Tuto stezku po 10 mlýnech na unhošťsku jsem zdolala na kole, trasa z Kladna do Kladna byla dlouhá 40 km a místy byla adrenalinová (kameny, kořeny, šišky, žaludy, vodní překážky, provizorní mostky, lupení vyšší než já i jeden nouzově zdolaný zalesněný svah pěšky za neustálého brzdění kola, protože jsem prostě nějak ztratila cestu). A přitom dříve od mlýna ke mlýnu přece jezdily formanské vozy ... Divnej svět.

Před první zastávkou jsem objevila rakytníkovou farmu. 

1. Kalivodův mlýn

První zastávkou byl Kalivodův mlýn, také Kopřivův mlýn č.p. 171, Unhošť, který leží na horním toku Černého potoka. Nejstarší historie mlýna neznámá. První zmínky o mlýně jsou až z 18. století. Do roku 1876 nesl mlýn název Kalivodův, od roku 1876 jsou známi první majitelé, manželé Josef a Marie Kopřivovi. Následnými majiteli byli manželé Václav a Alžběta Oličovi a od roku 1930 spoluvlastníci unhošťského pivovaru, Antonie Urbanová a bratři Josef, František a Emanuel Urbanovi. 

V době  okupace se ve mlýně scházela ilegální odbojová skupina, jejíž členem byl Urbanův sládek Aulický. V roce 1942 byla skupina prozrazena a zatčena, řada členů zahynula v koncentračním táboře Mauthausen. 

V roce 1950 byl zapsán nový majitel mlýna František Veselý. V témže roce přešel mlýn do vlastnictví Pražských pivovarů, v roce 1956 do majetku MNV Unhošť. Od roku 1961 byl vlastníkem stát. V současné době mlýn slouží jako obytný dům a zemědělská usedlost, probíhá rozsáhlá rekonstrukce.

2. Suchý mlýn (Bozděchův mlýn)

Další zastávkou byl Suchý mlýn č.p. 172, Unhošť. Stojí jako jeden z mlýnů na Černém potoce, který pramení v polích východně od Unhoště a vlévá se do říčky Loděnice u vsi Podkozí. První zmínka o Suchém mlýnu pochází z roku 1675, kdy jej městečko Unhošť prodalo do soukromých rukou. Do té doby byl mlýn v majetku městečka které jej pronajímalo. Poté není o mlýnu dlouho nic známo. V roce 1869 zde vypukl požár, který kromě obytného stavení zničil celý objekt. Následujícího roku se stal majitelem mlýna rod Bozděchů, po nichž se mlýn začal nazývat. Mezi známé osobnosti tohoto rodu patřili dramaturg Prozatímního divadla v Praze Emanuel Bozděch (1841 - 1889) nebo jeho sestřenice Ludmila Bozděchová, osobní sekretářka cestovatele Emila Holuba. Tato žena proslula také tím, že dokázala překonat tehdejší úřední restrikce ve svém záměru stát se poštovní úřednicí, což do té doby bylo vyhrazeno pouze mužům. Teprve po její osobní audienci u císaře Františka Josefa I. jí bylo umožněno stát se roku 1872 první poštovní úřednicí v Rakousku-Uhersku. Mezi léty 1893 - 1900 do Suchého mlýna jezdila na letní pobyty Renata Tyršová, vdova po zakladateli Sokola Miroslavu Tyršovi, se svou matkou Kateřinou Fügnerovou.

Mlýn často trpěl nedostatkem vody, který zastavoval jeho provoz, za což si vysloužil svůj název Suchý. Porot byl nad mlýnem vybudován malý rybník, který zadržoval vodu pro pohon mlýnského kola. Svému původnímu účelu mlýn sloužil až do roku 1920. O deset let později zde majitel z rodu Bozděchů provozoval šrotovník. Zbytky mlýnského kola tu pamětníci pamatují ještě v roce 1945 a malý rybník v 50. letech. Nyní areál bývalého mlýna slouží obytným účelům (ve vlastnictví Ing. Antonína Bozděcha). 

