Klášter

Roku 1144 byl v nadmořské výšce 468 metrů pod Zelenou Horou, na místě dnešní obce založen cisterciácký klášter, který obývala komunita 12 mnichů přišlých z Ebrachu. Cisterciáci byli mnišský řád, reformovaná větev benediktinů vzniklá počátkem 12. století v klášteře Citeaux (latinsky Cestercium) u Dijonu ve Francii působením Bernarda z Clairvaux. Rychle se rozšířili po Evropě, první kláštery v Čechách byly: 1143 Sedlec u Kutné Hory, 1144 Plasy a 1144 - 1145 Nepomuk. Tento řád se vyznačoval svou přísnou regulí, čelící proti volnosti řádů ostatních i světskému zřízení v církvi, za což byl u krále velmi oblíben.

K založení kláštera dochází pravděpodobně z rozkazu knížete Vladislava II. (popř. jeho bratra Jindřicha), který věnoval cisterciáckému řádu rozsáhlá zdejší území (50 000 ha, od Zdemyslic až ke Zdebořicím). Pravděpodobně již tehdy existovala osada Pomuk (jádro kláštera se nacházelo 2 km severně od ní), a snad právě ta vznikla v době, kdy sv. Vojtěch žehnal na Zelené Hoře v dobách velkého sucha a následně trochu "pomoklo". Mniši hned započali s kolonizací zdejšího kraje a výzkumem nerostného bohatství. 

Pro svou potřebu vystavěli rozsáhlý komplex klášterních budov s rajskou zahradou (= čtvercové atrium uprostřed klášterních a podobných budov, lemované křížovou chodbou a obvykle upravené jako zahrada) a několika, až 4 metry vysokými hradbami za sebou. V severním rohu pak stál "Chrám Svatého tajemství", dlouhý 14 metrů, nejvýznamnější zdejší stavba, údajně se zlatou střechou, patřil prý k nejkrásnějším stavbám v Čechách. 

Postupně ve zdejším okolí založili mniši mnoho dvorců, přes sto obcí, vlastnili tři městečka (Nepomuk, Blovice, Plánice), spoustu zlatých dolů (např. zlato se rýžovalo v řece Bradavě - dnes Úslava - v nepomuckých zlatých dolech i jinde, stříbro se těžilo především v okolí Nepomuku). Klášter platil třetí nejvyšší královskou berni. (Ne)pomucký klášter zakládal pak i sám jiné kláštery (Žďár nad Sázavou, kde je rovněž vrch Zelená hora, kostel sv. Jana Nepomuckého na ní je zapsán v seznamu UNESCO - více info zde).

Klášter prosperoval až do počátku 15. století. Dne 25. dubna 1420 během husitské revoluce byl dobyt a vypálen vojskem Jana Žižky. Žižka také se svým vojskem vypálil městečko Nepomuk spolu se zdejšími zlatými doly, a údajně i zde si krvavě počínal, neboť zdejší obyvatelé byli veskrze německé národnosti - a měli se tedy za dob vlády německého řádu nadmíru dobře. 

Výsledkem husitské revoluce pak byla značná přeměna v pozemkovém vlastnictví, především rozklad církevních statků a vznik celých dominií panských rodů, kterým král Zikmund v letech 1420 - 1437 ochotně přidělil zástavní listiny klášterních majetků (např. klášteru v Nepomuku už tak vypleněném husity bylo odňato 5 260 kop českých grošů), čímž si zajišťoval věrnost svých stoupenců. Proto bezprostředně po husitských válkách vzrůstá také počet šlechtických sídel. I Bohuslav ze Švamberka prokázal prý mnoho platných služeb králi Zikmundovi proti husitům, a bylo mu tedy dne 22. srpna 1420 zapsáno veškeré jmění vypáleného kláštera nepomuckého včetně Zelené Hory, která byla tak odňata vládě kněžské a dostala se do rukou světských. Bohuslav obdržel však tyto državy s podmínkou, aby ve zdejším vypáleném klášteře slušně vydržoval osm mnichů. Ještě několikrát se pak zdejší opat a mniši snažili o obnovu kláštera, ale když byly jeho zbytky předány do dědičné držby Šternberkům, jejich naděje pohasla zcela. Ještě poté zde však mniši neslavně živořili, a to nejspíše až do roku 1564, kdy obývali již jen několik stavení zbylých z klášterních budov (nespíš ty při č.p. 39), vlastnili tři vesnice a dva pusté dvory. Někdy se také uvádí, že poslední zdejší opat žil dokonce již jen na Zelené Hoře. 

Přímo ze zbytků zdiva kláštera byla postupně vystavěna vesnice Klášter, která se zříceninami kláštera vytvořila dost neobvyklý celek. Z bývalého klášterního komplexu se dodnes dochovaly výrazné pozůstatky. Raně gotický kostel P. Marie z období let 1280 - 1300 stával v prostoru dnešní návsi při domech č.p. 8, 9 a 55, jak dokazují nálezy ostění, hlavic a dlaždic. Zeď dnešního hřbitova u severního konce návsi je druhotně využitým pozůstatkem blíže neurčeného románsko-gotického objektu z nejstarší fáze výstavby mezi lety 1240 - 1250. Nízko při zemi má půlkruhová okna a při západním nároží rozměrný mírně hrotitý portál s obloučkově vykrajovaným tympanonem. Ze stejné doby jsou obvodní zdi pravoúhlé dvoulodní zaklenuté stavby na jižní straně návsi u mlýna č.p. 2. V pravém úhlu na ni navazovala další budova, dnes tvořící jádro domu č.p. 39 (dříve asi klášterní špitál), se čtyřmi okny v hlubokých špaletách. V jeho blízkosti bývala klášterní brána, do níž se vcházelo po hrázi rybníka. Zřejmě nejvýraznějším pozůstatkem kláštera je vysoká zeď se třemi mohutnými hrotitými arkádami bývalého ambitu ze začátku 2. pol. 14. století při č.p. 39 a 58, které dnes ústí jako brána do návsi od zelenohorské strany, s okny navazujícího stavení v patře nad nimi. Zbytky starého zdiva jsou i v domech č.p. 23 a 59. Pod vsí se dochovala soustava podzemních chodeb. 

Ves Klášter zde bezpečně stála již v 16. století, neboť se uvádí v roce 1556 při dělení statku Zelená Hora. Obec se rychle rozrůstala, a tak např. roku 1900 se v ní uvádí 82 popisných čísel a roku 1920 již 644 obyvatel, což znamená, že od roku 1789 počet obyvatel i domů vzrostl o polovinu. 

Proti vchodu do návsi stojí kostel sv. Markéty, kolem něhož je hřbitov se zdí s raně gotickým portálem. Tento kostelík je nejspíše alespoň z části poboční lodí původního velechrámu, neboť zachovali se v něm zbytky starých oken a vchodů. 

Dalšími pamětihodnostmi jsou: zámek Zelená Hora, sousoší Piety (z roku 1741) pod zámkem, socha sv. Jana Nepomuckého (z roku 1748), Červený most (vystavěn v 70. letech 17. století), vodní mlýn, boží muka a hospoda.

Trasa z Kláštera na Zelenou Horu a zpět naučnou stezkou je dlouhá necelých 5 km a trvá 1,5 hodiny.