Josef Hasil - král Šumavy

Josef Hasil se narodil 8. února 1924 v Zábrdí, zemřel 15. listoadu 2019 v Chicagu. Byl to československý pohraničník, převaděč a později agent americké zpravodajské služby CIC (Counter Intelligence Corps byl předchůdce CIA - Central Intelligence Agency). Pro své schopnosti a svou nepolapitelnost byl označovaný jako král Šumavy, tak ho ve svých spisech označila Státní bezpečnost.

Po válce nastoupil k SNB a v lednu 1948 k pohraničnímu útvaru Zvonková, kde sloužil na hranicích v oblasti česko-německo-rakouského trojmezí. Komunistický převrat v únoru 1948 a záhadné úmrtí Jana Masaryka ho přesvědčily, že stojí na špatné straně a tak začátkem roku 1948 začal převádět uprchlíky do Západní Evropy. 

Po neúspěšném přechodu 20. října 1948 ho udal člověk, u kterého zcela vyčerpaný žádal o vodu. Byl zatčen a na konci roku 1948 ho za zločin úkladů proti republice odsoudil nechvalně známý soudce a prokurátor Karel Vaš na 9 let vězení. Nejprve byl vězněn na Borech a později v Českém Jiřetíně, odkud byl s ostatními vězni převážený na práci do uhelných dolů u Mostu. Po půl roce věznění se mu 9. května 1949 s jedním ze spoluvězňů podařilo utéci a za dramatických okolností se dostal do Západního Německa. 

V Bavorsku začal pracovat pro americkou zpravodajskou službu CIC jako agent chodec (ilegálně přecházeli hranice do Československa, termín je označení StB, sami agenti si říkali kurýři nebo kopečkáři, tajná věznice StB pro agenty chodce fungovala v letech 1951 - 1955 v prostorách někdejšího Arcibiskupského gymnázia v Praze-Bubenči, jako buržoazní nacionalista zde byl vězněn také pozdější československý prezident Gustáv Husák, celkem tu prošlo na 600 vězňů).

Spolu s dalšími agenty, mj. i se svým bratrem Bohumilem (zahynul při přestřelce 13. září 1950) pokračoval v převádění přes hranice - převáděl politické vězně, exministry, poslance, kněze i matky s dětmi. V letech 1949 - 1952 vybudoval především v jižních Čechách rozsáhlou síť stovek spolupracovníků a informátorů. Když byla v roce 1953 postavena železná opona, tak svou činnost agenta-chodce ukončil a pro americkou rozvědku pracoval již jen v Bavorsku.

V roce 1954 odjel do Spojených států amerických, kde se usadil v Chicagu, v němž žil až do své smrti. CIA už o jeho služby nestála, a tak začal od nuly. Myl nádobí, rybařil, pracoval v řeznictví, tesařil, obsluhoval lis, krátce žil v Kanadě, kde chtěl s bratrem Juliem (kterého také převedl) založit pilu, nakonec ale začal pracovat jako kreslič pro automobilku General Motors, tuto práci dělal 30 let až do důchodu.

V Československu byl mezitím natočen film Král Šumavy, který byl volně inspirovaný příběhy skutečných Králů Šumavy Josefa Hasila a Kiliána Nowotnyho (zemřel 12. března 1977 v 71 letech v německém Waldkirchenu).

Po Sametové revoluci navštívil Československo, ale natrvalo se nevrátil, zůstal žít ve Spojených státech amerických. Tam ho také navštívil jeho syn Josef Vávra, nar. v roce 1949, se kterým se viděl poprvé po více než 40 letech. V Americe se oženil s Eliškou.

V roce 2001 byl dokončen dokumentární film Zpráva o Králi Šumavy, jehož režisérka a scénáristka Kristina Vlachová sledovala téma Josefa Hasila dlouhých 30 let. Dne 28. října 2002 byl prezidentem Václavem Havlem vyznamenán Medailí Za hrdinství. 

Na toto téma vyšel i historický román Návrat Krále Šumavy od spisovatele Davida Jana Žáka, který popisuje jeho životní příběh a který čerpá z výpovědí pamětníků, z archivních dokumentů a také z řady dlouhých telefonických hovorů, které Žák s Hasilem vedl během celého roku 2011. 