3. Nový mlýn (Nebeský mlýn)

Třetí zastávkou byl Nový (Nebeský) mlýn č.p. 175, Unhošť (dle map je nyní adresa Markův mlýn ev. č. 232, Unhošť). Jde o nejstarší mlýn na Černém potoce, první zmínka o něm pochází z roku 1636, malá zmínka je pak o prodeji mlýna z roku 1683. První majitelkou byla Sybila Polyxena Elznicová, roz. Čejková z Olbramovic. V roce 1698 je jako vlastník evidována mlynářka Kateřina Feldekovská, v roce 1763 pak mlynář Königotetter. V roce 1866 (někde psáno již 1840) byli majiteli mlýna Antonín a Marie Slábovi (Slabovi ?), z té doby je zmínka o nedostatku vody pro pohon mlýnského kola. Roku 1887 zakoupili mlýn Proškovi. Problém s nedostatkem vody rostl s její vzrůstající spotřebou v Unhošti. Proškův syn Václav celý mlýn opravil a zřídil zde parní stroj na posílení vodního pohonu. Proškovi vlastnili mlýn téměř sto let, v roce 1966 jej Václav a Anna Proškovi prodali a od té doby sloužil rekreačním účelům. V původní nádrži, ze které přepadávala voda na mlýnské kolo, byla zřízena zahrada.

Ve 40. letech 20. století se zdejší okolí stalo inspirací pro malíře Cyrila Boudu. Jeden z jeho obrazů (olej na dřevě) nese přímo název Nový mlýn. 

V současné době je mlýn zanedbaný a zpustlý, ale údajně se začalo pracovat na jeho obnově.

4. Markův - Bočkův mlýn

Na adrese Markův Mlýn 176, Unhošť je další mlýn, a to Markův - Bočkův mlýn. Jméno nese po známé, měšťanské, v 17. století v Unhošti velmi vážené, rodině Markově (Jiří Marek byl městským písařem a v roce 1659 dokonce primasem v Unhošti). Mlýn byl původně označován "Pod Berounským brodem" nebo "Podhorský". Od roku 1863 ho drží členové rodiny Bočků. Mlelo se zde až do roku 1951. Ještě nedávno zašlou mlynářskou slávu připomínalo - díky panu Karlu Bočkovi - zde příležitostně instalované dřevěné mlýnské kolo, které se "ukázkově" k radosti kolemjdoucích točilo. 

Budeme-li procházet údolím kolem potoka Kačáku okolo Markova mlýna, uvidíme dnes již propadlý starodávny most (nazývaný štola), dále v louce brod a za ním další most (provizorní, pro pěší turisty). Tudy vedla dávná cesta známá též jako cesta uhelná. Její název pochází z doby, kdy se Markův - Bočkův mlýn ještě nazýval "mlýnem pod Berounským brodem". Naložené uhlím z Malých Přílep (černé uhlí se zde těžilo již v 15. století, v roce 1890 těžba klesla důsledkem objevu uhlí na Kladně) a vápnem vápeníků z Berouna putovaly tudy formanské vozy a směřovaly do míst vzdálených včetně Prahy. 

Za prudkou zatáčkou kousek před rozcestníkem v Dolním Podkozí je informační cedule Hřídelový dub. Dub je uveden i v mapách jako Dub u Svárovské hájovny a na ceduli se dozvíme, že několik staletí starý dub je od 15. ledna 1985 památkově chráněný. V únoru roku 2016 mu byl naměřen obvod jeho kmene 445 cm. Dub letní je považován za symbol síly, dlouhověkosti a odolnosti. Dubové dřevo je velice ceněné a má široké uplatnění ve stavebnictví, zejména pro odolnost při trvalém ponoření ve vodě. Kmen tohoto dubu si prý vyhlédl kdysi mlynář Václav Boček na výrobu hlavního hřídele mlýnského kola v Markově mlýně. Ve zdejší krajině připadá člověku vše tak, jako by k tomuto starému dubu, ukrytému při ústí Rymáňského potoka, tvořila ženský protipól monumentální, 30 metrů vysoká Svárovská lípa, která se tyčí na pokraji lesa při horní hraně údolí potoka Kačáku, asi 1,5 km jihozápadně od Svárova. 

