Klášter Plasy

Město Plasy leží 21 km severně od Plzně, vzniklo okolo stejnojmenného kláštera, který je národní kulturní památkou.

Krajina v okolí Plas byla osídlena již v pravěku. Na území města se v době halštatské a laténské nacházela nejméně dvě sídliště, z nichž jedno bylo objeveno při stavbě školní budovy v letech 1933 a 1934, a druhé stávalo na vyvýšenině na levém břehu řeky. Asi dva kilometry severozápadně stávalo na ostrožně obtékané Střelou plaské hradiště osídlené v době halštatské a ještě předtím lidem chamské kultury. 

Město vyrostlo okolo plaského cisterciáckého kláštera, jehož zakládací listinu podepsal v roce 1144 kníže Vladislav II. (asi 1110 - 1174). Samotný klášter stojí na místě staršího knížecího dvorce. Klášter zažil dvě období vzestupu, z nichž prvé ukončily husitské války a druhé zrušení kláštera Josefem II. v roce 1785. Majetek kláštera po jeho zrušení přešel do správy náboženského fondu.

Do zrušení patrimoniální správy v roce 1850 nebyly Plasy vnímány jako město či vesnice, ale jen jako širší součást bývalého kláštera. V roce 1826 koupil celé plaské panství v dražbě státní ministr a kancléř rakouského císařství Klemens Wenzel von Metternich, který je v Plasích také pochován v rodinné hrobce, kterou nechal ještě týž rok postavit (zemřel roku 1859). Poté, co získaly Plasy nového pána, nastalo období rozvoje - kníže Metternich rychle započal s výstavbou továrny na zpracování železné rudy - litiny, při výstavbě příjezdových komunikací byly zbořeny některé budovy klášterního areálu včetně kostela Panny Marie Růžencové. Materiál ze zbořených objektů byl použit při výstavbě továrny a domků pro dělníky v okolí hutě.

Z nich pak v oddělení, kde pracovaly 4 hamry, se již vyrábělo rozličné nářadí, ponejvíce hospodářské. Železná huť končila zámečnickou dílnou, truhlárnou a stavbou, ve které se velkým a těžkým závažím roztloukalo staré železo a litina, aby se po novém roztavení mohl znovu materiál upotřebit.

Hutní stroje byly hnány parou, vyráběnou ve zvláštní strojírně, kdežto stupky a hamry byly poháněny vodou z říční strouhy. Kamenné uhlí pro strojírny se odebíralo z kaznějovských uhelných dolů. Původně se používalo při výrobě litiny uhlí dřevěné.

Na počátku 40. let 19. století byla zahájena výstavba státní silnice z Plzně do Žatce (dnes silnice I/27). Zatímco dřívější trasa vedla po staré zemské stezce přes Oboru, Nebřeziny do Kralovic a Plasům se vyhýbala, nová silnice vedla z Kaznějova přes Rybnici do Plas a odtud dále přes Sokolku na Kralovice. Ačkoli trasa státní silnice v Plasích přeťala klášterní areál a vedla k zániku zahrady před konventem, přivedla do Plas dopravu, a tím i oživení.

Po zrušení patrimoniální správy se v roce 1850 konaly první volby do obecního zastupitelstva. Zvolené zastupitelstvo, ve kterém zasedalo i několik úředníků plaského panství, patrně nemělo o funkci jasnou představu, a tak zvolilo za starostu knížete Klementa Metternicha. Ten považoval volbu za projev uznání své péče o blaho obyvatel Plas, přijal ji a z praktických důvodů pověřil jejím výkonem prvního radního Matěje Hölzla. Situaci vyřešilo okresní hejtmanství v Kralovicích vypsáním nových voleb, ve kterých byl Hölzl potvrzen do funkce starosty.

Roku 1852 se z Nebřezin do Plas přestěhovala poštovní sběrna a o tři roky později se stala poštovním úřadem. V roce 1872 se po přívalových deštích rozvodnila řeka Střela, situaci katastrofálně zhoršilo protržení hráze Mladotického rybníka. Při povodni zahynuli v Plasích dva lidé, řeka odnesla dva domy, poškodila množství dalších, zničila jez a náhon k železné huti. Povodeň způsobila velké škody na stavbě železniční tratě Plzeň-Žatec, která byla na katastru obce Plasy budována od června 1871. Zatímco na úseku z Plzně do Plas byl dopravní provoz zahájen 21. ledna 1873, úsek z Plas do Mladotic se zpozdil. V roce 1875 zanikla železná huť - doprava železné rudy ze vzdálených lokalit výrobu prodražovala. Metternichové v bývalé železárně začali vyrábět barvy, ale i tento pokus skončil neúspěchem.

Velká louka

Nivní louka v oblasti Plas je největším rovinným útvarem na dolním toku řeky Střely. Údolí dalo prostor pro osídlení při řece a proto zde byla od nepaměti malá osada. Ve 12. století přišli do údolí cisterciáci a ty dali základ trvalému osídlení a hospodaření na této louce. Byl vyklučen původní nivní smíšený les a nahrazen pastvinami a loukami. Druhou významnou změnu Velká louka zažila po povodni v roce 1872. Povodeň zcela zničila břehové porosty a celou louku zanesla náplava štěrků a písků. V této době vlastnil historický areál rod Metternichů a tak na jejich popud byla louka upravena a přetvořena ve volný anglický park, který navazoval na historické centrum (především zámek - bývalá prelatura). Velmi cennou součástí je ve východní části Alej vzdechů (asi 180 lip), remízky tvořené z olší a smrků jsou v západní části a cíp je vyplněn porostem bývalé bažantnice. Pod svahem je pramen zvaný Prelátka. Ve středové linii olší je i křížek, který připomíná pád kněžny Paulíny Metternichové z koně. 

Velká voda roku 1872

V květnu roku 1872 byla v celých Čechách velká povodeň, která postihla také řeku Střelu. Dne 25. května se po vydatných deštích prudce rozvodnily všechny toky. Voda zaplavovala údolí a protrhávala hráze rybníků. Tento nápor nevydržela ani hráz největšího rybníka v Mladoticích. Vzniklá povodňová vlna se začala valit údolím Střely a brala vše, co jí stálo v cestě. Byl zbořen Podhrázký mlýn, část nově postavené železniční tratě u Potvorov, strženy mosty v Plasích a Nebřezinech. Klášter byl zaplaven do výše 3 metrů a v celé oblasti bylo poničeno velké množství stavení. Největší neštěstí však postihlo sousední obec Nebřeziny, kde zahynulo 48 osob. Velká voda pak pokračovala dál ve své ničivé cestě po řece Berounce (tehdy Mži) a Vltavě. Největší povodeň v Čechách v roce 2002 v Plasích nedosáhla úrovně z roku 1872.

