Měděnec

Není to možná typické pozvání či tip na nedělní výlet. Toto místo má v sobě i jednu velkou tragickou událost. Řada lidí jistě zná český film Requiem pro panenku natočený režisérem Filipem Renčem na motivy skutečné události z roku 1984. A ta událost se ve skutečnosti stala právě tady - v ústavu sociální péče v Měděnci.

Měděnec je obec v okrese Chomutov. Leží 845 m.n.m. v Krušných horách. Název vesnice je odvozen z původního německého jména Kupferberg (Měděná hora), které osada dostala podle dolů na měď. V historických pramenech se název vesnice vyskytuje ve tvarech: Kupperspergk (1449), Kuppersperg (1466), na Marie Kupperbercze (1545), na Kuperpergku (1548), na Kuprberce (1560), polovice Kupfferperku (1577), Marye Kupffrbergk (1602), na Marie Kuperberce (1645), Kupferberg (1785) nebo Měděnec a Kupferberg (1854).

Vznik Měděnce byl od počátku spojen s hornickou činností. První doložené zprávy o těžbě pocházejí z roku 1449, avšak důlní činnost zde probíhala pravděpodobně od desátého století. V místech, kde severně od vesnice stojí několik větrných elektráren, byly nalezeny pozůstatky dvou pecí, které dokládají zdejší hornické aktivity již na počátku třináctého století. 

Vesnice byla založena roku 1520 Hanušem z Fictumu. Od roku 1544 byla rozdělena mezi dva majitele. Část patřila k hauenštejnskému panství Jindřicha Šlika, zatímco druhou vlastnili nadále Fictumové, jejichž správa sídlila přímo v Měděnci. 

Roku 1568 se majitelkou stala vdova Uršula z Fictumu. Výsledky dolování se ve 2. pol. 16. století začaly zhoršovat, a proto Kašpar z Fictumu požádal císaře Rudolfa II., aby Měděnec povýšil na horní město. Císař mu roku 1588 vyhověl s tím, že se nové město bude řídit jáchymovským horním právem. Kašpar, aby udržel význam města, povolil měšťanům společný výsek masa a pekařský krám, pořádat týdenní trhy, vařit a čepovat pivo, zřídit obecní lázně a solnou komoru, svobodně se stěhovat a nakládat s majetkem. Tato práva fictumské části roku 1605 potvrdil nový majitel, kterým se v roce 1597 stal jáchymovský mincmistr a císařský major Kryštof z Taubenreuthu. Přikázal však, že měšťané musí kupovat jen panský slad a smí vařit nejvíce sedm várek piva ročně. Když zemřel, prodala vdova Uršula, rozená ze Zettelbergu, roku 1628 svůj podíl Jindřichu Šlikovi. Od té doby celé město až do roku 1663 patřilo k hauenštejnskému panství.

Třicetiletá válka město těžce poznamenala. Roku 1633 zemřelo mnoho lidí při morové epidemii, ale zničující byl zejména požár způsobený švédskými vojáky roku 1640. Po něm se Měděnec změnil na obyčejnou vesnici. Šlikové potvrdili stará městská práva až roku 1644. Některé doly sice fungovaly, ale jejich výnos se snižoval. Ubývalo také obyvatel, kteří odcházeli v souvislosti rekatolizací kraje. V roce 1641 ve městě žilo 115 protestantů a pouze 27 katolíků. Městský kostel býval v té době dřevěný a až do roku 1641 jej spravoval protestantský pastor. 

Podle berní ruly z roku 1654 mělo město jen 49 obydlených domů. Ze specializovaných řemeslníků zde pracovali jen řezník a dva krejčí. Dalších deset řemeslníků zároveň obdělávalo půdu a 27 obyvatel se živilo výhradně zemědělstvím. Dobytka se chovalo jen málo, chyběla řada řemesel a stříbrné doly nic nevynášely. Aby zabránil odlivu obyvatel, omezil František Arnošt Šlik práva obyvatel. Zakázal jim stěhování a nakládání s majetkem, prodej vlastního piva, a nákup soli umožnil jen od vrchnosti. Tato omezení po čtyřech letech platnosti roku 1560 zrušil a ustanovil jen povinnost odebírat ročně čtyři várky piva od vrchnosti. 

