Milešovka

Milešov je vesnice, část obce Velemín v okrese Litoměřice. Nachází se na jižním úpatí nejvyšší hory Českého středohoří Milešovky. Kronikář Václav Hájek z Libočan si v 1. pol. 16. století vymyslel pověst, podle které v roce 880 založil Miléš "hrad tvrdý a jako nedobytný" a nechal ho pojmenovat Miléšův hrad. V písemných pramenech se název vesnice objevuje relativně pozdě, až koncem 14. století, a to v přídomku šlechtice Petrmana, který se v roce 1390 ucházel o odumřelá léna v Sadové. Prvním nepochybným majitelem vesnice byl Jan z Milešova řečený Hlava. V roce 1406 mu zemský soud obstavil jeho majetek v Milešově, který se skládal z hradu, vesnice s poddanskými statky a vlastního hospodářského dvora. Podobu tehdejšího hradu, prvně písemně doloženého v roce 1391, nelze blíže určit. Jeho jedinou dochovanou stavbou je torzo oválné věže, umístěné dnes mezi renesančním a barokním křídlem zámku. Zřejmě je lze považovat za bergfrit (= sloužila obráncům jako poslední útočiště, byla přístupná pouze po odstranitelném můstku ve vyšším patře).

V období pozdního středověku a raného novověku je Milešov spjatý se šlechtickým rodem Kaplířů ze Sulevic. Prvními rytíři z tohoto rodu byli bratři Kerunk a Václav, kteří ho získali v počáteční fázi husitských válek, někdy po roce 1420. Bratři se rozdělili tak, že Kerunk vlastnil Milešov, zatímco Václav hrad Ostrý a Bílý Újezd (Velemín). Za husitských válek bojoval Kerunk ve vojsku císaře Zikmunda, který ho místo žoldu odměnil třemi vesnicemi. V 80. letech 15. století Kaplířové Milešov prodali; v jeho držbě se pak vystřídalo několik rytířských rodů. V roce 1534 se však milešovské panství dostalo opět do kaplířovských rukou, když je od Sekerků ze Sedčic koupil Zdeslav Kaplíř ze Sulevic. 

Vzhledem k nejednoznačnému postoji Kaplířů ke stavovskému povstání nebyl Milešov jeho tehdejšímu majiteli Bohuslavu Kaplířovi konfiskován, nýbrž přeměněn v královské léno. Milešovské panství bylo už v té době velké. V roce 1626 je kromě Milešova se zámkem, poplužním dvorem, mlýnem, pivovarem, vinicemi a chmelnicemi tvořily i celé nebo části vesnic Litochovice, Černčice, Páleč, Medvědice s tvrzí, Kocourov, Mrsklesy a Dřínek a Mlýnce (dnes součást Milešova). Během třicetileté války vlastnil milešovské panství Karel Kašpar Kaplíř ze Sulevic (zemř. 1664). S osobou Kašpara Zdeňka Kaplíře, který následoval po Karlu Kašparovi, přišla na Milešov nejvýznamnější osobnost mezi jeho dosavadními majiteli. 

Kaplíř byl především voják, který za třicetileté války bojoval jak ve vojsku Švédů, tak Habsburků. V roce 1641, po smrti Johana Banéra, se vrátil do Vídně, stal se katolíkem a vstoupil do císařské armády. Postupně se vypracoval do vysokých důstojnických hodností. V roce 1683 se jako jeden z vojenských velitelů zasloužil o záchranu Vídně před tureckým obležením. Za to ho císař Leopold I. povýšil do hodnosti polního maršála. 

V Milešově podnikl Kaplíř radikální přestavbu zámku, který byl v důsledku třicetileté války velmi poškozený. Ta proběhla v 60. a na začátku 70. let 17. století. Zdeněk Kašpar Kaplíř v něm shromáždil rozsáhlou sbírku obrazů. Druhou stavbou a zároveň dominantou Milešova, o níž se Kaplíř přičinil, je Kostel svatého Antonína Paduánského z let 1669 - 1680. V kryptě tohoto kostela se také Kaplíř nechal v roce 1686 pohřbít.

