Křepenice a Obděnice

Křepenice jsou malá vesnice 5 km jižně od Cholína na Sedlčansku v okrese Příbram. Žije zde asi 190 obyvatel. 

Území a okolí Křepenic bylo osídleno již od pravěku. Na ostrohu nad Vltavou vzniklo hradiště pozdní doby kamenné Malé Kolo. V okolí Křepenic, Zvírotic, Líchov a Hříměždic je doloženo bohaté osídlení lidu knovízské kultury v mladší době bronzové (období popelnicových polí): pohřebiště na Kamenné hůrce, které pokračovalo ke Zvíroticům, je největším známým pohřebištěm této kultury. 

První písemná zmínka o Křepenicích pochází již z roku 1045. V roce 1322 daroval Křepenice Jan Lucemburský Heřmanovi z Milíčína a v roce 1352 byla ves připojena k rožmberským Sedlčanům. 

Roku 1580 postoupil statek v Křepenicích se vsí Vilém z Rožmberka vzdělanému a podnikavému Jakubu Krčínu z Jelčan, staviteli rybniční soustavy v Jižních Čechách. Krátce na to začal Jakub Krčín stavět renesanční tvrz s dvorcem, kterou pojmenoval Nový Hrádek Krčínov, po vzoru rožmberské Kratochvíle. Podle smlouvy měl majetek po Krčínově smrti připadnout zpět Vilému z Rožmberka, ale panství bylo předáno Zdeňkovi Vojtěchu Popelovi z Lobkovic, protože Vilémův dědic Petr Vok z Rožmberku mu panství prodal. 

Po smrti Jakuba Krčína tvrz vystřídala řadu majitelů. Později se přeměnila na sýpku a začala chátrat. Za minulého režimu v ní postupně sídlilo zemědělské družstvo, národní výbor a mládežnická organizace, od roku 1985 zůstala stavba opuštěná a hrozilo její definitivní zřícení. V 90. letech ji získal v restituci poslední majitel a jeho potomci tvrz nyní postupně dávají do pořádku. Dlouhodobým záměrem majitelů je vybudovat zde Muzeum Jakuba Krčína. 

V obci Křepenice byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: cihelna, 2 hostince, 2 kováři, 2 krejčí, rolník, obchod se smíšeným zbožím, trafika, 2 truhláři. 

V době nacistické okupace Československa za 2. světové války byla ves 31. října 1943 vystěhována a jako součást vojenského cvičiště Zbraní SS Benešov sloužila zájmům německé armády. Severně od obce je pamětní kámen, připomínající koncentrační tábor SS. 

Ke 400 letům výročí úmrtí Jakuba Krčína byla v obci vysazena Krčínova lípa.

Jakub, už jako odrostlý jinoch studoval na koleji při svatém Bartoloměji v Kolíně. Pak se dává do služeb pana Viléma Trčky z Lípy a odchozí z Kolína do Veliše u Jičína. Už ve svých 24 letech je však v jižních Čechách, kde se v Borovanech stává šafářem augustiánského kláštera. Zde spolupracuje s proboštem nevalné pověsti Matějem Kozkou z Rynárce, který je široko daleko po kraji znám jako velký jedlík a opilec. V roce 1560, po krachu hospodaření v klášteře, vstupuje Jakub do služeb pana Viléma z Rožmberka. Stalo se tak díky přímluvě Evy z Rožmberka, kterou zachránil v lese po pádu z koně. Možná z vděčnosti byl hned jmenován purkrabím, o rok později už purkrabím Českého Krumlova a v roce 1569 regentem celého romžberského panství. 

Krčín jako svědomitý hospodář vedl v rožmberských službách účty, jež jsou ještě dnes uloženy v krumlovském archívu. Z nich vyplývá, že zakládal dvory pro sladovnictví, dvory pro velkochovy, ovčíny, mlýny, ale i otvíral stříbrné doly a sklářské hutě. Na Netolicku založil první rybníky jménem Pomoc, Nahradil a Naděje. Účastnil se soutěže na stavbu akvaduktu na Pražský hrad. Tu ve velké konkurenci italských stavitelů vyhrál a zbytky akvaduktu jsou na Pražském hradě patrny dodnes.

