Kroměříž, přezdívaná Hanácké Athény, je město ve Zlínském kraji, které leží na řece Moravě. V roce 1997 byla Kroměříž vyhlášena nejkrásnějším historickým městem České republiky a o rok později byl zdejší Arcibiskupský zámek spolu s Květnou a Podzámeckou zahradou zapsán na listinu světového kulturního dědictví UNESCO.

Ve středověku zde byl brod přes řeku Moravu a křižovatka Jantarové a Solné stezky (jež byla faktickým pokračováním slavné Hedvábné stezky). První písemná zpráva o Kroměříži pochází z roku 1110. Na arabské mapě, známé jako Tabula Rogeriana, je město označováno jako Agra. Roku 1207 potvrdil Přemysl Otakar I. olomouckému biskupovi Robertovi držbu vsi Kroměříže, kterou koupil jeho předchůdce biskup Jan II. od knížete Oty Černého za 300 hřiven.

Město bylo založeno olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburka roku 1260. Olomoučtí biskupové v Kroměříži vybudovali reprezentativní letní sídlo a přemístili sem část správy diecéze. V době moravských markraběcích válek zde našel útočiště Jan IX. ze Středy. Za husitských válek, kdy byl biskupem Jan XII. Železný, město značně utrpělo. Biskup Stanislav I. Thurzo zahájil na přelomu 15. a 16. století přestavbu gotického hradu na zámek. Roku 1550 udělil biskup Jan Skála z Doubravky, který byl i významným historikem a spisovatelem, výsady kroměřížskému mlynářskému cechu. Biskup František z Ditrichštejna zahájil počátkem 17. století stavbu františkánského kláštera. Za třicetileté války město hodně utrpělo dvakrát za sebou nájezdem švédských vojsk (1643 a 1645) a následně morem. Tragický osud kroměřížských Židů během třicetileté války je barvitě popsán v žalozpěvu Kroměřížská selicha, který se dochoval v rukopise z roku 1702. V šedesátých letech 17. století zahájil rozsáhlou obnovu města olomoucký biskup Karel II. Lichtenštejn-Kastelkorn. V letech 1806 - 1813, 1815 - 1821 a 1845 - 1847 sídlilo v Kroměříži velitelství 3. pěšího pluku. V roce 1848 zasedal v Kroměříži říšský sněm. Ve dnech 15. a 16. dubna 1905 přednášel v Kroměříži profesor Tomáš Garrigue Masaryk na téma problém malého národa. Dne 27. srpna 1929 navštívil Masaryk město oficiálně, jako prezident Republiky československé.

Pro svůj enormní kulturní význam (město bylo od 17. století kulturním centrem Hané a celé střední Moravy) získalo město přezdívku hanácké Athény. Město Kroměříž, druhé největší město Zlínského kraje podle počtu obyvatel a bývalé okresní město, je silným přirozeným regionálním centrem, ležícím na řece Moravě. Město bylo známo jako město vojáků (dvoje kasárna) a studentů (množství škol středního vzdělávání) a důchodců. Na místě Žižkových kasáren je dnes Hanácké náměstí, na místě Rybalkových kasáren Tesco. Vojáci z Rybalkových kasáren sloužili také v prostoru Hvězda u Velkých Těšan (protiletecká obrana, tzv. "rakeťáci").

Pamětihodnosti:

Kašna - zhruba uprostřed Velkého náměstí se nachází kašna, která sem byla přemístěna z jiné části prostranství roku 1811. Dílo neznámého sochaře bývá někdy vztahováno k roku 1655. Kroměřížský historiograf Peřinka ve svých Dějinách města Kroměříže se k tomu zmiňuje jen krátkou větou: "Kašnu město zřídilo r. 1655, nadále ji také opravovalo". Pravděpodobnější je však její vznik v roce 1666, a to jako jeden z prvních projevů obnovitelského úsilí olomouckého biskupa Karla z Lichtenštejna-Kastelkornu a jeho zájmu o město, kterému na své náklady poskytl nový zdroj vody. Peřinka tentokrát uvádí: "Roku 1666 biskup Lichtenštejn stavěl v Kroměříži nějakou "fontánu", měl na to dílo kameníka z Olomouce a kámen dováželi poddaní z Mírova". Další zmínka o "třech studních ve městě" je v souvislosti se stavbou vodárny a vodovodu. "Biskupové postarali se dávno před magistrátem o vodárnu a vodovod panský. Stavěl je r. 1665 - 1667 Hans Jiří Miller, s nímž udělal biskup smlouvu 1. září 1665. Vodárna dodávala vodu do zámku a v něm hlavně do kuchyně a na jiná místa, do zahrady ležící pod zámkem, do tří studní v městě a na rybníček v knížecí zahradě před městem." Dne 6. července 1678 píše biskup Lichtenštějn primátorovi, že zakazuje, aby se voda z ní odváděla na městský pivovar, protože potom bývá kašna prázdná. Nechť se voda do pivovaru dodává městskými potahy anebo potrubím odjinud. Když se roku 1684 pokazila a město nespěchalo s její opravou, biskup pohrozil 5. dubna 1685 purkmistrovi a členům rady pokutou 100 říšských tolarů, nedají-li jí opraviti a vždy na zimu tak opatřiti, aby nezamrzla ani za nejsilnějších mrazů.

Z nádrže na půdorysu čtyřlistu vybíhá hranolovitý sokl se skaliskem, z něhož vyrůstá čtveřice delfínů. Delfíni byli tradičně vnímáni jako ztělesnění sociálního cítění a motiv chlapce sedícího na hřbetě delfína představuje podle Iconologie Cesara Ripy alegorii Přátelské povahy. Ocas ryby nad puttem byl odlomen 28. března 1969 při oslavách hokejových vítězství nad SSSR. Z dobových fotografií je zřejmé, že při následné restauraci byl ocas vytvořen menší. 

Mariánský sloup - stojí na Velkém náměstí v blízkosti kašny a má pohledovou vazbu na Arcibiskupský zámek situovaný severně od Velkého náměstí. Sloup byl vystavěn na paměť a jako poděkování Panně Marii za ušetření obyvatel města před velkým morem v roce 1680. Sochařské dílo vytvořil Michael Zürn ml. se svou dílnou a se svým nevlastním bratrem Davidem a je reprezentantem raně barokního sochařství na Moravě, které ještě není pod přímým vlivem dynamického římského baroka, které na Moravu proudilo prostřednictvím Vídně. Samotná socha Panny Marie je pozlacená. První významná renovace proběhla po moru v roce 1716, jak dokládá dnes již nečitelný latinský nápis na zadní stěně podstavce - CIVITAS RENOVARI FECIT ANNO DOMINI 1716. V roce 1723 byly do rohů umístěny čtyři svítilny. Velkým zásahem bylo pozlacení vrcholové sochy, které proběhlo v roce 1832 jako poděkování za odvrácení cholerové nákazy. Podle Františka Václava Peřinky zuřila v roce 1831 v kroměřížské farnosti cholera. Město Kroměříž dalo kus pole na cholerový hřbitov, na kterém bylo pochováno 106 lidí. O dalším zásahu svědčí letopočet 1884 na zadní straně roucha vrcholové sochy. Další významná oprava proběhla v roce 1948 před výstavou "100 let českého národního života v Kroměříži", pořádanou v rámci oslav výročí zasedání říšského sněmu.

