Muzeum turistiky
Muzeum turistiky je prvním muzeem tohoto zaměření v České republice. Najdeme ho v budově bývalé židovské synagogy v Široké ulici v Bechyni (více o historii bechyňských Židů se dozvíte zde). Otevřeno bylo 1. července 2006 a spravuje ho Klub českých turistů.
V muzeu jsou vystaveny předměty a informační panely dokumentující vývoj turistiky v českých zemích i v Evropě. Hlavní část expozice je věnována Klubu českých turistů, její historii, činnosti, objektům a významným osobnostem. Na podrobné interaktivní mapě je znázorněno více než 200 rozhleden na území ČR. Dále jsou zde historické fotografie, ukázky map či nejrůznější výkonnostní i speciální turistické odznaky, které provázejí celou historii KČT. Výsledkem její činnosti je přehledné značení sítě dnes už více než 40 tisíc kilometrů tras pro pěší a 30 tisíc kilometrů tras pro cykloturistiku, která je považována za jednu z nejlepších v Evropě.
Vojta Náprstek (1826 - 1894) se stal prvním předsedou klubu. Byl známou vlasteneckou osobností v Praze i mimo ni a prožil dosti bouřlivý život. Při studiích práv ve Vídni se dostal pro své národní a sociální přesvědčení v bouřlivém roce 1848 do rozporu s rakouskými úřady a byl pak nucen emigrovat do Ameriky. Při své veřejné činnosti mezi krajany i Indiány byl přijat za náčelníka kmene Dakota a obdarován oděvem z buvolí kůže a indiánskou dýmkou - oba předměty jsou vystaveny v jeho rodném domě na Betlémském náměstí v Praze (dnes Náprstkovo muzeum). Teprve po deseti letech se jeho matce podařilo dosáhnout u úřadů povolení k návratu. Obohacen o pokrokové americké myšlenky propagoval Vojta doma nové výrobky - hodiny, soustruhy, sporáky, šicí stroje - a založil veřejnou knihovnu a čítárnu. Při ní pak vznikl debatní klub, jehož členy se stali i Palacký, Rieger a Purkyně. Od cestovatelů Holuba, Durdíka, Vráze a Kořenského, které podporoval, získával pak cizokrajné sbírky, z nichž povstalo pozdější muzeum. Stal se členem pražského obecního zastupitelstva a zaníceným obhájcem emancipace žen, což jej roku 1865 přivedlo k založení "Amerického klubu dam", kde se scházely význačné osobnosti kulturního života jako Karolina Světlá, Anna Holinová a Eliška Krásnohorská. S tímto klubem zahájil Náprstek i první poznávací výlety - zprvu do Chuchle, Šárky, Hvězdy, pak na Karlštejn, Orlík, Zvíkov, Křivoklát. Výjimečným činem se stala roku 1879 dvoudenní výprava do Prachovských skal, jíž se zúčastnila řada veřejně činných osobností (např. básník Jaroslav Vrchlický), která vedla i k prvnímu pokusu o značení turistických tras v této oblasti. Nebylo tedy divu, že se Vojtovo jméno objevilo mezi zakladateli nového turistického klubu a nakonec i na místě předsedy. Vtiskl nové organizaci své vlastní zásady pokrokovosti, svobody, demokracie, českého vlastenectví, vzdělání, poznávání vlasti i světa a praktické pomoci těm, kteří ji potřebují.
