Věděli jste, že dvě nejzápadnější města Moravy leží vlastně v Jihočeském kraji? A která že to jsou? Jsou to Slavonice a Dačice.

Slavonice

Leží asi 11 km jihozápadně od Dačic na česko-moravsko-dolnorakouském pomezí. Městem protéká Slavonický potok, který pramení u Stálkova. Je konečnou stanicí železniční tratě Kostelec u Jihlavy - Slavonice. Díky zachovalému historickému jádru města se Slavonicím někdy přezdívá "malá Telč" nebo "perla západomoravské renesance".

První písemná zmínka o městě pochází z roku 1260. Původní strážní osada, založená asi ve 12. století na středověké zemské stezce spojující Prahu s Vídní, patřila do majetku pánů z Hradce (zlatá pětilistá růže v modrém poli). Ve 14. století se osada díky velkolepé výstavbě proměnila v město. Součástí byla dvě náměstí (dnes Míru a Horní náměstí), která byla obklopena středověkými měšťanskými domy. Celá výstavba byla koncipována na velice úzkých pozemcích, takže majitelé své domy a přilehlá hospodářství směřovali hlavním vchodem na náměstí a hospodářské budovy na zadní trakty svých domů. Během 16. století se významná část obyvatelstva města přiklonila k luteránské reformaci. Reformační sgrafitová výzdoba celé řady měšťanských domů tehdejšího luteránského obyvatelstva významně spoluutváří unikátní atmosféru města Slavonice.

Během třicetileté války bylo město vypleněno švédskými vojsky. Navíc v letech 1680 - 1681 postihl slavonické obyvatele mor, který pokosil velmi mnoho životů. Z těchto útrap a válek se město vzpamatovalo až na přelomu 17. a 18. století. Nemělo však být všem neštěstím a katastrofám konce. Dne 27. března 1750 vzplál ve městě velký požár, který zničil velkou část obou náměstí a 44 domů spolu s městskou věží. Úpadek města, který po těchto událostech následoval, ještě prohloubilo přeložení poštovní cesty z Vídně do Jihlavy přes Znojmo v roce 1760. Dům č.p. 62 byl tehdy přepřahací stanicí na této cestě. 

Dne 7. září 1902 byla vybudována a uvedena do provozu železniční trať mezi Slavonicemi a Telčí a také budova železniční stanice ve Slavonicích. O rok později, v roce 1903 došlo k propojení Slavonic s rakouským Waidhofem an der Thaya a dále pak se stanicí Schwarzenau na císařské železnici z Vídně do Českých Budějovic.

Po rozpadu rakousko-uherské monarchie v roce 1918 a vzniku Československé republiky reagovalo město s převážně německým obyvatelstvem připojením k provincii Deutsch Sűdmähren se sídlem ve Znojmě. Proto musela být do města povolána čs. armáda, aby podrobila město moci nového československého státu. V té době rozpad monarchie ale znamenal velké problémy pro místní textilní továrny, které ztratily tradiční odbytiště v bývalé monarchii a tato situace se ještě zhoršila vypuknutím celosvětové hospodářské krize na přelomu 20. a 30. let 20. století. Elektrifikace města byla dokončena připojením na síť ZME Brno v roce 1929. Podél státní hranice byla v letech 1936 až 1938 vybudována soustava pohraničních pevností, které se dochovaly dodnes a jsou zásluhou nadšenců udržovány v dobrém technickém stavu a přístupny veřejnosti. Některé z těchto pevností jsou přímo uvnitř města. 

Po Mnichovské dohodě bylo město v říjnu 1938 postoupeno Německu a stalo se součástí Německé říše. Slavonice se však nestaly součástí župy Sudety na západních hranicích země, ale byly přičleněny do říšské župy Dolní Podunají (Niederdonau) sousedního Rakouska. Hranice mezi Československem a Německou říší byly posunuty o 10 km na sever od Slavonic (Zlabings), se všemi důsledky, které rozpínavost německého nacismu v té době přinesla. České obyvatelstvo, až na malé výjimky, uprchlo do vnitrozemí. Dne 9. května 1945 bylo město osvobozeno vojsky Rudé armády. Na základě rozhodnutí vítězných velmocí bylo ve dvou vlnách (1945 a 1946) odsunuto veškeré německé obyvatelstvo a město bylo osídleno českým obyvatelstvem z vnitrozemí.

V roce 1953 bylo město zahrnuto do tzv. hraničního pásma, což zapříčinilo značnou izolaci celého území od ostatní civilizace a velmi silně omezilo i případný cestovní ruch v této oblasti. Teprve v roce 1960 při reorganizaci okresů a krajů bylo zastavěné území města vyjmuto z hraničního pásma a mohlo začít využívat cestovního ruchu. Dne 31. srpna 1961 byly Slavonice prohlášeny městskou památkovou rezervací. 