Dokončená železniční trať se státní silnicí umožnila rozvoj místních živnostníků a podniků. Na konci 19. století v Plasích pracovala pila, parní pivovar, parní mlýn, bylo zde pět hostinců, čtyři kupci a lékárna. V Plasích sídlil farní úřad, pětitřídní škola, četnická stanice, telegrafní úřad, zmíněný poštovní úřad a stanice státních hřebců. Rozvíjel se i společenský život - v Plasích působil pěvecký spolek Střela, úřednická beseda, občansko-řemeslnická beseda, dobrovolný hasičský sbor, odbor Národní jednoty pošumavské, odbor Červeného kříže, spořitelní a záložní spolek a všeodborová dělnická organizace Rovnost. Do vzniku samostatného Československa k těmto spolkům a organizacím přibyly místní organizace sociální demokracie, tělocvičná jednota Sokol, Dělnická tělocvičná jednota a včelařský spolek.

Na jaře 1928 se plaští občané pokusili vyvolat přemístění okresních úřadů z Kralovic do Plas; snaha vrcholila roku 1931 neúspěšným jednáním na ministerstvu vnitra. Neúspěšná je i průběžná snaha povýšit Plasy na město - Plasy v té době měly z urbanistického hlediska městský charakter s velkolepými historickými budovami a několika drobnými průmyslovými podniky, sídlila zde řada obchodníků a řemeslníků a na rozdíl od okolních vsí zde absentovaly selské usedlosti (na okolní půdě hospodařil velkostatek). V letech 1934 - 1935 byla na pozemku u státní silnice, který byl kdysi smetištěm a později byl upraven pro pomník padlým vojínům, vystavěna budova obecního úřadu - radnice.

Po Mnichovské dohodě a zabrání českého pohraničí Německem nastal značný příliv obyvatel, jejichž počet přesáhl 2 000; stav setrval do konce 2. světové války. Dne 10. května 1945 dorazilo do Plas několik vojáků sovětské armády, druhého dne je následovala dělostřelecká jednotka. Sovětská armáda v Plasích setrvala do ledna 1946. 

Klášter Plasy byl založen roku 1144, období středověké prosperity definitivně ukončily husitské války. Nového rozkvětu se klášteru dostalo v období baroka, kdy byl vybudován dnešní vrcholně barokní areál za účasti předních architektů Matheye, Santiniho a Dientzenhofera. Klášter byl zrušen za Josefa II. roku 1785, v 19. století se stal rezidencí rakouského kancléře Metternicha. Roku 1995 byl bývalý klášter prohlášen za národní kulturní památku a dnes jej spravuje Národní památkový ústav. 

Areál kláštera tvoří kostel Nanebevzetí Panny Marie a klášterní a hospodářské budovy, ke kterým patří sýpka s gotickou královskou kaplí. Unikátní jsou dubové základy konventu konzervované uložením pod hladinou vody údolní nivy řeky Střely. 

Klášter byl založen knížetem Vladislavem II. a jeho manželkou Gertrudou roku 1144, když pro klášter vydal zakládající listinu. Klášter je podle langheimské tradice osazen v březnu 1145 řeholníky z bavorského Langheimu, prvních devět řeholníků získává od Vladislava II. knížecí dvorec Plasy a vesnice v okolí - Kaznějov, Sechutice, Vrážné a Nebřeziny, od pražského biskupa Oty ještě pátou. Klášter vzniká na místě močálu v údolní nivě řeky Střely, dnes ležícího uprostřed městečka Plasy. Cisterciáci získávají postupně další vesnice a území, obdarováváni jsou nejen vládnoucím rodem, ale i šlechtou, některé vsi kupují, jiné vzdálené směňují za blízké lokality. Např. od knížete Soběslava II. získává klášter roku 1175 dva újezdy, s knížetem Bedřichem mění ves Tuškov za dvory Kočín a Dolní Sechutice.

Rajský dvůr uvnitř konventu

Řádové statuty cisterciákům ukládaly kultivaci neosídlených území pomocí velkých hospodářských dvorů (grangia) a zemědělským hospodařením, čímž zároveň byla zajištěna soběstačnost kláštera. V okolí Plas byla krajina osídlená, takže řeholníci rušili některé původní vesnice a zakládali na jejich místě hospodářské dvory, kde potřebnou manuální práci vykonávají mniši a laičtí konvrši.

Opat Ivo započal roku 1154 s výstavbou konventního kostela, románské kamenné baziliky Nanebevzetí Panny Marie, který byl v roce 1204 vysvěcen olomouckým biskupem Robertem. 

O středověkém majetku kláštera vypovídá jeho potvrzení papežem Inocencem IV. z 19. října 1250, kde je uvedeno 11 grangií, vsi a kostely.

Interiér konventu

V době největší rozkvětu za vlády Václava I., který prý sám v klášteře několikrát pobýval, vzniká kolem roku 1260 tzv. Královská kaple, postavená po vzoru francouzských dvoupatrových palácových kaplí. Zachovaly se v ní fresky z doby kolem roku 1300, kaple je jediným svědkem gotického období kláštera.

Koupí vsi Chrisznam se v roce 1326 dovršil teritoriální vývoj klášterního panství a dosáhl svého maxima v celé historii kláštera. Od 30. let 14. století přestává klášter lpět na svých řádových statutech a počíná vybírat peněžní feudální rentu, dříve zapovězenou - klášter se stává běžnou feudální vrchností. Zatímco ve 13. století byly centry správy i hospodářství dvory, o sto let později jsou jimi rychty. Ve 2. pol. 14. století se klášter dostává do finančních potíží, které zvýšil vysokými daněmi na sklonku své vlády Václav IV. Klášter zastavoval svým poddaným pozemky ve vesnicích, které patřili do spádové oblasti městeček ležících mimo vlastní klášterství. Vsí v okolí plaského opatství a vsí v blízkosti sídel nižší šlechty se pronájmy netýkaly, jsou i nadále spravovány přímo z Plas.

Přes veškeré potíže byl klášter do husitských válek na vzestupu a ve 14. století drží 70 vesnic, malá část jeho statků je i na levém břehu Vltavy v Praze.

Rozpad klášterství předznamenává zastavení čtyř vesnic 1. srpna 1419 bratřím Hanušovi a Bedřichovi z Kolovrat na Libštejně a Krašově za 577,5 kop grošů českých. Na sklonku téhož roku začal rychlý zábor statků kláštera okolní šlechtou - do roku 1421 ztratil klášter pět šestin svého majetku, samotné opatství v Plasích bylo v té době vypáleno husity. Velkou část klášterství zastavil král Zikmund bratřím z Kolovrat, Burjanovi z Gutštejna a Janu Bavůrkovi ze Švamberka. Do roku 1425 král Zikmund postupně prodává zbývající statky kláštera.

Klášter na dlouhou dobu upadá, opat Gotfríd se uchyluje do Manětína, část konventu do Plzně a jeho vývoj stagnuje. Do Plas se konvent vrací až před rokem 1438. V roce 1431 je zmíněn prodej plaské klášterní knihovny mezi klášterem Dobrilugk a klášterem na Mariánském vrchu u Brandenburku.

V 16. století musel klášter odvádět vysoké daně, na které shání peníze zapůjčením zbývajících vesnic a hospodářských dvorů sousedním šlechticům. Zchudlým mnichům nakonec zůstává jen pět vesnic a několik pozemků s pustými vesnicemi. Za vlády opata Adama se některé vsi vracejí do majetku kláštera, ale již v roce 1543 opat Bohuslav zastavuje téměř všechny klášterní statky Floriánu Gryspekovi, aby mohl zaplatit dávky na válku s Turky. Na konci 16. století jsou poddaní přetíženi robotou a odmítají poslušnost opatovi. Navíc řádí mor a povodně. Císař Rudolf II. se snaží plaskému klášteru pomoci a přiděluje mu proboštství v České Lípě, což však bylo málo. Na začátku 17. století v roce 1608 zbyli v klášteře pouze dva řeholníci.

