Jáchymovské peklo

Jáchymovské peklo je název naučné stezky, která byla otevřena v roce 2001. Je připomínkou pracovních táborů pro těžbu uranu ze 40. - 50. let 20. století, zároveň však obsahuje informace o historii města, okolní přírodě a ekologii. 

Trasa má 8,6 km a trvá 3 hodiny, terén již náročnější vzhledem k tomu, že se nacházíme v Krušných horách. Dobrá šněrovací nepromokavá obuv výhodou, část počáteční trasy se přechází několikrát přes potůček, cesta je místy i dost blátivá, zvláště v období po dešti nebo na podzim.

Trasa naučné stezky vede okruhem po žluté turistické značce. Začíná panelem Jáchymovské peklo (1) umístěným u památníku Křížová cesta ke svobodě před kostelem sv. Jáchyma a sv. Anny v Jáchymově. Trasa pokračuje do kopcem kolem mincovny a po schodišti k panelu Důl Svornost (2). Odtamtud stezka půl kilometru stoupá lesem kolem panelů Štola (3) a Mauthausenské schody (4) až nahoru na plošinu, na které stával pracovní tábor Svornost (5). Trasa pokračuje po vrstevnici k panelu Městský rybník (6), odkud stoupá k prostorám bývalého pracovního tábora Nikolaj (7). Od něj se jde asi 700 m po zpevněné cestě kolem panelu Lesní porosty Jáchymovska (8) až do míst, kde stojí pozůstatky dolu Eduard (9). Právě na dole Eduard pracovali vězni z tábora Nikolaj. Od dolu Eduard cesta klesá k Heinzovu rybníku (10) a pokračuje údolím Eliášova potoka k panelu Tábor Eliáš (11) s odbočkou ke Skautskému kříži (12). Následuje kilometrové stoupání k zastávce Tábor Rovnost (13) a infopanelu Důl a tábory Rovnost (14). Zbývajících 1,3 km směřuje po modré turistické značce kolem zastávky Švýcar (15) a kaple Matky Boží (16) ke kapli Panny Marie Altöttinské (17), kde je poslední zastavení naučné stezky. Zpět do města se sestupuje kolem věže Šlikovky s pěkným výhledem na horu Klínovec s vysílačem.

Důl Svornost, poslední funkční důl na Jáchymovsku, patří mezi nejstarší důlní díla v Evropě, funguje od roku 1530. Zpočátku se zde těžily stříbrné rudy, později kobalt, arzen a bizmut, v 19. století potom radiové rudy na barvení skla a porcelánu. Po poklesu cen radiových barev došlo v roce 1901 k částečnému zastavení provozu a zatopení dolu. Záchranu přinesla rostoucí těžba radiových rud po vzniku ČSR, která probíhala i za německé okupace a jejíž vrchol nastal v 50. letech 20. století. Od roku 1964 důl slouží k zásobování jáchymovských lázní terapeutickou radonovou vodou starou 13 000 let. 

Vězni zde pracovali v těžkých pracovních podmínkách. Do roku 1953 se těžilo pouze ručně, později měli vězni k dispozici pouze primitivní pracovní nástroje. Vězni také neměli zkušenost s povoláním horníka, nebyli zaučeni a mnohdy ani takové práce nebyli fyzicky schopni. Docházelo tudíž často nejen ke zraněním, ale i úmrtím. Řada vězňů si odnesla trvalá zdravotní následky, mimo jiné způsobené radioaktivním ozářením. Nízká produktivita práce byla řešena navýšením počtu vězňů a zvyšováním pracovních norem, jejichž neplnění bylo trestáno. 

