Lipnice nad Sázavou

Lipnice nad Sázavou leží v Kraji Vysočina, asi 12 km západně od Havlíčkova Brodu. 

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1226. Ta se ale týká původní historické Lipnice, dnešního Dolního Města. Lipnice "horní" byla založena až s hradem na počátku 14. století. Historie městečka byla neoddělitelně spjata s hradem. V roce 1370 získala Lipnice od Karla IV. městská práva spolu s právem várečným a stala se poměrně významným opevněným sídlem. Když lipnické panství vlastnil Čeněk z Vartemberka, byli na hradě svěceni první husitští kněží. V tomto období zde také augustiniánský mnich Matouš dokončil tzv. Lipnickou bibli. Po Čeňkově smrti panství spravoval Oldřich z Rožmberka.

Po husitských válkách vlastnili Lipnici Trčkové z Lípy. Roku 1561 ji Burian III. prodal hraběti z Thurnu. Od Thurnů ji odkoupil zpět Jan Rudolf Trčka z Lípy a vydal list, ve kterém měšťanům potvrdil jejich práva, ale právo vařit pivo a pivovar jim bylo vyměněno za osvobození od některých daní. List obsahoval i další ujednání jako povinnost měšťanů sušit seno výměnou za pivo, starat se o víno, spravovat cesty, účastnit se lovů do půl míle od města - za to dostávali měšťané zadarmo přebytečné pivo. V roce 1633 Jan Rudolf daroval zchudlé Lipnici dům i s pozemky a příslušenstvím, který byl osvobozen od všech povinností a poplatků. Lipnické panství bylo v roce 1634 zkonfiskováno císařem Ferdinandem II. Habsburským. Ten ho v červenci 1636 dědičně udělil Matouši Vernierovi de Rougemont. Nový majitel roku 1637 potvrdil lipnickým všechny jejich práva a zároveň jim povolil pořádat ročně tři jarmarky, tři trhy s koňmi a dva s vlnou. Měšťané se výměnou za to zavázali opravovat hradby a pečovat o chmel.

Město bylo velmi poničeno za třicetileté války. Nejprve bylo vypleněno s celým okolím v roce 1639 šestnácti švédskými oddíly pod velením generála Banéra. Švédové se pod vedením generálmajora Douglase na Lipnici vrátili roku 1645 a obsadili už i hrad a vytvořili si z něj základnu pro další výpravy do širokého okolí. Císařská armáda se neúspěšně pokoušela v roce 1646 hrad dobýt. Podařilo se jí akorát zničit předsunuté opevnění Bílou věž a obsadit zdevastované město. Švédi na hradě zůstali až do uzavření míru v roce 1648.

Později význam městečka a panství upadal. Po územní reformě v polovině 19. století se Lipnice stala na přibližně 100 let městysem. V roce 1869 společně s hradem městečko vyhořelo. V roce 1899 v obci existoval vodovod s větrným čerpadlem. A roku 1910 byla na Lipnici vybudována první větrná elektrárna v Čechách. První světová válka zasáhla i do osudů lipnických občanů - několik jich za války zemřelo. Po válce se do obce přistěhoval Jaroslav Hašek. Ve 30. letech se na úpatí Holého vrchu začalo budovat rekreační středisko pro Škodu, za 2. světové války sloužilo jako lázně pro německé piloty. I druhá světová válka si mezi lipnickými obyvateli vyžádala oběti. Místní židovské obyvatelstvo se stalo oběťmi holocaustu, další občané nepřežili německé mučení, výslechy či věznění. Rudá armáda do obce dorazila až 10. května 1945. 

Pamětihodnosti:

Hrad Lipnice je jeden z českých šlechtických hradů, který byl založen kolem roku 1310 mocným rodem pánů z Lichtenburka a přestavěn na počátku 16. století za Trčků z Lípy.

Od počátku 14. století stojí hrad Lipnice jako strážný v krajině údolí řeky Sázavy. Byl postaven na vyvýšenině, ze které se otvírá daleký výhled až k vrcholům Železných hor a Žďárských vrchů. 