Opat Jiří Vašmucius se při Stavovském povstání postavil jednoznačně na stranu Habsburků: pomohl pražskému místodržícímu Jaroslavu Bořitovi z Martinic uprchnout po pražské defenestraci, na žádost císaře Matyáše finančně podpořil Plzeň obléhanou vojsky generála Mansfelda a následně se s klášterním oddílem připojil k obraně - vedl dělostřelce na hradbách. Po dobytí Plzně byl zajat a odsouzen k smrti, ale konvent jej vyplatil. Nekatolická strana opatovu pomoc Plzni neopomněla a vyplenila kromě několika klášterních vsí i samotné Plasy. Části klášterního panství byly konfiskovány a prodány okolní šlechtě, např. Václavu Gryspekovi. Na konci roku 1619 nebo na jaře 1620 byl klášter znovu vypleněn nizozemskými vojáky. Podle Pavla Skály ze Zhoře byl v Plasích na podzim roku 1620 jen jeden ovčák, vše ostatní vypleněno.

Obrat v situaci kláštera nastal až po bitvě na Bílé hoře. V roce 1623 rozhodl vítězný císař Ferdinand II. o navrácení dřívějšího majetku kláštera, který byl konfiskován vzbouřencům. Klášter kromě statků držených před stavovským povstáním získal kaceřovské panství zabavené Gryspekům, které držel před husitskými válkami, či hospodářský dvůr Kalec. Tím byla obnovena hospodářská základna kláštera a mohl být obnovován i areál v Plasích. Byly likvidovány zřícené stavby a zahájena dostavbou raně barokního konventu na starých gotických základech. Když byl klášter obyvatelný, obnovil opat po dlouhé přestávce přijímání noviců. Probíhající třicetiletá válka a průtahy vojsk obou stran však znemožňovala rozvoj panství a řada vesnic zpustla. Ostatně i opat s mnichy se v roce 1638 uchýlil do lépe chráněné Plzně.

Hospodářství kláštera se skutečně vzmohlo až po skončení války. Okolo roku 1660 za opata Tenglera byla obnovována bazilika, husity zničená ze dvou třetin. Nejstarší a největší bazilika českých zemích byla obnovena jen v přibližně poloviční délce, bylo jí vystaveno nové průčelí a zásadně změněna loď, závěr i interiér. Obnovený kostel je prvním uměleckým projevem raného baroka v západních Čechách.

Postupně byly opraveny budovy kláštera v Plasích a byly přikupovány okolní statky - například opat Benedikt Engelken kupuje od rodu Miseronů z Lisonu roku 1678 hrad Krašov i s panstvím. Opati kláštera založili v okolí hospodářské dvory Lomany, Hubenov, Býkov, Sechutice, Rohy, Lednice, Kalec a Robčice. 

Poslední opat Celestin Werner se dlouhá léta a nikoliv beznadějné snažil o obnovení kláštera, jeho snahy neuspěly především pro neochotu bývalých mnichů vrátit se zpět do konventu. Zemské stavy totiž po smrti císaře Josefa II. žádaly obnovení těch zrušených klášterů, které vedli opati se zastoupením na zemském sněmu, aby úmrtím opatů nedošlo k oslabení hlasu duchovních. Zemský výbor předložil roku 1790 novému císaři Leopoldovi II. návrh na obnovení klášterů, které zatím nebyly využívány pro veřejné účely či zbořeny. Císař do týdne přislíbil zastavení pronájmu statků plaského, doksanského a chotěšovského kláštera. V lednu roku 1792 však rozhodl, že pro příště nebudou takové návrhy vůbec přijímány.

Opat Werner se pokusil v roce 1798 do kláštera usadit řád trapistů, ale neuspěl. Další žádost o obnovení kláštera směřoval opat přímo císaři, načež zvláštní komise přezkoumala stav kláštera a shledala jej nevhodným pro využití jako kasárna. V lednu 1803 byl opat Werner vyzván, aby předložil písemné vyjádření žijících členů konventu, že žádají obnovení kláštera. Z původních šedesáti mnichů odpovědělo kladně pouze 14. Klášter již nebyl nikdy obnoven.

Za napoleonských válek se vyprázdnila státní pokladna, a to přispělo k prodeji panství bývalého kláštera Plasy a Mariánské Týnice včetně budov a tří dvorů (Bělá, Kaceřov a Krašov) z dosavadního majetku Náboženského fondu. Kupní smlouvou ze 4. července 1827 bylo České království, zmocněné nejvyšším purkrabím Chotkem, prodat tehdejší nejmocnější politické osobnosti Rakouska-Uherska, kancléři Klementu Václavu Nepomuku Lotharu Metternichovi (1773 - 1859).

Panství v ceně 1 100 050 zlatých tehdy tvořilo městečko Kralovice s 55 vesnicemi (Babina, Bílov, Bohy, Borek, Břízsko, Brodeslavy, Buček, Bukovina, Černíkovice, Česká Bříza, Dobříč, Dolní Bělá, Dolní Hradiště, Dřevec, Hadačka, Hodyně, Horní Bělá, Horní Bříza, Horní Hradiště, Hradecko, Hromice, Hubenov, Hůrky, Chotiná, Jarov, Kaceřov, Kaznějov, Kočín, Kopidlo, Koryta, Kostelec, Kozojedy, Lednice, Lomnička, Loza, Mariánský Týnec, Mladotice, Nadryby, Nebřeziny, Nynice, Obora, Ondřejov, Planá, Plasy, Potvorov, Rakolusky, Robčice, Rybnice, Řemešín, Sedlec, Trojany, Všehrdy, Výrov, Žebnice, Žichlice), čtyřmi částmi vsí (Bučí, Mostice, Újezd, Zahrádka) a pěti poplužními dvory (Hubenov, Olšany, Tlučná, Třemošice, Vrtba).

Z celkových 27 888 hektarů půdy bylo 13 127 hektarů dominikálních (lesy 8 831 ha, pole 2 986 ha). Ve vlastní režii bylo provozováno 5 - 8 dvorů, 13 ovčínů, 13 lesních revírů a 50 rybníků. Z Metternichova podnětu byla v roce 1829 v Plasích založena železárna, která mimo úředníků zaměstnávala 169 dělníků. Provoz byl ukončen v roce 1875. Dalším průmyslovým podnikem byla továrna na šindelové hřebíky a na parkety a 145 osob se zabývalo průmyslovou výrobou kyseliny sírové a kamence, V provozu byl dále pivovar, lihovar, pila a cihelna. 

Ve vlastní režii se nacházely také knížecí doly (r. 1881 4 doly na kamenné uhlí v Rybnici, 3 doly v Kaznějově, 2 doly v Plzni-Bolevci, 3 doly v Hromnici, na železnou rudu 18 dolů v Ejpovicích, 3 doly v obci Litohlavy, 4 doly v Oráčově a jeden důl na Hořovicku. Plaské panství drželo patronát nad 11 kostely a 8 farami.

