Amerika je název pro soustavu jámových vápencových lomů v Českém krasu, které jsou propojené podzemními štolami. Mezi nejznámější patří Velká Amerika, Malá Amerika a Mexiko, několik dalších větších i menších lomů se pak nachází v okolních lesích.

Nachází se u obce Mořina v Českém krasu, poblíž hradu Karlštejn. Názvy jednotlivých lomů jsou druhotné a vzešly z trampského prostředí. Konkrétně název Amerika je doložen pro samotu, nacházející se poblíž dolů, již z roku 1859. 

Samota Amerika byla založena 1. listopadu 1859, kdy ji dostal do pachtu pod názvem "Kadluvtýnská Kopanina, tzv. Amerika" na 11 let Josef Habětín, rychtář z nedaleké Mezouně. Hospodářské budovy byly postaveny v roce 1861 po vymýcení okolního lesa. V té době spadaly pozemky pod karlštejnské panství. Na konci 19. století pak spravoval pozemky c.k. Ústav šlechtičen. Pacht byl postupně prodlužován a v roce 1926 rodina statek i pozemky vykoupila. Počátkem 50. let byla usedlost kolektivizována a přičleněna k JZD Bubovice, majitelé se ale o hospodářství nadále starali coby družstevníci. Po roce 1989 se usedlost opět osamostatnila. Samota, nepřetržitě spravovaná rodinou původních pachtýřů (nyní již pátá a šestá generace), slouží dodnes jako zemědělská usedlost. 

Původní usedlost neměla až do roku 1932 vlastní zdroj pitné vody. Voda se dovážela z Královské studánky, ležící na cestě do Srbska. Místní hospodáři měli povinnost vozit vodu i pro nedalekou hájovnu, postavenou počátkem 20. století. Tato povinnost zanikla až v roce 1981.

V 19. století v Českém krasu vznikla řada nových vápencových lomů pro potřeb rozvíjejícího se průmyslu, zejména pak kladenských železáren a oceláren. V roce 1878 zde majitel hutí Pražská železářská společnost (Prager Eisen-Industrie Gesellschaft) se sídlem ve Vídni začal zavádět Thomasův způsob výroby oceli. Právě thomasování místních dříve špatně hutnitelných rud znamenalo velkou konjunkturu pro celý kraj a značný nárůst těžby potřebných surovin (železná ruda, uhlí, vápenec, žáruvzdorné suroviny) a další související výroby. Vápenec se v hutích používal jako struskotvorné činidlo při výrobě surového železa a zásadité činidlo při výrobě oceli. 

Vzhledem k tomu, že staré lomy u Tachlovic nemohly již pokrýt narůstající spotřebu, bylo přikročeno k vyhledání a otevření nových ložisek kvalitního vápence. Stávající část Kladensko-nučické dráhy byla od Tachlovic protažena do prostoru obce Trněný Újezd, kde 1. října 1891 Pražská železářská společnost otevřela lom Čižovec. Pro malou mocnost ložiska byla trať dále protažena až k obci Velká Mořina (Gross Morzin). Vzhledem k tomu, že už v minulosti tvořily lomy u Trněného Újezdu s Mořinou jeden organizační celek, bývá rok 1891 považován i za rok otevření lomů u Mořiny. Vlastní ložisko v prostoru dnešních lomů Amerika byla ale otevřeno až v roce 1900. Nezbytnou roli zde hrála železnice, tedy již zmíněná Kladensko-nučická dráha. Dnešní lomy Amerika byly nejprve otevřeny od východu z peronu Kozolupy. Po protažení železnice k místu tehdy zvanému "V soudném" zde byl vybudován hlavní závod Lomů Mořina. Toto místo dostalo název Amerika podle nedaleké usedlosti Kopanina, zvané též Amerika. Z peronu Amerika byl otevřen stejnojmenný lom.