Roku 1663 Měděnec koupil vévoda Julius Jindřich Sasko-Lauenburský, který jej připojil k ostrovskému panství. V době jeho syna Julia Františka se zvýšil výnos měděneckých dolů, jejichž produkty se v té době používaly pouze k výrobě skalic. Po Juliově smrt panství zdědila jeho dcera Františka Sibyla Augusta provdaná za markraběte Ludvíka Viléma I. Bádenského. Jejich potomkům Měděnec zůstal až do roku 1783, kdy celé ostrovské panství převzala do správy královská komora. Od ní si je vzápětí pronajal Jan Nepomuk I. ze Schwarzenbergu. V letech 1799 - 1839 majetek spravovala přímo císařská komora, která jej prodala hraběnce Gabriele Buquoyové. Po zrušení poddanství se roku 1850 stala z Měděnce samostatná obec, ale Buquoyové zde stále vlastnili velkostatek.

V 1. pol. 19. století si obyvatelé města hledali náhradu příjmů za uzavírané doly. Stalo se jí paličkování krajek a také výroba dřevěných hodin, hraček. Začalo se rozvíjet zimní lyžování. Po roce 1918 zde vznikla továrna na výrobu pleteného zboží a fungovalo tu také 24 výroben prýmků (úzký pletený pás zhotovený jako krajka nebo výšivka, např. na uniformě), ozdobných předmětů a tašek. Většina z nich zanikla během hospodářské krize. Továrna na pletené zboží fungovala jako závod vejprtské firmy TOSTA až do roku 1961 a vyrábělo se v něm chlapecké prádlo. V letech 1945 - 1950 byl uzavřen také kamenolom, výrobna pletených tašek a továrna na výrobu nití. Ve 2. pol. 20. století se významným zaměstnavatelem stal Důl Měděnec, ve kterém se v letech 1968 - 1992 těžilo ložisko magnetitu a poté až do roku 1997 granáty a slídy. V roce 1970 byla při stavbě silnice zbořena řada domů na severní straně náměstí včetně bývalého poplužního dvora, jehož součástí byla stará fictumovská tvrz. 

V roce 1921 zde žilo 1 011 obyvatel (z toho 484 mužů), z nichž byli 2 Čechoslováci, 1 002 Němců a 7 cizinců. Kromě deseti evangelíků a jednoho člověka bez vyznání byli římskými katolíky. V roce 1930 měla vesnice 1 113 obyvatel: 20 Čechoslováků, 1 085 Němců, 2 obyvatele jiné národnosti a 6 cizinců. Nyní má obec 139 obyvatel. 

Dominantou obce a okolní krajiny je barokní kaple Neposkvrněného početí Panny Marie z roku 1674 na vrchu Mědník v nadmořské výšce 910 metrů. Na úbočí vrchu kromě ní stojí také menší kaple Nejsvětějšího srdce Páně a výklenková Theumarova kaple. 

A kaple si zahrála i ve 30 případech majora Zemana.

Významnými památkami hornické minulosti města jsou částečně zpřístupněné historické štoly: štola Panny Marie Pomocné a štola Země zaslíbená. 

Asi 600 m jihovýchodně od vesnice se nachází přírodní památka Sfingy vyhlášená k ochraně až 15 metrů vysokých skalních útvarů. 

Na náměstí stojí pozdně barokní Kostel Narození Panny Marie z let 1803 - 1814. Nedaleko od něj se v parku nachází také sousoší Nejsvětější Trojice z 1. poloviny 18. století s figurálními motivy na podstavci. Kromě kostela je ve městě památkově chráněná budova radnice a několik domů.

Důlní historii připomínají důlní vagónky s magnetitem, postava horníka či další důlní stroje.

Budeme-li z vrchu Mědník sestupovat z kopce dolů do obce, kde je kostel, radnice i turistické centrum s venkovní expozicí důlních vláčků a vagónků, a pokračovat Nádražní ulicí směrem k obecnímu úřadu, přijdeme k dnes již zpustlému areálu bývalého ústavu sociální péče. Před obecním úřadem je teprve od roku 2008 Památník obětem požáru.