Ve svých 31 letech v roce 1566 se Jakub žení s mnohem starší (o 30 let), leč bohatou Dorotou, vdovou Slepičkovou z Krumlova, rozenou z Radkovic (1505 - 1587). S ní vyženil značné jmění a hlavně dům č.p. 66 na Latráně u zámku v Českém Krumlově. Sám v tu dobu bydlel pravděpodobně v prostorném domě na Latráně č.p. 32, který vlastnil Vilém z Rožmberka. Traduje se, že právě peníze byly hlavním důvodem tohoto věkově nevyváženého vztahu, protože Krčínovi by jinak prý v době svatby hrozilo vězení pro dlužníky. I přes manželčin vysoký věk trvalo toto manželství celých 21 let. Dům Latrán č.p. 66 po smrti své ženy zdědil a roku 1587 jej prodal krumlovské obci. Od obce dům získal sládek Jiřík Studnička, ten dům později prodal úředníku Bartoloměji Flissspachovi z Flisspachu, od kterého stavbu koupil sám Petr Vok. Ten pak věnoval dům v roce 1597 svému služebníku Janu Hagenovi. Hagenův syn dům prodal knížecímu rodu Eggenbergů. Poté tu žili hlavně vysocí knížecí úředníci. Od roku 1730 do roku 1915 tady sídlila panská, tzv. Stará lékárna, později se tu namísto léků prodávalo panské mléko, sodovka a zelenina. Vlastníkem domu je dnes Česká republika, dům je památkově chráněn.

Manželské soužití Jakuba Krčína z Jelčan a Doroty Slepičkové bylo upevněno následující smlouvou: "léta Páně 1566 v středu před sv. Antonínem (14. ledna), předstoupila jest před plnou radu na rathaus zde v Českém Krumlově za purkmistra toho času Gregora Kováře urozená paní Dorota z Radkovic s panem manželem svým, urozeným panem Jakubem Krčínem z Jelčan, vysoce urozeného pana Viléma z Rožmberka. Jeho Milosti purkrabí na Krumlově, vzdávajíc mu dobrovolně beze všeho přinucení dům svůj na Latráně mezi Bíčkovým kolářovým a Jenovéfy domy ležící, se všemi svršky, klenoty, hotovými penězi, nábytky a sumou což koliv v tom domu má." Jakub Krčín v této smlouvě má následující postavení: "pan manžel její připovídá a slibuje, ničehož od toho všeho odevzdaného za zdraví manželky své bez její vůle a vědomím neprodávat, nezastavovat, ani nikterak neodcizovat."

Za své služby dostal od pana Viléma z Rožmberka dvorec Leptáč v Netolicích. Tento majetek ale patřil až do husitských válek církvi a on sám správně vytušil, že při tehdy stále sílících snahách o restituci církevního majetku by mohl o tyto pozemky přijít. Vymyslel tedy chytrou lest - nechal na těchto svých pozemcích vybudovat obrovskou oboru (při její stavbě bylo zbořeno 42 usedlostí a dokonce padly za oběť i dvě vesnice: Horní a Dolní Třebánky). Obora, přesně dle Krčínova plánu, naprosto uchvátila Viléma z Rožmberka a ten souhlasil s výměnou: dne 20. ledna 1580 získal Krčín Sedlčany a Křepenice včetně dalších 10 okolních vesnic a Vilém z Rožmberka zase oboru a dvůr Leptáčov, kde nechal následně vybudovat renesanční letohrádek Kratochvíle. Vilém z Rožmberka se však zřejmě o jeho promyšleném plánu dozvěděl a 31. srpna 1580 doplnil dohodu o postoupení sedlčanského panství nezvyklým dovětkem: Jakub Krčín měl získat panství dědičně pouze v případě, že zplodí mužské potomky (Jakub Krčín byl v té době bezdětný). Pokud by měl dcery, tak ty měly být po jeho smrti vyplaceny a majetek se měl vrátit Rožmberků, resp. Zdeňku Popelovi z Lobkovic, jemuž bylo rožmberské právo prodáno. O své sedlčanské panství se Jakub Krčín staral velmi dobře, a to i přesto, že nadále vykonával rovněž funkci regenta ve službách Viléma z Rožmberka (a to až do roku 1589). V Sedlčanech vybudoval pivovar, panský mlýn a sádky na ryby. Jako velice bohatý muž půjčuje peníze nejen okolním šlechticům, ale i městu Budějovicím.

