Jilemnice

Jilemnice je podkrkonošské město - brána do Krkonoš. Zajímavý je půdorys centra města, ukazující na jeho plánovité založení, nikoli živelné osídlení. Založení z doby přemyslovské kolonizace pohraničních území naznačují pouze archeologické nálezy. Přesné založení a urbanistický vývoj města datovat nelze; několikrát zcela vyhořelo (1788, 1803) a písemné prameny z doby před rokem 1356 se nezachovaly. Poprvé je Jilemnice zmiňována v polovině 14. století, a to v konfirmačních knihách pražského arcibiskupství. Roku 1394 je doložena farní správa. 

Jilemnice od roku 1378 byla v centru štěpanického panství pánů z Valdštejna. V roce 1492 dochází k rozdělení štěpanického panství na část jilemnickou (Hynek z Valdštejna) a štěpanickou (Heník z Valdštejna).

V roce 1522 přešlo jilemnické panství do rukou pánů Jilemnických z Újezdce a Kunic a roku 1577 do držení pánů Křineckých z Ronova. Ti údajně na troskách tvrze dali postavit zámek, který později dvakrát rozšířili Harrachové. Během třicetileté války (rok 1624) byli Křinečtí donuceni odprodat panství Albrechtu z Valdštejna, avšak protože jim až do své smrti nezaplatil, zůstalo panství Křineckým. Město bylo díky své relativně odlehlé poloze uchráněno válečných konfliktů třicetileté války až do roku 1634, kdy bylo vypáleno Švédy. V roce 1637 koupil panství za 64 000 kop míšeňských manžel Barbory Křinecké Jan Vilém Harant z Polžic a Bezdružic, syn legendárního Kryštofa Haranta, jednoho z českých pánů, popravených 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze. Po Janu Vilému Harantovi spravovali panství jilemnické Kryštof Bohumír Harant, Adolf Vilém Harant a František Pavel Harant z Polžic a Bezdružic.

Mezník představuje rok 1701, kdy město přešlo do rukou rodu Harrachů. Ti spojili obě části obce, Valdštejny v roce 1492 rozdělené, a rozvíjeli místní průmysl, zejména sklářství a plátenictví. Město i v tomto období několikrát vyhořelo: mohutné požáry postihly obyvatele v letech 1788, 1803, 1838. Další rozmach nastal koncem 19. století, kdy Jan Nepomuk František hrabě Harrach ve spolupráci se starostou Františkem Xaverem Jeriem nechal vybudovat železniční trať z Martinic do Rokytnice nad Jizerou. Hrabě Harrach také nechal na Jilemnicko přivézt z Norska první lyže (pro potřeby svých hajných); díky jeho podpoře v roce 1895 vznikl v Jilemnici Český krkonošský spolek Ski a o několik let později se uskutečnily první závody na lyžích. Hospodářský rozmach přinesl rozvoj turistického ruchu, díky němuž je město označováno jako kolébka českého lyžování. 

Rozvoj města přerušila až I. světová válka, během níž utrpělo velké lidské a kvůli vysokým odvodům i materiální ztráty. V čele radnice stál talentovaný právník JUDr. Karel Čermák, který využíval svých kontaktů a dokázal tak, ve spolupráci s Ottou hrabětem Harrachem, zajistit mimořádné dodávky surovin. Dokázal se postavit i místodržitelství, když například v roce 1916 odmítl jako předseda městské spořitelny upsat státu válečnou půjčku. První světová válka si v Jilemnici a Hrabačově vyžádala 132 obětí.

Jilemnice byla na hranici Sudet, v Hrabačově byl lazaret Volkssturmu. Působily zde protinacistické odbojové skupiny, hlavně Obrana národa v čele s Ladislavem Nebeským, Josefem Vaňkem a Josefem Bernardem.

Po únoru 1948 proběhla v Jilemnici vnucená restrukturalizace průmyslu a někteří občané byli zatčeni či odvlečeni do pracovních táborů. V roce 1952 se ve velkém sále továrny Technolen konal proces s velezrádci a špiony z Jilemnicka, v němž byli odsouzeni někteří členové skupiny Lampa Václav a spol. (např. jilemnický občan Rudolf Stránský dostal trest 10 let vězení). 

Z pamětihodností uveďme: 

- Jilemnický zámek - nevíme s určitostí, zda na místě zámku stála původní tvrz nebo zda zámek vznikl přístavbou k tvrzi. Ve stejné době jako zámek vznikla nedaleko něho kaple sv. Alžběty. V blízkosti této kaple byl také hřbitov, který byl výnosy Josefa II. zrušen. Po požáru v roce 1788 již nebyla kaple obnovena a dnes je na jejím místě zahradnický domek. Po II. světové válce byl Harrachům zámek na základě Benešových dekretů zkonfiskován a ve vlastnictví státu je do současnosti. V roce 1945 byl vytvořen rozsáhlý inventář, díky čemuž máme podrobnou představu o vybavení hraběcího bytu. Od roku 1953 v jeho prostorách sídlí Krkonošské muzeum.

