Krušná (doba) hora
Dnešní výlet jsem začala v Kublově a cílem je v tomto krušném (covidovém) období Krušná hora. Trasa (tentokrát pěší výlet) je dlouhá 20 km (29 753 kroků !!!, jsem mrtvá) a trvá 6 hodin. Vede z Kublova přes Velíz na Krušnou horu a zpět.
První písemná zmínka o obci Kublov pochází z roku 1558. Kublov se nachází pod osamělým kopcem Velíz (595 m. n. m.). V roce 1932 zde byly evidovány tyto živnosti a obchody: nákladní autodopravce, 2 autodrožky, cihelna, 2 obchody s dřívím, 2 holiči, 4 hostince, 2 koláři, Dělnický konsum, 2 kováři, 2 krejčí, mlýn, obchod s motocykly, obuvník, 2 pily, obchod s lahvovým pivem, 2 řezníci, 6 obchodů se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Kublov, trafika, 3 truhláři, zámečník.
Ve středu obce stojí zvonička.
V obci dále stojí rodný dům Josefa Leopolda Zvonaře (22. ledna 1824 - 23. listopadu 1865), hudebního skladatele, teoretika a pedagoga. Byl synem zednického tovaryše v Kublově u Berouna. Od útlého dětství se seznamoval zásluhou strýce a místních učitelů s hudbou, postupně hrál na housle, klarinet, lesní roh a flétnu, od 14 let také na klavír. Složil desítky písní, ale i mše, komorní skladby, sonáty a dvě opery, dodnes je známá píseň Vlastenecké hory ("Čechy krásné, Čechy mé ..."), jejíž text napsal Václav Jaromír Picek. Řadu let vyučoval na varhanické škole a vyšší dívčí škole v Praze. Přispíval do časopisu Dalibor a vydal několik teoretických spisů. Spoluzakládal pěvecký sbor Hlahol. Většina jeho prací je však dnes již zapomenuta.
V dnešní mateřské škole je Pamětní síň J. L. Zvonaře, před školou je Pomník J. L. Zvonaře.
Odtud pokračujeme na vrch Velíz. Archeologické vykopávky zde potvrdily nález pravěkého sídliště, které zde bylo i v době keltské a slovanské. Ve slovanských dobách zde byl uctíván bůh Veles, ochránce stád a pastýřů, dnes je na něm postavený křesťanský kostelík Narození svatého Jana Křtitele se hřbitovem. Blízko vrcholu vyvěrá pramen (jeho voda má v zimě i v létě stejnou teplotu) a kdysi zde bývala i skalka s jeskyní.
Louka na jihovýchodním úpatí nesla název U servaného Jana. Český katolický národopisec Václav Krolmus zaznamenal, že se zde v dávných dobách seprali pohané s křesťany a všichni zde zůstali ležet zabiti. Podle legendy zde byl davem rozvášněných pohanů roztrhán křesťanský poutník Jan.
Podle Kosmovy Kroniky české roku 999 přivedli Vršovci na Velíz zajatého přemyslovského knížete Jaromír (podle jiných reprodukcí Kosmovy kroniky jej zde Vršovci drželi v letech 1004 - 1012) a mučili jej (podle pověsti se jej chystali rituálně obětovat pod posvátným dubem). Byl ale zachráněn svou družinou. Na paměť své záchrany nechal kníže Jaromír kolem roku 1000 postavit na Velízi kapli zasvěcenou svatému Janu Křtiteli. Roku 1037 kníže Břetislav kapli svěřil benediktinům, kteří si zde zřídili poustevnu a počátkem 14. století probošství. To bylo za husitských válek vypáleno, kostel byl v 18. století barokně přestavěn. Je zde také hřbitov, na kterém je mimo jiné pochován Josef Leopold Zvonař.