Podle směru těžby a dopravy na obě jmenovaná nákladiště zde vznikly dva velké lomy Amerika a Kozolupy. Lom Amerika byl rozdělen výrazným zlomem na dvě vzájemně posunuté části dnes nazývané Velká Amerika a Trestanecký lom (Mexiko). Lom Kozolupy dnes tvoří východní část Velké Ameriky. Pozdější spojení lomu Amerika do jedné těžební jámy znemožnila halda založená na již zmíněném lomu. Lomy byly na pěti patrech otevřeny několika štolami (1. - 3. patro), nižší obzory úklonnými jámami a hlavní vlečnou jámou. Ložisko bylo též rozfáráno dopravními mezipatrovými úpadnicemi, svážnými a několika kolmými jámami. Průzkumné chodby se až na malé výjimky nerazily. Zanedbání řádného ložiskového průzkumu později způsobilo velké potíže hlavně v Budňanském a Severním ložisku, která byla neuváženě otevřena dlouhými překopy, znamenajícími značné investice. Pořádný průzkum zde proběhl až v letech 1943 - 1944. Postupné zastavení těžby v Budňanech znamenalo i nemožnost nasazení bagrů. Během války byla prakticky vytěžena západní část lomu Amerika (Trestanecký lom, Mexiko) i se souvisejícími pracoviště 10, 11, 12. Proto se začala připravovat otvírka hlubších pater tehdy opuštěného lomu Kozolupy, kde bylo možno nasadit bagry. Po válce se těžba soustředila hlavně na východní část lomu Amerika a lom Kozolupy (obojí dnešní lom Východ či Velká Amerika), dále v menším rozsahu na severně ležící lom v Podložním ložisku, dnes zvaný lom u Kozolup, a pracoviště "Nová 12". Později se těžba přesunula na Čeřinku a Holý vrch.

V roce 1937 projevilo ministerstvo národní obrany zájem o tehdy opuštěný lom Holý vrch, kde se během roku 1938 začal budovat sklad chemických bojových látek. Tento nedostavěný sklad byl po válce odtěžen. Později, během roku 1944, byly - podobně jako mnohá jiná místa - lomy v oblasti Ameriky a Holého vrchu zvažovány pro případné umístění podzemní zbrojní výroby, ale vzhledem k různým okolnostem se tyto plány nerealizovaly. Veškeré zkazky o podzemní výrobě v oblasti Amerik patří do oblasti mýtů. V Trestaneckém lomu fungoval za II. světové války pracovní tábor pro zločince a v letech 1945 - 1946 zde byli umístěni z různých důvodů uvěznění či v zajetí držení Němci.

V roce 1945 byla celá Pražská železářská společnost znárodněna. Od roku 1946 byla přejmenována na Středočeské uhelné a železnorudné doly, n.p., se sídlem v Kladně. V roce 1950 byl vytvořen podnik nový, Železnorudné doly, n.p., Nučice, kam přešly i vápencové lomy Mořina. S nástupem komunistického režimu došlo také ke zřízení tábora nucených prací pro politické vězně v Trestaneckém lomu, jenž byl v provozu mezi lety 1949 a 1953, zařízení je označováno jako jeden z nejhorších komunistických pracovních táborů pro politické vězně, pamětníky zvaný "český Mauthausen" či "vápencové peklo Mořina".

V souvislosti s útlumem těžby železné rudy v Nučicích přešel v roce 1958 celý tento podnik pod Železnorudné doly a hrudkovny, n.p., Ejpovice. Během konce padesátých a počátkem 60. let se těžba postupně přesouvala na lom Čeřinka. Za rok ukončení důlního provozu v oblasti Ameriky lze považovat rok 1963, k definitivnímu ukončení však došlo až v roce 1964. Menší pracoviště, "komíny" v Budňanech byly po skončení války postupně opuštěny. V roce 1945 pracoviště 15 (Příroďák) a tzv. Pusťák, do roku 1948 Velká hora, v roce 1958 lom Školka (tzv. Malá Amerika).

Po útlumu se lomy Mořina, Holý vrch a Tetín v roce 1964 staly samostatným závodem Železnorudných dolů a hrudkoven Ejpovice a zaměřily se na výrobu kameniva a na doplňkové činnosti. V roce 1993 byl závod privatizován a začleněn do společnosti ČEZ. V lednu 1994 pak došlo spolu se společností Českomoravský cement, a.s. k ustavení společnosti Lomy Mořina, spol. s r.o. V současnosti probíhá těžba vápenců pro odsiřování elektráren a saturačních vápenců pro cukrovary a výrobu cementu. 

Lomy Amerika se již brzy po ukončení těžby v 60. letech staly oblíbeným cílem především pro trampy a nudisty. Převážně pololegálně působila na území lomů Mořina také řada jeskyňářských a montanistických (hornických, hutnických) skupin, zabývajících se dokumentací krasových jevů i historického podzemí. Neoficiální rekreační aktivity se ale z několika důvodů nesetkávaly s pochopením úřadů - byl poškozován majetek podniku, docházelo ke smrtelným úrazům, konfliktům s báňským zákonem, zájmy ochrany přírody (zimoviště netopýrů) a nelze opomenout ani politické důvody. Až do počátku 90. let tak na místě probíhaly policejní zátahy zaměřené proti návštěvníkům. 