Amatérské video pohraničníků z Nového Údolí

Podrobně se králi Šumavy věnuje i spisovatel literatury faktu Pavel Moc, který v září 2021 pokřtil ve Volarech svou novou knihu Šumavští převaděči. Pavel Moc je i autorem knihy Výstřely na šumavské hranici 1949 - 1951. V jeho další knize Zrození krále Šumavy se pak dočteme "jak to tedy tenkrát bylo":

Je úterý 6. prosince 1949, půl osmé večer. Po silnici z Husince na Záblatí jede malý nákladní automobil značky Wanderer. Na jeho korbě cestují tři osoby se svými zavazadly. Před Záblatím v blízkosti odbočky na Saladín automobil zastavuje. Z blízkého lesíka přicházejí další čtyři osoby. Teď již jsou všichni. Dva dvacetiletí mladíci Josef Škramlík a Bedřich Čáp se pokusili o ilegální přechod československých hranic již jednou, byli však zadrženi a uvězněni. V červenci 1949 se jim podařilo utéci z tábora nucených prací Kladno - Dubí a doufají, že druhý přechod se jim již zdaří.

Anežka Hrašová z Husince má za hranicemi v Německu již svého manžela, který musel uprchnout poté, co bylo prozrazeno, že na chatě Hrašových na husinecké přehradě přechovával po únorových událostech roku 1948 novináře pronásledovaného komunisty. Za hranicemi již čekala na svoji matku též její starší dcera Ela, která se zúčastnila demonstrace studentů proti nástupu komunistického režimu v únoru 1948 a před represemi musela posléze se skupinou dalších studentů utéci přes Kvildu do Německa. Vlasta Hrašová, která doprovází svoji matku, se těší, že své blížící se 19. narozeniny již šťastně oslaví i se svým otcem a sestrou.

Zbývající tři mladí muži, pětadvacetiletí Josef Hasil a Antonín Vítek a sedmadvacetiletý Jan Brychta, museli též nelegálně opustit Československo a nyní pracují jako agenti zpravodajské skupiny plukovníka Jaroslava Kašpara, krycím jménem Pátého, pro americkou výzvědnou službu CIC. Těchto 7 lidí má za cíl v nejbližších hodinách překročit československou hranici s Německem v blízkosti Českých Žlebů. Řidičem a majitelem nákladního automobilu je Miloslav Fábera, obchodní příručí ze Záblatí, závozníkem pak je Antonín Hasil ze Saladína, nejstarší bratr Josefa Hasila. Fábera s Antonínem Hasilem mají tuto skupinu dovézt do Volar a pak se vrátit do svých domovů. Nikdo z těchto osob v této době ještě netuší, jak události následujících hodin výrazně zasáhnou do jejich životů i do osudů jejich rodinných příslušníků a všech dalších, kteří jim v chystaném útěku pomáhali.

Vedoucím skupiny je Josef Hasil. Skupina je vyzbrojena 3 samopaly a 4 pistolemi, část těchto zbraní zajistil Antonín Hasil. Josef Hasil má cestu přesně naplánovanou, již nyní však ví, že jeho časový plán je ohrožen. Při útěku skupiny bude nutno jít asi 200 metrů po silnici ze Soumarského mostu do Českých Žlebů, která je kontrolována hlídkami Pohraniční stráže SNB v Českých Žlebech. Hasil zná rozpis pochůzek hlídek do půlnoci, dále však již ne. Již nyní jsou díky pozdějšímu příjezdu automobilu Fábery v hodinovém zpoždění.

Další komplikace nastává krátce po začátku cesty za obcí Záblatí. Malý nákladní automobil není schopen uvézt celou skupinu lidí se zavazadly do prudkého a dlouhého kopce do osady Grindschädel. Josef Hasil, Vítek a Brychta proto seskakují z korby vozidla a jdou přibližně 2 kilometry pěšky. Po opětovném nasednutí do vozidla přichází po necelé půlhodině jízdy další komplikace - u vysídlené obce Cudrovice došel benzin. Fábera s Antonínem Hasilem se vydávají s kanystrem pěšky zpět do Blanického mlýna vzdáleného 1 kilometr, kde probouzejí zaměstnance a kupují 10 litrů benzínu. Po dolití benzínu auto pokračuje směrem na Volary, těsně u Volar zastavuje na pokyn Josefa Hasila u opuštěného domu. To je již však hodina před půlnocí a Josef Hasil ví, že nebezpečný úsek silnice Soumarský most - České Žleby bude nutno překonat s mimořádnou opatrností a k tomu budou potřebovat i řádnou dávku štěstí. Modlí se, aby do té doby nezačal padat sníh.