Hrad si dal postavit moravský hejtman a velmož, Raimund z Lichtenburka. Roku 1314 se připomíná jeho purkrabí Bernhard. První přímá zmínka o hradu pochází z roku 1316, kdy Rajmund z Lichtenburka Lipnici roku 1319 prodal Řehníkovi z Dražic, kterému ji téhož roku zkonfiskoval král Jan Lucemburský, a ještě v roce 1319 předal Jindřichovi z Lipé jako náhradu za prodej Žitavy. Po Jindřichově smrti hrad zdědili čtyři synové: Jan, Jindřich, Čeněk a vyšehradský probošt Pertold, který hrad i panství spravoval v letech 1338 - 1347. Dal vyzdobit hradní kapli svatého Vavřince nástěnnými malbami, ve dvou pásech je tvořil pašijový cyklus, z něhož se dochovalo jen torzo. V letech 1370 - 1376 Lipnice patřila České koruně. Poté ji Karel IV. dal do zástavy Bočkovi z Poděbrad. Od něj hrad získal Vítek z Landštejna, který dal roku 1380 z purkrabského domu zřídit kapitulu pro šest kanovníků a děkana. Prostřednictvím sňatku jeho vnučky Kateřiny získal hrad Čeněk z Vartenberka, který při zadním hradním paláci upravil věž Samson. Za Čeňka z Vartenberka byli v roce 1417 v lipnické hradní kapli vysvěceni první husitští kněží a je také možné, že zde byl roku 1421 přinejmenším s jeho vědomím dokončen rukopis označovaný jako Lipnická bible. Roku 1436 přešel hrad s přihrazeným městečkem a Německým Brodem koupí na Trčky z Lípy. Za téměř dvousetleté vlády husitských rytířů Trčků z Lípy byl hrad přestavěn na výstavnou pozdně gotickou hradní residenci. Martin z Thurnu v letech 1561 - 1593 přistavěl dvouramenné schodiště a druhé patro starého hradního paláce, které dal vyzdobit v renesančním stylu. Trčkové se vrátili roku 1594. Po smrti posledního z nich, Jana Rudolfa († 1634) získal hrad francouzský císařský důstojník Matouš Vernier z Rougemontu. 

Za třicetileté války byl hrad 1639 obležen švédským vojskem generála Banéra. Švédové pobořili městské hradby, ale hrad se nepodařilo dobýt. Teprve po vítězné bitvě u Jankova (více zde) roku 1645 vojsko generálmajora Douglase zvítězilo nad císařskou posádkou, a obsadilo hrad i městečko až do roku 1648, kdy obojí zanechalo zpustošené. Lipnické panství pak získali Vernierové, kteří zde nebydleli. Správu přenechali své vrchnosti, její úředníci obývali na hradě jen několik bytů. 

Od 18. století hrad pomalu chátral, za vlády Karla Josefa z Palmu a jeho potomků již byl objekt oceněn jen ve výši stavebního materiálu. V roce 1842 koupila panství Josefína Trauttmansdorffová, manželka rakouského diplomata hraběte Josefa Trauttmansdorffa, dlouholetého vyslance v Prusku. Roku 1847 se při vichřici zřítila část nepokryté věže a v listopadu roku 1869 celý hrad vyhořel. 

Ve 20. století podnikl první záchranné akce Sbor pro záchranu hradu Lipnice, ustavený v Německém Brodu roku 1917, a Klub českých turistů, založený v roce 1925, který měl sídlo přímo na hradě. Hrad byl částečně opraven a zrekonstruován. Je ve správě Národního památkového ústavu.

K hradu se váže například pověst o krásné Kateřině, která se zamilovala do Jindřicha z Dubé. Když to zjistil její manžel, dal Jindřicha popravit a ženu zazdít vedle Jindřicha do výklenku v hradní kapli (kaple sv. Vavřince).

Hrad se objevil v následujících filmech a pohádkách: Knightfall, Underworld 5, Ženy, které psaly historii, Jan Hus, Faust, Signál, Až žijí rytíři!, Tři životy, Šílení, Příběh rytíře, Čert ví proč, Dračí doupě, Bestie z Gavaudanu, XXx, Údolí krásných žab, Hrabě Drakula, Řeka čaruje, Dáma a král, Soumrak templářů, Princezna zakletá v čase. 