Trasa od železniční zastávky Karlštejn vede nejdříve po žluté, u odbočky ke Karlštejnu po červené, U Dubu sedmi bratří odbočíme doprava na Mořinu a po modré turistické značce dojdeme až k rozcestníku Mořina. Zde odbočíme vlevo a po žluté turistické značce obejdeme bývalý lom Velká Amerika, Trestanecký lom (lom Mexiko), lom Kanada i lom Malá Amerika. Napojíme se na červenou turistickou značku, projdeme kolem Královy studně, Kubrychtovy boudy až k Bubovickým vodopádům. Odtud zpět po červené, poté modré turistické značce až k železniční zastávce Srbsko. Trasa je dlouhá necelých 15 km a trvá 4 hodiny a 40 min. 

Lom Amerika má velikost asi 750 x 150 metrů, hloubka bývá udávána v rozmezí 67 až 80 metrů, je největší ze zdejších lomů. Dno lomu je na úrovni 322 m.n.m. (6. těžební patro). Po úroveň 335 m.n.m. (5. těžební patro) je zatopen.

Lom Mexiko (Trestanecký lom) je 300 m dlouhý, 100 široký a 80 m hluboký. Na dno lomu nesvítí nikdy slunce. Na dně je několik menších jezírek. 

Lom Malá Amerika je asi 150 m dlouhý. Dno lomu je zatopeno, poloostrůvek u severní strany lomu je přístupný jen po vodě nebo horolezecky z tzv. galerie, tj. oken tzv. hlavní štoly či podzemními chodbami. Nadmořská výška dna lomu je 348 m.n.m. a do 4. těžebního patra je lom zaplaven vodou. Severním okrajem lomu ve 3. těžebním patře (375 m.n.m.) vede Hlavní sběrná chodba, která je s úrovní 4. těžebního patra spojena svislou šachtou (komínem). Hlavní sběrná chodba má směrem do lomu řadů otvorů (oken), proto se v tomto úseku nazývá Galerie. Jezera Malá i Velká Amerika jsou hluboké 13 metrů.

Oblíbenou ilegální výletní trasou býval průchod z Pustého lomu (sestup do Pustého lomu je možný za suchého počasí i bez horolezeckého vybavení), z něj tzv. Diabásovou štolou k hlavní štole a hlavní štolou (v úrovni 3. těžebního patra) přes Galerii ve stěně lomu Malá Amerika až k lomu Kanada (3. těžební patro je zde v úrovni vápenky). Přibližně ve dvou třetinách cesty mezi Diabásovou štolou a Galerií odbočuje doleva Hagenova štola, v níž visí traverza spjatá s pověstmi o Hagenovi. Ještě v 90. letech 20. století bývaly oba konce této trasy přístupné, byť ilegálně, a štola hojně navštěvovaná. 

Poměrně nejméně náročným dobrodružstvím je přístup z Modlitebny, skrz kterou vede volně přístupná stezka, Kamenskou štolou přes Liščí lom s možnou odbočkou do Liščí štoly.

Hans Hagen

Hans Hagen je postava z legendy, jež je oblíbená zejména mezi trampy, kteří navštěvují soustavu vápencových lomů Amerika nedaleko Mořiny v Českém krasu. Existuje mnoho různých verzí legendy, která se šíří především ústním podáním.

Podle jedné z verzí byl Hans Hagen příslušník německé armády v období II. světové války. Uvázl ve vápencových dolech poblíž Prahy, když se snažil uprchnout Rudé armádě do amerického zajetí. Podle jiné verze byl příslušníkem jednotky Wehrmachtu sloužícím přímo na Karlštejně. V lomech se schovával před Rudou armádou a aby se uživil, kradl horníkům jídlo. To se však horníkům nelíbilo a rozhodli se, že si to s ním vyřídí. Když ho pak naháněli po dole, hodil po nich ruční granát, a to způsobilo zasypání dolu. Hagen byl už bezradný a tak se zastřelil. Kulka škrtla o zvon, kterým si horníci dávají znamení a podle pověsti tam teď přebývá jeho duch a kdo zazvoní na zvon 3x po sobě, pro toho si přijde do roka a do dne.