Film Requiem pro panenku popisuje dle výpovědí některých svědků události tehdejší oficiální verzi prezentovanou při soudním přelíčení. Děj:

Šestnáctiletá Marika byla po znásilnění vlastním otcem umístěna do ústavu sociální péče, matka jí zemřela ve čtyřech letech. Administrativním omylem se však dívka dostává do Ústavu pro mentálně postižená děvčata na Šancích. Již od prvních dnů se Marika snaží upozornit personál, že do této budovy nepatří, správně měla být umístěna do dětského domova v Hradci. V ústavu panuje politika státu ve státě, vychovatelky zde pro své pohodlí a nekompetenci k výkonu zaměstnání používají pro mentálně postižené dívky tvrdé tresty v podobě přikurtování na lehátko, umístění vedle mrtvoly či studené sprchy. V neposlední řadě používaly na chovanky velké množství tišících léků. Řediteli ústavu je například zcela jedno, co se v jeho instituci děje: zajímá se o modely automobilů, případně o to, že pojede na konferenci do zahraničí. Jediné osoby - starý ústavní lékař - alkoholik a jedna pečovatelka - které si uvědomují hrůzu, v níž ústav existuje, jsou zcela neefektivní a pro lidskost neudělají nic. Hlavní hrdinka nemá jinou možnost jak se vymknout teroru pečovatelek, než že ústav podpálí. Avšak stejně děsivě nelidský a sobecký jako pečovatelky je vnější svět. Hasiči, kteří přijedou s hasičským vozem na místo hořícího domu, nehasí, nezájem - není voda. V hasičské stříkačce mají naházené lahváče. "A nakonec je pro ty debily lepší, jestliže umřou", míní požárníci, líní snažit se děti z hořícího domu zachraňovat.

Ovšem skutečná událost popisuje z části jiný příběh. V Měděnci byla umístěna dívka romské národnosti a značně problémové povahy. Od počátku měla problémy s vychovatelkami i samotnými chovankami, často vyvolávala rvačky. Z výpovědi později vyslýchaných, skutečných vychovatelek vyplývá, že o chovanky pečovaly, jak jen uměly a ve filmu uváděné tresty byly často přehnané. Příběh Evy Kováčové však nekončí. Ve vězení nakonec pobyla devět let, do prezidentské amnestie. Trauma z dětství se projevovalo několika pokusy o sebevraždu. Z psychiatrické léčby se nakonec dostala díky jezuitskému knězi, po kterém si nechala změnit jméno, stejně jako pohlaví. 

Požár Ústavu sociální péče se odehrál v nočních hodinách z 1. na 2. listopadu roku 1984. Šlo o tragickou událost, při níž zahynulo 26 chovanek a několik dalších utrpělo zranění. Budova původně sloužila továrně na výrobu nití E. Altmanna, kde pracovalo 250 zaměstnanců z Měděnce a okolí. Ta v roce 1948 zanikla. Od počátku 50. let 20. století do roku 1960 zde působila poddůstojnická škola Pohraniční stráže. Poté byla budova využívána k různým účelům. Ústav sociální péče zde působil do osudného dne roku 1984. V dřívějších dobách ústav obstarávaly řádové sestry z řádu sv. Dominika, v ústavu přímo bydlely, avšak po roce 1975 je po nuceném odchodu komunistický režim nahradil civilními zaměstnanci. Ovšem dle výpovědí některých obyvatel z Měděnce po jejich odchodu v ústavu nevládlo žádné násilí. Po tragickém požáru byla dvoupatrová budova se zděným přízemím a dřevěnou nástavbou v hodnotě přes milión sto tisíc korun zcela zničena. 

Požár vznikl v prvním patře budovy od zapálené skříně s novinami (někdy uváděné šaty). Mimo jiné tuto hypotézu potvrzuje samotná žhářka Eva Kováčová. V soudních spisech je uvedeno, že použila hořlavinu (zřejmě leštěnku). Ústav sociální péče měl pět oddělení. V prvním oddělení se nacházelo patnáct dívek, které byly zcela odkázány na péči zdravotních sester. Jednalo se v podstatě o duševně i tělesně postižené bytosti, říkalo se jim "ležáci". Ve druhém oddělení bylo také patnáct dívek schopných alespoň chůze, ovšem též duševně i tělesně postižených. Ve třetím oddělení bylo patnáct slabomyslných dívek, tělesně jinak zdravých. Ve čtvrtém oddělení bylo patnáct dívek, které dokázaly pomáhat v kuchyni, na zahradě, při úklidu a naučit se některé ruční práce. V pátém oddělení bylo patnáct zdravých, fyzicky nepostižených dívek. Byly schopné učit se, psát, počítat, kreslit, ovšem nutno podotknout, že i tak nezvládly učivo zvláštních škol. Ústav byl domovem pětasedmdesáti dívek ve věku od třinácti do osmatřiceti let, pracovištěm dvou desítek zaměstnanců (zdravotních sester, vychovatelek, ředitele, údržbáře). Osudnou noc měly službu dvě vychovatelky. Následující průběh požáru do příjezdu požárníků se dle výpovědi jednotlivých svědků liší. Za jednu z fatálních chyb však lze označit zamčené telefony. Důvodem k uzamčení bylo, aby je vychovatelky nepoužívaly k soukromým účelům. Další hrubou chybou byly nefunkční hasicí přístroje východoněmecké výroby. Zdali hasicí přístroje fungovaly je otázkou, neboť je údajně personál nedokázal správně použít. Ovšem faktem je, že jejich účinek k rozsahu požáru by byl nulový. Tehdy vychovatelky běžely k jednomu z aparátů do vesnice a teprve poté zavolaly požárníky. Dle výpovědí požárníků telefonní hovor nesměřoval na okresní ohlašovnu požáru, nýbrž na jednu z dobrovolných požárních jednotek v okolí. Při samotném požáru zavládl ohromný zmatek, neboť dle slov vychovatelek byly chovanky zvyklé na půlnoční buzení na WC, jenže ve chvíli, kdy je vyhnaly z ložnic, se jim vracely zpátky do požáru. Přesto všechno se vychovatelkám částečná evakuace chovanek zdařila. V době požáru nebyl v ústavu ani nouzový východ.