Hrad je také spojen se jménem spisovatele Jaroslava Haška, autora Osudů dobrého vojáka Švejka, který zde dělal průvodce v době, kdy bydlel dole v městečku Lipnice nad Sázavou. Přišel sem s přítelem malířem Jaroslavem Panuškou v létě roku 1921. Než koupil poměrně drahý domek pod hradem, číslo popisné 185, bydlel téměř rok v hospodě U České koruny, kde je druhá jeho socha. V domku je dnes Památník Jaroslava Haška. Domek opravil, ale obýval pouze jednu místnost se svou druhou ženou Šurou. Dlouhou dobu v domku nepobyl, 3. ledna 1923 zde zemřel. Jedno je jisté, jeho příchod na Lipnici znamenal pro toto krásné a tiché místo pozdější velkou popularitu.

Jaroslav Hašek (30. dubna 1883 Praha - Nové Město - 3. ledna 1923 Lipnice nad Sázavou) byl český spisovatel, publicista a novinář, autor druhé nejpřekládanější knihy české literatury (58 jazyků v roce 2013), proslulých Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války. Rod Hašků byl z otcovy strany sedlácký a měl kořeny v jihočeských Mydlovarech. Haškův dědeček z otcovy strany, František Hašek, byl poslancem Českého zemského sněmu a později i tzv. kroměřížského sněmu. Byl rovněž účastníkem bojů na barikádách v Praze v roce 1848. Podle některých pověstí spolupracoval s Michalem Bakuninem během jeho pobytu v Čechách v roce 1849. Rod matky Kateřiny, rozené Jarešové, byl také z jižních Čech, kdy jeho děd Antonín Jareš i praděd Matěj Jareš byli knížecí schwarzenberští baštýři v Krči č.p. 32. Jeho otec Josef Hašek, učitel matematiky a náboženský fanatik, předčasně zesnul na intoxikaci alkoholem. Zaháněl jím bolesti způsobené rakovinou. Chudoba pak donutila jeho matku Kateřinu se třemi dětmi stěhovat se více než patnáctkrát. Ve čtyřech letech lékař u malého Jaroslava diagnostikoval srdeční vadu a zakrnělou štítnou žlázu. Kvůli tomu Jaroslav strávil v dětství hodně času na venkově, u dědečka z matčiny strany, na tzv. Ražické baště, a to zejména se svým mladším bratrem Bohuslavem. V dětství na něho Jaroslav žárlil a několikrát se dokonce pokusil mu jako miminku ublížit. Později ale měli mimořádně silný vztah a hodně spolu pěšky cestovali. Bohuslav se upil k smrti rok po Jaroslavově úmrtí. 