Ražba Štoly č. 1 byla zahájena v roce 1952 za účelem zjištění množství uranu na v minulosti těžené stříbronosné žíle Evangelista, kterou proťala jedna z bočních chodeb. Během dvou měsíců bylo vyraženo 230 metrů štoly. Na Štole č. 1 pracovali i političtí vězni, přičemž štola byla propojena oploceným koridorem s dolem Svornost. Proti případnému útěku vězňů byly při vyústění štoly na povrch osazeny dvoje dodnes dochované masivní mříže ("katry"). Práce zde byly ukončeny v roce 1957 a štola upadla v zapomnění na období dlouhých čtyřiceti let. 

Od roku 1998 byla na místě štoly vybudován hornickým spolkem Barbora hornický skanzen. Od roku 2005 štolu provozuje Muzeum Sokolov, které v roce 2015 zahájilo celkovou revitalizaci areálu včetně přilehlého tábora Svornost.

Tábor Svornost (krycí označení "K") původně sloužil coby německý zajatecký tábor a v letech 1949 - 1954 jako pracovní tábor. Tamější vězni odtud odcházeli pracovat na důl Svornost a na Štolu č. 1. Přestože tábor patřil k těm menším, jeho předpokládaná kapacita 600 vězňů byla na počátku 50. let opakovaně překračována. Jediný doklad existence tábora dnes představují torza základů několika lágrových baráků a zbytku bývalé korekce.

Obávaným, ovšem hojně ukládaným trestem v táborech byla tzv. korekce (neboli též "kriminál v kriminále"). Vězni byli za trest (provinění mohlo být přitom malicherné nebo žádné) umisťování do jakýchsi malých vlhkých kobek, obvykle bez oken, v zimě nevytápěných, kde byli drženi s minimálními příděly jídla několik dní, ba i týdnů. Pobyt v korekci provázelo bití, přihodilo se i to, že na zubožené vězně byl do korekce poštván rozzuřený pes. Někdy byl do korekce uvržen pouze jedinec, jindy naopak velké množství vězňů, kteří museli po celou dobu stát a kterým se v malém uzavřeném prostoru nedostával ani vzduch.

Městský rybník byl vybudován v roce 1552 podle plánu Antona Reisse a Jakuba Genese. Bouřlivý rozvoj středověkého hornictví si totiž žádal velké množství dřeva a tažné energie. Díky příhodné geografické poloze důlních děl mohla být využívána energie právě z uměle vybudovaných rybníků. Energie vody akumulovaná ve výše položených rybnících byla použita nejprve pro pohon těžního žentouru štol Vysoká jedle, následně pro vodní kolo a potřeby stoupoven a plavíren stejného dolu a poté ve stejném pořadí i pro důl Svornost, včetně vodotěžného čerpadlového zařízení dolu. Teprve poté odcházela pohonná i vyčerpaná voda Danielovou dědičnou štolou do potoka. Ve 30. letech 20. století byl rybník využíván jako městské koupaliště.

Historicky je doloženo dvojí protržení rybniční hráze, přičemž škody způsobené vodou z protržené hráze v roce 1593 byly podle kroniky A. P. Böhma značné, v roce 1981 byl potom poškozen zejména svršek hlavního silničního průtahu a zaplaveny sklepy přilehlých budov.

Podél údolí Eliášova potoka se rozprostíral největší důlní komplex Jáchymovska 50. let. Tvořily jej důl Eduard s blízkým táborem Nikolaj, šachty Eliáš s úpravnou vody a tábory Eliáš I a II, důl Rovnost a tábory Rovnost I a II.

Heinzův (někdy též Horký) rybník je dalším z řady středověkých vodních děl vybudovaných už v 16. století k zásobování tehdejších důlních provozů vodní energií. Od rybníka původně vedl umělý vodní příkop, který je ve svahu na levém břehu Eliášova potoka přes četné propady místy stále patrný. Vedl k vodnímu kolu o průměru 12,3 metru, které pohánělo důlní vrátek vedoucí na II. patro dolu Eliáš.