Kostel svatého Jana Křtitele je jednolodní kostel s pravoúhlým presbytářem a s původně dvojvěžovým západním průčelím. V průčelí je dochován raně gotický portál, který společně s těžkými klínovými žebry v presbytáři datuje vznik kostela do doby kolem poloviny 13. století. Západně od kostela, ve stavení dnešní márnice, jsou dochovány zbytky gotického probošství, které nebylo v přímém kontaktu s kostelem a které sestávalo ze dvou bloků. Zřícenou budovu proboštství dochovanou do úrovně prvního patra viděl ještě v předminulém století V. Krolmus a zachytil její podobu v náčrtcích.
To, že Velíz patřil k významným lokalitám, dokládá zpráva k 17. listopadu 1250, kdy se zde odehrál obřad opásání mečem (více o rytířích se dočtete zde). Na příkaz krále jej vykonal v kostele sv. Jana za přítomnosti dalších urozených osob svatovítský děkan Vít. Týkal se vilika jménem Ursus, který snad v té době spravoval velízský knížecí dvůr.
Dalimilova a Pulkakova kronika hovoří o tom, že u kostela vzniklo ostrovské proboštství (klášter sv. Jana v Ostrově u Davle), ale nevíme přesně kdy, snad kolem 13. století. Je možné, že vzniklo na místě knížecího dvora, ale mohlo existovat i souběžně s ním. Z proboštů jsou známi před rokem 1358 Markvart, 1358 Mstislav, 1363 Jan, 1401 Mikuláš, do roku 1411 Jan Skříčka, 1411 Jan Bítovec , 1414 Jan Telec, 1418 Bohuslav. Český překlad Pulkakovy kroniky hovoří o tom, že proboštství ve 2. pol. 14. století již jenom zkomírá. Je pravděpodobné, že definitivní konec mu učinila táboritská a sirotčí vojska v roce 1425 v souvislosti s obležením Točníku a Žebráku. V roce 1588 se již uvádí pustý klášter na Velízu. Po zpustošení proboštství připadl Velíz k Točníku, od roku 1590 patřil "pustý klášter" nějaký čas ke Královu Dvoru a pak až v roce 1850 k Točníku. Ze staveb proboštství přežil pouze kostel, přestavěný a opravený v létech 1770 - 1774, u nějž byla v roce 1784 postavena farní budova.
Vrch Velíz (původně snad Veles podle boha Velese), byl zřejmě významným kultovním místem našich předků. Badatel Kalina z Jätstejnu, průkopník české archeologie, který na Velízi a okolí prováděl výzkumy v roce 1860, zde nalezl pod vrstvou humusu tlusté vrstvy popela z ohnišť a žárovišť. Dle toho lze usuzovat, že zde Slované zřejmě udržovali nepřetržitě posvátný oheň na počest boha Velese a boha Hřima, což může být místní jméno boha Peruna - hromovládce (o bohu Hřimu se zmiňuje Miloslav Černý ve sborníku Minulostí Berounska v souvislosti s obcí Hřim pod vrchem Velíz). Snad zde stávalo i výšinné slovanské sídliště či hradiště kolem loveckého knížecího dvorce, jehož součástí byla kaple či kostel. Současný výzkum se soustředit pouze na bezprostřední okolí kostela a torzo bývalého probošství, nelze tedy určit charakter ranně středověkého sídla. Stopy po opevnění v terénu nejsou patrné. Osídlení v 11. a 12. století dokládají hrobové nálezy v blízkosti kostela, typické pro hradištní prostředí. Zřejmě k silné náboženské tradici byla slovanská svatyně nahrazena v polovině 11. století křesťanskou kaplí, později gotickým kostelem sv. Jana Křtitele, později upraveným probošstvím. Klášter byl zničen husity kolem roku 1425. Současná osada vznikla při barokní faře až po roce 1842.
Bůh Veles, původně Vels, je slovanský bůh, ochránce stád (skotu) a částečně i čarodějů. Někdy je považován též za boha blahobytu (dostatku), což mohlo být rozvinutím jeho původní funkce (stá-do = majetek, dostatek). Většinou je uváděn na druhém místě po nejvyšším bohu Perunovi.