Regentský dům - je výstavný měšťanský dům na Velkém náměstí v Kroměříži, obsahující hlavní dvoupatrový trakt se sgrafitovou výzdobou, dále nižší trakt nádvorní a další obrácený do ulice Pilařovy. Dům vznikl na starších gotických základech ve 2. polovině 16. století. Jako měšťanský dům měl šenkovní právo I. třídy. Z této doby pocházejí patrně i dochovaná sgrafita fasády, z nichž tematicky je nejzajímavější soud nad povětrnými ženami, medvědář a herec. Před třicetiletou válkou byl majetkem šlechtice Adama Kravařského ze Šlejvic, který byl majitelem Kvasic a Nových Zámků v Nesovicích. Byl účastníkem stavovského povstání v roce 1618 na proticísařské straně a jeho dům byl po bitvě na Bíle hoře zkonfiskován. Získal jej Orlík z Lazicka, dvorní mundšenk (úředník, rádce) kardinála Františka z Ditrichštejna. Roku 1649 dům vlastnil Jan Mikuláš Reiter z Horberka (1604? - 1669?), vrchní regent všech biskupských panství a velitel pevnosti Hukvaldy. Tento šlechtic koupil sousední dům, spojil jej se svým starším domem a obě průčelí sjednotil novou barokní fasádou. Ta zakryla i starší sgrafita. Dům byl opatřen novým kamenným portálem a širokým schodištěm. Po tomto šlechtici nese dům i svůj název. Po regentově smrti zdědil dům olomoucký biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu.

Před domem je umístěna Lavička Václava Havla.

Dům Hejtmanský (někdy zvaný Syrakovský) - budova č.p. 40 na rohu Velkého náměstí, Sněmovního náměstí a Pilařovy ulice. Dům sloužil jako obydlí drobných šlechticů a hejtmanů ve službách biskupů. Připomíná se tu v roce 1593 sekretář biskupa Stanislava Pavlovského Valentin Lauban, potom Jan Syrakovský ze Syrakovic (Pěrkova), spolu se svými příbuznými Petřvaldskými z Petřvaldu účastník českého povstání v roce 1618. Biskupský hejtman Maxmilián Říkovský z Dobrčic prodal dům v roce 1667 biskupovi Karlu II. z Lichtenštejna. Jeho erbovní deska s nápisem:

CAROLVS D.G. EPISCOPVS
OLOMOUCENSIS DUX S.R.I.
PRINCEPS REGIAE CAPELI
BOHEMIAE ET DE LIECHTE
STEIN COMES

je umístěna nad středním obloukem podloubí. V překladu "Karel z Boží milosti biskup olomoucký, vévoda, Svaté říše římské kníže, královské české kaple a z Lichtenštějnu hrabě".

Měšťanský dům u radnice - je budova č.p. 20 stojící na rohu Kovářské ulice a Velkého náměstí. V Měšťanském (někdy označovaném jako Starý šenkovní dům) domě u kroměřížské radnice se v roce 1612 připomíná měšťan Lukáš Ouštěcký. V roce 1661 jej koupil biskupský obroční písař Jakub Zubřický a jeho vdovu Marianu si potom vzal dobrodružný biskupský mincovní vardajn (někdy vardín, vardejn nebo gvardejn - zástupce mincmistra odpovědný za provoz biskupské mincovny Šimon Ondřej Sinapi, jako vardajn užíval mincovní značku SAS - Simon Andreas Sinopi). Jeho památka je v Kroměříži znamenána dvěma krásnými barokovými sousošími, zhotovenými francouzsko-švédským sochařem Jeanem Baptistem Dusartem (psáno i Dieussard) v roce 1696. Jsou dnes umístěny v ulicích Na Kopečku a Chobot a dosud objednatelem nezaplaceny. Štukové pole mezi okny v patře původně neslo malovaný výjev Korunování Panny Marie, nad nárožním pilířem je druhotně umístěn erb kardinála Františka Dietrichsteina s nápisem "FRAN*CARD*A DIETRICHSTAIN EPUS OLOM*PRINCEPS" (František kardinál z Ditrichštejnu, biskup olomoucký, kníže). V roce 1770 koupil za 4 000 zl. r. dům obchodník z železem Jiří Rösner. Dědictví po něm převzala jeho jediná dcera Terezie provdaná za Františka Pípala, který nechal v roce 1832 postavit na cholerovém hřbitově v Kroměříži kamenný kříž, nyní stojící u potoka Stonáč v místní části Bílany. V roce 1872 koupil dům poslední německý purkmistr města dr. August Benesch, dal zdvihnout nad průčelí balustrádu se čtyřmi múzami podle návrhu architekta Gustava Meretty. Kompozici terakotových soch na balustrádě z obou stran uzavírá vždy dvojice dekorativních váz s pokličkou. Od roku 1893 vlastnil dům advokát dr. Alois Kusák, redaktor a vydavatel místního útočného časopisu Velehrad. Roku 1899 byl exekučně prodán konfekcionářovi a obchodníkovi Leopoldovi Stránskému. Od roku 1939 v tomto domě žil a zde také zemřel historiograf města František Václav Peřinka.

Mlýnská brána - je jediná dochovaná městská brána (z původních tří) města Kroměříže. Mlýnská brána (Mühltor), stavebně navazující na budovu arcibiskupského zámku, proto někdy zvaná Zámecká brána (Schlosstor) nebo Rezidenční brána (Rezidenztor) bývala součástí hradebního opevnění města. Raně barokní úpravu připomíná dochovaný fragment malby průčelí věže, který dokumentuje podíl biskupa Karla II. z Lichtenštejna na obnovení Kroměříže. Nápis CAROLVS VRBEM REPARARE STVDET (město Karlem pečlivě opraveno) má v chronogramu letopočet 1665. Nynější podobu získala brána v 2. pol. 19. století, částečně podle návrhu architekta Antonína Archeho. 

Jde o poslední dochovanou městskou bránu v Kroměříži, další dvě, Vodní a Kovářská, byly zbořeny v letech 1855 až 1857. Mimo tyto tři brány ještě existovala Židovská brána (Judentor) neboli Hřebová branka či fortna ke sv. Trojici, která vedla od "židovské čtvrti do Oskole k františkánům", ale byla "pouze pro pěší, nanejvýš pro trakař". Samotná židovská čtvrť byla od křesťanské části města uvnitř hradeb ještě oddělena separační zdí.

Mlýnskou branou vedla cesta na sladovnické předměstí k vrchnostenským stavbám, především k biskupské mincovně, panskému mlýnu a biskupskému pivovaru. Brána přiléhala k hradnímu příkopu, byla spravována biskupem a hlídána jeho gardou. Za arcibiskupa Chotka po roce 1832 došlo k vyrovnání valu a zahrnutí příkopu mezi zámkem a městem s odkopáním silné vrstvy násypu, vznikla tu budova arcibiskupské gardy a jejím patrem vedla chodba ze zámku přes Mlýnskou bránu a Arcibiskupské gymnázium až do kostela sv. Mořice.

