Knihov u Zdic
Zdice jsou největší město okresu Beroun, které leží asi 40 km jihozápadně od Prahy.
Údolí pod Knihovem vytvořila svojí erozivní činností říčka Litavka. Úrodné bahno, které tu usadila, umožnilo rozvoj zemědělství a trvalé osídlení. Tak vznikly pravděpodobně i Zdice. První ověřené písemné doklady o existenci Zdic pochází z roku 1147, kdy patřily pražskému biskupství, které na zemské stezce z Prahy do Plzně a Bavorska vybíralo clo. V té době byl ale název obce uváděn v latinských spisech jako Alba Ecclesia (Bílý kostel), patrně podle místního kostelíku vystavěného z bílého kamene a zářícího do daleka svojí barvou. V roce 1302 král Václav II. odejmul Zdice biskupství a přidělil je Berounu. Za husitských válek byly neutrální půdou mezi husitským Berounem a Zikmundovým Žebrákem. Proto se zde také 16. října 1424 v zájezdním hostinci konal sjezd katolické a husitské šlechty, který měl dojednat smír mezi bojujícími stranami. K dohodě však nedošlo.
Zdice ještě několikrát změnily svého majitele. Král Zikmund je přidělil k Točníku a od roku 1622 se staly majetkem přímo královského dvora. V převádějící listině jsou označeny jako kvetoucí městečko. Později ale ztratily svoje významné postavení. Během Třicetileté války byly postiženy řáděním vojenských oddílů. Dokonce se v roce 1631 staly bitevním polem, když se zde střetlo 500 saských jezdců s chorvatskou jízdou. Po Třicetileté válce se zpustlé městečko stalo poddanskou vesnicí.
Teprve vybudování důležitého železničního uzlu a nákladního překladiště propojujícího Českou západní dráhu vedoucí z Prahy do Plzně (1862) se severojižní trasou rakovnicko-protivínskou (1876), vedlo k bouřlivému rozvoji obce. Navíc se v dole Hrouda začala těžit železná ruda, která byla do hutí v Králově Dvoře dopravována lanovou dráhou svého času nejdelší v Rakousku-Uhersku.
Historicky nejpamátnější budova ve Zdicích je budova dnešní radnice. Ve sklepě jsou zachovány valené gotické klenby. V roce 1527 byla v této budově současně zájezdní hospoda i pošta. Lze oprávněně předpokládat, že sloužila tomuto účelu již o sto let dříve. Roku 1597 je tento hostinec uváděný pod názvem U Krále Václava IV.
Ještě v roce 1735 je dokladován původní středověký dům, který byl později barokně přestavěn. Ve 2. pol. 18. století byly provedeny klasicistní úpravy. Roku 1779 byl zdejší pošmistr Jan Karel Gobes za své služby povýšen do šlechtického stavu s predikátem von Treuenfeld. Z této doby pochází mansardová střecha a ozdobný železný balkón s krásně kovanou mříží, na které je ve věnci Gobesův monogram GT. Pošta zde byla umístěna přibližně do konce 18. století, kdy byla přemístěna do č.p. 25 (tzv. Holečkův statek, který byl zbourán v roce 1978 pro potřebu stavby místní školy).
V protektorátních dnech 18. - 19. listopadu 1939 byla v této budově fašisty zadržována část z celkového počtu 800 internovaných zdických mužů ve věku 16 - 60 let v důsledku vyšetřování zinscenovaného ozbrojeného přepadení vojína wehrmachtu. Do poloviny roku 1951 byl v budově hostinec. Poté sem byl přemístěn místní národní výbor a od té doby budova slouží jako radnice doposud.
V historickém středu města, naproti radnici, se nachází barokní kostel Narození Panny Marie z pol. 18. století. Vznikl přestavbou tehdejšího gotického kostela pocházejícího údajně z konce 13. století. Byl z vápence a v širokém okolí byl znám jako Bílý kostel. V letech 1747 - 1749 byl z větší části stržen a přestavěn v barokním slohu tak, jak je znám nyní. V roce 1886 byly zakoupeny věžní hodiny od pražského hodináře Hainze, 400 zl. na ně věnoval farář Vodrážka, 100 zl. dala obec.
Nejstarší památkou je zvon sv. Josef datovaný do roku 1492 (nyní je umístěn v chrámové lodi) a křtitelnice z roku 1552. V roce 1993 byly do věže instalovány čtyři nové zvony: Nejsvětější trojice (1 160 kg), Panna Marie (490 kg), sv. Václav (290 kg) a sv. Anežka (150 kg). Pocházejí ze zvonařské dílny rodiny Dytrychových z Brodku u Přerova. Původní zvony byly odstraněny v roce 1942.
Zajímavostí zdického kostela je, že dne 11. května 1842 v něm P. Josef Vorel oddával Karla Jaromíra Erbena a Barboru Menčířovou ze Žebráku. V roce 1901 okresní hejtmanství povolilo zbourání staré hradební zdi kolem kostela. Tím došlo k rozšíření císařské silnice mezi kostelem a hostincem U Pánků (hostinec U Krále Václava IV.) a také mezi kostelem a farou. Od kostela až k radnici (tehdy byla v domě č.p. 37 nad kostelem) byl vybudován z bílých cihel nový chodník.
Nejstarší písemná zpráva o zdické faře je z roku 1352. Současná farní budova byla postavena roku 1810. Je na ni umístěna pamětní deska označující, že zde v letech 1835 - 1874 působil P. Josef Vorel, skladatel písní, z nichž mnohé zlidověly. Pro sociální cítění, vlastenectví a hudební nadání byl významnou osobností tehdejší doby nejen ve Zdicích, ale i v celém Berounsku. Byl spoluzakladatelem Občanské besedy Zdík. Zemřel v roce 1874 a je pochován na zdejším hřbitově hned vedle kapličky.
Odhalení pamětní desky z kararského mramoru P. Josefu Vorlovi od pražského sochaře Otto Sandtmera se uskutečnilo v roce 1882. Akademický spolek pražského kraje "Jungmann" tak uctil společně s místní radou památku Josefa Vorla. Na oslavy s kulturním programem a pochodňovým průvodem přijelo ve dnech 19. a 20. srpna 1882 mnoho hostí z okolí i z Prahy.
Do roku 1696 byla zdická farnost samostatná, dalších 150 let náležela k farnosti žebrácké. Přičiněním pátera Vorla se roku 1846 od žebrácké odtrhla a stala se opět samostatnou.
Hřbitov se původně nacházel kolem kostela Narození Panny Marie. Současný hřbitov byl založen roku 1776. Urnový háj byl slavnostně předán veřejnosti v září 1946. Významné osobnosti na zdickém hřbitově: P. Josef Vorel (1801 - 874) - kněz, skladatel a buditel, Ing. Karel Prokš (1851 - 1898) - cukrovarník a vynálezce, Josef Poncar (1902 - 1986) - hudebník, skladatel dechové hudby, kapelník a dirigent. Řada jeho písní zlidověla, např. Přes dvě vesnice nebo Zdická polka.
U příležitosti 20. výročí Sametové revoluce byl dne 17. listopadu 2009 odhalen na místním hřbitově pomník věnovaný všem popraveným a nevinně žalářovaným občanům naší republiky, kteří v 50. letech 20. století se stali oběťmi nezákonných a vykonstruovaných politických procesů. Mezi popravenými byli i dva zdičtí rodáci Karel Bacílek (1920 - 1949) a Jiří Kodet (1929 - 1950).
Kopec Knihov, po němž je pojmenován místní lesopark, má vrchol ve výšce 369 m. n. m. Zvláštní název, který původně zněl Kněhov (Kniehov), je prý odvozen od toho, že na jeho plochém břehu stál v minulosti knížecí hrádek. Ten byl důležitým strážním bodem nad křižovatkou obchodních cest. Od zemské stezky, vedoucí z Prahy do Bavorska, odtud odbočovala jižní trasa směřující přes Lochovice a Příbram do jižních Čech a Rakouska. Strategická poloha Knihova byla dána také tím, že se nachází v blízkosti soutoku říčky Litavky a Červeného potoka. Oba toky pramení v Brdech a spojují svoje vody na jižním úbočí Knihova na přilehlé louce v blízkosti dálnice Praha - Plzeň. Existence knížecího hrádku je však historicky nepodložena. Archeologický průzkum v 90. letech 20. století ale potvrdil na Knihově přítomnost hradiště.
Název Knihov je také vysvětlován jiným způsobem. Podle jedné z pověsti zde kdysi jezuité objevili jámu, kde byly ukryty zakázané protestantské knihy, které pak slavnostně na temeni kopce spálili.
K osídlení údolí pod Knihovem došlo pravděpodobně za vlády knížete Břetislava I. Ten roku 1039 při svém tažení do Hnězdna za ostatky sv. Vojtěcha zajal polské Hedčany a přivedl je do Čech. K jejich pobytu jim v okolí vykázal okraje lesa Černína. Jedna skupina se usadila také pod Knihovem a údajně podle svého vladyky Zdíka se osada začala nazývat Zdice.
V minulosti sloužil lidem Knihov také k získávání stavebního materiálu. Důkazem jsou staré opuštěné lůmky, v nichž ještě donedávna těžili hrubozrnný pískovec. Z geologického hlediska je převážná část vrchu tvořena střídavě vrstvami pískovců, prachovců a drob. Na úbočí zasahují z okolí i souvrství břidlic. Všechny tyto horniny vznikly asi před 450 miliony let v období ordoviku (starší prvohory) usazováním v moři, které se zde tehdy nacházelo.
V době Joachima Barranda (1799 - 1883), který proslavil střední Čechy, dnes známé jako Barrandien, po celém světě a nasbíral, popsal a publikoval stovky zkamenělin, byly právě v okolí Zdic četné lokality. Jemné a křehké břidlice se však za více než 100 let zcela rozpadl a naleziště tak nejsou známa. Okolí Zdic však přesto poskytlo stovky dobře zachovaných zkamenělin z druhé periody starších prvohor - z ordoviku (cca 450 milionů let). Kromě typických vládců prvohorních moří - trilobitů - se podařilo objevit graptolity, mlže, plže, hlavonožce a celé široké spektrum mořské fauny. Nejvýznamnější lokalitou je jistě proslulý Levín, tedy svah nad dálnicí u Králova Dvora, kde byly v tzv. králodvorských břidlicích objeveny stovky fosilií. Mezi nejvyhledávanější trilobit bezesporu patřil veliký Selenopeltis vultuosa, jehož exempláře mohou měřit až 15 cm.
Ze současných živočichů, kteří Knihov obývají, jsou nejnápadnější ptáci. Svoji přítomnost navíc prozrazují charakteristickým hlasem. Zpěvem se vzájemně dorozumívají a ohraničují svoje teritorium. Jedním z prvních příslibů jara je daleko slyšitelný flétnový hlas kosa, který můžeme slyšet i za tmy. Mimo kosa se na Knihově vyskytuje celá řada dalších zpěvných ptáků, jako například pěnkava obecná, drozd zpěvný a různé druhy sýkor. Krátkým drnčivým bubnováním do kmenů stromů oznamují svoji přítomnost datlovití ptáci. Nejhojnější je strakapoud velký. Živí se většinou hmyzem, který vyhledává pod kůrou, olejnatými semeny nebo mízou stromů. Dutiny na hnízdění si vytesává dlátovitým zobákem. Cestou lesem nás někdy doprovází pronikavý křiklavý hlas. Tím nezaměnitelně varuje všechny obyvatele lesa před naší přítomností sojka obecná. Jako všichni krkavcovití ptáci je i sojka neobyčejně inteligentní, bystrá a zvídavá. Je všežravec. Její potravu tvoří různé bobule a plody, loví hmyz a drobné hlodavce, někdy si pochutná i na ptačích vejcích a mláďatech. Koncovým článkem zdejších potravních řetězců jsou dravci, kteří se významně podílí na udržení biologické rovnováhy. Na Knihově, kde les přechází v otevřenou krajinu, můžeme spatřit plachtit káně lesní. Rozpětí křídel má kolem 130 cm a je naším nejběžnějším dravým ptákem. V průměru se jeho hnízdní hustoty pohybují v rozmezí 7 - 40 párů na 100 km2. Hlavní složkou potravy káněte jsou hraboši. Tvoří 71 % jeho kořisti, za rok jich uloví až 2 000. Káně zasluhuje naši ochranu, neboť zabraňuje přemnožení těchto škůdců v zemědělství.
Bohaté porosty dřevin, které mají lesní charakter, nejsou na Knihově původní. Už jejich druhová skladba napovídá, že se nejedná o přirozený biotop. Stromy na Knihově vysadil Okrašlovací spolek na konci 19. století. Řada druhů patří dokonce mezi cizokrajné. Do Čech se dostaly většinou jako okrasné rostliny vysazované do parků. Jiné z dřevin náleží sice k domácím středoevropským druhům, ale v přirozených podmínkách rostou převážně na jiných stanovištích. Nejhojnějším jehličnanem na Knihově je borovice černá, pocházející z jižní Evropy. Tato nenáročná a odolná dřevina dobře roste a rozmnožuje se. Ani další známý jehličnatý strom, modřín opadavý, není v Čechách původní. V 19. stol. byl lesníky šířen ze semen dovezených z Jeseníků a Alp. Dnes všude běžný trnovník akát má domovinu ve východní části USA. Do Evropy ho přivezl v roce 1640 francouzský botanik Jean Robin. Akát se dobře přizpůsobil a na mnoha místech vytlačil původní druhy dřevin. Navíc mění chemické vlastnosti půdy a negativně ovlivňuje typická společenstva rostlin a hub. Ze Severní Ameriky pochází i dub červený, pojmenovaný podle nápadného zbarvení podzimních listů. Na Knihově jsou však více zastoupeny klasické domácí druhy - dub zimní a dub letní. Mezi běžné zdejší stromy patří také javory. Hojný jasan ztepilý se ve volné přírodě vyskytuje spíše v lužních lesích nebo na sutích.
Z keřů kolem cest můžeme pozorovat např. růži šípkovou, lísku obecnou, hlohy, jeřáby, ptačí zob, svídu krvavou a také původně severoamerický pámelník bílý, vytvářející typické bílé bobule, které při prudkém zmáčknutí praskají. K pestré paletě místních druhů dřevin patří i jilm horský a jeřáb břek.
Dřeviny mají v přírodě velký význam. Vytvářejí kyslík, pohlcují oxid uhličitý, prach a hluk. Udržují vodu v krajině a plní důležitou protipovodňovou funkci. Na svazích zabraňují erozi půdy. Mají podstatný vliv na utváření klimatu, zvlhčují a ochlazují ovzduší a podílejí se na koloběhu vody v přírodě. Lesy vytvářejí prostředí pro život ostatních organizmů - živočichů, bylin i hub.
Spolková, osvětová a kulturní činnost mají ve zdicích hluboké tradice. Vysázení stromů, stejně jako vybudování řady zařízení pro víkendovou rekreaci a sport na Knihově zrealizoval Okrašlovací spolek již v 19. století.
Mezi nejvýznamnější osobnosti spojenými se Zdicemi patří kronikář Kosmas, který se zde v roce 1045 údajně narodil. V letech 1835 - 1874 pobýval na místní faře již výše zmíněný pátek Josef Vorel. Stýkal se se známými vlastenci a spisovateli, jako byli Josef Jungmann, Šebestián Hněvkovský a bratři Nejedlí. Josef Vorel byl také hudební skladatel, dodnes je známá jeho píseň "Nad Berounkou pod Tetínem růže již se červená", na jejímž počátku byla sázka s básníkem Josefem Krasoslavem Chmelenský. Ten se údajně vsadil, že napíše báseň dřív, než Josef Vorel vypije šálek kávy. Zdický pátek sázku otočil a slíbil, že složí k veršům melodii dříve, než básník vykouří doutník. Josef Vorel společně s učitelem Michálkem založil občanskou besedu Zdík s literárním, pěveckým a divadelním odborem. Známý básník K. J. Erben měl v roce 1842 ve zdickém kostele svatbu a v letech 1857 - 1858 pracoval v místním cukrovaru jako účetní Josef Němec, manžel Boženy Němcové.
Na Knihově má památník spoluzakladatel Sokola Dr. Miroslav Tyrš. Památník byl odhalen roku 1932 u příležitosti 100. výročí jeho narození. Nedaleko odtud v myslivně Na Králi se v roce 1860 seznámil s Jindřichem Fügnerem a z jejich vzájemného přátelství vzešla sokolská myšlenka. Tělovýchovné tradice nevynechaly ani samotný Knihov. Bylo tu vybudováno možná 1. tenisové hřiště v Čechách. Ve Zdicích se hrál vždy dobrý fotbal a v 60. letech 20. století vynikající volejbal na celorepublikové úrovni.
K nejstarším spolkům ve městě patří Sbor dobrovolných hasičů založený roku 1882. V roce 1923 vznikl místní Klub českých turistů.
Budova sokolovny vznikla v ulici Husova přestavbou tovární budovy zakoupené Sokolem od Josefa Kunce. Slavnostní otevření sokolovny se uskutečnilo 18. července 1914. Tehdy měli zdičtí sokolové za sebou už 21 let své činnosti. Po vypuknutí 1. světové války byla sokolovna přeměněna na vojenský lazaret. Teprve po vyhlášení Československé republiky začala být používána ke svému účelu. Kromě cvičení sloužila díky projektu jeviště a přilehlých prostor, včetně balkonu, k realizaci řady divadelních představení. V roce 1938 se stala sokolovna po několik měsíců dočasným domovem pro uprchlíky z pohraničí, v průběhu války byla zabrána okupanty pro ubytování německých vojáků. Byla zde německá autokolona, sklad materiálu pro vojenský zeměpisný ústav, speciální optický materiál pro zvětšování leteckých snímků, pohonné hmoty a jiné.
V protektorátních dnech 18. - 19. listopadu 1939 byla v této budově fašisty zadržována část z celkového počtu 800 internovaných zdických mužů ve věku 16 - 60 let v důsledku vyšetřování zinscenovaného ozbrojeného přepadení vojína wehrmachtu.
Jako tělovýchovné zařízení byla sokolovna používána do začátku 80. let, poté sloužila jako společenský dům.
Roku 1926 se rozhodla družina válečných invalidů postavit budovu biografu. Byla postavena v duchu české kubistické architektury. Dne 21. listopadu 1945 bylo "Bio invalidů" převzato do státní správy s názvem "Kino Republika - Zdice". Od 1. dubna 1957 kino patřilo do vlastní správy města. Velkým kulturním svátkem pro Zdice a okolí byl 4. březen 1959, kdy se začaly ve zrekonstruovaném kině promítat širokoúhlé firmy. V současné době je budova bez původního využití.
Teprve na konci 90. let 20. století bylo archeology Ústavu archeologické památkové péče středních Čech objeveno na vrchu Knihov hradiště. Opevněný areál, umístěný pouze na vrcholové protáhlé plošině, je ze všech stran chráněn strmými svahy. Hradiště s rozlohou 1,2 ha má délku 330 m a šířku od 20 do 65 m. Je složeno ze dvou opevněných částí - akropole a předhradí. Akropole byla umístěna v nepatrně vyšší západní části plošiny a má rozměry 120 x 40 - 65 m. Na východní straně ji od předhradí oddělovala dřevohlinitá hradba, která byla odrbou v mladších obdobích rozvlečena a dnes se projevuje jen jako výrazná mez o délce 50 m. Před ní je víceméně patrná mělká a široká brázda, která by mohla představovat zanesený příkop.
Na akropoli navazuje níže položené předhradí ve východní části plošiny o rozměrech 210 x 20 - 40 m. Ještě dnes zde můžeme spatřit výrazné pozůstatky opevnění: částečně zanesený příkop s dochovanou hloubkou 1,2 m a šířku 6 m a rozpadlé hradby (tzv. val) o současné šířce 7 m a výšce 1,3 m, které chránily předhradí na lehce přístupné východní straně. Oba prvky opevnění jsou zachované jen v délce 14 m, neboť jejich další průběh byl zničen novověkým lomem. Na bocích předhradí i akropole bylo nad strmými svahy vybudováno pravděpodobně jen lehčí opevnění v podobě palisády či jiné dřevěné konstrukce. Jeho charakter může objasnit pouze rozsáhlejší archeologický výzkum.
Při drobném zjišťovacím výzkumu (sondáži) a povrchových sběrech byly zjištěny početné archeologické nálezy, které nám umožňují udělat si základní představu o vývoji pravěkého osídlení. Vrch byl poprvé obydlen ve straším úseku pozdní doby kamenné (cca 4300 - 3400 př. n. l.). Nevíme ovšem, zda už byl kopec v této době nějakým způsobem ohrazen. Nejvýraznější doklady po lidských aktivitách pocházejí z konce starší doby železné (6. a 5. století př. n. l.), kdy bylo zřejmě také vybudováno dvoudílné opevnění. Intenzivní osídlení se soustředilo především do prostoru akropole.
