První zmínka o mlýně v Božeticích na Písecku pochází z 1. pol. 16. století. Na počátku 20. století prošel rozsáhlou modernizací, původní dřevěné kolo nahradila turbína. Ve mlýně se mlelo do roku 1945, od 50. let zde mělo skladiště místní JZD. Tomu také odpovídal i stav objektu. Pekárna fungovala do 70. let, od té doby chátrala. V roce 1990 dostali areál v restituci manželé Dvořákovi, kteří se snažili budovy opravovat. V roce 1998 celý mlýn koupil podnikatel Zdeněk Stejskal. Podařilo se mu opravit střechu a několik dalších nejnutnějších věcí, aby budova nepodléhala zkáze. V roce 2014 byla zahájena fyzická realizace projektu "Vybudování muzea mlynářství - Božetice" za podpory ROP NUTS II Jihozápad a je spolufinancován EU. Projekt se zaměřil na rekonstrukci objektu mlýna a dnes je zde Muzeum mlynářství, pekařství a zemědělství.

K vidění je zde opravdu velké množství nejen mlynářských strojů, mlynářské dokumentace i dobových fotografií, ale i zemědělské techniky - žebřiňáků, koňských potahů, radlic, drtiček, zemědělského nářadí - kosy, obracečky sena, dále různá vědra, necky, máselnice, sekery, sekáčky, dláta, nebozezy ... Vidět můžeme i chlívky a spižírnu vykopanou ve skále, kde se uchovával i led, původní mlýnské kolo a provoz pekárny i s renovovanými pecemi. 

Na začátku prohlídky se dozvíme, kdo to byl krajánek. Tak tedy - byl to mlynářský pomocník, bez stálého zaměstnání, který putoval krajem od mlýna k mlýnu. Na mlýně byl vždy vítán, protože přinášel nové zprávy, co je kde nového. Přicházíval většinou na večer a pak se probíralo, co nového v politice, kdo se kde ženil či vdával a jaké nové stroje si ve mlýně pořídil ten či onen pantáta. Někdy dohazoval i sňatky, prodej technologie či nemovitostí. Mlynářský krajánek byl dobře znalý řemesla i mlýnských zvyklostí a tak bez dlouhého zaučování mohl přiložit ruku k dílu. Vypomáhal při pracích manipulačních i údržbářských, protože kromě mlynařiny znal i sekernické řemeslo. Mlynář mu platil noclehem, stravou a nějakou skromnou odměnou. Krajánek spával s mlýnskou chasou většinou v šalandě, ale někdy i venku nebo ve stodole. Byl-li krajánek kuřák, bylo pravidlem, že musel vždy na noc odevzdat mlynáři fajku a tabák, aby náhodou nezapálil mlýn. Na jednom místě zůstával jen, když bylo pro něj dost práce, potom šel zase dál. Zdržel se dva tři dny i měsíc. Někteří po celý rok a střídali se až po vánocích na Štěpána. Pak je to už zase táhlo dál. Krajánci mívali své pravidelné trasy a své oblíbené mlýny, takže mlynáři již většinou dopředu věděli, kdy se který z nich objeví a s jejich pomocí už předem počítali. Jedni měli volnou morálku, na druhé se mohl mlynář spolehnout, že zvládnou sami i noční mletí. Někteří krajánci putovali dolů po vodě, jiní opačně proti vodě s pohrdavým úšklebkem, že: "Po vodě plave kdejakej póvl". Většinou byli svobodní, případně vdovci. Nemuseli to být žádní mladíci, mnohdy putovali krajem až do pozdního věku, dokud to jejich fyzická kondice dovolovala. Jejich stavovským znakem byla placatá čepice, vak na osobní potřeby a deka úhledně smotaná do ruličky zavěšená na řemínku u pasu. Často, aby ušetřili boty, nosili je svázané za tkaničky přehozené přes rameno a šlapali krajem jen tak bosky. Poslední krajánci se toulali naší vlastí ještě v roce 1955.

Ve šrotovníku se zpracovával odpad ze mlýna. Namletý šrot se dával domácím zvířatům. Mlýnské kameny byly dva kruhové kameny na sobě. Spodní napevno, horní se otáčel a rozemílal obilí, které padalo mezi kameny. 

Mezi nejdůležitější stroje ve mlýně patřila mlecí stolice. Tzv. melivo se zde rozmělňovalo, když procházelo mezi dvěma, proti sobě otáčejícími se, válci. Ke třídění meliva pomocí soustavy sít sloužil rovinný vysévač. Byl volně zavěšen na závěsech, což umožňovalo modulům se síty konat vodorovně krouživý pohyb - prosévání. 

Stroj reforma se nazýval také jako čistička krupic. Pomocí proudu vzduchu a sít se třídila krupice podle velikosti. Stroj, kde se před mletím odstraňují z obilí jednak lehké nečistoty (např. sláma, prach), tak i rozměrově větší částice, než je standardní velikost zrna (kamínky, jiná velká zrna ... ) se nazýval aspiratér. 

Čistička pytlů byl stroj, který vyprašoval pytle pomocí kožených pásků, upevněných na otáčejícím se válci. V loupačce docházelo ještě před začátkem mletí k oloupání (obroušení) zrn obilí. V triéru se před mletím rovněž odstraňovaly menší částice, než byla standardní velikost zrna (např. zlomky zrn, plevel apod.).

Expozice dále nabízí historické kočárky, dřeváky, litinové stojánky na vánoční stromeček, dětské hračky i dobové nářadí.