Dětství Haškovo bylo běžné, klukovské, prodchnuté dobrodružstvími s vrstevníky a četbou Karla Maye a Julese Verna. To se však změnilo v Haškových jedenácti letech, kdy se do Lipové ulice, kde tehdy Haškovi bydleli, nastěhoval vysloužilý námořník Němeček. Dospívajícího Haška si obtočil kolem prstu, tahal z něho peníze, které Hašek i kradl doma, a začal ho vodit do hospod, včetně neblaze proslulé Jedové chýše v Apolinářské ulici, kde ho učil pít alkohol. Navíc před chlapcem záměrně souložil se svou dívkou. Pro Haška to bylo trauma, později na tyto zážitky vzpomínal s hnusem a výčitkami. Zásadně to asi ovlivnilo Haškův vztah k ženám. Při debatách se spolubojovníky v ruských legiích tuto vzpomínku prý komentoval slovy: "Může být na světě něco horšího, než takové lidské prase? Čerta starého jsem tomu rozuměl, nic jsem o těchhle věcech nevěděl a přece jsem pocítil takový hnus a odpor, že mi to stačilo otrávit celý život. Také jsem se od těch dob ženských bál jako čert kříže". Zde mají asi také kořeny některé teorie o Haškově homosexualitě, šířené zejména literárním historikem Jindřichem Chalupeckým (studie Podivný Hašek v knize Expresionisté), který se, krom rozboru textového, opíral o svědectví Haškova kamaráda Rudolfa Šimanovského. O nesmyslnosti podobných úvah však svědčí citová hloubka dochované korespondence s budoucí Haškovou manželkou, ve které upřímně přiznává i dřívější sexuální vztahy s náhodnými ženami. Krátce poté, co začal Hašek studovat na gymnáziu v Ječné ulici, zemřel jeho otec. V roce 1897 se jako student gymnázia zúčastnil protiněmeckých nepokojů v Praze. Byl zatčen a učitelé gymnázia ho kvůli tomu přiměli z ústavu "dobrovolně" odejít. Poté se učil drogistou v Kokoškově drogerii na rohu Perštýna a Martinské ulice, ale nakonec maturoval na Českoslovanské obchodní akademii v Resslově ulici. Na akademii se spřátelil s Ladislavem Hájkem, a společně napsali a vydali parodii lyrické milostné poezie Májové výkřiky, ve které se Hašek prvně vysmál patosu a vstoupil na půdu humoristické literatury. Po maturitě se stal zaměstnancem banky Slavia, brzy se ale začal živit výhradně novinařinou a literaturou. V té době se také seznámil s českými anarchisty. Začal vést bohémský a tulácký život. Prošel společně s bratrem Bohuslavem pěšky mj. Slovensko, Halič a Maďarsko (tehdy Uhersko). Povídky z těchto cest Jaroslavu Haškovi otiskovaly Národní listy. V roce 1907 se stal redaktorem anarchistického časopisu Komuna a byl za svoji činnost krátce vězněn. Ve stejném roce se zamiloval do Jarmily Mayerové, ale kvůli jeho bohémskému životu ho její rodiče nepokládali za vhodného partnera pro svou dceru. Když byl zatčen za znesvěcení vlajky v Praze, rodiče Mayerovou vzali na venkov v naději, že to pomůže skončit jejich vztah. V reakci na to se Hašek pokusil vycouvat ze své radikální politiky a získat trvalou práci jako spisovatel. Roku 1908 redigoval Ženský obzor. V roce 1909 měl šedesát čtyři publikovaných povídek a další rok byl jmenován redaktorem časopisu Svět zvířat. Tato práce sice netrvala dlouho, neboť byl brzy propuštěn za publikování článků o imaginárních zvířatech, která si vymyslel, přesto se 23. května 1910 s Jarmilou Mayerovou oženil. Po roce manželství se však Jarmila vrátila k rodičům, poté co byl Hašek zadržen, když se snažil předstírat svou vlastní smrt. Podle jiných zdrojů šlo ovšem o vážně míněný pokus o sebevraždu, motivovaný pochopením, že řádného manželského života není schopen. Po tomto pokusu byl nakrátko hospitalizován v psychiatrické léčebně.

Od roku 1911 přispíval do Českého slova, dále pak do Pochodně, Humoristických listů, Kopřiv, Karikatur, nějaký čas vedl též Kynologický ústav, což ho později inspirovalo ke knize Můj obchod se psy. V roce 1911 založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Založil ji se svými kumpány ve vinohradské hospodě U zlatého litru, aby parodoval tehdejší politický život. Napsal i satirický spis Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, ten však byl vydán knižně až roku 1963. V tomto období byl spolu s Františkem Langrem, Emilem Arturem Longenem a Egonem Erwinem Kischem spoluautorem řady kabaretních vystoupení, kde byl i hlavním účinkujícím. V létě 1912 Jaroslav Hašek strávil několik týdnů v chotěbořské hospodě, kde se ho nakonec nemohli zbavit a marně čekali na zaplacení. Svůj pobyt v Chotěboři popsal v povídkách Zrádce národa v Chotěboři, Okresní soud v Maliboři, Jak je to s rodištěm Ignáta Herrmanna či Posvícení v Křivici. Pro postavu obecního blba "Pepka Vyskoč" v románu Osudy dobrého vojáka Švejka byl Jaroslavu Haškovi inspirací Josef Kouba - rázovitá jihočeská figurka, se kterou se spisovatel setkal roku 1913 v Protivíně při svém putování po jižních Čechách s přáteli malířem Josefem Ladou a spisovatelem Zdeňkem Matějem Kudějem. V době vypuknutí 1. světové války žil Hašek s kreslířem Josefem Ladou, který později ilustroval Dobrého vojáka Švejka. V roce 1915 Hašek narukoval v Českých Budějovicích k 91. pluku a s ním odjel na haličskou frontu v Rusku. O úmyslu narukovat téměř nikomu neřekl, byl proto nějakou dobu hledaný. Dne 24. září 1915 padl do zajetí v bitvě u Chorupan (cca 12 km severozápadně od ukrajinského města Dubno). Až do léta 1916 byl v zajateckém táboře Totskoje, kde vstoupil do Československých legií. Poté byl zařazen do čs. pluku, kde působil jako písař, emisar náborové komise a střelec. Pak byl přeložen ke spojovacímu oddílu, kulometnému oddílu (v němž se zúčastnil bitvy u Zborova) a do kanceláře 1. pluku. Od listopadu 1917 do února 1918 publikoval v časopise Čechoslovan a Čs. voják, byl mj. autorem řady protibolševických článků. Koncem února 1918 vstoupil do Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Co vedlo Haška k opuštění myšlenky anarchismu a přijetí socialistických myšlenek, nikde neobjasnil. V březnu se Československé legie vydaly na známou anabázi, s cílem připojit se k Západní frontě přes Vladivostok. Hašek s tím nesouhlasil a odjel do Moskvy, kde začal spolupracovat s bolševiky. V dubnu přestoupil z čs. legií do Rudé armády. Byl poslán do Samary, následující rok byl ředitelem armádní tiskárny v Ufě, náčelníkem oddělení pro práci s cizinci aj. Na konci roku 1918 působil jako velitel oddílu Čuvašů v Rudé armádě a jako zástupce vojenského velitele bugulmského okresu. Poté působil na Sibiři, kde vydával několik časopisů. Jedním z nich byl také první časopis v burjatštině "Jur" (Úsvit). Pro Burjaty je Hašek dodnes "otcem národa", neboť vytvořil i burjatskou abecedu a založil tak národní písemnictví.