Hrabě Jan Harrach (1828 - 1909) byl zvolen prvním čestným členem Klubu českých turistů (roku 1896) a nebylo to bez příčiny. Narodil se ve Vídni v tamějším harrachovském paláci a dostalo se mu výrazně české vlastenecké výchovy, která poznamenala celý jeho další život. Stal se protektorem vídeňských Čechů, jimž pomáhal při budování českých škol a českého podnikání slovem i finanční podporou. Nezískal tím ovšem žádnou přízeň u rakouské šlechty, pro níž zůstal vždy českým podivínem, ale to tomu čestnému a ušlechtilému muži, jak se zdá, nikterak nevadilo. Jeho hlavní zásluhy se ovšem týkají krkonošské oblasti. Nejen že otevřel své panství turistice, což byl sám o sobě nebývalý čin v době, kdy většina ostatních byla veřejnosti uzavřena, ale již od roku 1870 začal svým nákladem budovat schůdné cesty dříve špatně prostupnými Krkonošemi. Tak vznikly dodnes používané turistické trasy ze Špindlerova Mlýna k Labské boudě, do údolí Mumlavy, do Nového Světa, pak v Rezku k Dvorské chatě a na Kotel. V pozdějších letech byly vybudovány cesty ze Studenova do Jizerského dolu a téměř silnice z Vítkovic k Mísečkám. V souvislosti s tím zakoupil Harrach původní (zcela nepatrnou) Labskou boudu a vybudoval novou, která stála u vodopádu až do doby, kdy v roce 1965 vyhořela a byla nahrazena nynějším betonovým monstrem. Po založení KČT se Harrach zapojil do činné spolupráce. Na žádost klubu zakoupil vyhořelé Dvorské chaty a vystavěl nové, stál u založení první krkonošské cesty KČT ze Žalého na Mísečky a na východisku této trasy vystavěl svým nákladem známou kamennou rozhledu, vedle níž postavil hostinec, a to dokonce dvakrát, když první vyhořel. Na podnět KČT koupil i kamenný hostinec "Na zlaté vyhlídce" na Benecku a předal jej do českých rukou, v téže obci pak zbudoval dvoutřídní českou školu. Povolil KČT stavbu "Šmídovy cesty" z Míseček na Krakonoš a k Labské boudě a všechny takto zřízené cesty převzal pak do své správy a péče. Dal tím příklad i sousedním panstvím (např. německému vrchlabskému), které jej pak následovaly a zpřístupnily se veřejnosti. Všechny tyto činy doprovázel hrabě Jan Harrach výraznou podporou českého živlu, jehož postavení v národnostně smíšeném pohraničí nebylo snadné a který se musel vždy úporně bránit poněmčování a závislosti na sousední zemi. Jeho vlastenectví nebylo však jen formálního rázu; stal se dobrodincem chudého krkonošského a podkrkonošského lidu a jeho obráncem před národnostním i hospodářským útlakem. Kromě českých škol zakládal i osvětové a vzdělávací spolky a nelze nevzpomenout ani toho, jak propagoval práci českých rukou nádhernými výrobky svých skláren. Podobnou činnost rozvíjel Harrach i na svém želečském panství u Tábora, kde pod hradem Příběnice dal roku 1900 svým nákladem postavit chatu, upravil její okolí a povolil KČT zřízení turistické cesty z Tábora. Ve svém tehdejším projevu uznal hrabě - tehdy již dvaasedmdesátiletý - zásluhy KČT o povznesení české turistiky, o zušlechtění mysli krásou přírody a o šíření lásky k vlasti poznáváním jejích krás a vyznal se i ze svého osobního vztahu k české zemi a jejím lidem.