Arcibiskupský zámek - patří mezi přední kulturně historické památky na Moravě, byl majetkem olomouckých biskupů a arcibiskupů, kterým sloužil jako reprezentační sídlo. Roku 1110 koupil trhovou osadu Kroměříž olomoucký biskup Jan II. (1104 - 1126), od té doby byla majetkem biskupství (arcibiskupství) olomouckého, v polovině 13. století biskup Bruno ze Schauenburgu (1245 - 1281) povýšil Kroměříž na město (1261) a na místě dnešního zámku nechal postavit gotický hrad, zavedl manský správní systém a do Kroměříže situoval veškerou administrativní správu biskupství. Hrad byl za episkopátu Stanislava I. Thurza (1496 - 1554) přestavěn na renesanční zámek. 

Pohromou pro město i zámek se stala třicetiletá válka, roku 1643 byla Kroměříž dobyta a zničena švédskými vojsky generála Lennarta Torstensona. S obnovou Kroměříže a zámku započal biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu (1665 - 1694), na základě projektů císařských dvorních architektů F. Luccheseho a G. P. Tencally byl zámek vystavěn zhruba do dnešní podoby. Roku 1752 vypukl ve městě požár, který zničil desítky domů a značně poškodil 2. poschodí a interiéry zámku. Stavební obnova trvala dvacet let a byla dokončena za biskupa Hamiltona. V letech 1848 - 1849 se Arcibiskupský zámek stal dějištěm zasedání Ústavodárného říšského sněmu rakouských národů. Ze stavebních úprav 20. století byla nejvýznamnější rekonstrukce zámecké věže (věž zapálila ustupující německá vojska v posledních dnech 2. světové války). Zámek je dnes nejen unikátním historickým objektem, ale také živým badatelským centrem ukrývajícím bohaté sbírky obrazů, knih či hudby, které mají kořeny v osvícené činnosti sběratelů několika století.

Barokní zámek je příkladem mimořádné architektury. K zámku přiléhá romantická Podzámecká zahrada, nedaleko se nachází barokní geometricky koncipovaná Květná zahrada, vybudovaná olomouckým biskupem Karlem II. z Lichtenštejna-Kastelkornu. Jednotlivé části zámku byly v minulosti hierarchizovány - přízemí bylo věnováno hospodářským a provozním prostorám, v druhém podlaží byly soustředěny reprezentativní prostory, třetí podlaží kladlo důraz na biskupovu světskou a úřední moc. Obě patra, věž a sala terrena jsou přístupné veřejnosti.

Dominantu zámku i celé Kroměříže představuje 84 metrů vysoká věž, jejíž součástí je čtyřboká hranolová obranná věž - pozůstatek biskupského hradu. Roku 1643 a 1752 padla věž za oběť požáru, v roce 1768 byla definitivně opravena a nově pokryta mědí. Na konci 2. světové války věž zapálili němečtí vojáci, avšak obětavostí Kroměřížanů byl požár uhašen a věž byla v letech 1947 - 1948 zrekonstruována do dnešní podoby.

Sněmovní sál - je jeden z nejkrásnějších rokokových interiérů ve střední Evropě. Zajímavostí sálu je nástropní malba, která je ve skutečnosti provedena na plátně. Sál byl místem konání Ústavodárného říšského sněmu (Kroměřížský sněm) rakouských - Sloužila k slavnostním jídlům v menší společnosti. Stoly, komody i sedací nábytek, jimiž je vybavena, vznikly v druhé polovině 18. století. Stěny pokrývá paneláž 111 obrazů se zvířecímí, biblickými i mytologickými náměty. národů z roku 1848. Tento sněm začal původně 22. července 1848 ve Vídni, ale 7. října 1848 byl kvůli eskalaci událostí revoluce v Rakouském císařství přerušen a přesunut do Kroměříže.

Sněmovní sál neboli Velká jídelna je jedním z nejkrásnějších a největších sálů na zámku. Impozantní sál značných rozměrů (30 x 14 x 16 m), vyzdobený nástropními olejomalbami a 22 lustry. Tři velké nástropní obrazy jsou dílem Franze Adolpha z Freenthalu, prostřední z nich je apoteózou biskupa Hamiltona. Původně sloužil jako hlavní slavnostní sál a jídelna, avšak v letech 1848 - 1849 proslul jako dějiště konání Ústavodárného říšského sněmu (Kroměřížský sněm) - proto bylo v sále po dobu sněmu zbudováno dřevěné stupňovité podium pro jednání poslanců. V roce 1900 byl sál elektrifikován podle návrhu Františka Křižíka. Jeho interiér patří k nejkrásnějším rokokovým interiérům ve střední Evropě a často je využíván při filmovém natáčení.

Můj pra pra pra pra bratranec Jan Křtitel Nebeský z Wojkowicz byl členem Zemského sněmu a měl lavici č. 33 (více zde).

Malá jídelna- sloužila k slavnostním jídlům v menší společnosti. Stoly, komody i sedací nábytek, jimiž je vybavena, vznikly ve 2.  polovině 18. století. Stěny pokrývá paneláž 111 obrazů se zvířecímí, biblickými i mytologickými náměty.

Trůnní sál - v tomto sále s ornamentální štukovou výzdobou stropů a obrazovou paneláží na stěnách přijímali olomoučtí arcibiskupové vzácnější a významnější návštěvy. Do 60. let 20. století zde byl umístěn originál obrazu Apollo a Marsyas italského renesančního malíře Tiziana, jedno z nejcennějších děl na území České republiky, v současné době vystavené v zámecké obrazárně.

Poradní sál  - název připomíná události roku 1848, kdy na zámku zasedal Ústavodárný říšský sněm. Během zasedání sněmu se v tomto pokoji scházel klub slovanských poslanců k poradám. Sál s nábytkem v novobarokním stylu je zároveň portrétní galerií nejvýznamnějších olomouckých biskupů a arcibiskupů.

Carský pokoj - sál byl zařízen jako památka na setkání Cara Alexandra III. a rakouského císaře Františka Josefa I. v roce 1885.

Manský sál - sloužil k reprezentaci světské moci olomouckých biskupů a byl místem pro konání manských sněmů a soudů, což připomínají tři manské truhlice v interiéru. Výzdoba sálu patří k z uměleckého hlediska nejhodnotnějším. Stěny jsou obloženy umělým mramorem se zlacenými rokokovými řezbami. Fresková výzdoba z roku 1759 je dílem Franze Antona Maulbertscha, figurální a ornamentální štukovou výzdobu provedl sochař František Ondřej Hirnle.

Stará kníhovna - současný vzhled knihovny pochází z 2. poloviny 18. století. Autorem výmalby velkého sálu, oslavující zakladatele knihovny biskupa Lichtensteina a jejího obnovitele biskupa Egkha, je brněnský malíř Josef Stern. Mobiliář doplňují čtyři velké glóby s hvězdnou a zemskou mapou ze 17. století.