Klemens Wenzel von Metternich upravil bývalou klášterní prelaturu na zámek; některé budovy kláštera ustoupily silnici k železné huti (např. byl zbourán kostel Panny Marie Růžencové v severní části klášterního areálu, který spojoval bývalou prelaturu s hospodářským dvorem). Materiál ze zbouraných staveb byl použit na stavbu hutě (werku), správních a obytných budov pro dělníky. 

Původní barokní hřbitovní kostel sv. Václava byl přestavěn do podoby empírové. Z krypty kostela byly odstraněny pozůstatky mnichů a kníže Klement Metternich v kryptě zřídil rodovou hrobku, do které nechal 9. srpna 1828 převézt ostatky členů rodu a do níž byl po své smrti v červnu 1859 pochován.

Velkostatek, který přecházel na dědice, se měnil ve své podobě jen málo. Panství Plasy zdědil nejstarší syn Richard Kliment Josef Metternich (1829 - 1895), do roku 1870 rakouský velvyslanec v Paříži, žil ve Vídni a každý rok přijížděl do Plas se svou rodinou. Jeho chotí byla kněžna Pavlína rozená hraběnka Sandor ze Szlawnicze. Její zásluhou bylo zřízeno v klášterní knihovně divadlo, v kterém plzeňské divadlo uvedlo Smetanovu operu Hubička. Kníže Klement Václav Lothar Richard Metternich zemřel v roce 1895 a byl posledním členem metternichovské rodiny pohřbeným v kryptě. Richard Metternich měl se svou manželkou pouze tři dcery Sophii, Antoinettu a Klementinu, z toho důvodu převzal správu Pavel Lothar Klemens Metternich (1834 - 1906). Se svou manželkou Melanii Zichy-Ferraris měli tři děti Klementa, Paulinu-princeznu Titi a Emili. Po úmrtí byl kníže 9. února 1906 převezen z Vídně do Plas a následující den pohřben v rodinné hrobce. Vedení panství Plasy po něm převzal jeho syn Klement Michal Wenzel Lothar Felix Metternich (1869 - 1930).

Letního dne 27. srpna 1894 byla většina lidí na polích či na výročním Bartolomějském trhu v Plzni. V pivovaru sousedícím s konventem se při požehování sudů přibližně v 15.30 zapálila nedaleká tesařská ohrada přilehlá ke konventu. V ní uložený dřevěný materiál se během několika minut vzňal a plameny zapálily bednění lednice stojící u kaple sv. Benedikta. Vysoké plameny zachvátily bednění její kopule a západní vítr hnal plameny na zdí neoddělený krov střechy konventu.

Na záchranu byly povolány hasičské sbory z okolí - dostavilo se 28 stříkaček, plaští občané, setnina 35. pluku z Plzně či stovka vojáků sboru zákopníků. Parní stříkačky z Plzně a Žatce chrlily vodu na konvent ze dvou míst, sbory s ručními stříkačkami chránily okolní budovy. Během noci se oheň dostal až na východní střechu nad bývalým letním refektářem, tehdejší sýpku, kde znovu nabral na síle a následujícího dne zničil většinu ze zásob obilí. Vítr se však otočil a poslední křídlo kláštera se ocitlo také v plamenech. Střecha kostela Nanebevzetí Panny Marie začala během pěti dnů třikrát hořet, ale vždy byla včas uhašena. Uhasit požár trvalo téměř týden, avšak vysoká a nepřístupná kopule kaple sv. Benedikta hořela dál až do 9. září, kdy se v 9 hodin dopoledne zřítila. Ve zřícené báni s Mojžíšovým hadem se našla krabička s prstí a popelem z hrobu sv. Jana Nepomuckého, ostatky dalšího svatého, latinsky psaná kniha z roku 1739, chvalozpěv na Evžena Tyttla, vysvěcení nového konventu a další písemnosti.

Při požáru shořely střechy a druhé patro konventu, čímž byly zničeny nástropní malby Kramolínovy v tomto patře, a také stropní freska v letním refektáři, pojmenovaná Zázračné nasycení pěti tisíců (Mat 14, 17-21). Škoda ve výši 150 tisíc zlatých byla likvidována z požárního pojištění. Následky požáru na budově byly odstraněny již v létě roku 1895. Ač byla obnovena kopule kaple sv. Benedikta, zřícené schodiště či jeho zábradlí, fresky v druhém patře či letním refektáři obnoveny nebyly a prejzy na střeše nahradily běžné tašky.

S požárem malinko souvisí i pověsti o pokladu ukrytém pod konventem: Marie Mervartová, pravnučka Martina Sinkuleho, komorníka opata Wernera a jednoho ze tří osob přítomného ukrytí pokladu, prý před třetím hledáním varovala, že bude-li poklad hledán bez potomků komorníka, bude hořet. Konvent začal hořet dřív, než ředitel plaského panství Holeček dojel kočárem z Plzně do Plas.

V roce 1921 byl majetek Klementa Metternich-Winneburg zařazen do první etapy pozemkové reformy. Do záboru byl dán velkostatek Plasy: Mlác (nyní Mladotice), Kralovice, Rohy, z Lednice 40 procent a celý velkostatek Kynžvart. K zahájení přídělového řízení a parcelaci zemědělské půdy na velkostatcích Plasy a Liblín došlo už v roce 1922. Na velkostatku Plasy jí podléhalo 13 017 ha, z čehož bylo 2 866 ha rozparcelováno, z 594 ha vznikly zbytkové statky a 9 555 ha bylo ze záboru propuštěno.

Po pozemkové reformě se v Plasích konstituovalo stavební bytové družstvo, které organizovalo rozsáhlou výstavbu rodinných domků na rozparcelovaných pozemcích velkostatku. Zbytkový statek Olšany o rozloze 190 ha koupil za přídělovou cenu 850 000 Kč Sinkule Ladislav, zbytkový statek Lednice o rozloze 55 ha za 215 000 Kč Jánský Blažej, zbytkový statek Rohy o rozloze 83 ha za 230 000 Kč Fencl František, zbytkový statek Třemošnice o rozloze 40 ha za 180 000 Kč Volín Josef, zbytkový statek Sechutice o rozloze 114 ha za 600 000 Kč Thieben Hugo a zbytkový statek Kačerov (nyní Kaceřov) o rozloze 64 ha za 280 000 Kč Spěváček Ladislav.

V roce 1930 zemřel kníže Klement Václav Lothar Metternich-Winneburg a panství přešlo na nezletilého syna Klementa a Isabely de Silva y Carvajal (1880 - 1980) Pavla Alfonse Metternicha-Winneburg (1917 - 1992), jeho zástupcem byl na plaském panství jmenován pan Bedřich Lobkovic z Dolních Beřkovic.