V muzeu je umístěn Metelkův mechanický betlém z roku 1983.

Základ zámeckého parku se zrodil již v 16. století. V pol. 17. století se Kryštof Bohumír Harant zasloužil o nákladné vyzdvižení a rozšíření zahrady, o osázení různými rostlinami, keři i stromy a byly zde umístěny i dva nákladné vodotrysky. O dalších 25 let později nacházíme i okrasnou zahradu, obehnanou zdí, tvarované buxusové stěny, dva letohrádky, hernu, dřevěnou komoru pro koroptve a sluneční hodiny. Dále zahradnický domek a ovocná a zelinářská zahrada rozkládající se nejspíše v místech bývalého zahradnictví, gymnázia a přilehlé části parku.

- kostel sv. Vavřince - dřevěná stavba nahrazena kamennou, kterou dal roku 1729 vystavět Alfons hrabě Harrach

- radnici na náměstí - klasicistní budova s věží stojí na místě původní středověké rychty. Na místě současné radnice byla v 16. století postavena dřevěná budova, která byla po požáru roku 1646 přestavěna. I další vývoj určovaly četné požáry polodřevěného městečka: po ohni roku 1781 byla postavena s využitím původních konstrukcí nová budova s pětiosým podloubím. Roku 1838 shořela radnici střecha s věžičkou i hodinami. Roku 1842 byly hodiny obnoveny hodinářským mistrem Josefem Pochopem. Věžička byla tehdy uprostřed radniční střechy, ale roku 1851 se radnice rozšířila a malou věžičku nahradila velká 30 metrová věž. O tři roky později, roku 1854, byly z iniciativy purkmistra Dominika Jerie na radniční věž instalovány legendární jilemnické opakovací hodiny.

Jilemnická radnice je známá hlavně díky svým čtvrťovým bicím hodinám, Odbíjejí každou čtvrthodinu tak, že z počtu úderů a jejich tónů lze rozeznat počet čtvrtí i celých hodin. V celou hodinu počet hodin opakuje velký cimbál. Čtvrťové bicí hodiny a hodinky byly v oblibě zejména počátkem 19. století, u kapesních hodinek pro bohaté lidi bývaly doplněny zařízením, které poslední bití na stisknutí tlačítka kdykoli zopakovalo (repetýrky). Jako velmi luxusní hodinky se vyrábějí dodnes. Jejich 3 cimbály oznamují denně čas celkem 1020 údery, což za rok představuje 372 300 úderů. Díky tomu se jim přezdívá "nejpracovitější hodiny v Evropě". 

- bývalý hraběcí pivovar - první historická doložená zmínka o výrobě piva v Jilemnici pochází z roku 1584, areál budov byl pak postaven v letech 171 - 1739. Tehdejší pivovar se nacházel v dnešním č.p. 1. V roce 1838 při velkém požáru pivovar po několikáté vyhořel. Dnes budova slouží jako knihovna, muzeum, centrum pro mládež apod. 

- kapli Božího těla v Jilmu

- kapli sv. Isidora - podle pověsti se zde kožešnickému tovaryši zjevila krásná paní, která mu poradila, aby si churavé oči omyl ve studánce. Po jeho zázračném uzdravení nechal tovaryšův otec na tomto místě postavit kapličku sv. Isidora.

Zajímavou návštěvou je i Zvědavá ulička. Známá je díky svým typickým podkrkonošským roubenkám. Název vychází z faktu, že domy na západní straně jsou za sebou postaveny tak, aby každý další byl posunut o jednu okenní osu blíž do ulice a díky tomu mohli obyvatelé každé roubenky pozorovat dění na hlavní třídě.

Zvědavá ulička sloužila původně jako úvozová cesta do vedlejší obce Mříčné. Většina přízemních roubenek (vyjma domu č.p. 113) byla postavena po velkém požáru města v roce 1788, který zničil radnici, většinu dřevěných zámeckých budov, střechu kostela sv. Vavřince, faru, kapli svaté Alžběty a dalších 114 budov. Od té doby si Zvědavá ulička udržuje svou původní podobu. 