V Křepenicích nechal postavit dvoupatrovou vodní tvrz po vzoru Leptáče, kterou nazval Nový hrádek Krčínov (1584) a od roku 1590 do roku 1597 zde trvale sídlil. Již dříve zde stávalo zchátralý dvorec. Do tvrze se vjíždělo po kamenném mostě, neboť ji obklopoval rybník Návesník. Nad hlavní bránu nechal umístit nápis se svým životním heslem - dodnes z něho zůstalo slovo Festina, původně šlo pravděpodobně o latinské úsloví Festina lente - Spěchej pomalu. Dobové prameny uvádějí, že stavba měla 24 obytných místností, z nichž mnohé byly vyzdobené renesančními freskami. Pochopitelně nechybělo velké množství hospodářských objektů a četné sklepy. 

Rok poté, co ovdověl, se ve svých 53 letech v roce 1588 oženil s mnohem mladší Kateřinou Zelendarovou z Prošovic, která mu porodila šest dcer:

• Marianna - zemřela v dětském věku (roku 1597 v 9 letech). Je pohřbena v kostele v Dublovicích.
• Anna Kateřina - provdala se roku 1604 za Maxmiliána Velemyšlského z Velemyšlevsi a sídlila na tvrzi v Obděnicích, kterou vybudoval její otec.
• Ludmila - provdala se za Adama Šťastného Vojkovského z Milhostic. Po bitvě na Bílé hoře odmítla ona i její manžel přestoupit na katolickou víru a museli se vystěhovat. Žili v saské Pirně.
• Eliška - provdala se roku 1610 za Václava Svatkovského z Dobrohoště u Sedlčan. V době po bitvě na Bílé hoře odešla s manželem do emigrace a žila v Drážďanech.
• Johanka - se za Oldřicha Myšku ze Žlunic a na Kamýku. Jejich majetek byl po bitvě na Bílé hoře konfiskován. Po smrti své ženy uprchl Oldřich do Saska. Jejich dvě dcery utonuly ve Vltavě při cestě za svým otcem, když byly přepadeny na své loďce u obce Velká dvěma lupiči.
• Žofie - provdala se za Zikmunda Hložka ze Žampachu. Po Bílé hoře byl jejich majetek konfiskován a oni upadli do chudoby.

Ani věhlasnými krumlovskými a třeboňskými alchymisty připravený elixír mládí mu však nepomohl k vytouženému synovi.

Ve výstavbě rybníků na Třeboňsku navázal na Josefa Štěpánka Netolického, mnoho rybníků zbudoval (například Spolský, Potěšil) či rozšířil (například Opatovický, Záblatský, Dvořiště, Naděje a Skutek). Roku 1571 založil rybník Nevděk (dnešní Svět), kvůli kterému nechal zbourat část Třeboně. Od roku 1584 šest let budoval největší rybník Rožmberk, nacházející se přímo na Lužnici. Za účelem jeho ochrany byla současně s jeho výstavbou vytvořena Nová řeka, převádějící povodňové průtoky Lužnice do Nežárky. 

Štěstí v osobním životě však nemá, a protože se nedočkal syna, tak o dcery se až tak moc nezajímá a ty se mu odcizují a přerušují s ním v dospělosti kontakty. Roku 1601 umírá jeho žena Kateřina, potom i jedna z dcer a on se už jako zlomený muž uchyluje na tvrz Obděnice, kde si v místním kostelíku Nanebevzetí Panny Marie, jehož byl patronem, nechal udělat hrobku. Dnes je zde ve stropní klenbě presbytáře ke spatření jeho erb s nápisem: "Jakub Krczin z Gelczan a z Sedlczan, 1603". Náhrobní kámen z mramoru (140 cm vysoký a 93 cm široký) s Krčínovým erbem zdobí dlouhý, latinsky psaný epitaf určený potomkům: "Léta páně... zemřel statečný a urozený, rytíř Jakub Krčín z Jelčan a města Sedlčan, nového zámku Krčínského a hradu Obděnického pán. Duše jeho raduje se v nebi, tělo odpočívá ve svatém pokoji ke dni vzkříšení. Amen."  