Po pozemkové reformě zůstalo celkem 9 881,46 hektarů v záboru, z toho bylo 562,45 hektarů zemědělské půdy, zbytek tvořily lesy. Pozemková reforma se nedotkla pivovaru, sladovny, lihovaru, pily, mlýna a cihelny v Plasích a kaolínových dolů v Kaznějově. Obdobně postihla i panství v Kynžvartu, kde z 6 912,06 hektarů bylo 2 926,68 hektarů rozparcelováno drobným nabyvatelům a 270,38 hektarů přiděleno nabyvatelům zbytkových statků. Pavel Alfons Metternich-Winneburg, který byl posledním mužským potomkem rodu, zdědil knížecí titul a panství Plasy. Studoval renomovanou internátní školu Le Rosey ve Švýcarském městečku Rolle VD, později žil v Berlíně, kde potkal v roce 1940 svoji budoucí manželku Tatianu Vasilčikovou. Svatba se konala 6. září 1941 a novomanželé upřednostnili bydlení na zámku Kynžvart a Plasy navštěvovali zřídka. Obyvatelé Plas na něho ale vzpomínali jako na veselého sympatického muže se smyslem pro humor.

Po vypuknutí občanské války ve Španělsku se kníže Pavel Alfons přihlásil jako dobrovolník na stranu nacionalistů, kde byl nasazen jako kurýr, spojka, řidič i voják. Za 2. světové války absolvoval nejprve výcvik v Cannstattu, Stuttgartu a Krampnitzu, poté byl nasazen na frontu do Ruska. Sloužil u cyklistického útvaru, později byl převelen na místo styčného důstojníka ke španělské divizi a po těžkém zápalu plic a pohrudnice byl v polovině roku 1944 převelen k 17. jezdeckému regimentu v Bamberku, pak do Štětína a do Ludwigslustu. Během krátkých dovolených jezdil na svá panství v Johannisbergu, Kynžvartu a Plasích. Na všech panstvích převzala správu jeho žena Tatiana.

Na konci války se v Plasích usídlil vojenský štáb, kterému podléhalo sedm letišť (např. Plzeň, Plasy, Cheb, Mariánské Lázně a Kařízek). Velitel štábu plukovník Wittich byl ubytován v konventu, důstojníci v hotelu, na radnici byla umístěna vysílačka a ve vedlejší zahradě antény na vysokých stožárech. V Plasích přibývali utečenci a vojenští dezertéři. Dne 7. května 1945 nastolili zaměstnanci metternichovského velkostatku národní správu v čele se závodní radou.

Ke konci války sloužil klášter ruským vojákům, jelikož blízko Plas procházela tzv. demarkační čára. Poslednímu vlastníku, kterým byl Paul Metternich, byl majetek ve 33 obcích 21. června 1945 podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z. konfiskován, o čemž rozhodl dne 18. srpna 1945 Okresní národní výbor v Kralovicích. Rozsáhlé pozemky a lesy o rozloze 757 ha byly rozparcelovány deputátníkům, malozemědělcům, bezzemkům, obci Plasy, Správě státních lesů. Do doby, než byla zavedena na velkostatku národní správa, bylo mnoho cenných umělecko-historických předmětů z majetku Metternichů zničeno, znehodnoceno, rozprodáno a ukradeno. Rodinný archiv Metternichů byl převzat ze zámku v Plasích do Národního archivu až po roce 1945.

V prosinci 1948 byl zámek v Plasech přidělen Okresnímu národnímu výboru v Kralovicích. Objekt chátral a byl využíván k různým účelům. Vedle státních úřadů vlastnily objekty bývalého kláštera například Západočeské pivovary, Jednota Plasy, Československé státní lesy (Lesní závod Plasy) či podnik Zelenina, budovy konventu, prelatury a sýpky sloužily jako kanceláře Okresního národního výboru Kralovice, později ONV Plasy, či sídlo okresního archivu, hudební školy, kuchyně Jednoty, Muzeum města Plasy, které bylo roku 1972 nahrazeno Muzeem osvobození. Využívání objektu provázely nevhodné stavební zásahy (bourání příček či vyzdívání nových). Na prelaturu byla přemístěna knihovna, staré opatství obdržel do využívání Český svaz mládeže a internát.

V roce 1963 byl vybudován v bývalé prelatuře (zámku) kryt civilní obrany, který zcela zdevastoval podzemní barokní sklepení, vybudované pod vedením Jean Baptiste Mathey. Výstavba krytu byla reakcí na tzv. studenou válku, kdy kryt měl v případě napadení poskytnout ochranu vedoucím funkcionářům KSČ z okresu Plzeň-sever. Tento kryt je funkční i v současnosti, snahy využít prostor pro potřeby kláštera jako depozitáře nebyly úspěšné.

Jednotné zemědělské družstvo, založené v 50. letech a sloučené s okolními družstvy do "JZD Pokrok", bylo přeměněno na Školní státní statek. V letech 1966 - 1983 pak hospodářské objekty a půdu využíval Školní statek Střední zemědělské technické školy Plasy (r. 1986 přemístěn do obce Babina).

V rozmezí let 1995 a 1996 bylo provedeno několik sond v okolí kláštera, i v klášteře samotném, a byla potvrzena "pověst" o stavbě na vodě - byly nalezeny původní piloty i dubový rošt, na kterém je stavba kláštera založena. Byly také nalezeny separace - místnosti pro fyzické tresty obyvatel kláštera. Separační místnosti jsou vedle zimního refektáře, celkem byly nalezeny a objasněny principy všech tří místností. Ve dvou z nich jsou šachty s kamenným ostěním, každá šachta pak má jinou hloubku - 2, 4 m a 3 m, šachty zčásti zaplněné vodou.

V roce 1998 bylo dokončeno restaurování osmi velkoformátových obrazů (4×2,5m), původem z letního refektáře - výjevů ze Starého a Nového Zákona. Ty jsou nyní umístěny v jednom z rondelů konventu kláštera. V roce 1999 - 2000 byl po mnoha letech vystěhován Okresní archiv z druhého patra konventu do nově postavené budovy na Sokolce, zůstal zde pouze depozitář Památkového ústavu. Zároveň byla utlumena činnost Lidové školy umění, která měla své prostory ve spodním patře konventu. V roce 2004 ukradl tehdejší kastelán Martin Mejchar přibližně 50 starých tisků z konventu (depozit Národního muzea), část z nich zpeněžil, některé se již nikdy do depozitu plaského kláštera nevrátí - např. atlas z 18. století.

Klášter je ve správě Národního památkového ústavu, územní památkové správy v Českých Budějovicích a prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Od 1. ledna 2009 přešla nařízením ministra kultury velká část klášterního areálu pod Národní technické muzeum, NPÚ zůstala ve správě budova konventu a sodovkárny. Následně došlo k dalším úpravám, na jejichž základě spravuje NPÚ reprezentační budovy klášterního areálu (prelaturu, konvent, barokní sýpky) a NTM spravuje hospodářskou část areálu. V klášteře se zachovaly unikátní barokní prevety (WC), zajímavá je i expozice zaměřená na historii plaského lékárenství v obnoveném nemocničním křídle, galerie malířů Strettiů - plaských rodáků. Zpřístupněná je i budova barokních sýpek s gotickou dvoupatrovou kaplí, stejně jako budova kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Součástí národní kulturní památky  jsou čísla popisná 1, 2, 6, 11, tj. bývalý klášterní konvent, bývalá prelatura, sýpky, kostel Nanebevzetí Panny Marie, socha sv. Bernarda, sloup, kašna se sochou sv. Jana Nepomuckého, litinová kašna, dva litinové kandelábry, hřbitovní kostel sv. Václava se hřbitovem, hrobníkův dům a bývalý klášterní dvůr. V kostele Nanebevzetí Panny Marie se nalézají jedny z nejcennějších a nejlépe zrestaurovaných varhan v českých zemích.

