Poutní místo Skalka

Skalka je 553 metrů vysoký ostroh v Brdské vrchovině a zároveň poutní místo, kde leží unikátní krajinný a architektonický prvek barokního areálu Skalka s barokním kostelíkem sv. Máří Magdaleny, klášterem, rekolekčním domem (poustevnou / modlitebnou) a křížovou cestou (14 zastavení). Nachází se 27 km jihozápadně od Prahy v okrese Praha - západ, v katastrálním území města Mníšek pod Brdy. Ve středověku tudy vedla Zlatá stezka. V současné době jde o turisty oblíbené místo, využívané pro turistiku i v zimních měsících na běžkách. V červenci 1889 sem byla z Řevnic zavedena historicky třetí turistická značená cesta Klubu českých turistů. V barokním areále Skalka se koná mnoho kulturních a společenských akcí, sál kláštera je oblíbeným výstavním a koncertním sálem.

Na sklonku 17. století vyrostl na skalnatém ostrohu Rochota nad Mníškem komplex budov, později nazývaný Skalka. Kostelík, klášter a poustevnu dal postavit syn zakladatele mníšeckého zámku Servác Ignác Engel z Engelsflussu po velké morové epidemii, která se nevyhnula ani jeho rodině. Po vykoupení potřebných pozemků z vlastnictví dobříšského knížete Mansfelda se započalo se stavbou. 

Kostel je zasvěcen sv. Maří Magdaleně a vzorem pro stavbu je kaple v jeskyni La Sainte Baume v jižní Francii, kde Maří Magdalena podle legendy ze 6. století třicet let žila. Engel získal pro své plány slavného barokního architekta Kryštofa Dientzenhofera, vyslal ho na studijní cestu do Provence a ten inspiraci zhmotnil do podoby českého baroka. Tato stavba s elipsovitou svatyní a čtvercovou věží patří mezi nejhodnotnější barokní stavby v Čechách. Interiér představoval jeskyni, podlaha byla pokryta křemennými oblázky, ze stěn a stropu visely krápníky. Na výzdobě interiéru se podíleli významní umělci baroka, např. řezbář Jan Bendl nebo malíř Karel Škréta. Stavba za dozoru mníšeckých polírů byla hotova za pouhé dva roky (1692 - 1693). 

Současně s kostelem vznikal klášter a poustevna ("rekolekční dům"), které rovněž navrhl K. Dientzenhofer. I zde se nacházely skvosty barokního umění. Nejcennější skaleckou památkou byl patrně nástropní obraz Sv. Máří Magdalena od Petra Brandla. Tato freska se nacházela v klášterním refektáři a vzhledem k době jejího zrodu je zajímavá odklonem od tradiční barokní metody kontrastního šerosvitu. Obraz je považován za jedno z nejvýznamnějších Brandlových děl. Při poškození areálu Skalky poddolováním v 50. letech (20. století) byl obraz přenesen na plátno a umístěn v kostele sv. Václava v Mníšku. Velká nástropní freska Nanebevzetí Panny Marie, s pozoruhodnou nožkou anděla z obrazu plasticky vystupující (vzniklá Brandlovou opravou původní nožky stvořené pomocníkem), byla "darována" sovětským osvoboditelům. Dalším zajímavým dílem je Pieta sochaře Jana Brokoffa umístěná v poustevně.

Pro dokončený klášterní areál byla část okolního lesa přeměněna na pole a založen poplužní dvůr. Vše bylo připraveno, ale klášteru nebylo v církevních kruzích přáno, a tak se plánovaný příchod benediktinů na Skalku neuskutečnil. Zakladatel Skalky umírá roku 1704, aniž by byla jeho představa naplněna. Zprovoznit klášterní areál se nepodařilo ani dalšímu z mníšeckých pánů Ignáci Karlu Engelu z Engelsflussu. Tento neutěšený stav trval až do 12. října 1762, kdy byla sepsána a stvrzena nadační listina kláštera a na Skalku přichází řád františkánů. O to se přičinila po dlouhých a složitých jednáních hraběnka Benedikta Čejková z Olbramovic, zbožná tchyně nového majitele panství Václava Ignácia z Unvertu, které se po více než padesáti letech podařilo probudit Skalku k životu. Provedla nejnutnější opravy, dala postavit křížovou cestu a zajistila klášteru fundace. Pod kostelíkem dala vybudovat rodovou hrobku Unvertů. Řád františkánů spravoval Skalku, která se stala oblíbeným poutním místem, až do konce 2. světové války. Od konce 19. století se Skalka stává též vyhledávaným turistickým cílem (v roce 1889 sem byla vyznačena třetí česká značená cesta pro turisty). Chudý řád františkánů však neměl dostatek prostředků na opravu objektu, a tak Skalka v roce 1925 změnila majitele (stala se jím Náboženská matice). Po II. světové válce se nacházela ve velmi špatném stavu a v roce 1947 byla nákladem více než jednoho milionu korun rekonstruována. Po deseti letech se však z areálu stala prakticky neobyvatelná zřícenina. Zůstala pouze restaurace v barokní budově hostince, která byla v provozu ještě v roce 1968, ale i ta byla později zbořena a již nebyla obnovena. Její ruiny se nalézají za novým roubeným domkem "občerstvení" spolu se zříceninami hájovny. Areál, včetně jezírka s lekníny, byl obnoven až po roce 1989, série obrazů Petra Brandla, z nich většina skončila v Rusku, se sem však již vrátit nemohla. 