Skupina 7 osob seskakuje z korby vozu, rozděluje si zavazadla a zbraně. Samopaly mají k dispozici Hasil, Vítek a Brychta, mladíci Škramlík a Čáp dostávají k případné obraně pistole. Skupina vyráží. V čele jde Hasil, za ním Brychta, dále Anežka Hrašová s dcerou následováni mladíky Čápem a Škramlíkem, jako poslední jde a zajišťuje skupinu Vítek. Toto pořadí by měli udržet po celou dobu přesunu. Volary obchází západním směrem, překračují silnici Volary - Lenora, následně i železniční trať a lesem a bažinami se dostávají k Teplé Vltavě pod osadou Dobrá. Jsou 2 hodiny ráno 7. prosince 1949 a začíná sněžit. Komplikace vrcholí, štěstí skupinu opouští. U prvního řopíku, asi v půli toku řeky mezi Soumarským mostem a lávkou přes řeku pod Dobrou, se všichni zouvají a bosí přebrodí Teplou Vltavu.

V ten samý okamžik se ve služebně Pohraniční stráže SNB v Českých Žlebech připravuje k odchodu dvoučlenná hlídka složená z devatenáctiletého mladšího strážmistra Rudouše Kočího a dvacetiletého mladšího strážmistra Františka Hávy. Jsou určeni do služby v úseku České Žleby - Soumarský most. Do služby odcházejí ve 2:15. Velitelem hlídky je určen Rudouš Kočí, který netuší, že má před sebou poslední hodinu svého mladého života. 

Hasilova skupina se po přebrodění Teplé Vltavy na druhém břehu řeky obouvá a pokračuje v cestě přes louku směrem jihozápadním, k lesu západně od obce Dobrá. Tímto lesem prochází a dostává se k silnici z Dobré na křižovatku s cestou České Žleby - Soumarský most. Skupina jde dále lesem po pravé straně silnice z Dobré, nedorazí však až na křižovatku, ale asi po 50 metrech se vydává doleva na takzvanou Střední cestu rozdělující pole, kterou si zkracovali obyvatelé obce Dobrá cestu do kostela v Českých Žlebech. Sněžení nepřestává, sněhu je už více než 2 cm.

Josef Hasil vede skupinu po této cestě asi 400 metrů ke stodole stojící po levé straně cesty. Od tohoto místa je nejkratší vzdálenost k silnici České Žleby - Soumarský most. U stodoly proto skupina cestu opouští a odbočuje doprava po pěšince vzhůru kolem stromořadí několika menších smrků k silnici, která je vzdálena necelých 100 metrů. Před silnicí se skupina zastavuje, Hasil naslouchá a poté vydává rozkaz: "Rychle překročit silnici, na druhé straně po okraji lesa pokračovat silničním příkopem doleva nahoru." Ihned po přeběhnutí silnice však Hasil vidí nahoře v zatáčce od Českých Žlebů přicházet hlídku SNB. Dává pokyn členům skupiny, aby se stáhli hlouběji do lesa a využili k úkrytu rokli, coby pozůstatku Zlaté stezky, a silnějších stromů.

Kočí s Hávou zatím nic netuší, jdou volně, rozmlouvají mezi sebou. Kočí jde po pravé straně silnice, Háva po levé. Když se dostávají kousek pod Hasilovu skupinu ukrytou vlevo od nich v lese, všimnou si stop ve sněhu, které míří přes cestu. Jsou tři hodiny ráno 7. prosince 1949. Chvíli váhají, pak se však rozhodnou stopy sledovat. Připraví si samopaly ke střelbě, Kočí se vrací po svých stopách, Háva vystupuje ze silnice na silniční val a vidí stopy vedoucí do lesa. Vyzývá ukryté, aby vyšli z lesa. Na základě pozdější rekonstrukce události bylo zjištěno, že Háva se v této chvíli nacházel od Hasilovy skupiny, která byla ukryta od něho šikmo vlevo, ve vzdálenosti pouhých 7 metrů, vzdálenost Kočího od skupiny uprchlíků byla 13 metrů.

Asi již nikdy nebude možno zjistit přesný průběh přestřelky. Je však jisté, že střílely obě strany. Jak si na tuto situaci vzpomíná nejmladší ze zúčastněných Vlasta Hrašová? "Hlídka překročila z cesty za námi do lesa. Světlometem vrhaným do lesa hledali uprchlíky. Po mnoho let jsem se v noci probouzela znovu a znovu prožívaným terorem okamžiku, kdy reflektor našel právě mne, holku skrčenou za kmenem stromu. Světlo se pohnulo, našlo jiný terč schovaný za stromem a v tom okamžiku se strhla palba, která dostala odvetu z naší strany. Nevím, jak dlouho trvalo krupobití střel, držela jsem se kmenu stromu strnulá strachem."