Další nápis v překladu zní: "Příteli, bratru svému nezáviď, odpočívá svoboden, bezpečen, již konečně věčnosti náležeje. Nepozbyl světla, ale bezpečnějšího a přejasného získal. Netrápí ho náruživost ani lakomství, ani péče o bohatství, ani strach před chudobou, aniž by jeho sluch týralo lání, ale všech přirozeností dobra ve svrchované radosti a pokoje došel a všeliké blaženosti požívá. Proto oplakávati šťastného by bylo závistí, a toho, jehož již není, pošetilostí."

Doposud se ale nepodařilo zjistit, kde byl opravdu uložen k poslednímu odpočinku, neboť datum úmrtí na tomto náhrobním kameni chybí. Zemřel ve věku 69 let v roce 1604, ale ani přesné datum jeho úmrtí není známo. Ví se jen, že to muselo být mezi 19. lednem, kdy sepsal svoji závěť a 9. únorem, kdy byly po smrti dočasného majitele Sedlčany vráceny panu Petru Vokovi. Pověst říká, že jeho potomci se tak hašteřili o zděděný majetek, že na nějaký nápis na náhrobním kameni zapomněli. Krčín si náhrobní desku nechal zhotovit už za svého života, protože prý věděl, že po jeho smrti by to nikdo neudělal. Při průzkumu hrobky bylo navíc zjištěno, že je prázdná. Dcery dokázaly jeho velký majetek utratit poměrně rychle. Jedna z nich - pravděpodobně paní na Obděnicích - je pohřbena v kostele Nejsvětější trojice v Dublovicích nedaleko Sedlčan. 

Povídá se, že na jeho pohřeb se dostavili kromě běžných smutečních hostů i všichni vodníci - nejen z blízkého okolí, ale také z jižních Čech, kde postavil svá největší vodohospodářská díla. Zelení panáčkové mu tak vzdali poslední hold za nemalé rozšíření jejich životního prostoru.

Povídá se, že se v Obděnicích můžete s renesančním stavitelem setkat osobně. Zjevuje se tu jen za sychravých tmavých nocí a má spoustu práce s řízením čtyřspřeží pekelných černých kocourů táhnoucích jeho ohnivý vůz, takže na nějaké to popovídání není kdy. V zimě je na tom ještě hůř: to je pro změnu zapřažen sám a ještě ke všemu do pluhu. Neorá přitom pole, ale led na zdejších rybnících. Bičem ho při tom popohánějí čerti. Jeden na druhého prý přitom volá: "Šlehni Krčína!" Nešťastný rybníkář se při těžké práci vzpíná tak, že po něm ráno lidé nacházejí na ledě zbytky rozervaných řetězů z jeho postroje.

Povídá se, že si Krčín vysloužil pekelný trest hned z několika důvodů. Jednak proto, že ho během jeho života proklela řada lidí, hlavně ale proto, že s ním mělo nevyřízené účty samotné peklo. Když se rozhodl vystavět křepenickou tvrz, pozval si prý na pomoc ďábla, s nímž uzavřel sázku: když čert stavbu dokončí za dvě noci, může si vzít jeho duši. Současně ale vycvičil kohouta, aby zakokrhal ještě před dokončením díla. Oklamaný pekelník s nepořízenou odtáhl a Krčín si zbytek práce snadno dodělal sám.

Povídá se, že v křepenické tvrzi provozoval černou magii. Lidé pozorovali, jak z komína budovy vystupuje temný dým. Pokoušel se prý vyrobit kámen mudrců, který by mu zajistil věčné mládí, hojnost zlata a také mužského potomka, což byla podmínka, aby majetek propůjčený od Rožmberků k užívání dostal do dědičného vlastnictví. To se samozřejmě neobešlo bez paktování s nečistými silami, takže peklo nakonec jeho duši přece jen dostalo. Je historicky doloženo, že alchymii neprovozoval jen v křepenické tvrzi, ale i v Krumlově. V Křepenicích o jeho pokusech dodnes vyprávějí zbytky nástěnných maleb a plastiky s alchymistickou symbolikou.

Někteří jeho podaní na něj nevzpomínají právě v dobrém. Ke svým podřízeným dokázal prý být velmi bezohledný a krutý, podle pověstí neváhal pro zdar díla uzavřít společenství se samotným ďáblem. Jedna z pověstí vypráví, jak Sedlčanští přišli o svá rožmberská privilegia v hospodě Na Zavadilce v Kňovicích. Krčín je sezval do této hospody, aby mu privilegium předložili k nahlédnutí. Pilo se prý celé tři dny a tři noci. Krčín všechno vydržel a když Sedlčanští padli zpiti pod stůl, odstřihl od privilegia pečetě, sedl na koně a odjel na svou tvrz. 