Na dalších více než 150 let pak vlastnili Milešov Hrzánové z Harasova. Protože Zdeněk Kašpar Kaplíř neměl mužské potomky, odkázal milešovské panství Janu Leopoldovi Hrzánovi z Harasova, který vlastnil sousední panství Skalka. Poté, co Kaplíř v roce 1686 ve Vídni zemřel, se Hrzán stal majitelem milešovského panství, kam patřily stále Medvědice, Kocourov, Mlýnce a Páleč. Hrzán také přesunul svou rezidenci ze Skalky do výstavnějšího zámku v Milešově. Ve zdejší zámecké zahradě nechal v prvním desetiletí 18. století postavit zahradní pavilón (casino). Jeho manželka Anna Zikmunda iniciovala po manželově smrti (1711) kolem roku 1715 výstavbu kostela v Sutomi. 

Další stavební aktivitou Anny Zikmundy Hrzánové bylo vdovské sídlo, malý zámeček v sousedství hlavní rezidence, dnes č.p. 47. Rovněž tato budova byla postavena ve druhém desetiletí 18. století. Po její smrti v roce 1730 byla opuštěna. V polovině 18. století bylo k zámečku přistaveno hospodářské křídlo, od roku 1818 využívané jako židovská modlitebna. Zámeček se stal sídlem lesního úřadu. V roce 1782 na něj byly osazeny sluneční hodiny z dílny berounského hodináře Engelbrechta.

Milešovské panství tak bylo majetkově sloučeno s dominiem Skalka, kam kromě Vlastislavi patřil též díl Mrskles a Lipá. Tereziánský katastr z roku 1757 zachytil na panství šest rybníků, pivovar, dva mlýny, krčmy v Milešově, Medvědicích a Kocourově, masné krámy, vinopalnu a cihelnu v Milešově, která ročně vypálila 30 000 cihel. Přímo v Milešově působili tři tesaři, dva bednáři, řezník, který byl zároveň krčmářem v panské hospodě, krejčí, kovář, zedník, dva ševci, dva tkalci, kameník a ovčák. Obyvatelé mluvili převážně německy. 

Základní údaje o milešovském panství v první třetině 19. století podává topografické dílo Sommerovo z roku 1833. Na celém panství žilo 1 275 osob. Z toho v Milešově, kde stálo 75 budov, to bylo 436 obyvatel, v Mlýncích (dnes součást Milešova) 260 obyvatel, v Pálči 74 obyvatel, v Kocourově 96 obyvatel a v Medvědicích 315 obyvatel. V těch částech vesnic Lipá, Mrsklesy, Vlastislav a Dřínek, spadajících pod Milešov, žilo 94 obyvatel. Lidé se živili převážně zemědělstvím, zejména sadařstvím. Z průmyslových podniků topografie na panství jmenuje pivovar, vinopalnu, vápencový lom, cihelnu a výrobnu potaše.  

V této době patřilo panství stále Hrzánům. V roce 1842 zemřel v Milešově František Serafínský Hrzán, komtur řádu maltézských rytířů. Jím Hrzánové z Harasova vymřeli po meči. O panství probíhal soud. V roce 1857 je získal Leopold Lažanský z Bukové. Roku 1866 ale milešovské panství Leopoldovi synové prodali za 400 000 zlatých hraběti Adolfu Ledebour-Wicheln. V majetku tohoto rodu zůstal Milešov až do roku 1945.

Stavební a duchovní aktivity Kaplířů a Hrzánů vytvořily z Milešova a okolí typický příklad barokní krajiny. Dvě krajinné dominanty - zámek a kostel - a množství drobných sakrálních památek v podobě kaplí a plastik, to vše zasazené do koloritu středohorských kopců, vytvořilo z Milešovska jedinečnou lokalitu. Kromě níže popsaných soch a kaplí existovalo v Milešově a okolí ještě šest dalších drobných sakrálních památek, které vzaly za své až na jednu výjimku ve 2. polovině 20. století. 

- kostel svatého Antonína Paduánského - základní kámen ke stavbě nového svatostánku byl položen 14. května 1669 za přítomnosti fundátora Kašpara Zdeňka Kaplíře a jeho třetí manželky Anny Terezie. Výběr patrocinia byl dán dlouhodobou úctou, které se svatý Antonín Paduánský v Kaplířových očích těšil. Dne 1. září 1680 novostavbu vysvětil litoměřický biskup Jaroslav Ignác Šternberk. Kaplíř na provoz kostela založil nadaci ve výši 1 000 zlatých, ze kterých se na provoz kostela vyplácelo 60 zl. ročně. Jméno architekta se v písemných pramenech zatím nepodařilo objevit. Obyčejně se v této souvislosti uvažuje o Antoniu della Portovi, jehož práce pro Kaplíře, zřejmě v souvislosti s milešovským zámkem, je písemně doložena v roce 1686. Dalším indikátorem pro Portovo autorství je monumentální řešení průčelí stavby. V polovině 50. let 18. století byla do interiéru kostela vkomponována oratoř, odkud mohl patron kostela sledovat bohoslužby. Roku 1770 byl kostel vybavený novými varhanami z dílny litoměřického varhanáře Johanna Rusche. V roce 1896 prošel exteriér kostela rekonstrukcí. U kostela, před zadním průčelím presbytáře, stávala dřevěná zvonice na kamenné podezdívce, postavená současně s kostelem. Postupně byla vybavena třemi zvony, které byly rekvírovány během 1. světové války. Poslední opravy se zvonice dočkala v roce 1867, v červnu 1984 ji však strhla vichřice.

- zámek Milešov - stojí na místě hradu ze 14. století, přestavěného na renesanční a později na barokní zámek  

- hospodářský dvůr č.p. 71 ze 17. - 18. století

- sousoší Kalvárie, umístěné na kopci asi půl kilometru severozápadně od zámku, pochází z let 1740 - 1747. Donátorem díla, zhotoveného z pískovce, byl Zikmund Gustav Hrzán z Harasova, jehož znak je vytesaný na soklu. Autor sousoší není znám. V roce 1841 nad ním byla postavena kaple.

- výklenková kaple svatého Josefa z 18. století u hřbitova

- výklenková kaple svatých Jana a Pavla z 18. století na břehu Milešovského potoka severozápadně od zámku

- sousoší svaté Anny Samotřetí z roku 1747 umístěné při silnici směrem na Černčice. Donátorem byl Zikmund Gustav Hrzán z Harasova s manželkou

- socha svatého Prokopa z roku 1756. Donátorem byl Zikmund Gustav Hrzán z Harasova. Stojí u křižovatky silnic do Páleče a Lukova

- socha svatého Antonína Paduánského snad z roku 1751, umístěná při silnici do Kocourova pod hradem Ostrý

- socha svatého Jana Křtitele, vysvěcená v roce 1756, stojí v bývalé části Milešova zvané Mlýnce před domem č.p. 153

Z Milešova se vydáme na nejvyšší horu Českého středohoří. Její vrchol leží ve výšce 836,7 metrů nad mořem. Jméno získala podle nedalekého Milešova (2 km). Byla zde zřízena národní přírodní rezervace (51,3 ha, od roku 1951). Z vrcholu hory je kruhový rozhled do dalekého okolí, Milešovka totiž všechny ostatní vrchy v Českém středohoří výrazně převyšuje a je považována za největrnější horu Česka, bezvětří je tu jen osm dní v roce.

Na příkrých stráních roste především dub, občas buk, javor nebo smrk. Na sutích rozpadávající se skály lze najít celou řadu vzácných chráněných rostlin. Významnou lokalitou jsou Výří skály, asi 30 metrů vysoká skalní stěna bez lesnatého porostu. Kvete zde lilie zlatohlavá, kosatec bezlistý, plicník lékařský. Dále se tu vyskytuje kapradinka skalní a medvědice lékařská. 

Průměrná roční teplota za období 1905 - 1994 činí na Milešovce +5,2 °C (maximum +6,9 °C v roce 1934; minimum +3,4 °C v roce 1940), nejchladnějším měsícem je leden s průměrnou teplotou −4,3 °C, nejteplejším červenec s průměrnou teplotou +14,6 °C. Nejvyšší teplota (+34,7 °C) byla na Milešovce naměřena 5. července 1957, absolutně nejnižší 9. února 1956, kdy se rtuť teploměru na Milešovce propadla k −28,3 °C. Nejteplejší den je 1. srpen s průměrnou teplotou +15,5 °C. Naopak nejchladnějšími dny s průměrnou teplotou −4,6 °C jsou 12., 14. a 26. leden.

Průměrné roční srážky za období 1905 - 1994 dosahují na Milešovce 557,0 mm. Nejdeštivějším měsícem je červenec (73,0 mm), nejsušším únor (30,6 mm). Nejvlhčím byl s hodnotou 815,4 mm rok 1941, naopak nejsušším (348,3 mm) rok 1933. Nejdeštivějším měsícem v historii měření byl srpen 1970 (224,1 mm), naopak v říjnu 1908 nepršelo vůbec. Průměrná maximální výška sněhové pokrývky je na Milešovce nejvyšší v únoru (35 cm). Maximální zaznamenaná výška sněhu na Milešovce byla v březnu 1965 (135 cm). 