Velice chladná, kyslíkem bohatá, ale živinami chudá voda Eliášova potoka a rybníčků na něm vytvořených je osídlena nepočetnou, avšak zajímavou flórou a faunou. Můžeme tu pozorovat hejna vzácné střevle potoční, vyskytuje se zde čolek horský či skokan hnědý. Ve skulinách hrází a břehů pravidelně hnízdí skorec vodní a konipas horský. Botanicky velmi zajímavý je svah sjezdovky, kde lze díky místnímu klimatu jednoho z nejchladnějších a srážkově nejbohatších míst v ČR nalézt vytrvalé rostliny plavuníku alpského, prhu arniku či hruštičku menší. K nápadným druhům zaznamenaných motýlů patří okáč červenohnědý a ohniváček modrolesklý. 

Součástí komplexu táborů Eliáš I a II (krycí označení "N") byl důl a úpravna rud. Původně poválečný zajatecký tábor byl pod jménem Eliáš I v provozu v letech 1949 - 1951. V roce 1950  něm ve čtyřech barácích žilo celkem 647 vězňů. Když se ukázalo, že halda, na které tábor stojí, stále obsahuje značné množství uranu, byl tábor zrušen, halda odvezena k novému zpracování a vězni přesunuti do nového tábora Eliáš II, který zůstal v provozu do roku 1959.

Tábor Eliáš II byl postaven jen velmi ledabyle, společné záchody kupříkladu stály jen šest metrů od kuchyně, pitná voda byla samotnými orgány Ministerstva spravedlnosti v roce 1949 označena jako velmi zdravotně závadná. V táborech Eliáš byl vězněn velký počet skautů a skautek, jejichž osudy dnes připomíná symbolický kříž s kamennou mohylou díků. 

Obtížné podmínky v táborech vedly k mnoha pokusům vězňů o útěk. Oficiální statistiky hovoří o 584 uprchlých vězních v letech 1949 - 1959, z nichž 31 bylo na útěku zastřeleno. Mnozí dopadení uprchlí byli následně odsouzeni k vysokým trestům za špionáž, neboť mohli prozradit informaci o těžbě uranu. Vysoký počet uprchlíků patřil mezi hlavní důvody převedení pracovních táborů pod Ministerstvo národní bezpečnosti v roce 1951 a k vytvoření uzavřené střežené oblasti na Jáchymovsku. Režim v táborech byl následně výrazně zpřísněn.

Důl Rudolfova jáma byl založen roku 1792, roku 1850 byl přejmenován na Werner (podle geologa Abrahama G. Wernera) a po roce 1945 získal jméno Rovnost. Důl Rovnost je s celkovou hloubkou 707,7 metru nejhlubším dolem jáchymovského revíru. 

Překopem byl spojen s jámou Svornost, a to na XII. patře v nadmořské výšce 262 metrů (přičemž na povrchu je nadmořská výška přibližně 925 metrů). Důl byl zdrojem první terapeuticky využívané radioaktivní vody (tzv. Štěpovy prameny). První lázně vznikly roku 1906 v jáchymovské domě pekaře Kühna č.p 282. Nedaleká jáma Rovnost je dnes ohrazena ocelovými pláty a kryta masivní mříží. 

Nápravně pracovní tábor Rovnost I (krycí označení "P") byl po německých zajatcích převzat v roce 1949. Podobně jako v případě tábora Eliáš I byl tábor Rovnost I roku 1950 zrušen a nahrazen táborem Rovnost II, neboť stál na haldě materiálu obsahujícího stále značné množství uranu.

Rovnost II byla velkým táborem a společně s Nikolajem a úpravnou uranové rudy ve Vykmanově patřila k táborům s nejtvrdším režimem. Roku 1951 v ní bylo umístěno na 1 400 vězňů, zejména s vysokými tresty. Rovnost II byla zrušena roku 1961, jako poslední nápravně pracovní tábor na Jáchymovsku. 