Domy ve Zvědavé uličce jsou roubeny z mohutných trámů a spáry mezi nimi, které se nazývají lišty, jsou vyplněny mazaninou z jílu, plev a pazdeří. Trámy se původně konzervovaly volskou krví, lišty se bílily. Každý dům má ozdobně pobíjené lomenice - nejvíce zdobené v Krkonoších a Podkrkonoší. Mnohá stavení byla v minulosti doplněna přístavky a u některých se změnila střešní krytina, která byla ještě na počátku 20. století výhradně šindelová. I přesto se dodnes většina chalup dochovala v památkově hodnotném stavu. Zvědavá ulička tak představuje dnes již ojedinělý doklad krkonošské roubené předměstské zástavby. V minulosti ve Zvědavé uličce žili především drobní řemeslníci - tkalci, pekaři, fiakrista, cvočkář, kartáčník a mnoho dalších. Dnes jsou všechny chalupy běžně obydlené a proto nepřístupné.

U východního vstupu do uličky stojí socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1731 (od neznámého autora) a roste zde jilm horský, který je erbovním stromem města Jilemnice.

Jihovýchodní část Zvědavé uličky končí pod "novým" jilemnickým hřbitovem (rozděleným na tři části - katolický, evangelický a urnový), kde jsou pohřbeny významné jilemnické osobnosti, např. Jaroslav Havlíček, Zbyněk Havlíček, Jan Weiss, Bohumil Hanč nebo Jan Buchar. Nachází se zde také architektonicky zajímavá novorenesanční Haklova pohřební kaple z roku 1885.

Jedním ze slavných jilemnických obyvatel byl i Bohumil Hanč. Narodil se 19. listopadu 1886 na Benecku a zemřel 24. března 1913 ve věku 26 let na Labské boudě během mezinárodního závodu v běhu na lyžích na 50 km na hřebenech Krkonoš společně se svým přítelem Václavem Vrbatou.

Závod odstartoval v 7:10 od Labské boudy směrem k Martinovce. Teplota dosahovala mimořádně vysokých 8 °C, a proto všech 6 závodníků vyjelo na trať jen v košilích, bez čepic a rukavic. Hanč se krátce po startu ujal vedení. V 7:55 začalo pršet, u Sněžných jam šel do vedení Karel Jarolímek a u Vosecké boudy Oswald Bartel. U Violíku, před odbočkou k prameni Labe, se do čela vrátil Hanč a od té doby ho už nikdo nepředstihl. V 9:00 se výrazně ochladilo a déšť se změnil ve sněžení. Rath a Jarolímek vzdali kvůli odřeninám na nohou. Trasa pokračovala k Harrachovým kamenům, doleva na Zlaté návrší a odtud zpátky k Labské boudě, kde končilo první kolo.

V 10:20 došlo k dalšímu zvratu počasí, přišla vichřice a hustý mokrý sníh. U Vysokého Kola vzdal dosud třetí Bartel a o něco později i druhý Josef Feistauer a poslední Josef Scheiner. Hanč zůstal na trati sám, ale neměl o tom ani tušení. U Nové Slezské boudy mu traťový komisař Kamil V. Muttich, akademický malíř a mj. autor němých značek Krkonoš, podal citrón a rukavice. U Violíku, v 11:52, už další traťový komisař Vladimír Záboj Vaina (pozdější první předseda Horské služby v Krkonoších) věděl, že za Hančem už hodinu nikdo další neprojel, a snažil se proto Mistra zastavit voláním a máváním. Ten ale v silné vichřici nerozuměl Vainovu volání a jeho mávání si zřejmě vysvětlil jako upozornění na směr trati. Na Vainu jenom mávl a pokračoval dál, směrem na Zlaté návrší. Tam, zcela zmožený mrazem, potkal v mlze svého přítele Vrbatu, který mu oddaně navlékl svůj kabát a čepici. Hanč pokračoval k Labské boudě a Vrbata začal sjíždět k Mísečkám, ale po chvíli se kvůli obavám o Hanče vrátil na hřeben a snažil se ho najít a pomoci mu.

Ve 13:15 se Rath, Jarolímek a rozhodčí Fischer vydali z Labské boudy hledat Hanče. Každý vyjel jiným směrem. Ve 13:45 našel Rath Hanče v mlze pod Zlatým návrším, ležícího, naprosto vysíleného, ale stále živého. Podařilo se mu ho odtáhnout asi půl kilometru směrem k Labské boudě, ale na další cestu už neměl sílu. Posadil ho proto k tyči, vrátil se pro své lyže a vyrazil pro pomoc do Labské boudy. Hanče pak na saních dopravili do Labské boudy, ale následné oživovací pokusy už byly marné a podchlazený a vyčerpaný Hanč zemřel na selhání srdce.

Vrbata mezitím objevil Hančovy ve sněhu zapíchnuté lyže a snažil se přítele v okolí najít, ale marně. Byl nalezen o něco později na návrší mezi Harrachovými kameny a Zlatým návrším, které se dnes na jeho počest nazývá Vrbatovo návrší.

Mohylu Hanče a Vrbaty a Hančův pomník můžete vidět zde. 

Životopisný film věnovaný památce Václava Vrbaty a Bohumila Hanče z roku 1956 je ke shlédnutí níže: