Krajem Oty Pavla

Tento český prozaik, novinář a sportovní reportér se vlastním jménem jmenoval Otto Popper. Narodil se 2. července 1930 v Praze a zemřel ve věku pouhých 42 let dne 31. března 1973 také v Praze.

Narodil se v Praze jako třetí, nejmladší syn židovského obchodního cestujícího Lea Poppera. Až do svých šesti let bydlel s rodiči a bratry v Praze 7 v ulici Farského (dříve Strossmayerova) v domě Husova sboru. Odtud se přestěhovali do Buštěhradu (zde byl Ota Pavel žákem základní školy, která byla po něm později pojmenována) k rodičům otce a do stejného domu se po válce rodina vrátila.

Velice se zajímal o sport. Za II. světové války, po transportu jeho otce a obou starších bratrů Jiřího a Huga do koncentračního tábora, žil sám s matkou, která nebyla židovského původu, v Buštěhradě na Kladensku. Mladý Ota krátce pracoval i jako horník. Po skončení války se vrátili živí jeho bratři i otec. Absolvoval obchodní a jazykovou školu, ale maturitu složil až v roce 1960 na Střední škole pro pracující.

Krátce trénoval hokejové družstvo mládeže ve Spartě Praha, ale především se věnoval činnosti redaktora. V letech 1949 - 1956 působil jako sportovní redaktor v Československém rozhlase[1], mezi lety 1956 a 1957 pak zastával stejnou pozici v časopise Stadion a poté několik let v armádním týdeníku Československý voják. Ve Stadionu také vycházely jeho první literární pokusy, především fejetony ze sportovního prostředí. Jako redaktorovi mu bylo umožněno cestovat, například v roce 1962 doprovázel armádní fotbalové mužstvo do USA, dále do Francie, Švýcarska a SSSR. Při zimní olympiádě v Innsbrucku (1964) u něj propukla vážná duševní choroba (zřejmě maniodepresivní psychóza), v jejímž důsledku se pokusil podpálit statek nad Innsbruckem. Kvůli této nemoci odešel roku 1966 do invalidního důchodu. Několikrát pobýval v psychiatrických léčebnách a zemřel na srdeční infarkt ve věku 42 let v rodné Praze. Je pohřben na Novém židovském hřbitově na Olšanech vedle svého otce.

Některé jeho prózy, především Zlatí úhoři (s Vladimírem Menšíkem) a Smrt krásných srnců (s Karlem Heřmánkem), byly úspěšně zfilmovány. Vzpomínková kniha Jak jsem potkal ryby je zaměřená na život autora samotného, především na jeho milované rybaření, sepsal ji během nejhlubší deprese, nadiktoval ji ve svěrací kazajce sestřičce psychiatrického ústavu. Vyšla až po jeho smrti. Stala se předlohou pro Kachyňovi Zlaté úhoře. Ve Smrti krásných srnců vzpomíná na šťastné dětství před II. světovou válkou i hořký okupační úděl smíšené židovské rodiny. Hlavní postavou je autorův otec Leo Popper, ne ideální, pokud šlo o malá milostná dobrodružství, se smyslem pro humor a láskou k rybám, vodě a vůbec. Další postavou je maminka, vzácně tolerantní k otcovým avantýrám. Další z postav je strejda Prošek z Luhu pod Branovem, všeuměl, král pytláků, sžitý s přírodou u Křivoklátu a Berounky. Vypráví o tom, jak si odvážný otec dojel s odpáranou Davidovou hvězdou a na rozvrzaném bicyklu pro srnce, aby jím nasytil své syny, ještě než odejdou do koncentračního tábora. To už se bál i kurážný Prošek. Za pytláctví a přechovávání "žida" hrozila smrt. Spolu s Proškovým divokým vlčákem Holanem se mu to skutečně podařilo. A možná právě ten srnec zachránil život Jiřímu, který měl po návratu z koncentračního tábora 40 kg. 

Měl syna Jiřího Pavla (16. srpna 1956 - duben 2018 v Praze - Holešovicích), rovněž básník a prozaik. Po absolvování střední hotelové školy v Mariánských lázních (1978) pracoval několik let v oboru (kuchař, číšník, dělník, barman), ale v 80. letech 20. století se stal hlavním produkčním Divadla hudby. Posléze se osamostatnil a věnoval se nejrůznějším činnostem (například obchodování se starožitnostmi, kde mu pomáhal jeho strýc Jiří Pavel (1926 - 2011) - bratr jeho otce Oty Pavla). Také pracoval v Aukční galerii. V průběhu svého života byl několikrát hospitalizován v psychiatrické léčebně. Rodiče Jiřího Pavla zemřeli poměrně záhy (jeho otec Ota Pavel v roce 1973, když bylo Jiřímu pouhých 17 let). Matka Jiřího Pavla opustila svět v roce 1993 (když bylo Jiřímu 37 let).[4][p 1] Po jejich smrti mu byli oporou jeho strýc Jiří Pavel (ten zemřel v roce 2011) a taktéž jeho druhý strýc Hugo Pavel (zesnul v roce 2014). Ke konci života se Jiřího Pavla ujala Židovská obec v Praze, poskytovala mu nejprve sociální péči v obecním bytě (v Praze - Braníku, kde ho osobně pamatuji i já) a později v židovském domově pro seniory - pensionu Charlese Jordana v Holešovicích, kde také Jiří Pavel v polovině dubna roku 2018 po dlouhé nemoci zemřel. Je pohřben na Novém židovském hřbitově na Olšanech vedle svého otce.

Do jeho publikační činnosti patří např. Údolí dutých hlav - dva tématické okruhy - příroda, místa kolem řek a rybníků a prostředí pražských hospod, barů a pochybných podniků, Blázinec v mé hlavě - autobiografické vzpomínky Jiřího Pavla na dětství, dospívání a neradostnou existenci s duševní chorobou (maniodepresivní psychóza zděděná po otci), Jak jsem prošustroval majlant - tématem je osamělý život po odchodu manželky, psychické potíže nemocného a stárnoucího muže, jenž se snaží o prodej autorských práv k dílům svého otce a další  povídky.

Pamětní síň Oty Pavla najdeme v domku převozníka Proška v Luhu pod Branovem. V pamětní síni si můžeme prohlédnout plno známých i dosud nezveřejněných fotografií Oty Pavla, jeho rodiny a přátel, fotografiemi z natáčení filmu Smrt krásných srnců, s obaly zahraničních tisků jeho knih či jeho korespondencí. Pod stropem visí torzo staré pramice a také rybářské vybavení z dob minulých. 

Obec Branov leží asi 4 km jihozápadně od Křivoklátu (o tomto hradu se dočtete více zde). Tvoří ji zejména vesnice Branov a pobřežní osada při Berounce, nazývaná Luh či V Luhu. Žije zde 209 obyvatel. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1551. Název je odvozen od osobního jména Bran. V obci je kostel sv. Vavřince.

V roce 1932 zde byly evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, kapelník, kolář, kovář, 2 krejčí, 2 obuvníci, 2 pekaři, 2 rolníci, 2 obchody se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Branov, zámečník. Obec v tu dobu měla 523 obyvatel. 

Přívoz Branov (V Luhu) - Nezabudice spojuje levý břeh Berounky nedaleko Nezabudic s pamětní síní Oty Pavla. Přívoz byl zřízen v pol. 17. století v souvislosti s tím, když Kryštof Kytner postavil roku 1651 první ze dvou uhlířských chaloupek v Luhu. V roce 1872 domek vzala povodeň, ale o rok později jej jeho držitel pan Donda obnovil, a to již na nynějším místě (č.p. 13). Podle jiného zdroje je přívoz v provozu od začátku 20. století. Dnes se převáží na bezmotorové duralové pramici poháněné odpichováním bidlem. Majitelem je obec Branov.

V roce 1914 byl přívoz pronajat Václavu Proškovi, od roku 1922 zde působil František Štiller a následně v letech 1928 - 1944 Karel Prošek, o němž psal Ota Pavel. Dále jsou v pramenech zaznamenáni převozníci Václav Vlk, pan Škabrada, Karel Pelc, Václav Jakubec (1955 - 1956), Albín Neubert, Karel Pelc, důchodce Jan Müller. V letech 1975 - 1978 převážela Marie Vlková, která však nebydlela v převozním domku, ale v Luhu, a do roku 1978, kdy byl provoz na léta přerušen, převážel pan Šeremeta. V roce 1986 se pustil Ivo Brůžek s kamarády do přestavby převozního domku na muzeum a od jeho otevření v létě 1990 až do roku 1995 byl též hlavním převozníkem. Poté až do své tragické smrti v roce 2001 převážel Zdeněk ´Kovák´ Veselý. Po něm pamětní síň i přívoz převzala Libuše Vosátková s kamarády. Současnými převozníky jsou Libuše Vosátková a Jiří Vosátka z Nového Strašecí, vypomáhají Luboš a Iva Dvořákovi, Karel Filip, Tonda Hrubeš, Václav Prošek (vnuk převozníka Proška působícího před 2. světovou válkou), Jiřina Raichová. Mě vezl Jiří Nagy. 

A právě díky tvorbě Oty Pavla se převozník Karel Prošek, jeden z mnoha luhovských převozníků, stal převoznickou legendou. Karel Prošek se narodil v Branově roku 1883. Roku 1908 se oženil s Karolínou Proškovou (dcera převozníka Václava Proška, bytem Branov č.p. 2), narozenou v roce 1887. Měli spolu 6 dětí. Jako voják armády Rakouska - Uherska narukoval Karel Prošek do I. světové války na srbskou frontu. Vrátil se domů, ale se zraněním v boku. Převozníkem v Luhu byl od roku 1928 do roku 1944. Po zbytek života žil v Branově, kde je i pochován, zemřel v roce 1956. 

Na Branově v současnosti bydlí jediný mužský potomek převozníků Václava a Karla. Je to vnuk Karla - Václav Prošek (nar. 1963). Narozdíl od otce Václava, který byl vyhlášeným houbařem, zdědil po svých předcích vášeň k rybařině. Dnes patří k vyhlášeným machrům Petrova cechu. Jako on nemá Berounku v okolí přívozu nikdo přečtenu lépe. Ve svém dětství několikrát zašel s Otou Pavlem tři kilometry proti proudu na Rybárnu, kde později režisér Karel Kachyňa točil příběhy, jež se ve skutečnosti odehrávaly v okolí Luhu. Právě s filmováním je spojený jeho životní úlovek - 112 cm dlouhý úhoř, kterého proti veškeré rybářské teorii ulovil v pravé poledne pod ostrovem. Přesně v místě, kde Ota chytil svoji první rybu - černého okouna. "V roce 1979 filmařům zřejmě uteklo několik úhořů a dodnes si myslím, že jsem chytil jednoho z nich. Říkám si, že mi ho poslal z nebe sám Ota Pavel."

Ota Pavel viděl převozníka Karla Proška jako neobyčejného člověka: "Strejda Prošek se v Berounce asi narodil jako vodníci a do Luhu přišel s velkou vodou. Měl krásný knír jak dragouni a zvučný hlas a taky pěknou postavu. Dovedl všechno na světě. Orat a sít, dojit krávy, vařit uhlířinu, najít hřiby a křemenáče v době, kdy nerostly, převážet za velké vody, plést košíky, ulovit srnce, zachránit lidi i promrzlou zvěř, dát hlupákům přes hubu, uměl se smát. Za velké vody převážel párkrát porodní asistentku Flýbertovou s jejím nepostradatelným kufříkem. A tak věděl, jak na ryby. Napichoval je z lodi za měsíčních nocí na vidlice zvané grondle, stavěl jim do cesty vrše, nahazoval šňůry a navenek je lovil na prut jako pán."

K postavě Karla Proška patřil neodmyslitelně i jeho pes - německý ovčák Holan. "Srnčí opatřoval Karel Prošek záhadným způsobem v křivoklátských lesích, aspoň dlouhá léta to nikdo nevěděl. V Proškovi ovšem kolovala od narození pytlácká krev. Už jeho dědeček proslul uzavřením sázky, že proveze v poledne nejsilnějšího srnce z křivoklátských lesů kolem četnické stanice, a také to dokázal, v rakvi a pohřebním voze, a jindy jeho maminka, když četníci přišli na prohlídku, houpala srnce v kolíbce. Tyhle dvě potupy, když se roznesly, nemohli četníci Proškům zapomenout, a tak Karel věděl, že si nedá ani ránu, a tak flintičku hodil raději nad jezem do Berounky. Ale můj nevlastní strejda Prošek, pro mě zajímavější než všichni vlastní, šel na to jinak. Opatřil si od sedláka Nováka štěně vlčáka a dal mu jméno Holan, podle slavné pražské špeditérské firmy. Však by taky Holan mohl stěhovat nábytek. Měl mohutnou hruď, silné nohy a obrovskou tlamu a nos mu ještě navíc koukal z čumáku ven a světla měl žlutá a přemýšlivá, jenže za těma očima bylo ještě něco schovaného. Někde se prostě v kolejích jeho příbuzenského vztahu něco přihodilo a Holan byl v podstatě vlk. A proto se ho sedlák Novák rád zbavil. Ale byl to přesně takový pes, jakého potřeboval strejda Prošek."

Necelé 3 km od Luhu se nachází Kouřimecká rybárna - samota a bývalé obydlí převozníka. V současné době je chráněna jako kulturní památka. Kdy byla rybárna přesně založena, není známo. Nejstarší záznam o majiteli tehdejšího mlýna pochází z roku 1667, kdy jej vlastnil Řehoř Rybka. Dalšími zmiňovanými majiteli byli Jakub Matějovič (1703), Jan Rybka (1714), Matěj Čermák (1721) a Kateřina Rybková, se kterou se oženil František Zýka (1775). Rodu Zýků patří rybárna dodnes. Avšak sňatkem roku 1981 Marie Zýkové s Luďkem Zíkou, patří po dědictví od roku 2004 Zíkům. Kolem roku 1942 došlo ke vzniku přívozu a to pravděpodobně v souvislosti s výstavbou silnice spojující Višňovou a Týřovice. Převoz byl zajišťován prostřednictvím prámu taženého navijákem či pramicí s bidlem, které později nahradila vesla. Do současnosti se dochovaly nejen zbytky po prámovém přívozu, ale také povolení k provozu, které dne 21. října 1942 vydal Zemský úřad. Ke konci života zde žil spisovatel Ota Pavel. 

Přímo k samotě vede cesta lesem přes Zpropadený zámek a kolem hájenky Emilovny. (Já zvolila cestu kolem Čertovy skály, tedy z druhého břehu Berounky.)

Přes řeku u silnice je hostinec U Rozvědčíka. 

Zájezdní hostinec U Rozvědčíka leží nedaleko od obce Nezabudice. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1115. Ve středověku tu stávala manská tvrz. V obci byli dva pekaři a jejich úkolem bylo prodávat do nedalekého hradu Křivoklát chléb. 

Dominantou obce je kostel svatého Vavřince. První zmínka o něm pochází už z roku 1250. Další památkou je mlýn na jezu řeky Berounky z roku 1720. Právě o něm se zmiňuje ve svých knihách Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby spisovatel Ota Pavel. 

V roce 1932 měly Nezabudice 240 obyvatel a byly zde evidovány tyto živnosti a obchody: 2 hostince, kovář, mlýn, obuvník, pokrývač, 9 rolníků, sedlář, 2 obchody se smíšeným zbožím, trafika. 

K pamětihodnostem patří kromě kostela sv. Vavřince také socha Panny Marie s Ježíškem z roku 1873 a Pamětní síň Jaroslava Fraňka.

Idea vzniku Pamětní síně Jaroslava Fraňka v Nezabudicích vznikla v roce 1997, kdy byla na budově hostince U Rozvědčíka u řeky Berounky slavnostně odhalena pamětní deska věnovaná tomuto nezabudickému rodákovi a zakladateli nejen hostince, ale především tradice místa, které je dodnes oblíbeným turistickým cílem vodáků i pěších turistů obdivujících krásy Křivoklátska. Při této slavnostní příležitosti byla v nezabudické hospodě U Jindřicha otevřena krátkodobá výstava, která prezentovala dokumenty týkající se života Jaroslava Fraňka. Jejím základem se staly předměty z pozůstalosti Jaroslava Fraňka, darované muzeu ze soukromé sbírky. V roce 1999 získalo muzeum část Fraňkovy korespondence, která obsahuje také jeho poslední dopis před popravou a kapesník vyšívaný ve vězení údajně s označením místa, kde jsou ukryty zbraně. Muzeum každoročně pořádá pietní akt u příležitosti výročí jeho úmrtí o nejbližším víkendu po 1. červenci.

Jaroslav Franěk se narodil 8. října 1897 hutníkovi Josefu Fraňkovi a jeho manželce Julii. V rodné vsi absolvoval pět ročníků obecné školy a pak docházel do měšťanky v Křivoklátě. Pamětní deska umístěná na upraveném rodném domě s č.p. 25 zvěstuje kolemjdoucím o narození "rozvědčíka a vlastence". Uvnitř jsou zrestaurované dveře s okénkem, kterým prodávala maminka Jaroslava Fraňka kuřivo a noviny, když její syn jako legionář "dostal trafiku". On sám si našel zaměstnání u firmy Svoboda, později pracoval v legionářské pojišťovně. 

Odveden byl v Berouně. Teprve osmnáctiletý vyučený zámečník narukoval k 88. polnímu pluku 5. prosince 1915. Jeho příslušníkům se říkalo "cihláři" - podle výložek světle červené barvy. 

Velmi záhy, o Velikonocích 1916, však Jaroslav Franěk přeběhl frontu. A už v květnu 1916 se dostal k československé jednotce, sloužil v 1. československé brigádě, 6. rotě, které velel generál Rudolf Medek, jenž později proslul jako spisovatel. Právě Rudolf Medek o Fraňkovi psal ve svých knižních pamětech. Uvedl, že Jaroslav Franěk vykonal mnoho hrdinských činů. 

V bitvě u Zborova byl legionář Jaroslav Franěk zasypán po výbuchu granátu, kamarád ho dokázal vyhrabat, ale následek byl krutý: trpěl epilepsií. Proto se vrátil domů až později než ostatní legionáři, zůstal na zotavení v tehdejší Indočíně (Vietnamu). Z toho poté vznikla legenda, kterou převzal i spisovatel Ota Pavel, že byl Franěk rozvědčíkem v exotické asijské zemi. Není to pravda, jako rozvědčík se uplatnil už dříve, v legiích. "Rozvědčíci" se říkalo legionářům, kteří přecházeli frontu a přesvědčovali české vojáky v rakouských uniformách, aby dezertovali a přeběhli na druhou stranu. A protože uměli německy, mnozí i maďarsky, plížili se tajně k nepřátelským zákopům a získávali důležité informace. Jejich úkolem bylo chytit a přivést vojáka - "jazyka", který pak byl vyslýchán. Když z takové výpravy přivlekl zraněného druha a ještě dokázal zajmout jednoho "jazyka", byl Jaroslav Franěk vyznamenán. Doma do místní kroniky potom vlastnoručně zapsal, že dvakrát byl zraněn, pětkrát vyznamenán a zúčastnil se sedmadvaceti bitev a bezpočtu různých půtek. Zpět do vlasti měl být evakuován francouzskou lodí, ale když loď ze Saigonu 4. srpna 1919 odplouvala, Jaroslav Franěk na její palubě nebyl. Podle velitele transportu zůstal jako nemocný ve francouzské nemocnici v Saigonu, až do 3. listopadu 1919.

Jaroslav Franěk po návratu z války obdržel hodnost rotmistra a nějakou dobu pobyl na tehdy našem jediném vojenském letišti v Chebu, kde dostal speciální úkol jako "ošetřovatel letadel". Marná však byla jeho snaha stát se vojenským letcem. A třebaže později absolvoval poddůstojnickou školu pro zbrojíře v Brně, ke dni 1. listopadu 1923 byl přeložen do výslužby.
Když se vrátil domů do Nezabudic, postavil nedaleko ve Skřivánčím údolí na břehu Berounky nejprve dřevěnou boudu, ve které prodával pivo a limonádu, později zde zbudoval již zděnou restauraci U rozvědčíka. 

Jaroslav Franěk byl moderní člověk - zakoupil si motocykl, na kterém jezdil za klienty pojištěnci a dojížděl za první manželkou, která pracovala v Praze na Hlavní poště. Byl také prvním, kdo si pořídil ve vsi i rádio. Druhá manželka Jaroslava Fraňka pocházela z nedalekého Krupí. Byla to opravdu krásná žena, takže ji po zásluze představuje ve Zlatých úhořích Eliška Balzerová. Seznámil se s ní právě v restauraci U rozvědčíka. Jednou tam zavítal Fraňkův dobrý známý Václav Čech s manželkou a švagrovou Toničkou. Skončilo to tak, že se Jaroslav Franěk v roce 1936 s Antonií, rozenou Hornochovou, oženil.

Hned po vyhlášení protektorátu zorganizoval Franěk odbojovou skupinu a začal se shánět po zbraních. Spolu s dalšími vlastenci je dokázali získat i v německých kasárnách, odkud je rafinovaně pašovali v prázdných sudech od piva. Zbraně potom schovával v různých úkrytech - právě o údajných skrýších se vyprávějí legendy. Jak uvedl kronikář z jeho rodné vsi, nikdy nebudoval s jedním pomocníkem dva úkryty. Na každý úkryt měl pomocníka jiného, aby jeden nevěděl o druhém. To pro případ prozrazení, byla tím zaručena mlčenlivost. Pochopitelně, že když byl chycen on, strachovalo se několik spolubojovníků, že budou také zatčeni, ale Jaroslav Franěk i přes kruté výslechy mlčel a nikoho neprozradil. Poprvé byl zatčen českými četníky, zcela určitě na udání, a byl držen nějakou dobu na stanici v Křivoklátě. Pustili ho, do Kladna na gestapo nic nehlásili. Podruhé si však už pro něho přijeli do restaurace U rozvědčíka právě gestapáci.

Podařilo se mu utéct zadním vchodem, prchal po potoce nahoru k hájence. Marně. V restauraci byla odhalena skrýš, údajně v zazděném výklenku a pod krovy, a v ní balík zbraní - jeden protiletadlový kulomet, deset pušek, dva bubínkové revolvery s náboji. Byly tam ty zbraně opravdu? Někteří místní obyvatelé dávnou událost zpochybňují. Co když to byla od gestapáků past, jak se zmocnit obávaného muže, o němž i z udání věděli, že proti nim bojuje. Ve Věstníku musejního spolku se lze dočíst, že gestapo zatklo poprvé Jaroslava Fraňka i s manželkou už 26. dubna 1940 a spolu s nimi v sousedním Křivoklátě zároveň i obchodníka se železářským zbožím Ferdinanda Hildebranda. 

Po jednom z výslechů, během kterého dostal Jaroslav Franěk těžký epileptický záchvat, a hrozilo nebezpečí, že dostane i záchvat srdeční, byli všichni tři propuštěni. Znovu si pro něj gestapo přišlo a následně i pro Ferdinanda Hildebranda 26. ledna 1941. Tentokrát to bylo mnohem horší než poprvé. Oba muži sice zdokonalili své výpovědi o detaily, které měly dodat jejich lžím a výmluvám zdání větší pravdivosti, ale vyšetřující a následně soudní orgány na ně měly tentokrát více času a nenechaly se obalamutit. Věděly hodně. Po dvou a půl letech věznění popravili Jaroslava Fraňka 1. července 1943 v Berlíně. 

V rakovnickém okresním muzeu opatrují cenné dokumenty a předměty: dopisy, které psal Jaroslav Franěk z vězení, jeho rozbité hodinky a také kapesník, na který vyšíval Skřivánčí údolí i s restaurací U rozvědčíka. Když byl vězněn v jednom polském lágru, odkud chodili vězni pracovat do továrny, opatřil si barevné bavlnky. Výšivku však již nedokončil... A opět můžete slyšet od místních legendu: Jaroslav Franěk vyšil hvězdičky na ta místa, kam ukryl zbraně. Nikdy se však žádné nenašly.

Zachoval se i poslední dopis, který napsal před popravou: "Moje drahá Tánino, dnes večer musím odejít. Modli se za mne, jsem kupodivu klidný a smířen se vším. Pokud Ti mohu raditi, tak se po válce znovu provdej, bys měla ještě děti, neboť to je vlastně účel života. Budeš-li v Rozvědčíku, pohosti, prosím Tě, vždy 7./ VI. nebo 27./ VI. chudé děti. Budeš-li moci a dovolí ti to poměry, nech vystavit na Seči nad modříny z oblázků malou kapličku v podobě podkovy. Děkuji Ti ještě mnoho za několik krásných let života, které jsme v našem krásném Skřivánčím údolí prožili spolu. Neplač. Mně již je lépe. Věřím v Boha a doufám, že mě vezme na milost, třebaže jsem v životě mnoho hřešil. Tebe jsem měl rád, opravdu rád, a přeji ti ze srdce krásného hocha, třeba jako je Karlíček. Pozdravuj Jendu, Pepíčka a Edu, hoteliéra, pana faráře. Za vše mu poděkuj, ať se za mě modlí. Líbám tě naposledy, s Bohem, Tvůj Jaroslav." 

Dopis od Jaroslava Fraňka uchovával také místní pan farář, který se však musel později odstěhovat. I on sám Fraňkovi do vězení napsal, třebaže odsouzený patřil mezi několik spoluobčanů, s nimiž měl rozepře. Patrně tedy šlo o jakési pokání. Pan farář dožil v Klášterci na Karlovarsku, kde se ještě před smrtí setkal s jedním známým z Nezabudic. Jemu Fraňkův dopis předal. 

"Vážený pane faráři, děkuji Vám za Vaše povzbuzující řádky i za ty modlitbičky Ave Maria. Dlouhé měsíce samoty a rozjímání ze mě učinily, doufám, jiného člověka. Dneska už nalezl jsem svého dobrého Boha a lituji mnoha svých hříchů, většinou z lidské domýšlivosti, ctižádosti a hrdosti páchaných. Že naše duše dále žije, byl jsem přesvědčen. Jak a kým, psal už jsem v předešlém dopise mé ženě. Denně se modlím ke své mamince, aby se u mého milého Boha přimluvila a odpuštění a statečnost pro svého syna vyprosila. Děj se vůle boží, jsem klidný, věřím v milost boží, zdravím Vás i krásný rodný kraj i všechny sousedy. 

Váš Jaroslav Franěk."

Komunisti vdově Fraňkové restauraci sebrali a milostivě jí tam dovolili pracovat. Penzi ale nedostávala. Údajně zásluhou spisovatele Miroslava Ivanova, který v kraji měl chalupu, ji později přece jenom nějaký důchod jako válečné vdově přiznán byl. Antonie Fraňková zemřela v roce 1981. Nikdo z místních nepochybuje o tom, že jejich rozvědčíka někdo udal, ale udavačovo jméno si jen šuškají; nahlas se ho zdráhají vyslovit. Ostatně není zapsáno ani v protokolech gestapa. A tak patrně zůstane zahaleno tajemstvím navždy. Prezident republiky udělil 15. prosince 1945 rotmistru zbrojíři Jaroslavu Fraňkovi in memoriam Československý válečný kříž 1939 a 20. prosince 1947 mu ministr národní obrany propůjčil in memoriam čestný titul štábního rotmistra správní zbrojní služby. Zářivě bílý hostinec U rozvědčíka na břehu Berounky je na průčelí ozdoben heslem, kterým se vždy řídil muž, o němž se po právu říká, že se nikdy nevzdal a nikdy nezradil: "Co kdo mně přeje jedenkrát, já jemu tisíckrát."

Trasa pro můj e-bike byla dlouhá  22,4 km s jedním převozem přes řeku Berounku. Těch 300 metrů převýšení byla s motorem v tropickém horku opravdu lahůdka.