V bývalém pivovaru, sladovně, mlýnu a hospodářském dvoře bylo Národním technickým muzeem po rozsáhlých památkových úpravách dne 29. září 2015 otevřeno nově zřízené Centrum stavitelského dědictví. Národní technické muzeum zde umístilo středisko dokumentace, prezentace a vzdělávání v oblastech stavební historie a tradičního stavitelství a studijní depozitář stavebních prvků. Návštěvníkům slouží expozice shrnující vývoj stavebních prvků, materiálů i konstrukcí. K podrobnému seznámení s historickými stavebními technologiemi, materiály a konstrukcemi slouží zážitkové dílny (cihlář, tesař, kameník, klempíř, kovář...). Názorným exponátem samozřejmě jsou také historické budovy v areálu bývalého kláštera.

Od roku 2017 probíhá rekonstrukce starého opatství, známého také jako zámek. V budoucnu by tam měla vzniknout nová zákaznická pokladna, sociální zázemí, oddechová zóna a prohlídková trasa, která návštěvníky provede životem rodiny Metternichů. Zpřístupněné budou prostory prvního patra a sklepení.

Svou historii má i klášterní lékárna. Zařízení části tzv. nemocničního křídla připomíná starou tradici plaského lékárnictví. Z původního vybavení klášterní lékárny se v Plasích zachoval pouze zlomek, takže plaské lékárnictví je připomenuto instalací s využitím vybavení jiných historických lékáren. Malé části původního vybavení lékárny, zejména lékovky, jsou dnes v Národním muzeu v Praze a v Západočeském muzeu v Plzni. Lékárna v Plasích byla původně čistě klášterní, založená mnichy cisterciáckého řádu. Vznikla zároveň s konventní nemocnicí na počátku 18. století. Jednalo se o tzv. infirmarium - nešlo o klášterní špitál k přijímání nemocných chudých nazývaný "hospitale pauperum", které zřizovaly řády včetně cisterciáků již od raného středověku. Charitativností, praktickou láskou k bližnímu, nejvíce proslul řád Milosrdných bratří sv. Jana z Boha, založený 1568. V místnostech výše uvedeného křídla bývala nemocnice určená výhradně členům řádu. Pro lékárnu byly vyhrazeny prostory v přízemí severního rondelu objektu u vstupu do objektu - funkce lékárníka byla totiž často kumulována s funkcí vrátného. 

Od založení v roce 1713 vedl lékárnu cisterciák Kristián Neuberth, který získal odborné lékárenské školení v benediktinském klášteře v Kladrubech u Stříbra. Klášterní lékárnu však proslavil především Neuberthův nástupce Lucas Gottlieb, který obnovil výrobu tzv. plaského prášku - velmi populárního prostředku proti žaludečním, střevním a žlučníkovým potížím. Gottliebovým nástupcem se stal Georg Johann Haan (nar. 1733), který v plaské lékárně sloužil sedm let, ale byl z Plas poslán do cisterciáckého kláštera ve Žďáru na Moravě. V té době byl v plaské lékárně zaměstnán Andreas Waidisch (nar. 1740), který však zemřel v r. 1772 a je pochován v Plasích. Osiřelá lékárna musela být znovu osazena, proto se Georg Johann Haan vrátil zpět do Plas. Měl však chatrné zdraví a v roce 1783 odešel do penze. I po zrušení kláštera v roce 1785, kdy panství převzal Náboženský fond, od kterého koupil panství kníže Metternich (v r. 1826) byla v té době už veřejná lékárna "U zlatého lva" ve zdech konventu, v prostorách zimního refektáře, kde fungovala až do roku 1895. Koncem 20. století postavil lékárník Lorenz honosnou budovu č. 81 u mostu, kde se prodávaly léky až do srpna 1950. Pak byla lékárna přestěhována do budovy kina, kde byla dříve restaurace. Na tomto místě je lékárna dodnes.

Bílý minerální prášek byl v Plasích vyráběn již v 16. století. Výrobu plaského prášku obnovil učený mnich Lucas Gottlieb. Přesné datum, kdy Lucas Gottlieb znovu začal vyrábět plaský prášek, není známé, ale rozhodně to bylo hodně let před rokem 1763. Surovinou k jeho výrobě byly kamencové břidlice, zpracovávané podle zvláštního receptu z nedalekého lomu v Hromnici. Lucas Gottlieb je také znám jako obnovitel kamenečné huti v Hromnicích, která později byla hlavním zdrojem vitriolového kamene, který sloužil jako surovina k výrobě olea = česká kyselina sírová (více o Hromnici najdete zde). Klášter prášek dodával do mnoha evropských zemí spolu se speciální zažívací solí, která účinek plaského prášku zvyšovala.

Při procházení plaského hřbitova jsem zcela náhodně kousek za kaplí hřbitovního kostela sv. Václava našla 2 hroby se jménem Nebeský, kteří se velmi pravděpodobně týkají přímo mého rodu, neboť vím, že jedna větev odešla na Plzeňsko (viz https://rod-nebeskych-a-cackych.cz/).

Na tomto hrobě je nápis, kdy kníže Richard Metternich-Winnerburg slibuje po smrti Františka Nebeského, zemř. 2. prosince 1887, vrchního lesovního a ředitele velkostatku v Plasích, poctu rodině a vděčnost za služby, které po mnoho let věrně vykonával.

Richard Klemens kníže Metternich-Winneburg, vévoda z Portelly, se narodil 7. ledna 1829 ve Vídni a zemřel 1. března 1895 rovněž ve Vídni. Byl to rakouský diplomat, syn dlouholetého státního kancléře Metternicha. Proslul jako dlouholetý velvyslanec ve Francii (1859 - 1870), kde spolu s manželkou Paulinou patřil k vlivným osobnostem na dvoře císaře Napoleona III. Byl též mecenášem a sběratelem umění, vlastnil rozsáhlý majetek v západních Čechách (Kynžvart, Plasy). 

Pocházel ze šlechtického rodu Metternichů, byl synem kancléře Klemense Metternicha a jeho druhé manželky Marie Antonie, rozené Leykamové (1806 - 1829), která zemřela krátce po Richardově narození. V letech 1844 - 1847 studoval práva a filozofii na univerzitě ve Vídni. Po studiích vstoupil do diplomatických služeb (1850), začínal jako atašé. Od roku 1855 byl velvyslaneckým radou v Paříži, v letech 1856 - 1859 byl rakouským vyslancem v Sasku. V letech 1859 - 1870 byl rakouským velvyslancem v Paříži a zaujímal s manželkou významnou roli u dvora Napoleona III. Paříž opustil po vypuknutí prusko-francouzské války v roce 1870. Na ministerstvu zahraničí zůstal ještě několik let ve stavu disponibility, v roce 1874 byl penzionován. Ve Vídni stejně jako předtím v Paříži vedl s manželkou proslulý společenský salón.

