Keltské oppidum Stradonice

Nejslavnější české oppidum vstoupilo do moderní vědy 02.08.1877 jako "největší archeologický objev Evropy od dob nálezu hallstattského pohřebiště a švýcarských nákolních staveb", a to díky náhodnému nálezu 200 kusů zlatých keltských mincí. Událost, která by dnes byla šťastným dnem archeologie, však tehdy způsobila nenahraditelné ztráty. Nález totiž rozpoutal "zlatou horečku", mající za následek nekontrolovatelné drancování lokality skupinkami místních obyvatel, hledači pokladů a nájemných sil obchodníků se starožitnostmi. Podle dobových zpráv zde denně kopalo až 300 lidí, kterým se bohužel podařilo vybrat a rozprodat obrovské množství bronzových, železných, zlatých, skleněných a keramických artefaktů, kterých by si dnes naše věda tolik cenila. Zájem o předměty ze Stradonic byl tak velký, že se dokonce začaly vyrábět falzifikáty. 

Naštěstí se do výzkumu a získávání nálezů od sběratelů pustili také první profesionální čeští archeologové, a tak dnes mnoho místních nálezů můžeme spatřit ve sbírkách významných evropských muzeí, jako je Vídeň, Berlín nebo Drážďany. Nejrozsáhlejší sbírku stradonických artefaktů má samozřejmě Národní muzeum v Praze. Zasloužil se o ni Josef Ladislav Píč, který na Stradonicích na počátku 20. stol. prováděl archeologický výzkum. Na základě zde objevených předmětů pak v roce 1903 vydal knihu Hradiště u Stradonic, která byla druhým svazkem slavných a rozsáhlých Starožitností země České. O významu této publikace a celé lokality vůbec svědčí fakt, že francouzský archeolog Joseph Déchelette, který tehdy zkoumal francouzské oppidum Bibracte, se naučil česky, aby mohl knihu přeložit a poznatky J. L. Píče tak využít pro poznání keltské minulosti svého národa.

Od té doby až dodnes zájem o Stradonice už v podstatě neopadl. Po profesoru Píčovi pokračoval ve výzkumu Albín Stocký, dlouholetý přednosta pravěkého oddělení Národního muzea a profesor prehistorické archeologie a etnologie. Soustředil se na méně poškozené části hradiště, kde se mu podařilo archeologicky doložit nejméně dvě brány. Toto potvrdil i pozdější výzkum Archeologického ústavu AV ČR, vedený Alenou Rybovou a Petrem Drdou. Ti ještě podrobněji prozkoumali nejen již dvě známé brány a přístupovou cestu, ale také studny, cisterny a hospodářské a obytné objekty, uspořádané do přehledného systému dvorců. Celý areál byl chráněn mohutným, přesto však sofistikovaným opevněním. To mělo podobu zdi z nasucho kladených kamenů mezi dřevěnými kůly, na kterou navazovalo hlinitokamenité valové těleso s vnitřní dřevěnou konstrukcí. Tento typ hradební zdi nebyl používán jen na našem území, ale po celé střední Evropě.

Pozornost archeologů stradonické oppidum poutá i dnes, kdy je zkoumáno nedestruktivními metodami letecké archeologie (tedy archeologickým pozorováním krajiny z ptačího pohledu) a geofyzikálního měření. 

Keltové jsou vůbec prvními pojmenovanými obyvateli české kotliny; přišli z oblastí západní Evropy a žili zde zhruba pět století (doba laténská). Začali stavět první sídlištní centra (oppida), byli zručnými řemeslníky, vyráběli keramiku či bronzové předměty. Vynikali i v obchodu a razili první zlaté mince, tzv. duhovky - ty dostaly jméno podle toho, že je lidé většinou nacházeli vyplavené po dešti, kdy se ve slunci leskly. Pověra hovoří dokonce o tom, že kde se duha dotkne země, tam bude nalezen zlatý poklad: "Kde stojí roh od nebeské duhy, tu spadá z nebe zlatá mísa s penězi". Nálezy z vrchu Hradiště (380 m.n.m.) dokazují vysokou civilizační úroveň a manuální zručnost zdejších obyvatel. A právě "duhovkám" vděčíme za to, že bylo zdejší oppidum vůbec objeveno: po první velké hospodářské krizi v roce 1873 ztratila řada lidí práci; živili se často tím, že na Hradišti vykopávali staré zvířecí kosti a prodávali je na výrobu spodia (kostního uhlí) používaného cukrovarech. Mezi kopáči byl i Liborin Lebr, který právě 2. srpna 1877 nalezl poklad, čítající asi 200 zlatých mincí. Éra Keltů u nás končí zhruba na přelomu letopočtu expanzí germánů: kmen Markomanů oppidum vypálil a rozvinutou keltskou civilizaci na dlouhou dobu nahradili lidé na vývojově nepoměrně nižší úrovni. 

Dominantou na vrcholu Hradiště je dřevěný kříž. Tento kříž je nazýván "Prachový" a váže se k němu pověst o uhlíři Františku Prachovi, který si tu postavil chalupu a hledal zlatý poklad. Byl však potrestán duchem křivoklátských lesů, strašným Dymou který mu chalupu zapálil - zbyl po ní pouze dřevěný kříž, jehož svislý kůl se neustále propadá do země ...