Kaple sv. Šebestiána - soukromá kaple ve druhém patře zámku byla vysvěcena v roce 1766. Sochy, štuky a oltáře zhotovil kroměřížský sochař František Ondřej Hirnle, autorem malířské výzdoby je Josef Stern. Oltářní obraz sv. Šebestiána pochází zřejmě z Vídně.

Sala terrena - nachází se v přízemí zahradního křídla zámku, zajišťovala přechod ze zámku do Podzámecké zahrady a sloužila k pořádání hudebních a divadelních produkcí. Zatímco vyšší patra zámku prošla různými stavebními úpravami, sala terrena si uchovala původní podobu z konce 17. století. Skládá se ze tří velkých sálů upravených podle projektů Giovanniho Pietra Tencally se sochařskou a štukovou výzdobou Jeana Baptista Dusarta, freskami na stropech od významného italského malíře Paola Antonia Paganiho, a dvěma umělými jeskyněmi po stranách (tzv. grotty). Nechybí umělé krápníky, ornamenty z mušlí a lastur a fontánka uprostřed.

Obrazárna - obrazárna zámku Kroměříž je po Národní galerii druhou nejvýznamnější sbírkou obrazů v České republice. Část obrazů je vystavena v historických sálech zámku a zbytek tvoří samostatný prohlídkový okruh zámku. Jádro jedinečné obrazové sbírky tvoří kolekce obrazů zakoupená biskupem Karlem Liechtensteinem Kastelkornem ve 2. polovině 17. století. Celkový počet obrazů na zámku je 538. Mezi nejvýznamnější patří:

Tizian Vecellio - Apollon a Marsyas, gotický cyklus Mistra kroměřížského mariánského oltáře, Lucas Cranach st. - Stětí sv. Kateřiny a Stětí sv. Jana Křtitele, Paolo Veronese - Jedenáct apoštolů, Jan I Brueghel - Selská rvačka, Annibale Carracci - Latona proměňuje sedláky v žáby, Luca Giordano - Tři Marie u Kristova hrobu, Anthonis van Dyck - Portrét anglického krále Karla I. a jeho manželky Henrietty Marie a Portrét muže s rukavicemi ad.

Hudební archiv - hudební archiv Kroměřížského zámku je rozsáhlá a svým významem ojedinělá sbírka hudebnin. Obsahuje díla P. J. Vejvanovského, A. M. z Otradovic, H. I. F. Bibera, J. H. Schmelzera, A. Pogliettiho, J. Haydna, W. A. Mozarta, Ludwiga van Beethovena a dalších. V roce 2018 byl ve 2. patře zámku otevřen Kabinet hudby, představující výběr dokumentů a hudebnin.

Zámecká knihovna - patří k významným světovým historickým knižním fondům. V knihovně je i uložena jedna z nejstarších liturgických knih dochovaných v českých zemích. Nejstarší památkou je Kroměřížský sakramentář (Sacramentarium Cremsiriense) - Kodex Sacramentale z 2. pol. 9. století, Francouzsko-burgundská bible z 13. století, Kutnohorská bible Martina z Tišnova z konce 15. století, korány ze 16. století atd. Unikátní sbírka, založená biskupem Karlem z Lichtensteinu-Kastelkornu čítá téměř 90 000 svazků, více než 400 rukopisů a téměř 200 prvotisků.

Věž - na zámeckou věž vede 210 schodů, je zde hodinový stroj a nádherné výhledy na celé město

Farní úřad u svatého Mořice - sídlil v budově č.p. 4 na Stojanově náměstí blízko centra Kroměříže. O raně renezančním původu z počátku 16. století svědčí okenní ostění v přízemku. Kamenná deska s erbem biskupa Karla II. z Lichtenštejna-Kastelkornu nad vchodem připomíná renovaci budovy v roce 1666. Zajímavý je průjezd a nádvoří, přiléhající k městským hradbám. Farní budova uzavírá malé, typicky středověké náměstíčko před kolegiálním chrámem svatého Mořice, které patři k nejstarším částem města. Na začátku 21. století byl farní úřad přemístěn do budovy proboštství v přilehlé farní zahradě. Dlouholetý kostelník chrámu sv. Mořice Jan Pavlíček byl za šíření tzv. Kroměřížské petice, v níž katolický aktivista z nedalekých Lutopecen Augustin Navrátil vyzýval státní orgány, aby dodržovaly náboženskou svobodu, odsouzen na osm měsíců žaláře nepodmíněně. Navrátil byl místo vězení poslán v červenci 1978 do psychiatrické léčebny. Pod petici se jim podařilo získat celkem 700 podpisů.

Proboštství - je budova čp. 5 stojící na Stojanově náměstí v centru města Kroměříž přímo naproti Kostelu svatého Mořice, jenž je od 16. století ve správě olomouckých biskupů a arcibiskupů. Barokní budova s mansardovou střechou je postavená na starších základech, jak o tom svědčí znak biskupa Františka z Ditrichštejna v arkádovém nádvoří. Budova byla celkem třikrát důkladně přestavována a přestavby označeny deskami biskupů Lichtenštejna a Egkha. Štěpnice (sad) kolem proboštství vytváří se starou barokovou zdí jeden z nejpůvabnějších koutů staré Kroměříže. Jako proboštové zde působili pozdější biskupové Vilém Prusinovský z Víckova, Leopold II. Fridrich z Egkhu, Antonín Theodor Colloredo-Waldsee, Bedřich z Fürstenberka, Lev Skrbenský z Hříště či Antonín Cyril Stojan. Působení Antonína Cyrila Stojana jako probošta kroměřížského v letech 1908 - 1918 připomíná na budově umístěná pamětní deska. V současnosti je v budově proboštství umístěn farní úřad.

Chrám svatého Mořice neboli kolegiátní kostel sv. Mořice je jedna z největších gotických staveb České republiky a jedna z nejvýznamnějších gotických památek. Chrám sv. Mořice se nachází na Stojanově náměstí v Kroměříži, západně od Velkého náměstí. Ze severu k němu přiléhá komplex Arcibiskupského gymnázia (napojený Mlýnskou branou na Arcibiskupský zámek; biskup tedy mohl chodit ze zámku do kostela "suchou nohou"). Nedaleko se nachází filiální barokní kostel svatého Jana Křtitele. Příslušný farní úřad sídlil dříve v kanovnickém domě na Stojanově náměstí, v posledních letech byl ale přemístěn do budovy proboštství v přilehlé farní zahradě. Před kostelem řadu let stával sloup se sochou svatého Jana Nepomuckého z roku 1704, který se po restaurování v roce 1998 vrátil k mostu přes řeku Moravu cca 100 metrů od své původní polohy. 

Vybudoval jej olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku (stavba dokončena kolem roku 1265 - 1290), který při něm založil kolegiátní kapitulu se 6 kanovníky, proboštem a děkanem. V Českých zemích neobvyklé zasvěcení svatému Mořici zvolil biskup podle svého předchozího působiště, kostela sv. Mořice v Magdeburku, kde byl proboštem. Kostel prodělal v historii několik významných úprav. Jednalo se zejména o opravy a přestavby po husitských válkách a po třicetileté válce. Poslední velká přestavba proběhla za arcibiskupa Sommerau-Beckha v 19. století, během níž byl kostel opraven a byl obnoven jeho gotický vzhled. Na východní straně kostela se nachází kardinálův kenotaf. Podle vlastního přání odpočívá v křestní kapli. Kostel několikrát vyhořel a je proto sporné, jak velká část současné stavby je původní. Nad portálem je osazena litinová pamětní deska, která připomíná obnovu chrámu po velkém požáru v roce 1836.