Nedlouho po rekonstrukci v roce 1947 skalecký areál opět chátral. Kvůli lhostejnosti, neúctě k uměleckým a kulturním hodnotám po roce 1948 a poddolování se staly ze Skalky rozvaliny. Hrobka Unvertů pod kostelíkem byla vypleněna a obrovská trhlina ve východní zdi Dientzenhoferova kostelíka sv. Máří Magdaleny dosáhla rozměrů 13 x 1 m. Teprve na konci 80. let (20. století) se na Skalku začal vracet stavební ruch a budovy byly zvolna nákladně opravovány. V současné době je částečně opravena kaple sv. Máří Magdaleny a dokončena oprava kláštera. 

Klášter byl prakticky znova postaven na zbytcích dřevinami zarostlých základů a obvodových zdí. Křížová cesta je též částečně opravena, avšak pouze po stránce stavební, nikoliv po stránce obrazové a sochařské. V roce 2010 vyhlásilo město Mníšek pod Brdy veřejnou sbírku na záchranu a výzdobu křížové cesty. Na sbírce spolupracuje i Římskokatolická farnost Sv. Václava v Mníšku pod Brdy. V roce 2010 došlo ke stabilizaci pozůstatků budovy bývalé hájovny a k obnovení barokní poutní stezky z města na Skalku. V naprostých rozvalinách je původní budova, která byla vystavěna jako škola adjunktů. Zároveň je zcela zničen poplužní dvůr.

Skalecká pouť se koná v těchto prostorách pravidelně vždy v sobotu před svátkem sv. Máří Magdaleny (22. července). Od 10:00 hod začíná před kostelíkem slavnostní zpívaná mše, celebrovaná důstojným otcem mníšecké farnosti sv. Václava, za účasti kněží z okolních farností (Nový Knín apod.). V roce 2015 přislíbil též svojí účast pan arcibiskup Dominik kardinál Duka. 

Poutní místo je chráněno jako nemovitá Kulturní památka České republiky.

Mohutný dřevěný kříž stojí na skále západně od kostela. Při něm pamětní kámen, připomínající mníšeckého rodáka a znalce historie Jana Šťastného (1894 - 1967). Od kříže je krásný výhled na město Mníšek pod Brdy.

Bývalý železnorudný důl se nacházel při jižním úpatí hory. Má 32 pater (dosahuje hloubky 220 m), 16. patro je spojeno s bývalými hrudkovnami v Mníšku 1 270 metrů dlouhým tunelem. Spodní patra dolu zatopena, slouží jako zdroj vody pro Mníšek. Je nepřístupný. Ve svahu pod kostelíkem jsou  údajně patrné propadliny a zabořená ústí štol.

Nejstaršími doklady o těžbě jsou hornické mapy z roku 1746, kdy zde byla jáma Antonína Paduánského - z rozsahu zde zobrazených důlních děl je zřejmé, že těžba zde tou dobou probíhala již dlouho. Současná těžba začala v roce 1824, nejprve povrchově a později i hlubinně štolami. Západní část dolu byla otevřena štolou Tereza (v hloubce 20 m - doložena již roku 1840), později Novou štolou (též Dědičnou či Odvodňovací - v hloubce 40 m), východní část Bernardovou štolou (v hloubce 30 m). Mezi štolami byla vyhloubena těžní a větrací jáma Josef. Ruda byla tehdy odvážena do Staré Huti u Dobříše (o Staré Huti se dočtete více zde). Roku 1914 koupila důl Živnostenská banka, 1938 pak Pražská železářské společnost, která jej přejmenovala na Důl XIV. Největšího rozmachu dosáhla těžba v 50. letech 20. stol. V 60. letech byl dokonce po krátkou dobu objemem těžby největším hlubinným rudným dolem v republice. Ruda však nebyla kvalitní, proto byla těžba roku 1966 ukončena. Následně zde ještě dva roky probíhaly pokusy o těžbu křemenců jako přísady pro zpracování hliníku. V současné době je důl v držení občanského sdružení Montánní společnost, které uvažuje o vybudování hornického skanzenu.

Zajímavosti:

Na zdejší hájovně se odehrává román Růženy Svobodové Pokojný dům. Též se zde odehrává děj veršované povídky Václav Živsa od Svatopluka Čecha. Vedle Růženy Svobodové a jejího manžela F. X. Svobody jezdila na Skalku i řada dalších významných literátů - Svatopluk Čech, Ignát Herrmann, Jaroslav Vrchlický, Antonín Klášterský, Antonín Sova, Josef Hora, F. X. Šalda, Vladislav Vančura...

Před vybudováním poutního areálu se vrch údajně nazýval Rochota, což je jméno, které se v prostorů Hřebenů západně od Mníšku vyskytuje poměrně často.

Trasu jsem si zvolila z Berouna-Závodí od vlakového nádraží, kde jsem zaparkovala auto. A dalších cca 22 km mě čekalo na elektro kole, rovinka, rovinka, rovinka, přes 300 výškových metrů stoupání (4,2 km do kopce), na které se v tomto případě opravdu těším. 

No a ještě cesta zpět. Abych to měla pestřejší, jela jsem přes Kytín, rozcestník Na soudném, Halouny, přes Svinaře (kolem Svinařského zámku) až do Zadní Třebáně, Hlásné Třebáně a odtud stejnou cestou zpět přes Karlštejn, Srbsko až do Berouna. Trasa 30,6 km. 

Moje celková trasa se zajížďkami byla nakonec 58,2 km a nemůžu sedět :-))). Zase jedna "křížová" cesta.

Jinak pro pěší sem vede zelená naučná turistická stezka z Mníšku pod Brdy. Má cca 2,2 km a trvá necelou hodinku.