A v knize Příručka amatérského archeologa jsem se zrovna náhodou dočetla, že najde-li např. archeolog v zemi uložený masivní kus dubu, situace může mít mnoho vysvětlení a jedno z nich nám podává historie mlynářského řemesla. Hřídel mlýnského kola (zvaná obvykle val) byla totiž vyráběna nejčastěji právě z dubu. Ještě přesněji z dubu "zeleňáku", který v zimě neopadává a který vyrostl na mýtině. Zodpovědný mlynář měl většinou v zásobě připravený náhradní val, ať už pro případ zničení starého nebo pro své potomky. Dřevo na tuhle velmi důležitou součást mlýnského složení muselo být vyzrálé a nesmělo se kroutit. Proto mlynáři zakopávali náhradní val do země, a to údajně až na 30 let. 

5. a 6. Horní a Dolní Podkozský mlýn

Po červené turistické stezce od Markova mlýna jsem se dostala do opravdu malé vesničky jménem Podkozí, která je již v okrese Beroun a ne Kladno jako předchozí unhošťské mlýny. Má cca 50 stálých obyvatel a místo si zde oblíbil i multimiliardář Petr Kellner. Kolem vesnice protéká potok Kačák, jenž byl znám v minulém století ve spojitosti s trampskou činností. Krajina je zde mírně kopcovitá. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1566 a před Třicetiletou válkou je doložený i Horní Podkozský mlýn (dříve č.p. 4, nyní 400, Ptice), který byl ve 2. pol. 19. století přestavěn na hájovnu. 

Asi 300 metrů níže se pak nachází Dolní Podkozský mlýn, též Fajmanův mlýn (dříve č.p. 2, nyní 61, Ptice). Ten je doložen k roku 1592. Během 18. století se na tomto mlýně - panském - uvádí rod mlynářů Konvalinků. Na počátku 20. století byl majitelem jistý Hořovský. Do jeho rodiny se přiženil pan Živnůstka, jehož dceru si vzal Fajman, který byl ve mlýně stárkem. Těm patřil mlýn až do znárodnění. Na přelomu 20. a 21. století byla ve mlýně restaurace. Od roku 2011 náleží, stejně jako Horní Podkozský mlýn, multimiliardáři Petru Kellnerovi, resp.  manželce Renatě. Součástí mlýnského areálu jsou i rozsáhlé pozemky, které jsou hermeticky uzavřeny vysokou zdí. 

Paradoxem je, že Horní Podkozský mlýn je v Dolním Podkozí a Dolní Podkozský mlýn zase v Horním Podkozí, mlýny jsou nazvány totiž podle toku potoka.

K Dolnímu Podkozskýmu mlýnu (Fajmanovu mlýnu) se vztahují následující zprávy. První zprávy před rokem 1618 vypovídají, že tu mlynář Jiřík Landa seděl "v hospodářsky nezadluženém a zaplaceném mlýně", ale Bůh ví, co se stalo s Jiříkem Landou a jeho potomky hned na začátku války. Mlýn od roku 1620 osiřel a zpustl." Pravděpodobně se na osudu všech podepsala Třicetiletá válka. 