Donátorem sloupu je uváděn příslušník původem italské rodiny městských kominíků Jan Maito (Meito). Obec Kroměříž přijala roku 1673 Martina Meitiho za městského komináře a učinila s ním špancetl (služební smlouvu), kterou po 15 letech obě strany vypověděli a 27. dubna 1688 učinili novou, která mu ukládala, aby hned prohlédl všecky komíny v městě, a potom aby vymetl každý jednou za čtvrt roku, a kde je potřeba, každých šest neděl. Po novém roce 1689 kominář vypověděl znova, protože teprve nyní si povšiml, že ve špancetli má poznámku, kdyby vypukl komínový oheň, že bude tahán k zodpovědnosti. Rada jej však udobřila a poznámka zůstala. Koncem roku 1690 zemřel a vdovu Petronelu vyžádal si 19. dubna 1691 k manželství Dobiáš Touch. Dne 9. února 1691 koupil kominář Jan Maito za 600 zl. m. (položil 100 zl., zbytek 500 zl. bude pokládati po 100 zl. ročně) dům č.p. 11 (nyní č.p.122/13) v Kovářské ulici. V roce 1700 měl již dům zaplacený. O čtyři roky později již hradil náklady na sloup, v roce 1706 koupil štěpnici ve Vlčetíně a v následujícím roce nedalekou louku u haltýřů na říčce Kotojedce (v dnešní ulici Altýře u kroměřížského letiště). Výnosné řemeslo a dobrý hospodář, jakým byl tenkráte u nás málokterý Vlach. Zajímavostí je, že v roce 1768 prodal potomek donátora (opět kominář) se svou ženou dům číslo 143 na Riegrově náměstí (dnešní č.p. 140/51) sochaři Františku Hirnlemu. 

Kostel sv. Jana Křtitele - stojí v historickém jádru Kroměříže na Masarykově náměstí. Současný barokní kostel, vybudovaný v letech 1737 - 1768 piaristy podle projektu biskupského architekta Ignáce Josefa Cyraniho z Bolleshausu (1700 - 11. října 1758 Hodonín), stojí na místě románského kostelíka s gotickými prvky, který postavili johanité. Vnitřní rozměry kostela jsou 42 metrů na délku a 15 metrů na šířku. Výška kopule je 35 metrů.

Květná zahrada - byla založena biskupem Karlem II. z Lichtenštejna-Kastelkornu v letech 1665 - 1675 na neplodné a bažinaté půdě za hradbami tehdejšího města. Původní název zahrady byl Libosad. Jedná se o raně barokní zahradu, ve které byly zkombinovány italské i holandské vlivy. Zahradu vyprojektovali italští architekti Filiberto Lucchese a Giovanni Pietro Tencalla. Uprostřed zahrady o rozloze 485 × 300 metrů stojí osmiboká rotunda s bohatou vnitřní štukovou a freskovou výzdobou. Ve středu rotundy je zavěšeno Foucaultovo kyvadlo na lanku dlouhém 25 m. Svou dráhu zapisuje do jemného písku na kamenném stole. Kyvadlo zde instaloval profesor kroměřížského gymnázia dr. František Nábělek na konci 19. století. Zahrada vykazuje přesnou symetrii, je oplocená a bohatě vyzdobená sochami a fontánami s vodotrysky. Vše je obklopeno vysokými a dlouhými živými ploty, které jsou vysázeny na půdorysu trojúhelníků. 

Vstupní budova vytvořená architektem Antonínem Archem v 1. pol. 19. století (1840 - 1845) tvoří Čestný dvůr v klasicistním stylu ze stran uzavřený velkými skleníky (Hrubý, Tropický skleník nebo také studený a tropický). Dvůr, který tak tři budovy vytvořily, je otevřen směrem do zahrady. Vstupní portál má trojúhelníkový tympanon s iniciálami M a J po stranách zlaceného erbu arcibiskupa Maxmiliána Josefa Sommerau-Beckha.

Lichtenštejnský seminář - byl internát pro chlapce, zřízený církví při piaristickém gymnáziu. Byl postaven na místě starých domků v centru Kroměříže. Ulice vedoucí z Velkého náměstí, ve které budova stojí, se původně jmenovala Soukenická, od roku 1693 Rezidenční a v souvislosti se stavbou kostela svatého Jana Křtitele se od roku 1880 jmenuje Jánská. Po celá dvě století byli v chlapeckém semináři z fundace biskupa Karla z Lichtenštejna vydržovaní chudí gymnazisté z moravského venkova. K piaristickému gymnáziu byl téměř od počátku přidán pěvecký seminář založený 16. srpna 1688. Biskup Lichtenštějn věnoval 15 000 zlatých na založení zpěváckého semináře určeného pro výchovu dvanácti chlapců. Fundatisté byli pak povinni v kostele svatého Mořice na kůru a při pohřbech zpívat. Byla to v podstatě nejstarší hudební škola ve střední Evropě. V létech 1861 - 1883 vedl seminář P. Lambert Schwarz tak chvalně, že krom fundadistů zámožní rodičové jemu študenty své na stravu dávali a na čemž více záleželo, na dobré křesťanské vychování. Počet študentů byl tím způsobem až na třicet zvýšen. Poslední zpěváci-fundatisté chodily do sousedního gymnázia i po jeho zestátnění. Piaristé, kteří pěvecký seminář vedli, odevzdali jej po zestátnění gymnázia do majetku města. Od roku 1879 byl útulkem národních škol (poslední nesla jméno Boženy Němcové) a zpěváci byli přestěhování do piaristického kláštera. Zpěvácký seminář skončil odchodem regenta P. Lamberta Schwarze, bratra světícího biskupa pražského Karla Schwarze na odpočinek do Prahy s koncem školního roku 1884. Zbytek zpěváků přešel do arcibiskupského kněžského semináře. V letech 1983 - 1988 byl dům spolu se čtyřmi sousedícími kanovnickými domy rekonstruován pro účely Základní umělecké školy v Kroměříži navazující na tradice hudební školy Moravanu.

Měšťanský pivovar - je budova se dvěma křídly navazující na objekt radnice v Prusinovského ulici. Budova pivovaru právovárečných měšťanů vznikla koncem 16. století, i když právo vařiti pivo je v Kroměříži zhruba tak staré jako je město samo. V letech 1540 - 1567 se v Kroměříži setkáváme s osmi nákladnickými domy, které měly právo na vlastních pánvích vařit pivo a dodávat je šenkovním domům, to je většině domů na náměstí a v přilehlých ulicích. Právovárečníci si uvědomili, že roztroušené domácí pivovárky nejsou hospodárné. Proto se sdružili a vybudovali rozsáhlý pivovarský komplex se stejně prostorným vnitřním dvorem vedle budovy radnice. Později si ho přivlastnilo město a vařilo v něm pivo ještě na počátku 20. století. Proto se také Prusinovského ulice až do roku 1911 jmenovala Pivovarská. Pivovar s maximálním výstavem 14 000 hl byl zrušen v roce 1925. Po ukončení provozu pivovaru renesanční budova s krásně klenutými stropy, pomalu pustla, v přízemí byla řada krámků, ve dvoře bylo uhelné skladiště. V roce 1953 byla budova renovována podle návrhu architekta Václava Capouška na společenské centrum se sálem. Výzdobu sálu provedl akademický malíř Vladimír Škranc, na jehož domě na Riegrově náměstí je umístěna pamětní deska, a který je pohřbený na kroměřížském hřbitově.