Roku 907 při uzavírání mírové smlouvy s Byzancí kníže Oleg a jeho muži přísahali "podle ruského práva ... na Peruna svého boha a na Volosa, boha stád, a tím byl mír stvrzený". V další přísaze kníže a družina přísahají při Perunovi a "celá Rus při Velesovi". Stal se zřejmě ochráncem a garantem přísah, ze Slova o pluku Igorově vysvítá další jeho skrytá funkce, neboť se v něm pěvec nazývá "vnuk Velesa".
V Čechách pozdního středověku vystupuje démonická postava zvaná Veles, která spolu s čertem "našeptává do ucha a svádí ke hříchu", ještě v 16. století se říkalo "jakýs Veles jim našeptává". Existují náznaky souvislosti Velese s dušemi mrtvých, obdobně jako u Baltů (bůh Velnias, Véls), kde je toto spojený bezpečně prokázáno. Díky postupům srovnávací indoevropské mytologie je tedy Veles (analogicky baltskému prostředí) někdy považován za vládce podsvětí a stavěn do protikladu k nejvyššímu bohu Perunovi.
Pokračujeme dále po žluté turistické značce, ale odbočíme na naučnou stezku Lesní panorama - Velíz. Nedaleko od státní silnice je pak Kolna. Hájovna Kolna, podle níž se nazývá i zdejší polesí, byla postavena na místě starodávného šlechtického sídla, odkud pocházeli i hejtman okolního panství Jan Kolenec z Kolna, který v 17. století po bitvě na Bílé hoře přesvědčoval obyvatele Kublova, aby přešli z protestantské víry na katolickou.
Místa, kde se střídají lesy s otevřenou krajinou, jsou vhodným prostředím a loveckým teritoriem dravých ptáků. O Křivoklátsku se říká, že je kolébkou české myslivosti. Tato oblast byla již v minulosti oblíbeným lovištěm českých knížat a králů. Romantická krajina, rozsáhlé lesní komplexy, nebývalé množství zvěře, to vše kousek za branami sídelního města. V letech 1004 - 1012 zde lovil kníže Jaromír, po něm Břetislav II. Křivoklátské roky si zvlášť oblíbil král Přemysl Otakar I., císař Karel IV. a král Václav IV.
Udává se, že v letech 1719 - 1925 zde byly kromě obvyklých druhů loveni také jeřábci, slípky, vodouši, břehouši, jespáci, poláci velcí, hoholi a dokonce mandelíci, kosi, skorci, ťuhýci, kavky, špačci, drozdi, rorýsi a také skřivani, ledňáčci, pěnkavy, lelci, šoupálci a kukačky. Současně s růstem péče o zvěř začalo i intenzivnější pronásledování zvěře "škodné". Poslední medvěd zde byl zastřelen 21. srpna 1692 v bělečském revíru, poslední rys 7. ledna 1695 v polesí Rysová, poslední divokou kočku zastřelili opět v bělečském revíru roku 1780, poslední vlk byl uloven v roce 1724.
Dále pokračujeme po cyklostezce až odbočíme opět na žlutou turistickou stezku, která nás dovede na Vartu. Název Na Vartě je odvozen podle lesa Varta, kde se dříve držívala stráž nad cestou k posvátné hoře Velíz (vartovat = hlídat, varta = stráž).
Odtud už míříme do mírného kopce po modré turistické značce na Krušnou horu.
Za odbočkou je velmi zajímavá Myšlenková zahrádka, kterou si můžeme zpestřit poslední úsek k samému vrcholu.