Také je zaznamenán incident mezi Krčínem a Vilémem Čejkovským z Čejkov a na Božovicích ze dne 9. června 1577, který stál Jakuba Krčína málem život. Oba muži byli silně opilí a dostali se do vzájemného konfliktu. Čejkovský Krčína napadl a jeho vlastní dýkou (tulichem) jej silně pobodal. Krčína zachránil krumlovský fišmistr. O rok později Krčín napadl Čejkovského a ten podal na Krčína žalobu ke komornímu soudu. Ten se pak ale nakonec nekonal.

Uvedený exces ale Krčínovo zalíbení ve víně vůbec neodradil. Zdá se, že se jednalo i o velikého milovníka žen, jak naznačují některá dobová svědectví. Rožmberský kronikář a knihovník Václav Březan poznamenal, že "Krčín byl náramně oddán rozkošnictví." Jiní tuto skutečnost jen potvrzují, byl to proslulý "frejíř". Nelze se tomu však divit, žil v podstatě odděleně od své nemálo starší manželky, navíc musel pěstovat četné úřední, stejně jako společenské kontakty. Byl to muž profesně velmi úspěšný a ceněný. V roce 1577 se dostal Jakub Krčín z Jelčan do řečí. Sám o tom napsal Vilémovi z Rožmberka v listu ze dne 30. května uvedeného roku: "Co se pak zběhlo stran Petra Kořenskýho zazděnou manželkou, z tohoto listu očekávám, tomu vy rozumět ráčíte. A tak sem naslechl, že opět paní Kořenská mně proto v nemalým domnění má, a mezi lidmi nedůvodně roznáší. Já sem tehdáž byl u Jeho Milosti pana Petra na Bechyni. A nikterak před tou dobrou paní pokoje mít nemohu". Takto reagoval Krčín na pomluvy, které šířila v městě Třeboni Eliška z Terešova. Týkaly se příběhu jisté ženy, paní Kořenské, s níž se Krčín patrně zapletl. Její manžel, Petr Kořenský z Terešova, ji nechal zazdít na své tvrzi Svébohy. Nešťastná žena byla posléze vysvobozen, a to dokonce za pomoci havířů z Budějovicka. Tato poněkud neobvyklá historie má nesporně reálný základ, poněvadž ji Václav Březan zařadil do životopisu Petra Voka, dokonce s dlouhou citací autentického dokumentu asi z 29. května roku 1577.

Obděnice jsou zřícenina tvrze ve stejnojmenné vesnici u Petrovic v okrese Příbram ve Středočeském kraji. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1219. V nedalekých Petrovicích sídlil vladyka Petr se svým bratrem Obidenem. Podle jejich jmen a postupným zkomolením byly poté pojmenovány názvy jejich sídel - Petrovice a Obidenice. Starší panské sídlo v Obděnicích bývalo už na začátku 13. století, ale stávalo pravděpodobně v sousedství kostela Nanebevzetí Panny Marie. Mladší tvrz je poprvé písemně doložena až v roce 1593, ale za jejího majitele je považován už Jan Jedlice z Obděnic, služebník Rožmberků připomínaný ve vsi v letech 1452 - 1475. Statek po Janovi zdědil jeho příbuzný Kunrat z Petrovic. Dalšími držiteli se stali Mikuláš Smrčka ze Mnichu (roku 1504), Předbor z Radešína (1523) a Kateřina z Radešína, rozená z Vrchovišť, která Obděnice před rokem 1540 prodala Oldřichu Smrčkovi ze Mnichu. Oldřich zemřel před rokem 1557 a z jeho tří synů vesnice připadla nejstaršímu Jindřichovi. Od roku 1581 tvrz patřila Oldřichovi mladšímu, který snad byl Jindřichovým synem. Oldřich Smrčka ze Mnichu Obděnice roku 1593 prodal Jakubu Krčínovi. K zámku patřily i další nemovitosti v okolí včetně několika vesnic (část Obděnic včetně kostela, Radešice, Žemličkova Lhota). Není bez zajímavosti, že se tehdy v kraji pěstoval chmel, takže Krčín v Obděnicích získal chmelnice a pivovar, kterým pak věnoval velkou pozornost. 