Ihned po skončení střelby zpanikaří Josef Škramlík a z místa činu utíká dolů po silnici směrem k Soumarskému mostu. Na místě střelby zůstávají ležet příslušníci PS SNB Rudouš Kočí a František Háva. Na straně Hasilovy skupiny je lehce zraněn Bedřich Čáp, který vzápětí nervově kolabuje a takřka celou cestu k hranicím ho jeho kolegové nesou. Hasil dává pokyn k okamžitému rychlému útěku k hranicím. Na místě činu zanechávají většinu svých zavazadel.

Hasil však musí změnit svůj plán. Obává se, že střelbu bylo slyšet až ve Žlebech, a že příslušníci zdejší PS SNB rychle obsadí nejbližší okolí hranic s Bavorskem. Jeho zamýšlenou cestu lesem přes Radvanovický hřbet směrem na Radvanovice a poté mezi Horním a Dolním Cazovem překročit hraniční potok v lese v blízkosti Bischofreuthu proto nepoužije, ale jeho skupina po obejití Radvanovického hřbetu pokračuje směrem k Salzerovu mlýnu, poté jižně osady Hliniště překračuje silnici Hliniště - České Žleby, asi 800 metrů jižně od Splavského mlýna překonává řeku Řasnici, směrem jihozápadním pak pokračuje kolem Řasnice do lesa a lesem prochází až k hraničnímu potoku.

Československou státní hranici překračuje Hasilova skupina ve středu 7. prosince 1949 za rozednění v 7:30 v blízkosti bavorské osady Schnellenzipf, 200 metrů západně od hraničního kamene č. 4. 

Ve 3:45 hodin vycházejí ze svých domovů v Českých Žlebech Jiří Čepák a Marie Fehérová. Jdou na železniční zastávku Soumarský most, kde chtějí nastoupit do vlaku odjíždějícího v 5:15 a jet za nákupy do Strakonic. Ihned po vyjití ze Žlebů si všimnou dvojice stop ve sněhu směřujících stejným směrem. Po cestě se hlasitě smějí a vyprávějí si. Asi po 3 kilometrech chůze uvidí Čepák před sebou ležet na cestě 2 postavy. Fehérová se leká, v šoku proběhne mezi ležícími postavami a zastavuje až 100 metrů za nimi. Čepák mezitím přistupuje k Rudouši Kočímu, který leží na pravém okraji silnice obličejem k zemi směrem ke Žlebům, ruce nad hlavou, v pravé ruce svírá samopal. Vidí krev, zvedá Kočímu hlavu a zjišťuje, že je mrtvý. Přistupuje poté k Hávovi, který leží na druhé straně vozovky ve stejné úrovni jako Kočí. Háva leží na zádech, hlavu má na silnici, tělo v silničním příkopu a nohy na silničním valu. Čepákovi se zdá, že Háva sténá, na jeho otázky však neodpovídá.

Čepák dobíhá k Fehérové a sděluje jí, že se musí vrátit do Žlebů a událost nahlásit. Fehérová odmítá vrátit se kolem mrtvých těl, ale souhlasí, že věc nahlásí v Dobré. Na odbočce silnice k Dobré však vidí, že ve směru na Dobrou jsou ve sněhu stopy (pravděpodobně po Josefu Škramlíkovi). Fehérová odmítá jít i do Dobré a spolu s Čepákem se domlouvají, že událost oznámí až na Soumarském mostě. V dřevěné boudě Pohraniční stráže SNB v těsné blízkosti mostu však není žádná hlídka, stejně tak se Čepákovi nepodaří vzbudit nikoho v blízkém hostinci.

Po nástupu do motorového vlaku Čepák o nálezu dvou těl příslušníků Pohraniční stráže SNB ihned informuje strojvedoucího. Ten po příjezdu do stanice Lenora v 5:30 zprávu předává železničnímu zřízenci Františku Bernasovi, který se bezprostředně vydává do bytu štábního strážmistra SNB Lenora Josefa Vrány. Vrána se okamžitě ustrojil, vzal služebního psa Arguse a vydal se na stanici SNB v Lenoře, kde o události telefonicky informuje útvar SNB v Českých Žlebech a ve Volarech. Společně s vrchním strážmistrem Josefem Kasandou se poté vydávají na místo činu.