Roku 1920 byl v Irkutsku, kde působil jako člen městského sovětu, zraněn při vražedném útoku. Ve stejném roce onemocněl tyfem a v květnu se v Krasnojarsku oženil s tiskárenskou dělnicí Alexandrou Grigorjevnou Lvovovou, zvanou Šura, která o něj po onemocnění pečovala. Po návratu do Československa nebyl souzen za mnohoženství jen díky tomu, že v Rusku nebyl zrovna pořádek a neuznávaly se vzájemně různé mezinárodní smlouvy. V prosinci 1920 přijel do Československa. Nejprve byl umístěn v Pardubicích v karanténní stanici, 19. prosince se Šurou přijel do Prahy. Do Československa byl Sověty vyslán s cílem organizovat komunistické hnutí. V tom mu však zabránily dvě okolnosti: jednak na podporu kladenských nepokojů dostal od ruských úřadů částku 1 500 marek, která však byla zcela znehodnocena německou inflací. Navíc, ještě před Haškovým příjezdem do Prahy, byl v Československu zatčen Jaroslav Handlíř, spojka ruských agentů, s nímž se měl Hašek kontaktovat. Tím pro Haška zájem o komunistickou politiku skončil a vrátil se ke svému bohémskému způsobu života. Navštěvoval hostince v Praze i okolí, v nichž psal své povídky. Mnoho historek z této doby sepsal Haškův přítel Zdeněk Matěj Kuděj. Dne 25. srpna 1921 Hašek odjel s malířem Jaroslavem Panuškou a s manželkou Šurou do Lipnice nad Sázavou. V této době už byl vážně nemocný a nebezpečně obézní. V Lipnici začal psát své vrcholné dílo, Švejka. Nakonec se dostal do stavu, že nemohl psát, přesto dále diktoval kapitoly Švejka ve své ložnici. Dne 3. ledna 1923 zemřel na ochrnutí srdce. Poslední fotografie pochází z prosince 1922.

Nad hřbitovem je zřícena Bílá věž. Je zbytkem předsunutého opevnění, které chránilo strategické návrší v blízkosti hradu. Opevnění pochází ze 16. století a bylo zničeno za třicetileté války. Švédská posádka, když ustupovala v roce 1646 před císařským vojskem do hradu, vyhodila Bílou věž do povětří. Původní opevnění vrcholu návrší se skládalo ze samotné věže, kolem které byla zděná hradba a ještě stále částečně patrného hliněného valu. 

V 18. století byla v blízkosti věže postavena kaplička sv. Antonína.