Další zpráva je z počátku 20. století, kdy se do rodiny Hořovského přiženil pan Živnůstka, ředitel nějakého cukrovarnického podniku, velice bohatý pán z Prahy. Ten měl dvě dcery, velice afektované slečny, a postavil jim  roce 1925 u mlýna tenisový kurt. Vesničané z Podkozí se na tenis chodili dívat jako na nějakou vzácnou podívanou. Pak Živnůstka zemřel, jedna dcera se provdala za plukovníka československé armády a nikdy už do mlýna nepřijela. Druhá dcera se také provdala a později ovdověla. Fajmanovi, který byl ve mlýně stárkem a byl ženatý, vdova padla do oka. Svoji manželku, která byla velice hodná ženská, utrápil. Byl to jeho záměr a tak dlouho mluvil do Živnůstkovy dcery, až si ji vzal. Pak se zase rozvedli. Mezi Fajmanem a Živnůstkovou bylo šest dětí, dvě Fajmanovy, dvě Živnůstkové a dvě jejich společné. Fajman byl hrozně chtivý majetku a za války šmelil. Do mlýna jezdilo kladenské gestapo pro mouku, kterou jim musel dávat. A kryl si záda na všech stranách. Do jedné, té nejnovější Sokolské chaty v Mirodolu se prokopal a měl v ní skrýš pytlů mouky. Po válce na něj spravedlnost dokročila a dostal malý dekret. A tím to skončilo. Pak všechny mlýny komunisté zrušili a Fajman, se kterým se mlynářka rozvedla, přežíval v Podkozí v nějaké chaloupce a našel si místo v gramofonových závodech v Loděnici, kde byl zaměstnán při drcení směsi na lisování gramofonových desek. Mlel vlastně pořád, ale "černou mouku".  

Trampové z místní Osady Starý Potok naopak vzpomínali na mlynářku Fajmonovou, která pro okolní chataře vařila obědy, které ve válečném nedostatku byly velice vítány. Oběd stál 14 Kč a nebyly za něj vyžadovány potravinové lístky a kromě masa si každý mohl nabrat jídla kolik snědl. Na cestu domů ještě každý dostal jednu velkou buchtu s mákem, povidly nebo s tvarohem. 

O mlýně v 50. letech 20. století vyprávěla dnes již nežijící paní Veverková (matka Jany Dolanské z Podkozí) tuto pověst:

"V dávných dobách, kdy ještě mlynářské řemeslo vzkvétalo, přišli do Dolního Pozkozského mlýna jednou navečer dvě putující jeptišky. Požádaly o nocleh s tím, že putují podél potoka do Sv. Jana pod Skalou. Mlynář je pozval k večeři a tak zasedly s mlynářskou rodinou a celou mlynářskou chasou ke stolu. Mládkovi ve mlýně ale bylo podezřelé, že jeptišky mají na ženy moc velké nohy. Svůj poznatek si ale nechal pro sebe. Mlynář jim poskytl na spaní komoru nad mlýnicí s oknem, které vedlo nad mlýnské vantroky (kamenný žlab, kterým se přivádí voda na mlýnské kolo). V komoře byly dvě postele. Pod jednu postel však ústila z mlýnice padací dvířka. Mládek se hned po večeři od společného stolu vytratil a vlezl dvířky pod postel a tam čekal. Jeptišky vešly do pokoje, ale ke spaní se nechystaly. Mládek pod postelí pořád vyčkával. Kolem půlnoci jedna z jeptišek sáhla do vaku a vyndala z něj dětskou ručku z nekřtěňátka: Všechny prsty jsou tmavé, jen jeden svítí. To znamená, že všichni spí, jen jeden je vzhůru. Bude to asi někdo v čeledníku, ale ten nám nevadí. Na tato slova obě jeptišky shodily své hábity - byli to chlapi. Jeden opustil světničku. Druhý se vyklonil z okna nad vantroky a začal houkat jako sýček. Na toto znamení se z okolních strání začali sbíhat lupiči. Mládek na víc nečekal, vyskočil zpod postele a chlapa vykloněného z okna shodil po hlavě rovnou do vantroků. Ten si srazil vaz. Druhý chlap zatím na dvoře otevřel bránu a lapkové se hrnuli do mlýna. Nastala bitka, protože mládek zatím vzbouřil všechny domácí obyvatele. V bitce zahynula celá mlynářova rodina, jen mlynář se zachránil. Když si uvědomil tu hrůzu, pomátl se na rozumu, mlýn proklel a podpálil. Na památku tohoto masakru prý byl do nově postaveného mlýna dalším mlynářem vestavěn do některé zdi kamenný kříž. Podle pověsti se prý žádný majitel mlýna nedožije 60 let.