Z čestných hodností získal titul c. k. komořího (1853) a tajného rady (1864). Po zřízení říšské rady byl jako majitel fideikomisu jmenován dědičným členem panské sněmovny (1861). Díky dědictví své manželky v Uhrách byl také členem uherské sněmovny magnátů. Během své diplomatické služby získal několik vyznamenání od zahraničních panovníků, v Rakousku byl nositelem velkokříže Řádu sv. Štěpána a Leopoldova řádu. V roce 1867 byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna. Po otci byl také dědicem italského titulu vévody z Portelly a titulu španělského granda I. třídy.

Po otci byl dědicem velkostatků Kynžvart a Plasy v západních Čechách, další menší statky vlastnil na Moravě (Kojetín), spolu s manželkou spravoval také dědictví Sándorů v Uhrách (zámek Sándor-Metternich kastély v Bajně). Ve Vídni byl rodinným sídlem palác na adrese Rennweg 27 (dnes italské velvyslanectví v Rakousku). Největší podíl majetku představovaly západočeské statky s rozlohou přes 20 000 hektarů půdy s hlavním sídlem na zámku Kynžvart. Zámecké sbírky na Kynžvartě obohatil především o rozsáhlý knižní fond, řadu knih si přivezl ze své diplomatické mise ve Francii. Věnoval se také rozvoji lázeňství v Kynžvartě, kde nechal v roce 1863 postavit první lázeňský dům (Metternich, dnes Orlík). Je po něm pojmenován pramen Richard.

Zemřel ve Vídni, pohřben je ale v rodové hrobce v Plasích.

V roce 1856 se oženil s Paulinou hraběnkou Sándorovou (1836 - 1921), která byla zároveň jeho nevlastní neteří. Byla c. k. palácovou dámou a Řádu hvězdového kříže. Měli spolu tři dcery: 

• Sophie princezna Metternich-Winneburg (1857 - 1941), dědička velkostatku Kojetín, manžel 1878 František Albrecht kníže Oettingen-Spielberg (1847 - 1916)
• Antoinette Pascalina hraběnka Metternich Sándor-von Winneburg (1862 - 1890), manžel 1885 Jiří Vilém hrabě z Valdštejna (1853 - 1890)
• Klementina Marie hraběnka Metternich Sándor-von Winneburg (1870 - 1963), dědička velkostatku Bajna

Protože neměl mužského potomka přešla správa majetku po jeho smrti na mladšího bratra Pavla Klementa Metternicha (1834 - 1906).

Kníže Metternich také velmi rád přiváděl do Plas své vznešené hosty. Významnou návštěvou byl v roce 1872 kardinál kníže Bedřich Schwarzenberg, arcibiskup pražský, kterého v sobotu 13. července ve večerních hodinách přivítali duchovní i úředníci před prelaturou. Arcibiskup se v průvodu s hudbou hned odebral do chrámu Páně, kde vykonal modlitbu a dostal požehnání od místního faráře. Potom se odebral do prelatury, kde přenocoval. Ale asi nejvznešenější návštěvou v Plasích byl roku 1874 anglický princ Alfred, syn královny Viktorie, který sloužil jako kapitán v britském námořnictvu. Na jeho počest se v Plasích konaly několikadenní slavnosti. První den 19. října prince pozdravil dlouhý průvod horníků a hutníků v počtu asi 150, kteří s rozsvícenými kahany nejprve vytvořili písmeno A, a potom napochodovali před bývalou prelaturu a prince pozdravili hornickým pozdravem "Glück auf". Po nich zahráli hudebníci mimo jiné i anglickou hymnu. Druhý den 20. října začala zábava na místní střelnici, která byla vyzdobená českými a anglickými prapory. První střílel princ Alfred a po něm hraběnka Pourtales a kněžna Metternich a po nich další hosté. Po skončení programu na střelnici se hosté vrátili ke knížecímu zámku, kde už je očekávalo velké shromáždění lidí. Před zámkem se objevil průvod včele s dudáky a houslisty a za nimi vyzdobené volské povozy, na nich slavnostně oblečené dívky a hoši na jednom volu i mužík převlečený za válečného invalidu. Před princem seskočili z vozů, jedna dívka ho pozdravila a všichni před ním tančili a zpívali. Za to jim princ poděkoval a spolu s ostatními knížecími hosty se odebral do zámku. V úterý 22. října pak všichni hosté z Plas odjeli. Pro všechny místní obyvatele to byl nezapomenutelný zážitek, obzvlášť pro dívku, která prince Alfreda pozdravila a dostala od něj 2 zlaté mince. 

Bohužel se v Plasích objevily i nevyžádané návštěvy, jednou z nich bylo v roce 1866 pruské královské vojsko, které překročilo hranice rakouské říše a vtrhlo do Čech. Proběhla zde bitva u vsi Sadová, kterou díky modernějším zbraním a promyšlenějším taktikám boje vyhrála pruská armáda a na čas obsadila většinu Čech a Moravy. Dne 26. července o půl třetí odpoledne přitáhlo, pruské vojsko pod vedením pána von Honwald také do Plas. V bývalé prelatuře, kterou kdysi obývali opati a po roce 1826 kníže Metternich, obsadili důstojníci, zbytek se ubytoval v hostinci "Na knížecí", v konventské nemocnici a v panském dvoře. Celé vojsko zde nebylo dlouhou dobu, odjelo již 27. července, ale další sem přicházeli, přenocovali a odcházeli. Někteří se chovali k obyvatelům Plas velmi hrubě. Teprve po uzavření míru 30. srpna si vojsko muselo hradit alespoň stravu, nocleh měli i nadále zadarmo. V den odjezdu pruského vojska, 27. července, postihla obyvatele Plas zdrcující událost. Okolo osmé hodiny ranní se rozezvučel velký zvon ohlašující požár. Z neznámé příčiny vzplála levá strana konírny. I přes pohotové hašení požáru, se hasičům a vojákům pruské armády nepodařilo zachránit krytou věž s cibulovitou bání, která se nazývala Florian a ve které byly uloženy čtyři zvony, pro které se nenašlo místo v kostelní vížce. Dodnes se neví, co požár způsobilo, někteří obyvatelé si ale mysleli, že požár založili pruští vojáci.

Paulina Klementina Metternichová, rozená hraběnka Sándorová ze Slawnitze, (25. února 1836 ve Vídni - 28. září 1921 ve Vídni) byla přední vídeňská a pařížská aristokratka proslulá svým šarmem a elegancí, významná propagátorka díla Richarda Wagnera a Bedřicha Smetany v zahraničí. 

Kněžna Paulina Metternichová se narodila do uherské hraběcí rodiny Sándorů ze Slawnitze. Její otec Moritz Sándor byl v celém rakouském císařství proslulý milovník koní přezdívaný "bláznivý jezdec" a matka Leontina byla dcerou rakouského kancléře Metternicha, u nějž Pauline strávila velkou část svého dětství.