Dne 25. září 2014 byla v budově otevřena stálá Expozice Karla Kryla, která představuje kroměřížského rodáka, básníka a písničkáře jako významnou a nejednoduchou osobnost české kultury pomocí metaforické instalace architekta Jana Konečného.

Radnice - je renesanční nárožní budova, která se nachází na rohu Velkého náměstí, Kovářské ulice a ulice Prusinovského, kde navazuje na objekt bývalého měšťanského pivovaru. Patří k nejvýznamnějším stavbám v Kroměříži a v současnosti slouží svému původnímu účelu. Kroměřížská městská radnice byla vystavěna někdy před rokem 1572, kdy je o ní první zmínka. Již v roce 1593 existovala přibližně v podobě, jakou známe dnes. Roku 1611 byla radnice za finančního přispění kardinála Františka z Dietrichštejna upravena. Pod ní bývalo vězení, v němž byl v roce 1610 vězněn uničovský farář sv. Jan Sarkander. Výrazné škody stavba utrpěla při švédském vpádu v roce 1643 pod vedením generála Torstensona, kdy byla vypálena. Současně shořel i městský archív. Avšak do roku 1654 byla budova opět opravena. Radnice byla v dalších letech stavebně upravována, zásadně pak biskupem Karlem II. z Lichtejštějna. Chronogram erbovní desky druhotně osazené ve vestibulu budovy uvádí rok 1668:

CaroLo
EpIsCopo pIo PrInCIpI
popVLVs CreMsIrIensIs
LoCat

v překladu: "Biskupovi Karlovi, zbožnému knížeti, zasadil (desku) lid kroměřížský". Menší opravy prodělala radnice v letech 1686, 1730 a 1787. V roce 1850 městská rada přesídlila do Generálhausu na náměstí a do radnice se přestěhovalo okresní hejtmanství a soud. Při té příležitosti bylo do atiky vestavěno 3. patro, zrušeno bylo přeložené schodiště a upraveny fasády. Byly zrušeny i vzorové míry loket a sáh, které byly vytesány do kamene a umístěny na stěně radnice. Ze 40 metrů vysoké galerie věže hlásný vytruboval hodiny, naposledy při pruském vpádu v roce 1866.

Nadsklepí - je historická budova č.p. 488 z roku 1868, která více než sto let sloužila jako centrum kulturního života města. Budova Nadsklepí byla postavena v letech 1868 - 1870 nad sklepy s lednicemi právovárečných měšťanů sdružených kolem měšťanského pivovaru v hradebním příkopě za starou školou. Dokud se pivo vařilo na vrchní kvasnice, byly pivovarské sklepy pod radnicí. Když se pivo začalo vařit na spodní kvasnice, byly ležácké sklepy vystavěny na předměstí Za Kovářskou branou. Později byly nad nimi vystavěny hostinské prostory a velký divadelní sál, který od počátku sloužil k pořádání koncertů, divadelních představení a bálů. Vystupovali zde významní představitelé české kultury, mezi jinými Ema Destinnová, Eduard Vojan, Hana Kvapilová, Jaroslav Vrchlický, Adolf Heyduk, Antonín Dvořák či Václav Talich. Koncerty zde měl pěvecký sbor Moravan a Pěvecké sdružení moravských učitelů vedené Ferdinandem Vachem. O většinu hudebních akcí se zasloužil JUDr. Emil Kozánek, který ve svém domě hostil mnoho významných osobností své doby. Dne 4. září 1887 se zde konal první cyklistický sjezd na Moravě. V roce 1890 kroměřížský stavitel Ladislav Mesenský objekt přestavěl a rozšířil, přičemž vzniklo také stálé jeviště s plynovým osvětlením. V roce 1901 byla úředně nařízena změna na instalaci osvětlení elektrického.

Rodný dům Maxe Švabinského

Podzámecká zahrada - je nedílnou součástí zámku a její nejstarší část byla zřízena pravděpodobně již v 1. polovině 16. století za biskupa Stanislava Thurza. První písemné zprávy i vyobrazení pocházejí z konce 16. století. Šlo o smíšenou, užitkovou i okrasnou zahradu. K výrazné změně došlo po roce 1664 za biskupa Karla II. z Lichtenštejna-Kastelkornu, kdy zahrada dostala raně barokní formu. Podle projektu architekta Filiberta Lucchese a jeho následovníka Giovanniho Pietra Tencally byla zrušena stará užitková zahrada a rozšířena okrasná část s ústředním broderiovým parterem, fontánou a sochami. Zahrada byla bezprostředně propojena se zámkem, kde byla v suterénu zřízena salla terrena. Koncem 18. století arcibiskup Colloredo-Waldsee přistoupil k úpravám zahrady v duchu osvícenství, přitom však kontinuálně navázal na původní řešení. K severnímu křídlu zámecké budovy nechal přistavit kolonádu s přilehlou květinovou terasou (giardino secreto). Areál byl rozšířen o vodní kanál s topolovou alejí a vyzdoben mnoha drobnými stavbami a objekty pro zábavu a potěšení návštěvníků (altány, houpačky, umělá zřícenina s vodopádem apod.).

Přeměna zahrady na přírodně-krajinářský park se datuje od r. 1832 s nástupem arcibiskupa Ferdinanda Chotka a jeho zahradního architekta Antona Archeho. Barokní parter se změnil na velkou travnatou plochu lemovanou vzrostlými stromy a keři zakončenou velkým jezírkem (dnes Chotkův rybník). Byla vytvořena malebná zákoutí a scenérie kolem původních i nově postavených drobných staveb. Z barokní sochařské výzdoby bylo ponecháno jen torzo. Nezměněna zůstala jen Colloredova kolonáda a giardino secreto. Byl postaven velký skleník pro 5 až 6 tisíc středně velkých květin. Po Chotkově smrti (r. 1836) pokračoval v úpravách parku a jeho rozšiřování arcibiskup Maxmilián Sommerau-Beckh. V nové části parku byl postaven Maxmiliánův dvůr-stáje a zázemí pro chov dobytka, Pompejská kolonáda, byla upravena síť vodních cest s novými můstky a Rybářským pavilonem. Byl založen nový Divoký rybník, na jehož břehu byl vystavěn dřevěný pavilon (Mandarinův dům). Vodní plochy byly využívány také k chovu ptactva a dalších živočichů. Během tohoto období zaznamenala zahrada největší rozkvět a získala současné uspořádání i rozlohu více než 60 ha.