Podle legendy tradované mezi trampy od poválečných dob byl Hans Hagen dělníkem v lomu Malá Amerika. Při důlním neštěstí v podobě závalu zůstal se dvěma spolupracovníky pod sesuvem. Hansi Hagenovi se údajně podařilo protáhnout ven otvorem, kterým by jinak sotva prolezlo i malé dítě. Když se vracel pro své druhy, našel je mrtvé a zešílel. Běhal pak po štolách a okolí lomů Amerik, živil se převážně jídlem kradeným v leženích a osadách trampů, popřípadě chatách, a přebýval v jeskyni nedaleko Malé Ameriky, zvané Modlitebna. Ve své šílenosti vztekle alergický na vyslovení svého jména při posměšném zvolání "Hagene, ozvi se" řval a shazoval ze skalních stěn dolů velké kameny. Protože si jako dělník v lomech pamatoval zvuk výstražného zvonění na zavěšenou kolejnici (později trampy zvanou Hagenův gong), při jeho uslyšení běžel vždy zachraňovat do místa křížení štol někoho, o kom myslel, že potřebuje pomoc. Protože však byl šílený, odtáhl vždy jen dotyčného někam opodál a pak jej ponechal jeho osudu, nevěda, co vlastně s ním. Celkem logicky tramp, neznající spleť štol, v jeskynní tmě a bez světla také nemusel najít cestu ven. Z tohoto faktu vznikla část pověsti, že kdo zazvoní na Hagenův gong, už se ven ze spleti štol Malé Ameriky nevrátí a pokud najde cestu ven, bude proklet a do roka a do dne zemře. Legenda o Hansi Hagenovi léta nabírala další a další příběhy, zážitky, poznatky a touhy jej spatřit či spočítat, jestli by mohl ještě někde ve štolách pobíhat. Kdesi v podzemním labyrintu se dokonce našly zbytky Hagenova ležení, včetně jeho lůžka a několik kusů plechového nádobí. Panují i zvěsti o tom, že někteří lidé Hagena znali a dokonce mu prý občas nosili jídlo a pár drobností, které měly pro poustevníka cenu zlata. 

Další legenda o Hagenovi vznikla podle bajonetu s vyrytým jménem Hans Hagen, nalezeného u jezírka pod gongem v dnešní Hagenově štole. Rozšířená varianta říká, že spolu s bajonetem byla nalezena i prostřelená lebka, snad nasvědčující, že Hagen spáchal sebevraždu. U táboráku prý seděla skupina přátel. Dva trampíci se vydali pro vodu do jezírka pod gongem a jeden z nich silným úderem kovový cylindr rozezněl. K velkému překvapení a zděšení obou trampů se ale z tajemné chodby náhle ozval skučivý, táhlý řev a blížící se dusot Ten, který zazvonil, myslel, že je to jen špatný vtip od kamarádů a rozhodl se, že zde na kamarády počká. Druhý to psychicky nevydržel a utekl zpět k ohni. Tam však byl zbytek party a když se tedy společně vypravili ke gongu hledat stále se nevracejícího se kamaráda, našli už jen německý bajonet s vyrytým, hrůzu nahánějícím jménem na břehu krvavě zbarveného jezírka. Od té doby kamaráda nikdo nikdy nespatřil. 

Hagenův gong mají i v nedalekém skanzenu poblíž sv. Jana pod Skalou. Podle této teorie byl Hagen kolaborant, po kterém šli na konci války místní obyvatelé a on aby jim utekl, vběhl do jedné ze štol v kamenolomu Solvayovy lomy - Paraple. Granátem za sebou odstřelil vstup a pozdě zjistil, že štola je slepá. Chodba zůstala dlouho zasypaná a když ji nakonec po letech přeci jen otevřeli, našli už jen Hagenovu kostru. I když návštěvníci skanzenu tvrdí, že pověře nevěří, jen málokdo se odváží zdejší gong rozeznít.

Pravdou je, že s Hagenem je také spojováno záhadné zmizení jedné dívky jménem Hanka, která si od tábořiště do jedné ze štol odběhla na záchod a nikdo ji už nikdy nespatřil. I ona zmizela beze stop, ale zjevně cizím přičiněním. Ve štole se po ní našla je stále ještě svítící, na zem spadlá baterka. Její přítel později pohřbil Hančinu osiřelou kytaru na dě malého lomu Jižní kříž a nad mohylku z kamení umístil křížek, který tu stojí dodnes. Občas je prý v malém lomu dokonce slyšet zakopanou kytaru tiše a smutně hrát. Snad i jiná neštěstí byla později spojována s legendou o německém vojákovi. Ale je také možné, že pověst o Hagenovi využil někdo, kdo zde po určitou dobu přebýval a potřeboval z nějakých důvodů získat respekt a soukromí. Snad právě on strašil návštěvníky Ameriky co by Hans Hagen.

Hagen skutečně existoval. Po odstranění závalu v roce 1969 byly nalezeny kosterní ostatky neznámého muže + výbava, kterou měl muž u sebe. Výstroj osobní zbraň, bodák, polní láhev, mošna a přilba. A právě v té mošně byla nalezena zakrvácená blůza. Podle zlomené známky byl identifikován právě Hans Hagen. Vše putovalo do archivu kriminálního ústavu. Až teprve v roce 2007 se ozvali příbuzní Hagena z Německa a došlo k odebrání DNA. Bylo potvrzeno, že se skutečně jedná o Hanse Hagena. Všechny pozůstalosti byly vráceny rodině Hagena do Mnichova.