Krušná hora (609 m) se nachází v chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko, na východě se tyčí Děd (492 m) a na jihozápadě Velíz (595 m). Krušná hora bývala nejvýznamnějším ložiskem železné rudy v oblasti Křivoklátska. V masívu hory se nachází sedm zrudněných poloh, z nichž tři byly těženy. Ve Velkém ložisku nejlepší části obsahovaly 32 - 38 % železa a 19 - 22 % oxidu křemičitého. O tři až třicet metrů výše leželo Malé ložisko s těžitelnou mocností okolo 3 metrů. Tzv. III. ložisko tvořené zejména pelosideritem se nacházelo ještě výše. Jeho celková mocnost je až 12 metrů, ale těžitelné byly pouze 3 metry. Ro roku 1889 byl z ložisek na Krušné hoře vytěžen asi jeden milion tun železné rudy. Těžba po roce 1909 byla intenzívnější a vyprodukovala asi 9 milionů tun rudy a doly dosáhly hloubky až několika stovek metrů.
První písemný záznam o dolování na Krušné hoře uvádí V. Kočka k roku 1417. Krušnohorské ložisko bylo jednou ze surovinových základen pro podbrdské železářské oblasti a patřilo k nejvýznamnějším v celých Čechách. Zpráva hejtmana císařských panství Jana Kolence z Kolna z roku 1651 mimo jiné praví: "... ruda se po řadu let dobývá v okrsku u Hudlic a Otročiněvsi, zvaném "štok" ...". V urbáři králodvorského panství z roku 1652 je zapsáno, že se "bere ruda z Krušné Hory pro Karlovu Huť na Litavce a pro Starou Huť". Jedním z nejstarších železářských podniků byla Stará Huť, dnes Hýskov, historicky doložený k roku 1386. Patřila nejprve Ottům z Losu, poté připadla královské komoře, od roku 1651 byla připojena ke křivoklátskému panství a posléze se dostala do rukou Valdštejnů. Nová Huť, dnes Nižbor, byla dle Vladislavova majestátu založena rovněž Otty z Losu, kteří ji drželi celé století. V polovině století ji zdědila Magdalena Polyxena z Ladronu a od roku 1679 patřila k panství křivoklátskému. V roce 1731 přešlo křivoklátské panství do rukou Fürstenbergů. Prvním majitelem byl kníže Karl Egon z Fürstenberga, nejvyšší purkrabí pražský. Pro Krušnou horu to byl začátek velkého rozmachu těžby a zahájení dobývání hlubších a bohatších ložisek pod hranicí spodní vody.
Nedaleko rozcestníku Pyramida stála budova fürstenberského zámečku, jinak bývalého horního úřadu. Po poddolování a následném poškození stavby sedáním, byl dům v roce 1960 zbořen. Dnes jej připomínají pouze hromady zarostlé sutě jižně od cesty a severozápadně za cestou je viditelný obrys hrází přilehlého rybníčku. Veškerá důlní činnost byla pro nízkou rentabilitu ukončena v roce 1967.
Na vrcholu Kuršné hory dnes stojí rozhledna Máminka. Má klasickou jednoduchou konstrukci ve tvaru trojbokého jehlanu. Realizace začala v roce 2005, kdy se vysázelo několik desítek lip cestou z obce Hudlice ke hřišti u lesa s mottem: "těm, kteří odešli, od těch, kteří jsou, pro ty, kteří přijdou ...". Podtextem tehdy bylo uctít naše táty, a tehdy vznikl název "Tátovka". Aby to nebylo líto našim maminkám, zrodil se nápad rozhledny Máminka (Tátovkou k Mámince).
Výška podesty rozhledny je cca 21 m, celková výška 33 m, půdorysný rozměr 10,8 m, průměr kulatého dubového schodiště 1,8 m, celkový počet schodů 98.
Po dostatečném pokochání se nádhernými výhledy do blízkého i širokého okolí se vydáme dále po modré turistické značce až k rozcestníku Pod Hudlickým vrchem, odbočíme doleva po červené a poté po žluté turistické značce dojdeme až k vyhlídkovému místu U křížku. Zde pokračujeme rovně po naučné stezce zpět do Kublova.
Pod Krušnou horou najdeme místo, kde stával fürstenberský zámeček. Nedaleko odtud jsou pak dvě studánky.