Milešovka je díky své poloze a výšce největrnější stanicí v České republice (tvoří nejvyšší bod v dalekém okolí, nejbližší překážkou jsou Krušné hory; její povrch o malé ploše znamená menší tření, málo zmírňující rychlost proudění vzduchu). Průměrná roční rychlost větru činí 8,6 m/s, největrnějšími měsíci jsou listopad a prosinec (10 m/s), nejméně větrnými květen a srpen (7,5 m/s). Převládající proudění jsou na Milešovce západní (relativní četnost 20,0 %) a severozápadní (relativní četnost 15,4 %). Pouze v 1,6 % roku vládne na Milešovce bezvětří. Nejvyšší rychlost nárazu větru zde byla zaznamenána 14. ledna 1967 (překročila horní hranici registrace přístroje, tj. 50 m/s).

Na vrcholu Milešovky vznikla ve 20. letech 19. století jedna z prvních horských restaurací v Čechách. V roce 1905 byla na vrcholu zřízena meteorologická stanice a u ní pak 19 metrů vysoká rozhledna. O její zbudování se zasloužil teplický průmyslník a nadšený alpinista Reginald Czermack, čestný předseda Horského spolku pro severozápadní Čechy v Teplicích. Na návrh stanice bylo vypsáno výběrové řízení, v němž zvítězil projekt architekta J. Hocka v romantickém duchu.  

Dnes je na vrcholu hory stálé meteorologické pracoviště Ústavu fyziky atmosféry, součást Akademie věd ČR. Za příznivého počasí může rozhlednu navštívit veřejnost a ve věži si prohlédnout stálou expozici. Výstup je obvykle provázen odborným výkladem o historii a výsledcích meteorologických pozorování. Na vrcholu se též nachází významný telekomunikační bod, užívaný zejména pro dálkový přenos dat (mimo jiné i pro komunikaci mezi Prahou a některými městy v severních Čechách). Funguje zde také stálá meteorologická a telekomunikační služba. Pro zajištění provozu na vrcholku hory byla od severu zřízena malá nákladní lanová dráha.

Pravěké doklady o přítomnosti člověka na Milešovce pocházejí z období neolitu (cca 5 600 - 4 200 př. n. l) a mají podobu kamenných seker. Bronzové předměty pocházející z mladší a pozdní doby bronzové (cca 1 300 - 750 př. n. l.) se ve větším měřítku nalezly na kopcích Českého středohoří, mj. na Hradišťanech, Deblíku, Plešivci a také na Milešovce, kde byla nalezena rovněž keramika z té doby. Zřejmě se jedná o doklady jakéhosi kultu hor. Prostřednictvím střepů doložili archeologové na Milešovce pobyt Keltů, což může souviset s jejím využitím jako signálního bodu nebo kultovního místa. Žádná z pravěkých kultur však na hoře nevytvořila opevnění nebo sídliště. Nejstarší archeologický materiál spojený se Slovany jsou střepy ze starší doby hradištní (cca 650 - 800).

Nejstarší písemná zmínka o hoře pochází z roku 1521. Tehdy je v deskách dvorských vypsaný nemovitý majetek Václava Kostomlatského z Vřesovic, jemuž patřily mj. i Černčice. V zápisu se uvádí "les v Milessowske horze... s rybníčkem, kterýž leží pod Milessowskú horú". Hora získala pojmenování podle názvu vesnice Milešova, doložené písemně od konce 14. století. Jméno Milešov zřejmě pochází z vlastního jména Mileš, které ve staročeštině znamenalo "milý". Německý název Donnersberg (Hromová hora) je až mladšího data a souvisí s poněmčováním kraje po třicetileté válce. První tento název ve tvaru "Tonner Berg" se vyskytuje v roce 1712. Název hory se také dostal do predikátu litoměřické patricijské rodiny Mrázů z Milešovky. Král Ferdinand I. jí ho udělil v roce 1558. Rodině patřil Dům Kalich na litoměřickém náměstí. 

Milešovku popsal ve svém díle Miscellanea historica regni Bohemiae (Rozmanitosti z historie Království českého) učený jezuita Bohuslav Balbín, který v roce 1679 na horu vystoupal hned několikrát. Balbín Milešovku nazval královnou Českého středohoří. Zachytil i zvyklost obyvatel okolí předpovídat podle hory počasí. Pokud je vrchol Milešovky, píše Balbín, zahalen mraky, přijde s jistotou déšť. Naopak jsou-li mraky nad ostatními kopci a nad Milešovkou nikoliv, pršet nebude. Ve vsích v okolí hory se tento způsob předpovědi používá často i v současnosti.