O dva roky později přikoupil 11 vesnic celých a části několika dalších.  Na tyto majetky se už nevztahovala podmínka, že budou vráceny Rožmberkům, pokud Krčín nebude mít mužského dědice (jako tomu bylo v případě Sedlčan). Do Obděnic se Jakub Krčín definitivně přestěhoval z Křepenic roku 1597 po smrti své nejstarší dcery Mariany. Tvrz výrazně přestavěl, dál se věnoval zvelebování hospodářství a svým zálibám, mezi něž patřily především alchymie a literatura. Vedl ale spory s Jindřichem Doudlebským, kterému v Obděnicích patřily dvě usedlosti. Spory Jakub Krčín vyřešil v roce 1601, kdy koupil Petrovice i s oběma obděnickými grunty.  

V srpnu 1601 odkázal dědičnou část svého majetku manželce Kateřině a dcerám (někde je uváděno, že měl dcer 7 nikoli 6, dospělosti se však dožilo jen 5). Krátce po sepsání závěti zemřela i Kateřina. Má se za to, že je pohřbena v obděnickém kostele, hrob kupodivu nalezen nebyl. Tím ale záhady kolem Krčínova působení v Obděnicích teprve začínají. V roce 1944 byly při rekonstrukci kostela provedeny průzkumy hrobek. Žádné tělo se však nenašlo, ani Krčína ani jeho manželky, zemřelé o 3 roky dříve. 

Roku 1604 Obděnice po otci zdědila nejmladší dcera Johanka provdaná za Oldřicha Myšku ze Žlutic. Oldřich se zúčastnil stavovského povstání v letech 1618 - 1620, za což mu byl zkonfiskován majetek. Statek poté v roce 1623 koupila Polyxena z Lobkovic a Lobkovicové jej připojili k Vysokému Chlumci. Tvrz ztratila svou sídelní funkci a začala chátrat. Podle popisu z roku 1652 byly krovy ve špatném stavu a střecha potřebovala vyměnit. Ještě v roce 1677 se na tvrzi bydlelo. Střecha byla pokrytá šindelem a cihlami. Uvnitř bylo šest pokojů, jedenáct komor, čtyři suché sklepy, kuchyně a lednice. Během dalšího století však budovy zchátraly a změnily se ve zříceninu.

Pozůstatky tvrze se nacházejí na pozemcích usedlosti čp. 2, 3, 25, 30, 34, 31 a 35, přičemž nejvýraznější části zdiva se dochovaly u prvních tří z nich. Dům čp. 24 patřil k nejlépe zachovaným částem tvrze, ale po roce 1946 byl opuštěn a zanikl. V jeho sousedství stávala ještě v roce 1899 věžová brána s klenutým průjezdem. V domě čp. 2 se nachází místnost s valenou klenbou s trojbokými výsečemi a hřebínky, zbytky černé kuchyně z roku 1599, druhotně použitý gotický sedlový portálek ze žuly a velké plochy renesančních omítek. Reliéf pozemků, zejména u domu čp. 34, dokládá existenci příkopu.

Z kroniky obce víme, že dne 19. ledna 1604, den po svatém Antonínu, dal Jakub Krčín před svědky sepsat poslední vůli. V ní odkázal svůj majetek svým pěti dcerám. A že 15. února téhož roku o něm rožmberský kronikář a knihovník Václav Břežan (1580 - 1618) píše jako o zesnulém. U tak významné osobnosti je neznalost dne úmrtí přinejmenším podivná. Dne 10. září 1954 byl v Prčici (asi 20 km od Obděnic) nalezen úlomek náhrobku, na němž je vytesáno jméno "Krčín". Úlomek má rozměry 36 x 50 x 12 cm a ležel v suti pod podlahou prčického kostela. Podle všeho však kámen pocházel z náhrobku některé z Krčínových dcer. To detailní výzkum úlomku také nakonec potvrdil: z dalších zlomků textu na mramoru se podařilo zjistit, že náhrobní kámen patřil Krčínově nejstarší dceři Kateřině, provdané za pána na tvrzi v Mitrovicích, která spadala pod prčickou farnost. Možnost, že je v Prčici pohřben i Jakub Krčín, to sice nevylučuje, ale ani nepotvrzuje. A tak se badatelé rozdělili na dva tábory. Jedni tvrdí, že tam je, protože o něj před smrtí mohla pečovat právě jeho nejstarší dcera. Druzí to ale vyvracejí s poukazem na nákladnost prázdné hrobky v Obděnicích. Jisté je jen jedno: legendární regent, rybníkář, hospodář a alchymista zmizel beze stopy, jeho dílo ale žije dál!