Díky příznivým klimatickým a půdním podmínkám je širší okolí Zdic intenzivně osídleno od doby nejstarších zemědělců (ve střední Evropě cca 5500 př. n. l.) až do současnosti. Osady pravěkých (ale i středověkých) zemědělců byly kvůli životadárné vodě zakládány v naprosté většině v údolí řek a říček nebo v těsné blízkosti drobných potůčků a pramenů.
V nejbližším okolí Knihova se osídlení soustřeďuje do dvou prostorů - do rovinatého terénu u drobného potůčku na západě od Levína (cca 700 m severně od Knihova) a potoku na severovýchodním okraji Zdic (cca 500 m severozápadně od Knihova).
V letech 2001 - 2002 bylo při záchranném archeologickém výzkumu Ústavu archeologické památkové péče středních Čech prozkoumáno přes 250 objektů (kůlových a zásobních jam, polozemnic, pecí a jam neznámého účelu) jako posledních pozůstatků zaniklých sídlišť ze starší (cca 2200 - 1600 př. n. l.) a mladší (cca 1300 - 1000 př. n. l.) doby bronzové, z mladší doby železné (450 - 35/25 př. n. l.) a doby římské (35/25 př. n. l. - 370 n. l.). K tomu je ještě nutno přičíst dva hroby z doby halštatské (750 - 450 př. n. l.). Z obou nejstarších sídlišť z doby bronzové se zachovalo pouze několik sídlištních a zásobních jam obsahujících fragmenty keramiky, zvířecí kosti, kamenné artefakty a několik poztrácených zlomků bronzových předmětů. Z laténského sídliště bylo také odkryto pouze několik sídlištních objektů. Vedle obvyklých zlomků keramiky a zvířecích kostí byly objeveny poměrně významné nálezy: celý horní díl rotačního mlýnku na obilí, tři zlomky modrých skleněných náramků, část černého náramku, bronzové loukoťové kolečko a další drobné artefakty.
Nejvíce prozkoumaných objektů patří germánskému sídlišti z 2. - 3. století po Kristu. Můžeme sem zařadit sedm zásobních jam, tři velké pece, z nichž jedna obsahovala větší množství celých keramických nádob, jednu hlubokou jámu - patrně studnu - dvě chaty s mírně zahloubeným dnem a několik desítek drobných jam a kůlových jamek. Mezi nálezy stojí za povšimnutí především doklady kontaktů s římským impériem v podobě několika fragmentů luxusní keramiky terry sigillaty i běžné provinciální keramiky a stříbrný denár císaře Trajána. Poměrně unikátním nálezem je i celý rotační mlýnek, který Germáni běžně nepoužívali. Zřejmě se jedná o napodobeninu provinciálních mlýnů, s kterými se potkávali při svých mírových nebo válečných výpravách na půdě římských provincií.
Kromě bydlení sloužil tento prostor občas i k pohřbívání; jak dokládají dva hroby z konce doby halštatské (750 - 450 př. Kr.). Bohatší pohřeb představuje unikátní komorový hrob o rozměrech 1,8 x 1,2 m a hloubce 0,8 m, do kterého byl uložen žárový pohřeb a pící servis v podobě dvou větších a devíti menších keramických nádob. Jáma pak byla zakryta dřevěným stropem a zasypána velkým množstvím lomových kamenů. Druhý mnohem chudší žárový hrob byl uložen spolu s jednou miskou a shlukem zlomků keramiky a zvířecích kostí jen do mělké jámy.
V další lokalitě severozápadně od Knihova byly objeveny pozůstatky sídlišť z mladší doby kamenné (5500 - 4300 př. n. l.), doby římské (35/25 př. n. l. - 370 n. l.) a raného středověku. Jejich existenci dokládají nálezy tisícovek zlomků keramických nádob, zvířecích kostí, zlomků kamenných seker, kamenných štípaných nástrojů, částí mlýnků na drcení obilí a dalších artefaktů.
Celá naučná stezka má délku 4 km a trvá cca 1,5 hodiny. V lesoparku je velké množství laviček, místy i stolků, je zde řada moderních tělocvičných prvků. Kochat se můžeme pěknými výhledy do okolí. V půlce trasy nás však čeká nemalé převýšení.