K vidění jsou i chlívky a opět náčiní, které bylo v tu dobu užíváno. Ve venkovní expozici vidíme různé pluhy, radlice, povozy.

Poslední expozicí je pekařství, kde jsou zrekonstruované původní pece a řada díží, misek, měchaček, lopat na chléb, vah i cukrářského nádobí či stroj na lázeňské oplatky. 

Mlynářské desatero

1. Jedině u mne mlíti budeš

2. Nevezmeš meliva, dokud nezaplatils

3. Pomni, abys měřičné dal a melné zapravil

4. Cti mlynáře a chasu jeho, aby se ti dobře vedlo ve mlýně

5. Nenecháš mlýnské stroje jíti na prázdno

6. Zachováš ve mlýně ve všem a všude čistotu

7. Nepokradeš a jen co tvého si vezmeš

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti mlynáři, že ti špatně semlel a málo dal

9. Nepožádáš od mlynáře více nežli semeleš

10. Aniž požádáš, co se rozprášilo

Kdo rád jídá z mouky české a mlynáři dobře platí,

toho jistě vezmou v nebe nakonec andělé svatí!

A protože mlynáři měli svůj mlynářský cech i erb, dočtete se zde i pověst o vzniku mlynářského erbu:

Erb pochází z roku 1116, kdy také vznikl "cech mlynářský". V kronice české, v kapitole 34, str. 289, vypravuje známý Beckovský o vzniku mlynářského znaku i "o zvláštní udatnosti" českého mlynáře Jiřího z Doupova následující pověst:

Léta 1116 požádán byl Vladislav I., kníže český od krále uherského Štěpána, aby mezi sebou spolu věčný pokoj uzavřeli. Za tou příčinou sjeli se oba vládcové se vším lidem na uherské pomezí. V ten čas byl však z Uher vyhnán jistý bohaprázdný chlap, jménem Sok. Týž chtěje se vymstíti za to své vyhoštění ze zemí uherských, ze msty se vynasnažil falešného posla sám učiniti a obě strany na sebe popudil tak, že místo věčného smíru povstal mezi Uhry a Čechy veliký boj, při kterém bylo bojováno se střídavým štěstím. Najednou počali čeští zástupové utíkati a útěku tomu nemohl zabránit ani Vladislav kníže, sám který osobně k vojsku dorazil. Když již nebezpečí prohry bitvy bylo největší a zdála se být věc česká celá ztracena, skočil mezi dotírající Uhry muž v bílé suknici a veliké množství jich mečem v půli zprotínal tak, že až do ozdobných článků se v krvi lidské brodil. To když Uhři viděli, na útěk se obrátili a až k městu Budínu pospíchali. Po tak slavném vítězství tázal se kníže Vladislav svých rytířů, kdože byl ten hrdina, jenž si tak udatně počínal? Odpověděli rytíři, že mlynář z Doupova, načež týž byl před kníže přiveden. Když se knížeti poklonil, povstal kníže z pařezu, na kterém po boji odpočíval a podal udatnému bijci ruku. Mlynář chtěje mu také pravou podati, spatřil, že v bitvě o tři prsty přišel. Proto rychle ruku o svou bílou suknici otřel, přičemž tři krvavé pruhy si udělal a teprve poté ruku knížeti podal. Kníže nato oslovil mlynáře následovně: "díky Ti, ctný, udatný hrdino, žes nás dnes od veliké hanby vysvobodil. Za odměnu budeš ty a všichni tvý potomci tvého stavu tři červené pruhy v bílém poli erbu, jaké jsi sám učinil užívati!" Zároveň jmenoval Jiřího z Doupova správcem města Žatec a celého tenkráte ještě českého kraje. Soka pak, který svým hanebným vystoupením onu strašlivou řež a zlovůli způsobil, kázal kníže u přítomnosti, jak mlynáře a celého vojska, čtyřmi koňmi roztrhati. 

Obec Božetice leží v jižních Čechách v okrese Písek. Název obce znamená ves lidí Božetových či Božatových. První písemná zmínka pochází z roku 1291. V tomto roce byly zemským soudem zabaveny některé statky Vítkovců. Král Václav II. dne 17. června 1291 odevzdal biskupu Dobešovi tvrz Skalici, Sepekov a několik okolních vesnic (Zběšice, Držkrajov, Vlksice, Vratišov, Nosetín, Chyšky, Hodětín a Božetice). V tomto období patřila ves k majetku rodu Vítkovců. V roce 1378 krumlovští páni Petr, Oldřich, Jan a Jošt Rožmberkové věnovali špitálu pro chudé poutníky v Římě výtěžek z platů z Božetic a Oltyně. V roce 1457 zastavil Jan z Rožmberka Janu z Lobkovic Božetice, Jistebnici, Držkrjov, Sepekov a Přeštěnici. Do roku 1530 patřily Božetice Rožmberkům, později ves připadla Kryštofovi ze Švamberka. V držení rodu Švamberků byla ves do roku 1562, pak patřily Božetice k majetku milevského kláštera. 

Škola byla založena roku 1860. Dříve  vyučoval vysloužilý vojín po chalupách nebo děti docházely do Sepekova. Do roku 1880 do místní školy docházely děti z Vlksic. Roku 1892 byl založen Sbor dobrovolných hasičů. Elektrifikace vesnice byla provedena v roce 1928. V roce 1930 zde žilo 587 obyvatel ve 120 číslech popisných. Pošta, fara, četnictvo byly v Sepekově.