Požárníci se sice po příjezdu k požáru nechovali nejlépe, nenamáhali se zasáhnout v některých ložnicích v horních patrech budovy, avšak to bylo způsobeno zejména nedostatečným vybavením. Kupříkladu neměli dnes používané nomexové obleky (odolné proti vysokým teplotám). Měli nedostatek dýchacích přístrojů, bez kterých nelze zasahovat v hořící budově, a nedostatek cisternových automobilů. U ústavu se nenacházel hydrant ani jiný zdroj vody a bylo nutné zavést cisternovou kyvadlovou dopravu. Posilové požární jednotky dojížděly ze vzdálenosti 50 km. Tehdy neexistovala ani přetlaková ventilace. Po pozdním příjezdu požárníku k požáru byl už v takovém rozsahu, že se nebylo možné do budovy dostat. Dřevěná budova vzplála velice rychle.

Dle výpovědi jedné z vychovatelek o kvalitě zásahu požárníků svědčí fakt, že se poztrácela spousta věcí. Kupříkladu Marie Plevková přišla o kabelku se všemi penězi a doklady, kterou měla v požárem nedotčené přízemní šatně. Nepřímo tak obvinila požárníky z krádeže. 

Při této tragédii nejvíce pomohl číšník ze zdejší restaurace, který se nasazením vlastního života z hořící budovy vynesl 15 dívek. Chovanky před ním utíkaly, praly se s ním, byla to velice těžká práce. Po požáru byl dokonce stíhán pro násilnou trestnou činnost kvůli konfliktu s požárníky, kteří se nesnažili tak jako on. Později dostal vyznamenání Za statečnost. 

Nejzásadnějším faktorem pro rozsah této tragédie byla dlouhá doba od vzniku požáru do jeho ohlášení a také to, že ústav nebyl proti požáru vůbec zabezpečen a nacházel se na odlehlém místě. Po požáru byli všichni převezeni do Vejprt.

Samotná žhářka Eva Kováčová se snažila pomáhat, vynášela dívky z ústavu. Nikdo ji v tu chvíli ze žhářství nepodezíral, přiznala se teprve několik dnů poté. Chovanky, které tragédii přežily, byly přemístěny do obdobného zařízení v Mařenicích na Českolipsku. V tehdejším ústavu sociální péče uhořelo 26 lidí.

Je nutné říci, že tehdejší oficiální stanovisko vyšetřovatelů a soudců bylo interpretováno tak, aby se veřejnost nikdy nedozvěděla, že Ústav sociální péče v Měděnci nebyl proti požáru vůbec zabezpečen a Eva Kovářová, žhářka, do tohoto ústavu nikdy nepatřila. O této tragédii se v té době příliš neinformovalo, kupříkladu v Rudém právu se objevilo pouze několik řádek v rubrice černé kroniky (článek se mi v digitalizované podobě archivu podařilo opravdu nalézt).

Tato tragédie nebyla nikdy zcela objasněna a dodnes je předmětem nepodložených mediálních spekulací a hypotéz. Přestože se tato tragédie stala před poměrně dlouhou dobou, mnoho svědků nechce dodnes o této události mluvit. Bez poskvrny nezůstávají ani rodiče dívek, které v ústavu žily po dlouhá léta. Mnozí rodiče se o své dcery vůbec nezajímaly, nenavštěvovaly je a po požáru chtěli nahradit jejich osobní věci dle jimi připraveného seznamu.