V místě pracovního tábora vznikla chatová osada. Dochovanými pozůstatky tábora jsou nedaleká řetízková převlékárna a tzv. Palečkův hrad, který byli vězni z tábora nuceni stavět pro potěchu sadistického velitele tábore Františka Palečka. Paleček podle politických vězňů zastřelil nejméně čtyři vězně pokoušející se o útěk a s oblibou týral svědky Jehovovy odmítající těžit uran pro válečné účely mnohahodinovým stáním v mrazu na sněhu.

Mimo trasu současné naučné stezky se nacházelo několik dalších táborů: Mariánská, Barbora, Bratrství nebo úpravna uranové rudy známá dnes jako "Rudá věž smrti" (krycí název "L"), kde byli vězni vystavováni vysokým dávkám radioaktivního záření. Trasa stezky dále pokračuje přes Šlikův hrádek ("Freudenstein") a Štolu č. 1 až na Jáchymovské náměstí.

Západně od města Jáchymov na Zámeckém vršku v nadmořské výšce 810 metrů se dochovaly dvě stavby nárožních věží hradu Freudenstein (Šlikův hrádek, věž Šlikovka). Hrad založil Štěpán Šlik, který od roku 1519 v Jáchymově zahájil ražbu vlastních mincí. Byl postaven souběžně s městem k ochraně stříbrných dolů v letech 1516 - 1517. S velkou pravděpodobností se tak jedná o nejmladší hrad na území ČR. V roce 1525 radikalizovaní horníci pod vlivem selské války v Sasku a Durynsku nejprve vypálili radnici a poté úspěšně zaútočili i na hrad, který rovněž vypálili. Hrad byl po nastoletí pořádku obnoven a sloužil jako sídlo horních hejtmanů a příležitostně i Šliků. Po vytlačení Šliků přestal být hrad udržován a jeho stav proto roku 1548 hodnotila komise královské komory. Během druhého stavovského povstání zde sídlila vojenská posádka generála stavovských vojsk hraběte Mansfelda. V roce 1634 se města i hradu zmocnili Švédové. Hrad byl poškozen dělostřelbou a dokonce vyhořel. Po podepsání vestfálského míru odcházející Švédové hrad zbořili, aby nemohl sloužit jako možný opěrný bod při dalších případných vojenských akcích.

Stavba vycházela z jednoduché pevnostní architektury 16. století. Na obdélníku 50 x 60 metrů vyrostly obytné a hospodářské budovy. V JZ a SV rohu nádvoří stály válcové věže. Síla zdiva věží byla 1,7 metru a průměr 8 metrů, síla hradeb pak byla 1 - 1,5 metru. Brána se nacházela v západní hradbě.

Už v 16. století byly podle dobových vyobrazení hradní věže různě vysoké. Menší JZ věž sloužila čistě k obranným účelům a měla kuželovitou střechu. Do stavby silnice byly na této věži patrné zbytky polokruhové dělové bašty. V 19. století sloužila jako skladiště střelného prachu. Druhá věž byla obytná a měla složitější zakončení s vyloženým ochozem na krakorcích a prohnutou kuželovitou střechu zakončenou lucernou. V 19. století byla upravena na obydlí městského hlásného, který zvoněním a lucernou signalizoval začátek a konec pracovní doby horníků. Poslední úplná rekonstrukce věže proběhla v roce 1973 poté, co věž po úderu blesku 14. června 1964 vyhořela. 

Do poloviny 20. století stál na hradě statek. Z hradu stojí jen obě věže s nepatrnou částí obvodové hradby a vedle JZ věže lez rozeznat část hradního příkopu. V 50. letech 20. století byla postavena silnice přímo středem hradního areálu. Tehdy byly také zabetonovány hradní sklepy. Do té doby byl do areálu zakázán vstup, protože klenby sklepů se začínaly propadat. Budova, která v posledních letech vyrostla u JZ věže, je novostavbou bez jakékoliv spojitosti s původním vzhledem hradu. V sousedství věže jsou odkryté základy bašty a hradební zdi. 

Krásný výlet v době, kdy "podzim útočí" :-)