, manželé František a Růžena Ehrmannovi, přežily okupaci díky neobyčejně statečnému činu pana Matěje Homolky z nedalekých Nechanic, který je po tři roky ukrýval ve svém domě. Homolkovi obdrželi za svoji statečnost izraelský řád Spravedlivý mezi národy. Děti Ehrmannových, Jan a Eliška, prožily válku ve Velké Británii. Odjely tam v květnu 1939 posledním z transportů židovských dětí sira Nicolase Wintona. 

- sousoší svatého Jana Nepomuckého, svatého Antonína a Panny Marie

- Panský pivovar - vznikl před rokem 1587 za Kryštofa st. z Roupova. Poté jej vlastnil Karel Kokořovec z Kokořova a po něm hrabata z Mitrovic. Posledním majitelem před uvalením národní správy byla Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze na Hradčanech. Poslední várku pivovar uvařil na podzim 1949 a roku 1950 byl definitivně uzavřen. Dnes pivovarské budovy využívají dobrovolí hasiči a průmyslová zóna města. Sklepy, postupně opravované, jsou využity jako výstavní prostor. 

- děkanství  - fara byla ve Spáleném Poříčí už od středověku. Na počátku 17. století probíhaly v městečku spory mezi protestantskou většinou a katolickou menšinou. Proto byla fara roku 1611 opuštěna a nového katolického faráře vrchnost dosadila až v roce 1619. Na počátku třicetileté války,  v roce 1620, obsadilo Poříčí císařské vojsko pod velením generála Buquoye a při odchodu je spálilo. Při požáru byla zničena mimo jiné i fara. O několik let později byla vybudována provizorní dřevěná budova. Ta byla později nahrazena zděnou. V letech 1749 - 1945 spravovala zdejší farnost panství pražská kapitula sv. Víta, která městečko vlastnila. Současná barokní podoba budovy pochází z přestavby v roce 1780. Roku 1792 byla poříčská fara povýšena na děkanství. Prvním děkanem se stal farář Gregor. Správě farnosti slouží budova dodnes. Bronzová deska připomíná působení faráře a spisovatele Jindřicha Šimona Baara na konci 19. století. V roce 1820 zde byl založen jeden z prvních čtenářských spolků v Čechách. 

Dne 31. března 1915 se ve Spáleném Poříčí narodil František Ferda - český kněz a léčitel, který byl údajně i na dálku schopen pomocí "informačního pole" stanovit přesnou diagnózu pacienta, příčinu a vývoj jeho onemocnění, a zároveň vybrat nejvhodnější přírodní léky a postup léčby. Pro léčbu rakoviny vytvořil bez bílkovinnou dietu, kterou nazval "Totální protirakovinná kúra". V roce 1939 byl vysvěcen na kněze, v rámci proticírkevních represí byl od roku 1951 do roku 1960 vězněn (v Ostravě, Opavě, Mírově, Jáchymově a Valdicích). Po propuštění nuceně pracoval manuálně v plzeňském pivovaru. V roce 1969 začal působit jako duchovní správce v Domově důchodců v Újezdci u Klatov. Od roku 1978 se již plně věnoval léčitelství ve svém domku v Sušici. Měl rozsáhlou klientelu, v níž nechyběli ani nejmocnější zástupci státu. Páter Ferda zemřel ve věku 76 let dne 7. nebo 8. července 1991 v Sušici. 

- barokní špejchar "Ve Dvoře" - je zde stálá výstava kresleného humoru Jiřího Wintera - Neprakty, expozice o životě v Brdech. Budova špejcharu byla postavena v 18. století jako součást zámeckého velkostatku. Ke svému původnímu účelu, skladování obilovin, byl používán do konce 20. století, kdy byl vzhledem k zanedbané údržbě v havarijním stavu. O samotném vzniku stavby neexistují podrobnější záznamy, během rekonstrukce bylo však dendrochronologickým průzkumem zjištěno, že trámy, použité ke stavbě krovu, jsou z jedlového dřeva a tyto stromy byly pokáceny v letech 1723 a 1724. 

- starý hřbitov - hřbitov byl ve Spáleném Poříčí nejprve umístěn kolem kostela sv. Mikuláše na náměstí, ale na konci 18. století, kdy se začala tzv. "svatá pole" umisťovat mimo lidská sídla, byl přemístěn a rozšiřován, ale v 60. letech 20. století již přestal stávající prostor stačit a poblíž, nad svahem Karmazínka, byl založen hřbitov nový. Na původním hřbitově se pohřbívalo od roku 1784 do roku 1965. Ale již předtím se zde pochovávalo v období velkého moru v letech 1771 - 1772. Během let hřbitov zchátral, staré pomníky se rozpadly, byla zničena i obvodová zeď, ale v roce 2019 byl celý hřbitov pietně upraven. 

Terinka z Jakobína - Terezie Čapková, rozená Liehmannová, se narodila roku 1840 ve Zlonicích u Slaného. Byla první velkou láskou světoznámého hudebního skladatele Antonína Dvořáka, který se jako mladík učil varhanní hudbě u jejího otce, regenchoriho ve Zlonicích. Jejich životní cesty se později rozešly, ale jméno Dvořákovy milé zůstalo zvěčněno v jedné z hlavních postav jeho opery Jakobín. Paní Terezie Čapková žila na sklonku života ve Spáleném Poříčí u své dcery Marie Seykorové a zde také 17. března 1917 zemřela. O její hrob na "starém hřbitově" se stará rodina a město Spálené Poříčí.