Obyvatelům mlýna se opravdu prokletí nevyhnulo: Jeden z členů rodu Fajmanů se oběsil, ale ani jiní neměli štěstí. Posledního člena rodu ranila mrtvice v autě ve věku 59 let, když po roce 1989 jel mlýn restituovat. V roce 2021 ve věku 56 let zahynul u ledovce Knik v Chugach Mountains na Aljašce nejbohatší Čech, majoritní vlastník holdingové společnosti PPF Group, Petr Kellner .... Co dodat, z toho opravdu mrazí.

7. Rejnovský mlýn

Na místě starší železné hutě (měla pec dýmačku, později i vysokou dřevouhelnou pec a hamr, zanikla v roce 1690) s využití staršího vodního díla byl Klimentem, vévodou Bavorským a falckrabětem na Rýně vybudován mlýn pravděpodobně v polovině 18. století. Podle jména vrchnosti na Rýně - vznikl název Rejnov. Na prvním vojenským mapování z roku 1764 už jsou budovy zakresleny. Poměrně mohutnou budovu se čtyřmi vodními koly doplnila v roce 1811 pila. Mlýn často střídal majitele. Od roku 1863 pak hospodařila na mlýně rodina Antonína Kapalína (podle něj byl mlýn také nazýván jako Kapalínův). Po něm převzal mlýn jeho syn Josef s manželkou Marií. V té době došlo k velké modernizaci mlýna. Vedle parního stroje byl ve 20. letech 20. století mlýn opatřen Girardovou turbinou, naftovým motorem, ještě předtím byla vybudována cesta od Úderska k Velké lípě. Poslední mlynář Pavel Kapalín mlel až do poloviny 20. století. Mlýn patřil na přelomu 19. a 20. století k největším a nejmodernějším v této části Loděnického potoka. 

Rejnovský mlýn (č.p. 60, Ptice) slouží k bydlení a v letním období zde funguje restaurace. V současné době probíhá rekonstrukce včetně průzkumu, byly odkryty mj. základy a podzemí pily. 

8. Červený mlýn

Z Rejnovského mlýna následovala cesta zpět kolem Obory Podkozí k Markovu mlýnu a odtud směrem na Červený mlýn (č.p. 177, Unhošť), který leží na řece Loděnici. Komplex mlýna je zděný, jednopatrový a dochoval se bez výraznějších přestaveb. Na stavbě se dochovaly některé zajímavé architektonické prvky, v podkolí mlýna je zachována několikanásobná mlýnská hranice se zdobenými sloupy a zhlavím, která pochází pravděpodobně již ze 17. století, dále pak je zachováno několik mlecích stolic a další stroje. Od roku 2022 se mlýn přestavuje. 

Ve mlýně se vystřídalo množství majitelů i nájemců:

- Čejkové z Olbramovic (počátek 17. století)

- Vilém Albrecht Krakovský z Kolovrat - původně mlýn od Čejků pronajímal, po požáru roku 1631 jej koupil, v roce 1654 už měl mlýn instalována dvě mlýnská kola

- Maxmilián Norbert Krakovský z Kolovrat - zdědil mlýn po svém otci Vilému Albrechtovi

- Antonie hraběnka Černínová (1721)

- Karel Joachim hrabě Breda ze Špandavy (1722)

- Ferdinand Adam hrabě Kustoš ze Zubří a Lipky (1727)

- Marie Josefa hraběnka Kustošová (1741) - snacha Ferdinanda Adama

- Anna Lucie Hartmannová (uvádí se 1761)

- Melichar Ignác Küttl (1780) - doktor medicíny, mlýn vlastnil s manželkou Marií Annou

- František Josef Budínský a Anna Marie Fišerová (1783)

- Jan Štulc - mlýn získal emfyteuticky roku 1783

- Vojtěch Kalivoda (1796)

- Chodouňští (1801), Trnkovi (1810), František Bejšovec, Antonín Mifka (1813) ....