PhDr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (1861 - 1943) začínal na náchodském zámku jako šlechtický vychovatel, po studiích se stal středoškolským profesorem, spisovatelem (členem prestižních literárních spolků "Máj" a "Svatobor"), sportovcem a velkým cestovatelem, za 1. republiky pak radou kancléře prezidenta Masaryka a členem České akademie věd a umění. Již před svým působením v KČT se proslavil jako zakládající člen (1894) Mezinárodního olympijského výboru po boku barona Coubertina, jehož byl osobním přítelem. Podílel se na organizaci prvních novodobých Olympijských her (1896) a dlouhá léta stál v čele Českého olympijského výboru, jímž byl ku konci života zvolen za čestného člena. Do výboru KČT byl povolán po odchodu Dr. Kurze zprvu jako redaktor "Časopisu turistů", později jako místopředseda a od rou 1915 jako předseda. V době, kdy se této funkce ujal, měl KČT necelých 5 000 členů a 1. světová válka byla v plném proudu. Jakmile skončila, rozvíjel se klub pod jeho vedením každoročně o tisíce členů, až dosáhl v roce 1926, kdy Dr. Guth KČT opustil, základny přes 50 000 členů s počtem odborů přes 260. Za jeho vedení byly vypracovány nové stanovy s přesnou organizací žup a odborů v každé turistické krajině (zejména na Slovensku a v Podkarpatské Rusi), značení cest se rozšířilo na celé velké oblasti a byly vybudovány desítky nových útulen a chat. Tyto objekty doplňovala rozvětvená sí´t nocleháren a hrady v majetku KČT se dočkaly nutných oprav a úprav. Obrovský objem s tím spojené práce nesli členové ústředního výboru klubu a zejména jeho předseda. Vedl klub téměř 12 let, 30 let byl členem výboru a tutéž dobu vedl turistický časopis. Byl tedy osobností, na kterou mohla být hrdá kterákoliv organizace. Bohužel se však za svou dlouholetou práci dočkal ku konci života malého vděku. V roce 1926 se stal terčem šovinistických výpadů jak na Slovensku, tak i v Čechách a nepřátelé tehdejšího vedení KČST rozpoutali kampaň, která vedla k soudním žalobám, politicky zabarveným útokům a nakonec k odstoupení výboru i jeho předsedy. S Dr. Guthem odešel tehdy i Dr. Kropáček a jeho syn a další přední a obětaví pracovníci. Trvalo řadu let, než se situace v klubu opět stabilizovala a Dr. Guth i jeho přátelé se dočkali satisfakce - bohužel se tak stalo až téměř v předvečer 2. světové války. K práci v KČST se jeho bývalý předseda již nevrátil a dožil klidně ve svém milovaném Náchodě.
Jaroslav Janák (1889 - 1971) byl důstojník duchovní služby čs. armády, narozen u Milevska, po skončení 1. světové války se dostal služebně na východní Slovensko, kde jako nadšený turista založil odbor KČST v Košicích a stal se ihned přední osobností turistiky na Slovensku, v tomto směru dosud zcela zaostalé zemi. Byl iniciátorem prvního plánovitého turistického značení v celých Vysokých Tatrách, které nejen vedl, ale i osobně štětcem v ruce prováděl. Zamiloval si Slovenský kras a otevřel jej turistickému ruchu. To jej přivedlo i k jeskyňářství (Jasov, Domica, Bielské jeskyně) a k ochraně přírody (Zadielská dolina). Pro zásluhy o zpřístupnění jeskyně a její popularizaci jej místní obyvatelé nazývali "otcem Domice". Po příchodu do Prahy se v roce 1929 stal členem výboru KČST jako jednatel a od roku 1933 jako místopředseda. Zasloužil se o ustanovení speleologické sekce, sestavené z předních odborník v oboru. Za okupace byl členem vojenské podzemní organizace Obrana národa, kde byl jako místopředseda KSČt pověřen zhotovováním falešných průkazek klubu pro vojáky, kteří chtěli přejít polské hranice - bylo mezi nimi i několik generálů. Staral se též o trvalou podporu rodin těchto mužů. V roce 1940 byl zatčen, mučen na Pankráci až skončil v nemocnici a později pod záštitou prof. Myslivečka v psychiatrickém ústavu v Bohnicích. Odtud v květnových dnech 1945 uprchl a účastnil se bojů Pražského povstání, za což byl vyznamenán "Válečným křížem 1939" a v roce 1946 jmenován generálem duchovní služby. Na odpočinek se uchýlil do Zbraslavi, kde též zemřel.