Románský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Obděnicích se vypíná na malém návrší nad bývalým mlýnem a tvrzí. Je obklopen hřbitovem, na nějž se vchází klenutou bránou. 

Kostel pochází z 12. století a je románského původu. V tomto slohu se dosud zachovalo zdivo lodi a věže a kruchta. Ve 14. - 15. století byl kostel přestavěn a románskou okrouhlou apsidu nahradil gotický presbytář. Roku 1603 dal kostel důkladně opravit majitel panství Jakub Krčín z Jelčan, na což upomíná malovaný Krčínův erb na klenbě presbytáře. Současná podoba kostela je z let 1891 - 1893.

Hlavní oltář je renesanční s řezaným reliéfem Nanebevzetí Panny Marie a postranními sochami světců Václava a Anežky. Kolem něho stojí sochy apoštolů z původního oltáře. Vedlejší oltář je barokní se znázorněním Nejsvětější Trojice. Loď je od presbytáře oddělena 6,68 m vysokým vítězným obloukem. Pod omítkou byly nalezeny nástěnné malby z Krčínovy doby, představující postavy apoštolů a rytíře (zřejmě Krčína samotného) v životní velikosti; hrany kleneb a okraje oken byly zdobeny rostlinnými ornamenty. Po znaleckém průzkumu byly však malby opět zabíleny. U vchodu je ve zdi velmi stará žulová kropenka s vypouklými ozdobami. 

Věž bývala původně nižší, s dřevěným patrem a šindelovou střechou, současná výška věže je výsledkem posledních úprav z konce 19. století. Z původních zvonů byly dva zrekvírovány během 1. světové války, zůstal nejstarší a největší s vročením L. P. 1494. 

Ve zdi vedle kazatelny se nachází 140 cm vysoký a 93 cm široký mramorový náhrobek, který sem dal krátce před svou smrtí zasadit Krčín pro svůj hrob. Na náhrobku je vytesán Krčínův znak a latinský epitaf s vynechaným místem pro datum úmrtí. To již doplněno nebylo a hrobka zůstala prázdná.

Ve hřbitovní zdi u kostela je vsazen románský náhrobník, nejstarší v kraji.

Kříže:

• Před vchodem do kostela a na hřbitov na návrší se nachází původní kamenný památník padlým v 1. světové válce, na který je v současnosti umístěná deska památce obětem komunismu. Na desce jsou jména: Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek, Bohumil Šíma. Popraveni 10. 2. 1955. Nad deskou s obdélníkovým reliéfem souboje svatého Jiří s drakem je půlkruhový nápis: "Z poroby nezávistlost". Po obou stranách památníku jsou jména nejen místních občanů, ale i občanů z okolních obcí, kteří padli ve světové válce.

• Před vchodem do kostela je dřevěný kříž s nápisem MISIE 2004

• Na návsi u hospody se nachází kamenný kříž v ohrádce, který nese dataci 1892. Nedaleko je dřevěná socha ryby.

• Na druhé straně návsi také proti hospodě se nachází zdobný drobný kříž na kamenném podstavci.

• Pod bývalým mlýnem je další kříž.

• Před hřbitovem je umístěný železný kříž na kamenném podstavci. Na obdélníkovém štítku je nápis: "Chvála Kristu".

• Ve vesnici na soukromém pozemku vlevo u cesty na Porešín se nalézá kříž padlého legionáře.

• U cesty ze vsi na Porešín se nachází Šimákova kaple z roku 1874. Kaple je čtvercového půdorysu, udržovaná. Nad vchodem do kaple je nápis: "Léta Páně 1874".

• Za vesnicí u cesty do nedalekého Porešína se po levé straně nachází kříž na kamenném podstavci. Na kulatém štítku je nápis: "Chvála Kristu".