- po roce 1872 kvůli dluhům získala mlýn Okresní záložna v Unhošti

- v roce 1898 jsou majiteli manželé Štěpánkovi, v roce 1906 mlýn vyhořel a v roce 1911 oba manželé zemřeli

- František a Anna Hošnovi (1915)

- mlýn fungoval do 20. let 20. století, poté už Hošnovi hospodařili pouze na polích

- v majetku rodiny Hošnových je mlýn do roku 2020, kdy byl prodán

9. Kyšický mlýn (Šmídův mlýn)

Na řece Loděnici leží i Kyšický mlýn (č.p. 157, nyní 237, Chyňava). 

Nejstarší zápis o mlýnu je z roku 1854, kdy zde již hospodařili členové rodu Trejbalova. Mlýn je však zachycen již na mapě I. vojenského mapování z lete 1764 - 1768 a následně i na indikační skice z roku 1840. Roku 1840 zde hospodařil Václav Trejbal z Unhoště, v letech 1854 - 1863 František Trejbal, v letech 1863 - 1890 Karel Trejbal a v letech 1890 - 1898 Karel Trejbal ml. V roce 1898 nemovitost kupují manželé Václav a Marie Šmídovi, Karel Trejbal si zde až do smrti vymínil výměnek. 

Po tři generace členové tohoto rodu mleli ve svém mlýně, až v roce 1928 zde vypukl požár, který zničil prakticky celou usedlost. Přestože majitelé postupně obnovili jak nemovitost, tak i hospodářské budovy, mlít se zde již nezačalo. Z mlýna se stal statek s penzionátem, který v létě pravidelně hostil návštěvníky z Prahy. Podoba objektu se od roku 1928 nezměnila, stejně jako se nezměnilo ani jeho okolí - objekt leží na samotě, stranou od jiných nemovitostí, v lukách, na kraji lesa.

10. Proškův mlýn (Potepelský mlýn, mlýn Pod Teplým)

Poslední zastávkou byl Proškův mlýn č.p. 6, který stojí uprostřed Poteplí, místní část obce Malé Kyšice. Obcí protéká potok Kačák. Starobylý Proškův mlýn je od 17. prosince 1987 zapsán do Ústředního seznamu kulturních památek ČR. Vedle něj stojí budova hostince "U Netopýra", hájovna a na ně navazuje podél potoka Kačáku rozsáhlá chatová zástavba. V písemných dokumentech se mlýn objevuje v 15. století, za několik století měnil mnohokrát majitele i nájemce. Mlýn byl v provozu do začátku 2. světové války. 

Dnešní název Poteplí se v průběhu věků měnil. V minulosti byly známy varianty Poteply, Podteplí nebo Potepl. Název měl vzniknout pro místo, na kterém se usadili lidé a které mělo ležet (snad) "pod teplým" vrchem. Badatelé se domnívají, že zde mohla v minulosti stát osada Teplý a stavení (včetně mlýna) u potoka byla nazvána "Pod Teplým". 

Nejstarší písemné prameny o vzniku osady a mlýna při potoku Kačák se nedochovaly. Určitě území, na němž mlýn stojí, bylo královským majetkem a náleželo ke královskému hradu Křivoklát. Od císaře Zikmunda Lucemburského obdržel Lukáš Kladenský z Kladna zápisem blíže nejmenovaný mlýn a louku nad potokem Loděnickým; zda se jednalo o tento mlýn, není ze zápisu zřetelné. První konkrétní písemná zmínka je z roku 1548, kdy po bezdětném Jetřichu Bezdružickém z Kolovrat zdědili majetek jeho bratranci Jan, Vladislav a Ludvík. "Mlýn pod Teplým" obdržel Vladislav Bezdružický z Kolovrat. V roce 1566 smlouvou mlýn s loukami a zahradami a i potepelským mlynářem Janem (i s ročním platem jedna kopa grošů českých) převedl na preláty "kostela pražského". Mlynář Jan je prvním prokázaným nájemcem mlýna; z obavy před trestem pro pytláctví však mlýn brzy opustil. 