Školství ve Slavonicích je poměrně starého data. V listině z roku 1359 je uveden učitel jako "magister scholae", který měl za úkol i zvonění. V roce 1369 se při svěcení nového oltáře připomínají žáci pomocníci (ministranti), kteří mají týdně pro všechny časy dostávat jeden groš. Roku 1470 se dočítáme o "rektoru školy a kantoru", který za řízení zpěvu při obřadech obdržel 11 grošů, žáci-zpěváci 8 grošů, přičemž se "má farář o dobré zpěváky náležitě starat". O tom, že město věnuje péči žákům a že škola je v rukou dobrých učitelů, je zmínka z roku 1483, kdy na škole pracuje Jan, bakalář svobodných umění "rector scholae", učitel akademicky vzdělaný. Také v 16. století se hovoří o "dobré městské škole", zprvu ještě pod vedením faráře. Ale v době evangelické se radě podařilo strhnout dozor zcela na sebe. Byl jmenován rektor, kantor a varhaník. Z té doby známe jména učitelů Wernzkého a Schnittlicha. Mluví se i o varhaníkovi, neboť městská rada se s farou dohodla o společném ustanovení. Od roku 1590 dostává školmistr, kantor i varhaník plat kromě žita, pšenice a hrachu. Rada stanovila pevně i výši školného. Podle toho žák, který se učil pouze čtení, platil 15 krejcarů, se psaním 30 krejcarů a ještě s počty 45 krejcarů, a kdo by se ještě více učit chtěl, zaplatil 1 zlatý. Školu tehdy navštěvovalo asi 35 žáků a nacházela se blízko kostela na čísle 103 na Horním náměstí, pak i v ulici B. Němcové, a pak od roku 1803 v "panském domě" u kostela (nyní č.p. 473). Tehdy se vyskytují i pokoutní školy, v nichž si městský písař i varhaník přivydělávají. To se nelíbí nadřízeným, a tak rektor v Telči žádal roku 1663 znovu zřízení farské školy a odstranění pokoutních škol, což se také stalo. Od roku 1721 ustanovoval farní úřad jako dříve školní a církevní zaměstnance. V 1. pol. 19. století dostával rektor od rodičů týdně v sobotu - sobotales 1 krejcar, o trzích 1 krejcar jarmarkales, od obce svobodný měsíční plat, dřevo a obilí. V roce 1865 byla otevřena čtyřtřídní "farní hlavní škola" s vyučovacím jazykem německým, ale "učitelé, mají moravského jazyka znalí býti". Školy na Slavonicku byly většinou německé a patřily německému školnímu okresu dačickému, který čítal 28 škol. Počátkem 19. století zde učiteloval Jan Schmied, padesát let tu pak působil "vzorný učitel" Jan Herzan aj. Roku 1896 byla povolena měšťanská škola a ředitelem byl Mořic Ptáček. Obecná škola dostala roku 1897 novou budovu na Dolním náměstí, v níž pak byly umístěny všechny německé školy. Jelikož jsou Slavonice blízko hranic, byla tu před 1. světovou válkou většina občanů národnosti německé. Česká škola byla založena až v roce 1919 a jejím prvním ředitelem se stal František Janda. Chodily do ní zejména děti státních zaměstnanců, kteří se do Slavonic přistěhovali po vzniku Československa. V roce 1938 však přijeli do Slavonic němečtí okupanti a českou školu zrušili. Od září 1945 byla naopak německá škola ve Slavonicích zcela zrušena a zřízeny byly nově dvě české školy. V kronice se dovídáme, že se na zdejší škole každoročně zahajoval školní rok zahajovací slavností. Zajímavostí ze života školy byla účast na archeologickém průzkumu zaniklé středověké vesnice Pfaffenschlag. Na průzkumu se v 60. letech podílely děti z 9. ročníku pod vedením učitele Josefa Střechy.

Pfaffenschlag

Je zaniklá středověká moravská vesnice ležící v lese jižně od silnice ze Slavonic do Stálkova. Místo bylo pravděpodobně osídleno již Slovany, ale původní sídliště zaniklo někdy v průběhu 12. století. Ve 13. století, v průběhu kolonizace pohraničí Přemyslem Otakarem II. byla na místě zaniklé slovanské osady postavena nová kolonizační ves, kterou založil Slavonický farář. Osada byla však v době husitských válek vypálena a nebyla již obnovena. Pravděpodobně byla vypálena z důvodu, že ves patřila slavonickým farářům a Slavonice jako takové nebyly nakloněny husitům. Blízký rybník nepochází z doby existence vesnice, ale až z roku 1483, tedy padesát let po jejím zániku. Okolím probíhala ve 30. letech minulého století linie pohraničního opevnění. 