Salla terrena - vznikla v letech 1686 - 1695, místnosti s výhledem do zahrady sloužily k odpočinku a pořádání kulturních produkcí. V letní jídelně se podávalo občerstvení pro zámecké hosty.

Colloredova kolonáda - byla přistavena k severnímu křídlu zámku v r. 1795 - 1799 za arcibiskupa Colloredo-Waldsee a původně sloužila jako soukromý vstup do zahrady přímo ze zámku. Z arkádové chodby vede dvouramenné schodiště ozdobené sochami na terasovou zahradu s fontánou a bohatou květinovou výzdobou (giardino secreto). Po 2. světové válce byly do kolonády umístěny lunety Maxe Švabinského.

Chrámek přátelství - byl zřízen v duchu osvícenských myšlenek J. J. Rouseaua na přelomu 18. a 19. století, stavební úpravy proběhly v 70. letech 19. století. Kruhová stavba tvořená šesticí sloupů s iónskými hlavicemi nesoucími kladí s klenbou a kupolí. Původně stál na ostrůvku v rybníce, ke kterému se jezdilo na loďkách. Později byl příkop zasypán a chrámek tak nyní stojí na travnatém prostranství nedaleko vchodu do parku z ul. Vejvanovského.

Čínský pavilon - stojí na ostrově uprostřed Divokého rybníka. Dřevěná romantická stavba v čínském stylu vznikla v 80. letech 19. století. Pavilon byl umístěn na vyvýšeném soklu tvořeném trámovým roštem na pilotách. V nárožích stojí dřevěné sloupy spojené vyřezávaným zábradlím, které nesou dvojstupňovou prohnutě tvarovanou stříšku pokrytou plechem. Kolem roku 1910 byl exteriér barevně upraven.

Rybářský pavilon - byl postaven r. 1839 v neoklasicistním stylu na břehu Dlouhého rybníka podle návrhu Antona Archeho. Získal svou historizující podobu po přestavbě v 60. letech 19. století, kdy byl v průčelí instalován litinový ozdobný balkon a nový dekor okenních ostění. Současně byl upraven přilehlý břeh rybníka s širokým schodištěm k vodě.

Maxův dvůr - byl postaven v letech 1841 - 1845 jako stáje a zázemí určené pro vzorový chov dobytka na nově upravených plochách tzv. Maxmiliánova parku. Architekt Anton Arche navrhl neoklasicistní zámeček včetně čestného nádvoří. Hlavní budova má obdélníkový půdorys, průčelí s iónským sloupořadím má ve střední části schodiště s plastikami ležícího skotu. Nad ním trojúhelníkový tympanon s nápisem Maximilian Ioseph. Název nese podle svého zřizovatele arcibiskupa Maxmiliána Sommerau-Beckha. Dnes je využíván k chovu koní a jako veterinární klinika. Nedaleko byl podle Archeho návrhu vystavěn přízemní domek hlídače v americkém stylu.

Pompejská kolonáda - podle návrhu Antona Archeho byla postavena v přední části nového parku na mírném pahorku v r. 1845 - 1846. Stavba na podkovovitém půdorysu, sloupořadí s šesti korintskými sloupy. Na kladí má umístěn nápis "MAXIMILIAN JOSEPH. MDCCCXLVI", nad kterým je vsazen erb jejího stavebníka arcibiskupa Maxmiliána Josefa Sommerau-Beckha. Upravena byla v r. 1870, kdy byly zazděny původně prosklené oblouky v zadní fasádě a do vzniklých nik byly umístěny tři originální antické bysty a čtyři antikizující bysty z konce 18. stol. Podle nich se původně Maxmiliánově kolonádě začalo říkat Pompejská. Kvůli vandalům musely být odstraněny. Uprostřed bazénu před kolonádou stávala barokní fontána tzv. Lví, pocházející z Květné zahrady. Pramen vody vytékající z bazénu stékal po malých kaskádách do spodního Maxmiliánova rybníčku. V r. 1953 byla Lví fontána vrácena do Květné zahrady a její místo zaujala socha dráčka na skalce.

Paví dvůr - v závěru 18. století bylo nedaleko Dlouhého rybníka postaveno selské stavení sloužící jako zázemí pro malý statek s dobytkem, drůbeží a ovocným sadem. Současnou podobu s bohatě zdobenou fasádou, inspirovanou švýcarskými hrázděnými domky, získala stavba na konci 19. století.

Ruiny v Podzámecké zahradě - romantická umělá zřícenina v zahradách pochází z konce 18. století. Původně byla tvořena dvěma částmi - z východní strany představovala ruiny antického chrámu, ze strany západní pak zbytky chrámu gotického. Ještě v 19. století byla však antická část stavby zasypána. 

Římská fontána

Dům zahradníka - patří k nejstarším stavbám v zahradě, byl postaven mezi léty 1727 - 1738. Jeho architektura se postupně měnila. Současnou jednoduchou patrovou architekturu domu s valbovou střechou navrhl Anton Arche ve 30. letech 19. století. Bohatě vyřezávaný portikus a balkony ozdobily fasádu v druhé polovině 19. století. Stavba, která si do dnešních dnů dochovala původní obytnou funkci, byla vždy obklopena množstvím květin a kvetoucích keřů.

Vstup do Podzámecké zahrady je zdarma a je možné použít hned několik vchodů.

Biskupská mincovna - je historická barokní budova v Kroměříži v ulici Na Sladovnách č p. 1491 postavená roce 1665 biskupem Karlem II. z Lichtenštejna-Kastelkornu. Právo razit vlastní mince měli olomoučtí biskupové již době raného středověku, ale časem tato výsada zanikla. Středověké právo ražby olomouckých biskupů bylo spjato s moravským hradem Podivín. Svědčí o tom dvě významné listiny vydané římským králem Konrádem III. roku 1144 a českým knížetem, později králem, Vladislavem II. (nedatovaná listina z roku 1146 nebo 1147) biskupu Jindřichu Zdíkovi. V roce 1608 bylo právo ražby v celé šíři obnoveno na žádost biskupa Františka z Ditrichštejna císařem Rudolfem II. Od roku 1614 biskupská mincovna razila groše, tolary i dukáty. Celkem nechal kardinál Dietrichstein v letech 1608 - 1636 razit sedmnáct druhů zlatých a stříbrných mincí a šest druhů medailí. V které budově byly mince raženy, není známo, teprve v roce 1665 postavil biskup Karel II. z Lichtenštejna na Sladovnickém předměstí (původně sladovny měšťanských nákladnických domů umístěných vně města kvůli manipulaci s otevřeným ohněm, později sladovna biskupského pivovaru, konkurujícímu pivovaru měšťanskému) za Mlýnskou branou, kde se nacházelo hospodářské zázemí zámku novou mincovnu. Svědčí o tom jeho biskupský erb nad vchodem opatřený nápisem:

CAROLVS EX COMITIBVS
DE LIECHTENSTEIN EPS OLOM. S. R. I.
PNPS REG. BOHE: CAP. COMES EX FVNDAMEN
EREXIT ANNO MDCLXV.
Carolus ex comitibus de Liechtenstein episcopus olomucensis S(anctae) R(omanae) I(mperii) p(ri)n(ce)ps, reg(iae) bohe(miae) cap(eli) comes ex fundamen(tis) erexit Anno MDCLXV
V překladu:
"Karel hrabě z Liechtenštejna, biskup olomoucký, Svaté římské říše kníže, královské české kaple hrabě, založil a zbudoval roku 1665 ".