Roku 1573 se připomíná Jiřík, mlynář z "Poteplího". V roce 1630 v mlýně hospodařil mlynář a cestmistr v Unhošti Kašpar Votava. Ale již v roce 1633 "prošacován byl mlýn nemálo spustlý" Václavem Jiříkem Prušákem. Za Třicetileté války mlýn vyhořel, mlynář Kašpar Votava mlýn opět obnovil. Obyvatelé Unhoště se ukrývali před švédským i císařským vojskem v rozsáhlých křivoklátských lesích, potepelský mlýn byl průchozím místem. Mlynář Karel Votava se uvádí jako mlynář ještě v roce 1652. V roce 1669 má mlýn nového nájemce - Matěje Svaška, rovněž unhošťského cestmistra.

V Tereziánském katastru z roku 1713 se uvádí, že "Jan Svašek Mlynář drží mlýn kapituly". O rok později se dozvídáme, že mlýn pod Teplým o dvou kolech s pilou a stoupnou koupil Zikmund Valentin Hrzán z Harasova, rada a místopředseda České komory. V roce 1717 mlýn prodal Terezii Eleonoře, ovdovělé ze Siegberku, rozené hraběnce z Říčan za 10 000 zl. Jí mlynář Jan Svašek platil ročně nájem 60 zl. Terezie Eleonora mlýn v roce 1726 prodala hejtmanovi Rakovnického kraje Ferdinandu Kustošovi ze Zubří a Lipky a ten ho v roce 1744 prodal klášteru Voršilek na Novém Městě pražském. Po zrušení kláštera Voršilek císařem Josefem II. připadl mlýn Náboženskému fondu, poté byl prodán roku 1787 Antonínu Vítkovi ze Salcberku za 19 000 zl.

Další údaj nacházíme v Gruntovní knize k roku 1803: jako majitelé jsou uvedeni Matěj a Kateřina Bělohlávkovi. Po jejich smrti byl "pozůstalostním přiřknutím" dne 26. března 1846 na mlýně zajištěn podíl synovi Josefu Bělohlávkovi. Dozvídáme se, že nekonal žádné robotní povinnosti. Josef Bělohlávek prodal mlýn Františku Bělohlávkovi a jeho manželce Kateřině. Po jeho smrti 23. května 1876 převzala polovinu mlýna jeho manželka Kateřina "proti knihovnímu zjištění podílů nezletilých dětí Emilie, Marie Barbory, Antonína a Anny". Vdova se provdala za Ludvíka Slapničku, ten se však z neznámých důvodů zastřelil. Vdova Slapničková zadlužený mlýn v roce 1879 prodala manželům Čechmanovým za trhovou cen 16 000 zl. Manželé převzali mlýn i s dluhy, které na něm vázly, a protože se jim je nepodařilo zaplatit, byl mlýn dán do dražby (Václav Čechman se oběsil). V exekuční dražbě v roce 1882 byl mlýn prodán vydražiteli Maxu Kirschbergovi ze Smíchova za 12 205 zl. Ten ho ještě téhož roku i s pozemky prodal Rudolfu a Rozálii Kalousovým z Nového Strašecí (za trhovou cenu 14 600 zl.), ti ihned odprodali část pozemků. Ale ani oni ho nedrželi dlouho, za několik měsíců (na jaře 1883) mlýn a zbývající pozemky prodali Janovi a Anežce Konvalinkovým, nájemcům nedalekého Mosteckého mlýna v Bratronicích. Vdova Anežka Konvalinková prodala mlýn 10. srpna 1892 své dceři Anně a jejímu manželovi Josefu Proškovi z Chyňavy. Anežce Konvalinkové byl ve mlýně vyhrazen doživotní výměnek.  

S mlynářem Josefem Proškem se ve mlýně objevuje jméno Prošek. Josef Prošek byl roku 1902 zvolen starostou nejprve v Chyňavě a později také v Horním Bezděkově. V roce 1904 část zahrady dal změnit na stavební parcelu, na ní postavil budovu budoucího hostince. Zemřel 19. června 1908 (bylo mu 38 let), jeho polovici převzala manželka Anna s podíly nezletilých dětí Josefa (* 1893), Fanynky (* 1895) a Karla (* 1906). Vdova Anna Prošková se znovu provdala za Josefa Chaloupku a postoupila mu polovinu nemovitosti. Manželství nebylo šťastné, po rozchodu s ním se jí podařilo jeho polovinu odkoupit zpět (notářský zápis zachován).