Další zastávkou jsou Hořehledy, vesnice ležící 3 km východně od Spáleného Poříčí při ústí Mítovského potoka do Bradavy. 

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1379. Jako další historické názvy se uvádí Vořehledy, Ořehledy nebo Vohřeledy. 

Pamětihodnostmi jsou:

- usedlost č.p. 32 - obytné stavení s ohradní zídkou, stodolou a hospodářským stavením

a č.p. 37 - obytné stavení asi z 19. století s hospodářskou částí, studánkou a ohrazením z klád

- tvrziště Na Zámečku - tvrz zde stávala již ve 13. století, v 1. pol. 14. století zanikla, tvrziště má tvar nepravidelného oválu o osách 24 a 16 metrů, ze SV - JZ je obklopeno příkopem širokým 9 metrů a hlubokým cca 2,5 a 3,5 metru, jehož konce přecházejí do svahu nad údolím potoka. Na JZ je před příkopem ještě zbytek valu. Na JV straně nad skálou je tvrziště lemováno valem. Povrch tvrziště je rovný, jen na jihu je nepravidelná prohlubeň cca 4 x 5 metru. 

- pomník padlým v letech 1914 - 1918 

Poslední zastávkou jsou Těnovice, které se nachází asi 2,5 km od Spáleného Poříčí a 2 km od Hořehled.

Vesnice o sedmi lánech je poprvé zmíněna v roce 1360, kdy byla vlastněna bratry Ondřejem a knězem Zdeňkem. Ještě v předhusitské době byly Těnovice spojeny s Číčovem. Těnovické sídlo se stalo druhořadým a následně zaniklo. V 15. století byly Těnovice poprvé krátce sloučeny se (Spáleným) Poříčím. Po smrti bratrů Jana a Ješka Poříčských z Dlouhé Vsi před rokem 1458 se o statek vedly spory a kolem roku 1510 ho získal Jan Číčovec z Číčova, který ho připojil zpět k Číčovu. Pak se zde vystřídalo několik majitelů, roku 1583 Těnovice koupil Václav Karel ze Svárova. Svárovští zde zřejmě na místě původní tvrze postavili zámeček, zřídili dvůr a také založili špitál pro šest místních chudých. Po třicetileté válce v Těnovicích k roku 1655 hospodařili tři sedláci a deset zahradníků. Po Svárovských získali Těnovice roku 1669 Hloškové ze Žampachu, od roku 1675 je drželi Engelové z Engelflussu. Roku 1721 je koupila hraběnka Anna Polyxena z Clary a Aldringen, rozené des Fours de Monte a Adinville, za 91 tisíc zlatých a připojila je definitivně ke Spálenému Poříčí. Zámek nebyl obýván a beze stopy zmizel. V polovině 18. století se zde připomíná dvanáct hospodářů a poměrně hodně řemeslníků: dva tkalci, krejčí, punčochář, panský sládek, bečvář, kovář, becí pastýř, podruh, mlynář, který měl v nájmu panský mlýn, dále učitel, krčmář a současně švec. V roce 1850 zde byl zřízen obecní úřad, do roku 1920 bylo osadou Těnovic Záloží. Místní národní výbor tu byl ustaven po II. světové válce, od roku 1960 spravoval i Lučiště, od roku 1964 také Hořehledy. 

Zdejším rodákem je Václav Valenta-Alfa (1887 - 1954), blovický řídící učitel a legionářský spisovatel. Narodil se zde Antonín Palát (1899 - 1918), básník padlý na italské frontě. 

Najdeme zde tyto pamětihodnosti:

- kostel Nanebevzetí Panny Marie - je doložen v registrech papežských desátků již k roku 1352, koncem 17. století byl částečně zbarokizován, v roce 1777 byly na věž instalovány hodiny.

- barokní fara č.p. 4 - patrová fara je umístěna pod kostelem Nanebevzetí Panny Marie, objekt byl vybudován v polovině 18. století. Před polovinou 19. století byla fara znovu upravována. Faru tvořily stodola, chlévy s kolnou, hospodářské stavení a ohradní zeď.

- škola - poprvé zmíněna v roce 1665

- Těnovická skála - ze skály (580 m.n.m.) jsou překrásné výhledy do okolí

- Buddhistická stúpa Osvícení na Těnovické skále -  první buddhistická stúpa v Česku byla postavena a inaugurována v neděli 14. září 2014 pod vedením Šeraba Gjalcchena rinpočheho a lamy Oleho Nydahla. Stojí v areálu centra Diamantové cesty. Jde o první stúpu v Evropě, která je sestavena z kamenných bloků bez betonové konstrukce, je 7 metrů vysoká. Stúpy jsou mnohoznačnými symboly. Symbolizují jednotlivé prvky vesmíru a základní živly, svým tvarem připomínají tělo Buddhy sedícího v meditaci a různé druhy stúp odkazují k důležitým událostem v životě historického Buddhy Šákjamuniho. Důležitou součástí stavby stúpy je její naplnění. Je naplněna symboly těla, řeči a mysli všech buddhů, tzn. soškami, texty a relikviemi. 

Stúpy jsou svatyně, které slouží jako veřejná místa, kam přicházejí návštěvníci, aby činili přání pro dobro ostatních a meditovali. Smyslem vzdáleně připomínají kapli, avšak jejich vnitřek není přístupný. Na vrcholu je výklenek, v níž je umístěna soška Buddhy. Stúpu návštěvníci obcházejí po směru hodinových ručiček, což má pozitivní vliv na jejich mysl. Tvar stavby symbolizuje dokonalost mysli každé bytosti a je i symbolem klidu a míru.