Na místo dorazili před 7. hodinou ranní, takřka současně s nimi se na místo dostavili i příslušníci SNB České Žleby a Volary. Obhlídkou těl bylo zjištěno, že Rudouš Kočí již nejeví známky života, těžce zraněného Františka Hávu odváží služební vůz SNB Volary do nemocnice ve Volarech a poté je převezen do státní okresní nemocnice v Prachaticích. Krajské velitelství Národní bezpečnosti se o této mimořádné události dozvědělo telefonicky v 7:15 a ihned vysílá na místo činu své zástupce. Je provedena rekonstrukce celé akce a zpracována podrobná fotodokumentace. Na místo je též povolán obvodní lékař Čestmír Lintner z Lenory, který po zevrubné prohlídce mrtvoly Rudouše Kočího zjišťuje, že příčinou smrti je průstřel plic, vnitřní vykrvácení a průstřel aortou. Stanovenou příčinu smrti potvrdila i následná soudní pitva, kterou provedl primář státní okresní nemocnice v Prachaticích Jan Vondrák. Soudní pitva byla provedena následujícího dne 8. prosince 1949 v budově služebny útvaru Pohraniční stráže SNB v Českých Žlebech č. p. 94. Je hrou osudů, že v téže budově (bývalý Gasthaus zum Dreisesselberg) o několik měsíců později, dne 14. září 1950, také ve 3 hodiny ráno, umírá Bohumil Hasil, bratr Josefa Hasila, když několik hodin předtím je při přechodu hranic u Českých Žlebů smrtelně zraněn střelbou příslušníků Pohraniční stráže SNB.   

Hasil, Vítek a Brychta byli po návratu do Německa v souvislosti se střelbou na příslušníky Pohraniční stráže SNB dne 7. prosince 1949 vyslýcháni krajským soudem v Pasově. K zastřelení Rudouše Kočího se v protokolární výpovědi přiznal Antonín Vítek. František Háva byl léčen v nemocnici v Prachaticích do 30. prosince 1949. Ze znění propouštěcí zprávy z nemocnice, ze znalosti rozmístění jednotlivých aktérů přestřelky a z fotodokumentace k rekonstrukci události lze usuzovat, že s velkou pravděpodobností byl František Háva nešťastnou náhodou zraněn střelou svého kolegy Rudouše Kočího. 

Po stopách Hasilovy skupiny se v 7 hodin ráno, tj. cca 4 hodiny po přestřelce, vydává psovod Vrána se psem Argusem, zástupcem velitele útvaru Pohraniční stráže SNB České Žleby Kantou a dalšími 2 příslušníky tohoto útvaru. Cesta jim trvá přes 3 hodiny a dle odhadu Vrány musela Hasilova skupina od místa střetu k hranicím s Bavorskem u Schnellenzipfu překonat vzdálenost asi 15 kilometrů.

Josef Škramlík poté, co bezprostředně po přestřelce utíká zpět do vnitrozemí, šťastně nalézá stopy po Hasilově skupině u Dobré a vrací se po nich do Volar. Vlakem odjíždí do Prachatic a chce se dostat k rodině Starých do Třemšína, která ho spolu s Čápem, Hasilem, Vítkem a Brychtou ukrývala před přechodem do Německa. Ve večerních hodinách dne 7. prosince 1949 je však na silnici u obce Oseky zadržen civilními orgány SNB a ihned převezen k výslechu. Na základě jeho výpovědi a z písemných důkazů nalezených na místě činu se vyšetřovatelům velice rychle podaří zjistit totožnosti jednotlivých členů Hasilovy skupiny. Ještě ve večerních hodinách 7. prosince 1949 a v bezprostředních dnech poté je zatčeno několik desítek osob a nakonec je v rámci soudních procesů souzeno a odsouzeno 96 osob. Z osob uvedených v tomto příběhu byl Josef Škramlík odsouzen na doživotí, Antonín Hasil byl odsouzen na 22 let, Miloslav Fábera na 20 let, Karel Starý st. na doživotí, ostatních 5 členů rodiny Starých celkem na 66 roků...

Josef Hasil se stává štvanou zvěří, každý příslušník Pohraniční stráže SNB ho chce dostat ať živého, nebo mrtvého a pomstít tak smrt svého kolegy. Sami příslušníci Pohraniční stráže SNB ho začínají nazývat Králem Šumavy. Každý následný útěk za hranice v oblasti Šumavy, každá přestřelka je připisována jemu.

Hon na Krále Šumavy - Josefa Hasila - začíná.