Nejstarší syn Josefa a Anny Proškových Josef vystudoval pozemní stavebnictví a architekturu na Vysokém učení technickém v Praze. V roce 1913 nastoupil na místo na vládním úřadě v Makedonii ve městě Špit. Po vypuknutí války vstoupil do srbské armády a vrátil se jako legionář. V Makedonii se oženil se Srbkou a měli jednu dceru. Z fronty se vrátil s podlomeným zdravím, ve 29 letech zemřel (+ 1923). Majitelem mlýna a pokračovatelem v mlynářské tradici se stal mladší syn Josefa a Anny Proškových Karel, který se oženil v roce 1933 s Růženou, roz. Franclovou, rovněž dcerou mlynáře. Z jejího věna bylo v Poteplí ještě téhož roku postaveno koupaliště. Karlova matka Anna si vyhradila ve mlýně právo užívání. 

Ve mlýně je dodnes částečně zachováno vybavení, v obytné části černá kuchyně s pecí a udírnou ze 17. stol., v mlýnici mlýnský kámen a stolice. Stávající strojní zařízení pochází ze 2. pol. 19. stol. Mlýn byl v provozu do začátku 2. světové války, po válce byla snaha mlýn znovu zprovoznit, ale Karel Prošek nemohl živnost pro nemoc dále provozovat. Jeho matka Anna Prošková zemřela v potepelském mlýně dne 4. června 1945. Při vynášení rakve z mlýnského stavení spustil syn Karel Prošek mlýn, aby jí zaklapal na poslední cestě. Dnes mlýn využívají potomci Proškovy rodiny jako rekreační sídlo.

K potepelskému mlýnu nerozlučně patří i sousední budova - hostinec se sálem postavený Karlem Proškem. Jeho častými hosty bývali místní usedlíci, obyvatelé Malých Kyšic a později také obyvatelé okolních chat. Prvním nájemcem byl Bedřich Fricke. Dětství a mládí prožil v Pardubicích, oženil se se dcerou řídícího učitele unhošťské měšťanské školy Františka Melichara. Často měnil zaměstnání, mj. pracoval jako účetní pivovaru v Kročehlavech (dnes Kladno-Kročehlavy) a jako úředník v Praze. Brzy se začala u něho projevovat tuberkulóza, proto zanechal dřívějších zaměstnání a v roce 1904 si pronajal v Poteplí hostinec v lesích s představou, že se zde uzdraví. Zde založil redakci protiválečného časopisu Odzbrojte. Název časopisu převzal ze stejnojmenného pacifického románu Berthy von Suttnerové, pozdější nositelky Nobelovy ceny míru (1905). První číslo časopisu vyšlo v Poteplí 1. října 1904 s úvodníkem Berty von Suttnerové (s ní si Bedřich Fricke dopisoval), kterým ona vítá časopis mezi bojovníky za mír. Druhé číslo vyšlo 1. listopadu 1905, bylo to současně číslo poslední; časopis byl c. k. hejtmanstvím v Kladně zastaven. Bedřich Fricke překládal z francouzštiny, přeložil mj. román Julese Verna Zemí šelem. Zemřel v Unhošti v bytě svého tchána 4. března 1905. Dnes je restaurace U netopýra vyhledávaným místem zastavení turistů a cyklistů.

V zátočině okresní silnice Unhošť – Nouzov – Nižbor pod restaurací U Netopýra byl 27. července 1947 odhalen památník příslušníků Rudé armády, kteří v květnových dnech roku 1945 v Poteplí za nezjištěných událostí zemřeli. Jednalo se o dva vojáky, kteří do památníku byli uloženi z jiného místa. V zátočině na protější straně je pak výklenková kaplička sv. Jana Nepomuckého s dřevěnou lavičkou. Proti kapličce jsou stále protitankové zátarasy z období 2. světové války.