Vesnice se skládala ze šestnácti usedlostí, mlýna, hospodářských budov, sklepů a podzemních chodeb (lochy), které sloužily jako skrýše (až 30 m dlouhé). Usedlosti se rozprostíraly ve dvou řadách podél potoka, který tvořil osu vsi. Domy byly z kamene a na ně navazovaly hospodářské dřevěné nebo proutěné budovy se sklepy a podzemními prostory. Jednotlivé domy sestávaly z jizby s pecí nebo ohništěm, síně a komory; větší stavení měla i patrovou sýpku, která byla zapuštěna do země K vesnici patřily přilehlé louky a pastviny. 

Maketa zaniklé vesnice je k vidění ve slavonickém muzeu, stejně tak archeologické nálezy. 

Pověst praví, že vesnici rozbořili a vypálili Švédové za třicetileté války. Vesničané před hrozbou útoku uschovali všechny své cennosti do máselnice a plnou nádobu uschovali ve studni. Švédové skutečně vesnici srovnali se zemí, obyvatele pobili a ti, kteří uprchli, se již nevrátili. Po této události se pak začal vždy o půlnoci ve Slavonicích objevovat formanský vůz, který jede směrem ke zbořené vesnici a zmizí u studánky, které se říkalo máselnicová. Podle pověsti bude formanský vůz cestu vykonávat tak dlouho, dokud bude poklad v máselnici ve studánce. Pokud si však o Květné neděli na formanský potah počíhá naprosto poctivý občan a odříká starou formanskou formulku, bude mu poklad ze studánky vydán.

Dačice

Když už jsem se zmínila o jednom moravském městě v Jihočeském kraji, nemohu se tedy nezmínit i o tom druhém. Tím jsou Dačice (Datschitz), které leží asi 12 km jižně od Telče na Moravské Dyji. 

První písemná zmínka o Dačicích pochází z roku 1183 z kroniky Jarlocha, opata premonstrátského kláštera v Milevsku, kdy si nechal znojemský kníže a moravský markrabě Konrád Ota vysvětit v Dačicích kostel olomouckým biskupem Pelhřimem. V polovině 14. století patřilo město pánům z Jindřichova Hradce. V 15. století připadly Dačice Wolfgangu Krajířovi z Krajku a na Landštejně, což se projevilo na významu a moci města. V 16. století přicházejí do města italští umělci, zvláště stavitelé. Gotické město se změnilo na město renesanční. Vznikla radnice, zámek, nový zámek, věž kostela sv. Vavřince. U nového zámku vznikla nová městská čtvrť Hradecké předměstí. Město bylo obdařeno mnoha výsadami, bohatne obchody a řemesly, organizovanými v ceších. V té době se Dačice stávají jedním z významných měst Jednoty bratrské.

Z původní vsi, soustředěné okolo kostela, vzniklo město, jehož těžištěm se stalo velké trojúhelníkové náměstí s radnicí a ostatními budovami se správní nebo obchodní činností. 

Pohromou pro město byla třicetiletá válka. Roku 1680 vylidnil Dačice mor, následně roku 1690 obrovský požár zničil na 80 domů. K nejvýznamnějším barokní památce patří tzv. františkánský klášter s kostelem sv. Antonína Paduánského na východní straně města. 

Počátkem 19. století se Dačice stávají průkopníky v odborném školství a průmyslu. Roku 1820 byla péčí lesmistra Vincence Hlavy v Dačicích zřízena jedna z prvních lesnických škol. V roce 1829 založili bratři Grenberové v nedalekém Kostelním Vydří první řepný cukrovar moderního údobí v našich zemích a v dačické rafinérii byl J. K. Radem vyroben v roce 1841 první kostkový cukr na světě, patentován 1843. V prostoru před věží farního kostela se nachází žulový pomník kostky cukru.

Největšími pamětihodnostmi jsou:

- Nový zámek - poprvé vzpomínaný v roce 1591, nyní empírové podobě z roku 1831, v jednom křídle zámku je také sídlo Městského muzea a galerie

- Starý zámek - renesanční palác z let 1572 - 1579

- kostel sv. Vavřince z let 1775 - 1785

- renesanční věž z let 1586 - 1592 je vysoká 51 m (výška ochozu 32 m, 148 schodů) a navazuje na barokní kostel sv. Vavřince, je zde umístěn sv. Vavřinec z roku 1483

- Františkánský klášter z let 1660 - 1664, od roku 1994 patří řádu bosých karmelitánek, s kostelem sv. Antonína Paduánského z let 1672 - 1677

- kaple sv. Rocha a sv. Šebestiána z konce 17. století

- Mariánský sloup na Havlíčkově náměstí s barokním sousoším z roku 1725 (sochy sv. Václava, sv. Prokopa, Panny Marie Neposkvrněného početí), ozdobou sousoší je šestiboká empírová kašna

- přírodní památky Toužínské stráně a Dubová stráň