Již o rok později zde byly raženy první mince. V roce 1668 budova mincovny vyhořela, ale byla urychleně opravena a ještě téhož roku se zde razily zlaté dukáty s portrétem biskupa, stříbrné mince i drobné mince z mědi. V roce 1669 zde byla vyrobena první zlatá medaile. Za biskupa Lichtensteina se celkem razilo devatenáct druhů mincí. Byly tu raženy mince stříbrné i zlaté, také pamětní biskupské medaile. Mince byly platné po celém markrabství moravském, musely však mít váhu i zrno jako mince královské. Portrétní, intronizační, odpustkové a příležitostné medaile se pak razily po celou dobu provozu mincovny. Vysoká řemeslná i výtvarná úroveň ražby byla výsledkem práce mnoha odborníků. Mincovna zaměstnávala taviče, slévače kovů, rytce, raziče (pregéře), zámečníka, řezače mincovních kolků, písaře, mincíře, i laboranta a kontrolora. Vše řídil nejvyšší úředník - mincmistr. Za vlastní provoz mincovny byl odpovědný jeho zástupce - mincovní vardajn (někdy vardín, vardejn nebo gvardejn). Historiograf František Václav Peřinka ve svých Dějinách města Kroměříže zmiňuje dobrodružného vardajna Šimona Ondřeje Sinapiho (jako vardajn užíval mincovní značku SAS - Simon Andreas Sinopi), žijícího v měšťanském domě u radnice. Jeho památka je v Kroměříži znamenána dvěma krásnými barokovými sousošími, zhotovenými francouzsko-švédským sochařem Jeanem Baptistem Dusartem (psáno i Dieussard) v roce 1696, které mu ale objednatel nikdy nezaplatil.

V průběhu doby v Kroměříži vznikly mince různé hodnoty a rozličných druhů. Poslední kroměřížskou mincí byl za biskupa Ferdinanda Julia Troyera v roce 1756 tolar a zcela poslední ražbou byla v roce 1759 intronizační medaile biskupa Leopolda II. Fridricha z Egkhu. Veškeré ražby olomouckých biskupů byly v průběhu doby shromažďovány a staly se součástí sbírky, uložené v Arcibiskupském zámku a obsahující i další vzácné evropské ražby od patnáctého do dvacátého století. Později, v osmnáctém století, bylo zakázáno razit drobné mince a 15. září 1759 císařovna Marie Terezie právo mincovní v Kroměříži zastavila a zařízení mincovny bylo předáno hlavnímu mincovnímu úřadu ve Vídni. Sbírky mincovních ražeb ale zůstaly v Kroměříži zachovány.  

Na Komenského náměstí je socha Jana Amose Komenského - bronzová socha J. A. Komenského s dítětem stojí na kamenné podestě. Autorem díla je brněnský sochař Josef Axmann, odhalena byla v roce 1931.

Kostel Panny Marie - farní kostel nechal postavit v roce 1247 biskup Bruno ze Schauenburku. Snad roku 1539 bylo založeno literátské bratrstvo Nanebevzetí Panny Marie a sv. Michaela Archanděla, které fungovalo v kostele Nanebevzetí Panny Marie a v tehdy nedaleko stojícím kostelíku sv. Michala, zbořeném roku 1789. Když během třicetileté války vpadla do Kroměříže 26. června 1643 švédská vojska pod velením generála Lennarta Torstensona a vyplenila město, vyrabovali a zcela vypálili i původní kostel. Z kostela zůstalo jen jádro věže a holé zdi. Obnovy se kostel dočkal až za biskupa Wolfganga Hanibala von Schrattenbacha roku 1724. Při kostele Panny Marie byl od 16. století křesťanský hřbitov, který byl zrušen v roce 1788. V roce 848 byli Židé zrovnoprávněni s ostatním obyvatelstvem.

Separační zeď - též nazývaná ohradní, oddělovala v minulosti židovskou část města od křesťanské. Byla postavena na konci 17. století. Židé se usazovali především ve dvou ulicích - Velké Židovně (dnes Moravcova) a Malé Židovně (dnes Tylova). Na počátku 18. století bývala brána zdi uzavírána na noc řetězem. K zrovnoprávnění Židů došlo v roce 1848. Tylově ulici se také říkalo "rasová" ulice, bydlel zde kat. Jsou zde typické malé barokní domečky, ve kterých se tísnilo několik Židů (kupovali si dům na třetiny, čtvrtiny, šestiny i osminy).

Židovská radnice - budova bývalé Židovské radnice se nachází v Moravcově ulici č.p. 259 v blízkosti centra města. Barokní budova byla postavená Židům za věrné služby v období po třicetileté válce (tragický osud kroměřížských Židů během třicetileté války barvitě líčí Kroměřížská selicha) biskupem Karlem Lichtenštejnem v letech 1687 - 1688, snad podle plánů italského stavitele Giovanniho Pietra Tencally. Má architektonicky významné průčelí členěné pilastry. Přízemí je zaklenuto valenou klenbou. Nad vchod, opatřeným portálem, byl v prvních desetiletích 18. století zasazen pískovcový znak kardinála Wolfganga Hannibala von Schrattenbach. Bývalo zde středisko židovské obce od dávných dob. Král Jan Lucemburský povolil již v roce 1322 biskupu Konrádovi, aby usadil na svém zboží jednoho žida lichevního. Tím bylo v českých zemích poprvé překročeno tzv. židovské právo, dle kterého mohli Židy (servi camerae regiae) ve svých městech držet pouze králové. Když v roce 1606 dal kardinál František z Ditrichštejna kroměřížským židům výsadní listinu, bylo tu už 21 židovských domů i se špitálem, později 35 domů a v každém několik rodin. V ghettu byla i synagoga a židovský hřbitov. Moravcova ulice původně Velká Židovna (pojmenovaná podle Františka Moravce, historika a profesora kroměřížského piaristického gymnázia) tvořila spolu s dnešní Tylovou ulicí původně Malou Židovnou, později ulicí Svatomichalskou a částí ulice Farní židovské ghetto oddělené od křesťanské části města separační zdí (její část stále stojí na Riegrově náměstí u kostela Nanebevzetí Panny Marie). Když bylo v roce 1849 zrušeno výjimečné postaveni Židů, začaly se rodiny stěhovat i do vnitřního města, na náměstí, do přilehlých hlavních ulic. Téměř sto let (až do roku 1880) byla v budově i židovská škola (v roce 1947 při generální visitaci visitoval kardinál Maxmilián Josef Sommerau-Beckh také židovskou školu a židé mu vystavěli slavnostní bránu) a rituální lázeň. V letech 1974 - 1980 byla budova rekonstruována a sídlil zde Školský úřad, poté Okresní kulturní středisko. V současné době je budova v soukromém vlastnictví.