Roku 1856 uzavřela sňatek s knížetem Richardem Metternichem, synem kancléře Metternicha (byli tak nejen manželé, ale i strýc a neteř). Manželství bylo velmi harmonické (i přes občasné milostné zálety knížete) a vzešly z něj tři dcery, Sophie, Pascalina a Clementina. Kněžna Paulina doprovázela svého chotě, který byl rakouským diplomatem, na jeho misijní pobyty nejprve na saský královský dvůr v Drážďanech, později na císařský dvůr do Paříže, kde strávili téměř jedenáct let (1859 - 1870). Zde se kněžna Paulina spřátelila s francouzskou císařovnou Evženií a stala se její nejbližší důvěrnicí. Naopak s rakouskou císařovnou Alžbětou (Sissi) se neměla příliš v lásce. Okatě přebírala povinnosti císařovny jako dobročinnost. Pořádala slavnosti, jejichž výtěžek byl věnován na dobročinné účely, zatímco císařovna Alžběta provozovala dobročinnost nenápadně a beze vší pompy a lesku. Kněžna ve Vídni také představovala módní ikonu. Co měla Pauline Metternich některého večera na sobě, to druhý večer měly i ostatní dámy. Milovala výrazné líčení (v tehdejší době ne zcela obvyklé, používané spíše lehkými ženami), kdežto císařovna Alžběta milující přirozenost to odsuzovala a vysmívala se kněžně ve svých neumělých básních.

Kněžna byla zapálenou příznivkyní kultury a milovala společenský život. Jak ve Vídni, tak v Paříži určovala módní trendy a vkus. Do Paříže a později do Čech (často pobývala na zámku Plasy u Plzně) přinesla tehdy téměř neznámý sport - bruslení. Propagovala kouření doutníků a dýmek v čistě dámské společnosti. Dopisovala si s hudebními skladateli (např. s Wagnerem, Lisztem, Gounodem, Saint-Saënsem a jinými), se spisovateli (s Prosperem Mérimée či Alexandrem Dumasem st.). Za metternišského působení v Paříži se stala propagátorkou děl Richarda Wagnera a později i Bedřicha Smetany. Jako patronátní paní kostela svatého Petra a Pavla v Kralovicích, nechala v roce 1889 uložit zanedbané mumie Gryspeků do nových dubových rakví se skleněnými víky. Gryspekové byly okradeni o své původní cínové rakve v roce 1668, když je opat plaského kláštera nechal vzít na výrobu varhan.

Jako dítě byla svědkem revoluce v roce 1848 ve Vídni. Později zažila počátek francouzské občanské války v roce 1870. Dokonce doprovázela císařovnu Evženii na její cestě do exilu ve Velké Británii. Zemřela roku 1921 ve Vídni. Byla svědkem slávy i pádu francouzského i rakouského císařství a v prvních letech po první světové válce se stala živoucím symbolem dvou ztracených světů. 

Knížecí pivovar Plasy je minipivovar nacházející se v části prostorů bývalého pivovaru v areálu kláštera v Plasích. Byl znovuotevřen v roce 2015, čímž tak navázal na několika set let starou pivovarnickou a sladovnickou tradici na severním Plzeňsku. První historicky doložené zmínky o místním pivovaru jsou již z roku 1550. Předpokládá se ale, že zde pivo vařili mniši už v roce 1144 a to nedlouho po založení cisterciáckého kláštera.

Přesné datum založení pivovaru v Plasích není znám. Jeho historie je však spjata s historií zdejšího cisterciáckého kláštera, který byl založen roku 1144. První písemná zmínka je z roku 1599, kdy si tehdejší opat Adam Wild stěžuje, že "lidé moji žádných piv neberou". V roce 1744 se převor plaského kláštera Benedikt Scheppl zmiňuje ve svém díle Lapis sepulchralis v části De abbatibus monasterii Plassensis i mimo jiné o pivovaru, sladovně, mlýnu a drtírně krup na dolní hranici kláštera. Dne 9. listopadu 1785 je klášter zrušen a tak pivovar spolu s ním přechází pod správu Náboženského fondu. V roce 1826 kupuje pivovar i s celým plaským panstvím Klemens Wenzel Nepomuk Lothar kníže z Metternich-Winneburg za 1.100.050 zlatých. Kapacita pivovaru však již nepostačovala poptávce a tak byl na základě projektu stavitele Nobacka z Prahy postaven v zadní části konventu nový moderní pivovar, který byl 10. ledna 1870 vysvěcen a následně již 12. ledna 1870 se vařila první várka. V roce 1890 byly zřízeny ležácké sklepy pod konventem a u kostela. Dne 27. srpna 1894 v přibližně 15:30 hodin vznikl od požahování sudů požár, který byl zdoláván celý následující týden a za oběť mu padly střechy a krovy konventu. Avšak v již následujícím roce byly provedeny nezbytné opravy. V roce 1898 byla provedena rozsáhlá přestavba budov včetně kompletní výměny vnitřního vybavení, v roce 1900 pak byla dobudována nová sladovna. Ve 30. letech 20. století vyrábí pivovar 10° výčepní pivo, 12° světlý ležák a 14° exportní pivo Republikán. V roce 1946 Zámecký pivovar Plasy, firma Metternich-Winneburg, přechází pod národní správu a následně v roce 1949 pod Západočeské pivovary, n.p. V roce 1966 byl poslední výstav piva a následujícího roku ukončila činnost i sladovna. Pivovar tak byl k 31. prosinci 1967 zrušen. Následně využívalo po přestavbě prostory spotřební družstvo Jednota v Plasích jako sodovkárnu, sklady a kanceláře. Krátkou dobu se zde stáčelo i pivo Gambrinus dovážené z Plzně cisternami.

Novodobá historie vaření piva v Plasích začíná v roce 2008 kdy objekt bývalého pivovaru přechází pod Národní technické muzeum a vzniká projekt památkové obnovy objektů s následným využitím historických objektů. Tím se otevřela možnost vrátit do části prostorů bývalého pivovaru opět výrobu piva. V roce 2012 vzniká společnost Knížecí pivovar Plasy s.r.o., jejíž snahou je i přes nemalé úřední komplikace rozběhnout ve zrekonstruovaných historických prostorách původní spilky a ležáckého sklepa výrobu. V červenci roku 2015 je uvařena 1. várka a 15. srpna 2015 otevřen pivovar veřejnosti včetně stylového šenku s restaurací.

• Vašnosta 10° - spodně kvašené světlé výčepní pivo plzeňského stylu.
• Vidlák 11° - svrchně kvašený pšeničný ležák
• Metternich 12° - spodně kvašený světlý ležák plzeňského stylu.
• Felčar 13° - polotmavý speciál.
• Nachmelenec 11° - Ale - svrchně kvašené pivo anglického typu.
• Vánoční Bock 17° - svrchně kvašený polotmavý speciál
• Barley wine 17° - svrchně kvašený polotmavý speciál stylu barley wine s příchutí irské whiskey, dokvašovaný v dubových sudech po francouzském víně odrůdy Chardonnay

Sládkové:

• Kolem roku 1611 první známý sládek Belvl
• 1784 - 1799 Josef Böhm
• Do roku 1864 Jan Pukl
• Od roku 1864 Karel Anzenbacher
• Kolem roku 1900 Jan Pukl
• 1907 - 1929 Josef Anzerbacher
• Od roku 1930 Josef Procházka
• Od roku 1946 Bohuš Říšský