Návštěvy Milešovky turistického charakteru začaly na přelomu 18. a 19. století a souvisely s rozvojem lázeňství v Teplicích. Už v roce 1808 mělo Milešovku navštívit kolem šesti tisíc osob. V roce 1810 na horu vystoupil Johann Wolfgang Goethe, mezi roky 1819 - 1839 pravidelně pruský král Fridrich Vilém III. Panovníka několikrát doprovázel přírodovědec Alexander von Humboldt, který v dopisu příteli označil výhled z Milešovky za třetí nejkrásnější v Evropě. Německý spisovatel a cestovatel Hanns Heinz Ewers však ve své knize Mit meinen Augen (Mýma očima) napsal, že podobná hodnocení Humboldt používal pro většinu míst, která navštívil. Obdivně se o Českém středohoří s Milešovkou vyjádřil např. i dramatik Heinrich von Kleist. Krátce před smrtí, 1. listopadu 1836, vystoupil na vrchol v doprovodu literáta Antonína Pflegera-Kopidlanského (1812 - 1896) Karel Hynek Mácha. Výhled ho okouzlil natolik, že začal recitovat své básně a zazpíval si s přítomnými českými turisty. Jaroslava Vrchlického inspiroval výstup na horu k sepsání básně Na Milešovce.

V 1. pol. 19. století ještě nebyla cesta na vrchol pro méně fyzicky zdatné návštěvníky jednoduchá. Lázeňští hosté mohli dojet kočárem z Teplic jen do Bořislavi nebo Žalan, odkud pokračovali pěšky do Bílky. Silnice do této osady bezprostředně pod Milešovkou byla totiž vybudována až v roce 1836. Výstupy bohatých lázeňských hostů na Milešovku se staly pro část obyvatel Bílky zdrojem přivýdělku, když působili jako nosiči. Na speciálně upravených sedačkách si posadili hosta na záda a takto ho za 3 krejcary donesli až na vrchol. 

První, kdo zajistil návštěvníkům základní podmínky k delšímu pobytu na vrcholu hory, byl Antonín Veber (zemř. 1858), hostinský nejprve v Milešově a později ve Velemíně. Veber pochopil možnosti, jaké poskytování stravovacích a ubytovacích možností na Milešovce nabízí. V roce 1820 zde se souhlasem správy hrzánovského panství, kam hora patřila, zřídil provizorní hostinec. Aby mohli návštěvníci zažít pověstný východ slunce, postavil zde roku 1825 několik přístřešků, umožňující přenocování. Veber se také zasloužil o zřízení pohodlných přístupových cest na vrchol z Bílky a z Velemína.

Veber na kopci zřídil také obchod, kde se prodávala bižuterie, české sklo, minerály z okolí a další upomínkové předměty. Hospoda byla časem rozšířena na dvě jídelny, poblíž postavena kaplička a upravilo se také prostranství k tanci. Za Vebera byla také na vrcholu postavena čtyřmetrová rozhledna. Po Veberově smrti se nájemci restaurace střídali, v únoru 1905 však budova vyhořela. Ještě téhož roku ale postavila ledeburská lesní správa hospodu novou. 

O provoz na Milešovce se staral Nordwestböhmische Gebirgsvereins-Verband Teplitz (Horský spolek pro severozápadní Čechy Teplice), založený v roce 1880. Ten také přišel s myšlenkou zřídit na vrcholu meteorologickou observatoř. Zájem o Milešovku nebyl nikdy přerušen. Například od roku 1958 pořádal turistický oddíl z Ústí nad Labem každou první jarní neděli na Milešovce horskou slavnost.

Milešovka je jako dobře přístupný vrchol s vynikajícím výhledem turisticky velmi atraktivní a je hojně navštěvována. Značené turistické trasy vedou z Velemína, Bílky, Černčic a Milešova, z Paškapole se napojuje žlutá turistická značka na cestu od Velemína. Na vrcholu je o sobotách, nedělích a svátcích otevřená restaurace, od pátku do neděle je otevřený bufet. Rovněž se zde nachází řada informačních tabulí věnovaných historii meteorologické observatoře, okolní přírodě a meteorologii. 

Trasa z Milešova na vrchol Milešovky a zpět je dlouhá necelých 6,5 km a trvá cca 2,5 hodiny.