Soud označil za hlavní viníky této tragické události žhářku Evu Kováčovou a vychovatelky tehdejšího ústavu. Eva Kováčová patřila do jiného druhu zařízení. Byla zdravá a bystrá, jen poněkud narušená a delikventní a tento ústav nebyl na tento druh péče zařízen. Mladé vychovatelky měděneckého ústavu výchovu problematické Evy nezvládly, byly příliš kruté  a dvě z nich za to byly odsouzeny nepodmíněným trestem odnětí svobody v délce trvání jednoho roku a to podle § 215 za týrání svěřené osoby, třetí vychovatelka pak na devět měsíců, též nepodmíněně. Své chovanky tlumily zbytečnými léky, které jim ale předepisovali psychiatři a pediatři. Výjimkou nebyly z dnešního pohledu ani nepřiměřené tresty, ale v té době byly  v těchto zařízeních podobné metody zcela běžné. Mediálně známo je především tzv. zavírání do "klece". Ve skutečnosti se jednalo o uzavřenou postel, která byla umístěna na zdravotním oddělení.

Celá tragédie započala v Chomutově, kdy pracovníci sociální péče poslali zdravou, bystrou, avšak velice neposlušnou dívku mezi mentálně postižené dívky, které často neuměly mluvit nebo se nedokázaly samy najíst. Dle výpovědi jedné z vychovatelek se Eva při nástupu do ústavu hanlivě vyjádřila vůči chovankám. Okamžitě si uvědomila, že si nebude s nikým z ústavu rozumět. Eva z ústavu utíkala, mnohdy ubližovala dětem, které se nemohly bránit, ničila jim panenky, mnohdy jim ale i pomáhala. Svojí přítomností výrazně narušovala celý chod ústavu, nepatřila tam. 

Eva se ihned po narození dostala do kojeneckého ústavu, když jí sousedé našli ve sklepě domu, kam ji matka po porodu zavřela. Po šesti letech se vrátila do původní romské rodiny, která bydlela na Chomutovsku. Postupně si začala uvědomovat, že nemá ráda svoje dívčí tělo. Lidé s transsexualitou mnohdy zažívají veliké utrpení, které mohou kompenzovat agresivitou. Eva se tak střídavě ocitala v dětských domovech a v původní rodině, až se nakonec dostala do zařízení, kde po 4 letech pobytu způsobila tuto tragédii a za žhářství dostala pětiletý trest. Vzhledem k tomu, že fyzicky napadala dozorce, trest jí byl opakovaně prodlužován, pardubické vězení opustila až po devíti letech v roce 1993. Tehdy se jí ujal jezuitský páter František Lízna, kterému se říkalo kněz vyděděných, zejména kvůli jeho milosrdenství. Strávili spolu půl roku. Po půlročním soužití se páter dostal na úplné dno, neboť Eva dostávala záchvaty těžké agrese vůči sobě a několikrát se pokusila o sebevraždu. Poté se Evy ujala jeho švagrová Alena, spolu žili přes deset let. V té době prodělala Eva operativním zákrokem proměnu v muže, k čemuž ji ve druhé polovině 90. let dopomohla sexuoložka Hana Fifková (z vlastního rozhodnutí se z ní stal René Lízna). Během vztahu Aleny a Reného trpěl on i celé jejich okolí. Když byla Alena vyčerpaná, odjela do Kanady a přerušila jejich kontakt. René poté zapálil byt a ohrozil tak všechny obyvatele domu. Tehdy se měl René vrátit do vězení, avšak psychologové rozhodli, že je vážně nemocný. Pobýval proto na uzavřeném oddělení v psychiatrické léčebně v Brně, kde byl několik let zcela opuštěný. Jeho jedinou oporou byl páter František. Sám říkal, že se zbláznil v roce 1984, ovšem jeho názor na tehdejší vychovatelky ústavu zůstával stejný. René byl pohřešován od 25. července 2014, kdy opustil léčebnu, a několik měsíců po něm pak pátrala policie. Hned následující den (26.7.) však pravděpodobně spáchal sebevraždu skokem pod vlak na trati mezi Černovicemi a Židenicemi, tělo bylo ovšem identifikováno až dodatečně. Bylo mu 46 let.